Cik cak hlubokými lesy severovýchodně od Brna aneb Hošek Motor Bike Tour.
Po dvou pasivních víkendech očekávám mohutný výron energie. Vybral jsem akci co nejblíž svého bydliště, abych ten elán nevyčerpal už cestou na místo....
Takže Hošek Motor Bike Tour. Závod pořádá firma, která prodává v Brně auta – už sedmý ročník. Jeden by čekal, že jí cyklisti budou všechno možný jen ne sympatičtí. Známe ty zatracený automobilisty. Čím honosnější (to je právě Hoškův případ), tím horší. Zdá se, že ne všichni motoristi jsou hodni nenávisti.
Dám samozřejmě delší trasu – 75 km. Sprinty mně vyhovují čím dál míň. Vyrážíme zároveň s padesátkařama, ale je nás dokopy jen 300. Z toho pouhých šedesát nás aspirantů na delší trasu. (Dalších 130 cyklistů vystartuje po nás na trať dlouhou 20 km.), takže s typickou úvodní zácpou se nepočítá. První kilometry jedem po klasické lesní asfaltečce...safra...jede se jaksi pomalu a provoz je na minimálně šestým stupni hustoty, takže předjíždět se nedá. Že bych byl fakt tolik nabušenej? Nebyl. Brzo se rozestupy prodloužily a já přestal pociťovat potřebu předjíždět. Ten výron energie teda na sobě jaksi nepozoruju.
První desítky kilometrů člověk před sebou stále někoho vidí, tak nemusí špekulovat kam odbočit. Už jsme těch kiláků měli za sebou 25...sjíždíme zanedbanou lesní cestou s metr hlubokými rygoly vymletými dávnými lijáky, když předjezdci došli k závěru, že jedem blbě. Ale oni to tu znají, a že na správnou trasu se napojíme dole v Olšanech, tak se řítíme dál. Ještěže si něco málo pamatuju od loňska. Chlapi, co jedou pade, se prostě vmísili mezi kolemjedoucí, ale já musím kus proti směru k rozcestí, kde se obě tratě rozdělují. A když už jsu tady, zajedu ještě k nedaleké restaurační stanici.
Pak jsem definitivně osaměl. Další jízda byla zatraceně náročná na postřeh. Značiči trasy vůbec nepoužívali na rozcestích igelitové pásky, nebo aspoň čáru nebo kříž ve tvaru X na nesprávných odbočkách. Copak ve stoupáních to šlo, ale když jel člověk rychleji a k tomu musel koukat hlavně pod kolo...najednou byl na křižovatce a netušil kudy kam. Rychlejší bylo vrátit se pár metrů k šipce než hledat vpředu další, potvrzující správný směr. A čas prchá jak mrcha. Na závodech bývá na cestě čerstvý odpad od krmících se závodníků. Jednoho to uklidní, že jede dobře; a tady jako na potvoru - jsou všichni dobře vychovaní nebo co – ani zmuchlaná tuba, ani papírek.
Kopce byly dlouhé a nestrmé. To mně vyhovuje. Celkem jsme nastoupali 1475m. I terén byl docela výživný. Zkrátka moc pěkná trať. Na 50ce si toho terénu moc neužili. Práší se přiměřeně k velkému suchu, hlavně na té padesátce. Tu jsme projeli celou, plus 25 kilometrový přídavek. Na konečnou přijíždím načisto šedej.
Na cestičce do cíle se už motají maminky s kočárky a psíci. Mariánské údolí je populární místo rekreace brňáků. Ale - na rozdíl od loňska - reproduktory ještě nejsou poklizené a vesele vyhrávají, leč kuře se na mě už nedostalo. A to jsem dojel obligátní pouhé ani ne dvě hoďky za vítězem. No nic, náhradní klobás byl taky dobrej.
Tak zase za rok. Už proto, že se tady scházejí bezva lidi (vlastně kde na bajkových závodech se nescházejí bezva lidi – že jo.) a máme vždycky hezký počasí.
Výsledky na http://www.hmbiketour.cz/