Akce Král Šumavy MTB 2009

Akce Král Šumavy MTB patří do kategorie iVelo bike marathon série. Datum: 2009-05-30.

Nejdelší varianta má délku 105.00 km.

Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky

Historie: 2001 :: 2002 :: 2003 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008

• Mirek – O Králi
  
  

  Povídání o Králi nelze začít jinak, než průběhem celého týdne. Od pondělí sleduju předpovědi a meteoradar, abych věděl kde zrovna prší. Ve čtvrtek odpoledne lituju lidi, co zrovna jedou Praha –Doksy, protož je mi jasné, že ji slunko nesvítí. V pátek už moje zoufalství dosahuje vrcholu. Celé odpoledne lije a lije, na Šumavě zrovna tak a já přemýšlím, že bych to zabalil. Nervozita se mnou cloumá celé odpoledne. Na kolo nasazuju dopředu i dozadu Schwalbe Nobby Nic, snad mi alespoň tyhle opěvované pláště trochu pomohou. Teď už se jenom modlím, aby nepršelo alespoň v sobotu. Drásala 2005 si totiž pamatuju, jako by to bylo včera a zopakovat si to netoužím.
  
  Sobota 4:30. Budíček. V noci jsem toho moc nenaspal, ale cítím se celkem odpočatý. V pět sedám do auta a v šest parkuju v Klatovech u bazénu, kde je centrum celého toho „cirkusu“. Po prezentaci si ještě tradičně projíždím poslední dva kilometry trati a pak už hurá na klatovské náměstí. Díky loňskému DNF mi první vlna zůstává odepřena, tak mi nezbývá nic jiného, než od sedmi hodin držet stráž u pásky oddělující první a druhou vlnu. Těsně před startem ještě lehce emotivní projev Franty Šraita, je na něm jasně vidět, že díky počasí asi taky neměl dobré spaní. Informaci od něj, že trať je „mokřejší“ (zřejmě jeho oblíbené slovo )se musím smát. Pak už jen pár slov o brodech, ty v Nemilkově jsou prý v pohodě, ale na 80tém na Úhlavě prý to ani zkoušet nemáme, je tam do pasu vody. No super, už se, těším jak se budu v té zimě koupat Pár minut před startem tradiční Mannowar a pak už…
  
  Start. Lehký špuntík u zúžení před čipovým kobercem zapříčiňuje, že mi čelo odjíždí. Ne vyhrát jsem ale dnes opravdu nepřijel Na kostkách v kopci za náměstím se posunuju dopředu, míjíme bývalá kasárna, kde byl cíl asi mého nejpovedenějšího silničního Krále 2007, tady nelze nevzpomenout dojezdu do cíle ruku v ruce s Kolíkáčem. Ještě tak dva kilometry po asfaltu, chvíli mám všechny před sebou jak na dlani, odhaduju tak 100 lidí přede mnou a je tu nájezd do terénu. Pane bože, co to je? Cesta mezi poli je už teď totálně rozbahněná. Co až tu pojede po nás krátká trať? Kloužu tedy cestou dolů, řídítka držím rovně, ale kolo si stejně jede, kam se mu chce. Na konci ještě projedeme pár obrovských bahnitých kaluží a s hrůzou koukám na kolo. Takhle zasviněné mělo být až na konci závodu. Řetěz totálně od bahna, hlavně že jsem ho v pátek třikrát mazal, aby vydržel. Alespoň že už vjíždíme do lesa, tady je to lepší, sem tam taky bahínko, ale nechá se jet. Do kopečků držím tepy pěkně do 180, jakmile bych to přetáhl, následuje zakyselení a musel bych zvolnit. Takhle se mi jede parádně, kupodivu se ani kolem 175 tepů výrazněji nezadýchávám. Od 15.km je už pole značně roztrhané, jedu buď sám a nebo jen s pár lidma a to mi vyhovuje, pěkně to ubíhá a dá se říct, že mě to i náramně baví. Kolem 25km ve výjezdu na Boudovku předjíždím později druhou ženu Jindřišku Bejstovou. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdybych v následném sjezdu najednou za sebou neslyšel dívčí hlas: „ Zprava“ Do háje, vím že nejsem žádný excelentní sjezdař, ale taky ani žádná brzda která ostatním překáží, sjezdy dávám hlavně na jistotu, ale tohle? (názorná ukázka chlapské ješitnosti) Uhýbám trochu doleva a Jindřiška se kolem mě prožene rychlostí blesku. Je vidět, že to fakt ovládá, kličkuje mezi kamenama a kořenama s nádhernou lehkostí, radost se na tu techniku koukat. Alespoň mě to přinutilo trochu míň brzdit a na konci sjezdu už jsem zase za ní.
  
  30.km Podolský mlýn, kde se loni jel i silniční Král a za ním opět prudký lesní výjezd. Jedu ho na dnes nejpoužívanější převod, na kašpárka. Nejmenší převodník jsem měl snad tři čtvrtiny závodu, doufám, že ho nebudu muset měnit. Řetez, převodníky a kazeta je totál zabahněná, na kašpara se řetěz párkrát sukuje, stává se to i ostatním a na tři nejmenší pastorky taky jet nemůžu, protože jsou obalené blátem a řetěz přeskakuje. Naštěstí se blíží Nemilkov a brody. Tam se kolo krásně umyje. První brod se ani nesnažím projet, stejně by se mi to asi nepovedlo. Voda mě v půlce zastavuje, hlavně nespadnout a nevykoupat se celý. Při teplotě vzduchu pod deset stupňů po tom moc netoužím. Jak říkal Franta na startu, vody tu opravdu moc není. Dokonce mi z vody kouká i asi 2cm pláště Rychle ven, ani jsem nějak neregistroval vodníka a diváky kolem a podél potoka jedem ke druhému brodu asi 2km vzdálenému. Ten taky nedávám, za ním prudký výjezd, teda vlastně výšlap, a je tu druhý bufet. V servisu nechávám mazat řetěz, něco do sebe nacpu a rychle mažu dál. Další část si moc nepamatuju, ale bylo to většinou do kopce, protože na 50.km jsou Keply a ty jsou skoro 1000m.n.m. Cítím se pořád parádně,až si říkám, jestli jsem se na začátku moc neflákal, do cíle je ale ještě moc moc daleko. Až na bufet Jesení na 60.km je spíše lehčí pasáž. Na bufetu dávám kolo do servisu, řetěz je zase totálně od bláta. Než jsem do sebe nacpal sekanou, rohlík se sýrem, tak je zase bicykl v provozuschopném stavu a jedu dál. Krátký výjezd do lesa a koukám vpravo, kdeže je to místečko, kde jsem loni poprvé defektil. Stále stoupáme, pořád se snažím jet pro mě vysoké tempo do kopce, furt se mi jede parádně a začínám se dostávat tak trochu do transu. Cítím, že mi to jede nádherně, dneska mám prostě den D , který se povede tak jednou za sezonu. Zajímavé, před týdnem na silničním DA-BA závodě v Dražkově to byla bída s nouzí a teď to najednou tak jede. Po výjezdu na Plošinu jsou tu dva asi nejtěžší sjezdy v závodě těsně za sebou. Franta ráno nekecal. Vypadá to jako kamenité koryto řeky, jen voda tu už neteče, ta odtekla už v noci, když přestalo pršet. Tady jsem rád za kotoučovky, alespoň mě dole nechytají křeče do prstů, jako když jsem to jezdil s véčkama. Jednou mi to na mokrém kameni nepěkně ustřelilo, ale naštěstí jsem to ustál. Pro zajímavost údaj z Hacu, jak jsem to „valil“ dolů. Délka sjezdu 3km, prům. klesání 13,1%, max 28% a průměrná rychlost 18,4km/h . Po tom je ještě odpočinkový sjezd po asfaltu do Divišovic, tam se do mě dala pekně zima a chvíli mi bylo i blbě od žaludku. Fuj.
  
  Na 70.km začíná stoupání (částečně výšlap) na Želivský vrch. Už dole se dávám dohromady s Martinem Vaclachem z týmu Podhostýnští vrchaři. Má číslo 45 (což znamená umístění z loňska) Pro mě je to obrovská morální podpora, že dokážu držet krok s borcem, který byl loni do padesátky. Já mám cíl se letos prvně probojovat do první stovky. Ze začátku kopce když tlačíme, tak společně vzpomínáme na Drásala 2005. Dnes je to proti tomu pohoda. Dál už se kopec nechá jet, Martin přede mnou jede parádně, já visím za ním, sice mi po centimetrech odjíždí, ale to pro mě motivace se držet za ním. Nahoře mi trochu odjíždí, protože do sebe musím nacpat gel a napít se, ale mám ho pořád nadohled. Pak ho i dojíždím, společně sjíždíme parádní sjezdík dolů a na rovince před brodem přes Úhlavu se snažím táhnout zase já, protože za těch 10km mi hodně pomohl. Při přejezdu hlavní silnice nám pořadatel hlásí umístění něco kolem 60tého místa. No to je fantazie, teď už se dostávám do transu úplně.
  K brodu přes Úhlavu ještě musíme překonat podmáčenou louku, kde to vůbec nejede. Před brodem pokorně slézáme z kol a brodíme. Vody opravdu dostatek. Je tam tak 15 diváků a když se drápeme na břeh, tak se ozve potlesk. Koukám za sebe, protože jediné co mě napadlo je, že nás někdo docvaknul a zkouší to projet. Nikde nikdo, tak ono to snad patří nám!!! No nádhera, úplně jsem v tu chvíli zapomněl, že by mi měla být po té koupeli zima, tohle opravdu moc potěší. Ještě ujedeme tak dva kiláčky a jsme na posledním bufetu v Běhařově.
  
  Se mnou jsou tam čtyři lidi, já opět svěřuju kolo servisu, rychle napít a něco sezobnout a během minutky už beru trochu umyté kolo s namazaným řetězem. Ostatní se k odjezdu nemají, já teď ale bojuju o každou pozici. Vím když koukám do výsledků, co znamenají třeba dvě minuty zbytečně strávené na bufetu, to může být klidně šest míst dolů. Za Běhařovem je opět úsek po posekané promáčené louce mírně nahoru. Je to snad kilometr, ale je to za trest. Jedu to na zoufalce rychlostí 5km/h, na tepáku přes 160, a zdá se mi, že stojím na místě. Ten kilometr jsem jel alespoň deset minut. Hrůza.
  
  Na 90.km začíná poslední kopec Poleň. Kdo nezažil, nepochopí. Na maratonech většinou bývá posledních 10km už víceméně v pohodě z kopce, člověk se blíží rychle k cíli. Ne tak na Králi. Prudké stoupání po travnaté cestě s převýšením tak 200m nás poprvé přivádí na hřeben. Tam je sice rovina, ale šutry. Pak kousek dolů, a zase zpátky na hřeben. Kdo jede poprvé tuhle trasu, musí být s psychikou v háji. Po krátkém úseku na hřebeni je opět krátký kamenitý sjezdík. Tady mě kameny nějak rozhodily, najíždím na kraj a trefuju naštěstí při malé rychlosti pořádný balvan. Ještě že jsem nechyběl v hodině tělesné výchovy na ZŠ, když jsme se učili skákat přes kozu. Přesně stejným způsobem totiž opouštím kolo. Naštěstí jsem to ustál a dopadl na nohy, letět po hlavě mezi ty balvany by asi nebylo nic moc. Po sjezdu musíme ještě naposledy nahoru, na hřebeni je ještě poslední úsek po rovině a po balvanech. Tady už pořadatele podezírám, že ty kameny schválně dali tak, aby se mezi nimi nedala najít žádná stopa. Musí se prostě rovně přímo po nich. Před dvěma lety jsem to tady tlačil… Kousek za mnou se objevuje další jezdec, teď už ale nedám nic zadarmo. V úvodu sjezdu z Poleně dolů to pouštím až moc, v zatáčce jsem to tak tak dobrzdil a málem skončil ve křoví. Kousek dolů po louce a už najíždíme na asfalt. Věckovice, Drslavice, známé to vesničky z dob, kdy silniční král končil kopcem přes Poleň, dřu jako blázen zalehlý za řídítkama, pak ještě odbočujeme na polní cestu, poslední kamenitý úsek a hned za ním poslední rochnění v blátě na rozloučenou s Králem, sjezd po lesní cestě a tady už to poznávám, tady jsem se ráno rozjížděl. Prolétám Tajanov, ještě kontroluju situaci za sebou, naštěstí nikdo v dohledu a tak můžu v klidu prokličkovat zahrádkářskou kolonií a konečně vjet do areálu městských lázní, kde je cíl.
  
  Jsem K.O., totálně vyčerpaný, nohy se mi třesou, ale šťastný. Takhle parádně se mi na maratonu ještě nikdy nejelo, neskutečné. Ani nevím z tabule umístění, ale to je jedno, do stovky to je s přehledem. Pak ještě přijíždí Martin Vaclach, co jsem s ním kus trasy jel, děkuju mu za pomoc. V autě z mobilu z SMS zjišťuju, že to nakonec byl 55.flek. Ani tomu nechci věřit. První padesátka lidí na Králi pro mě byla vždycky naprosto nedostižný cíl, měl jsem za to, že to jsou borci, co najíždí kiláky z jara na Malorce a všichni mají trenéry a tréninkové plány. Já se teď málem dostal mezi ně. Jak je vidět, jde to i bez systematické přípravy.
  
  Kolo po závodě jenom vyráchám v Úhlavě, čekat na wapku hodinu nehodlám, pak už zasloužená teplá sprcha, rizoto, pivečko, kávička, bramboráček,klobáska, prostě si užívám královské odpoledne Frištenský má na podiu zajímavé hosty, tak i když jsem tam sám, tak o zábavu mám postaráno.
  
  Poděkování: Frantovi a dalším 300 lidem, co se na Králi podílí. Regulovčíci, lidi na bufetech, vynikající rychlý servis tento rok tolik důležitý, a všichno ostatní, všem moc díky. Už se těším na další ročník, po třech letech bude zase nová trať a určitě bude zase skvělá. Teď už jsem zvědavý na září a silničního Krále, co pro nás Franta a spol. připravili za lahůdku.