Liboval si jeden z juniorů na stupních vítězů. Proti loňské "pouštní bouři" nepochybně příjemná změna.
Pořadatelé totiž reflektovali na ohlasy k loňskému závodu (prý to bylo spíš pro silničáře, než pro bikery) a provedli na trati změny, které skromně označili jako malé. (Ještěže jsem neaplikoval sliky, jak jsem měl pod dojmem těch debat v úmyslu.)
Dopoledne před startem zapršelo, jako na objednávku, aby se neprášilo. Ale ta zima byla nepříjemná. Naštěstí do teplé hospody na Kamínce se všichni zimomřivci bez potíží vešli. Stejně si myslím, že většina jezdců přečkala ten syrový předstartovní chlad ve svých auťácích. Připadalo mně, že jedinej, kdo přijel na kole, jsem byl já. (Jen z Kroměříže.)
Na trať se nás vyřítilo 560. Povinnou postartovní zácpu jsme si odbyli hned ve vratech areálu, a pak už jen fičeli, nikým a ničím neomezováni. První kilometry po lesních silničkách, hore, dole úbočími Chřibských kopců. Duby a buky, momentálně bez listí, nekladou větru výrazný odpor, a na holých stráních je ještě hůř.
Vzít zavděk hákem a nechat si sprchovat tvář řídkým bahníčkem od vodičova zadního kola, nebo si hrdě a nezávisle rozrážet vzduch sám ? Toť dilema...
Nezapomenutelný byl sjezd do Kudlovské doliny. "Padal tam každý druhý a ti první se pro změnu rozbili o ty druhé." Tos, Bikerejakpse, trochu přehnal, ale jináčs to vystihl pěkně. Rozbahněný úvoz - v závěji starého listí, plné klacků - pastí na bikery - úzká stezička, místy jen hluboká rýha od pneumatiky...já tu skočil jen jednu šipku. Naraženého odřeného kolena jsem si všimnul až večer.
"Vykloubil jsem palec, ale zvítězil", řekl Pavel Novotný (-kategorie nad 50). Byl to prostě adrealin.
Než jsme se nadáli, jsme u bufetu na 30 kilometru. Ani potom jsme se nenudili. Hladké tvrdé cesty bylo jako šafránu. Šmankote, brod ... nestíhám zařadit nižší kvalt ... "je to dobrý, voda není hluboká!" volají stréci, sedící jako supi, toužící po čerstvé krvi, na mezi nad potokem. Fakt to dobře dopadlo. I bezedné bahno na výjezdu z vody bylo tak řídké, že nekladlo odpor.
Do cíle 6 kiláků. Už dlouho stoupáme do kopce, a dlouho ještě budem. Achjo, kdyby mně nožky sloužily jako plíce a srdce! Mám je načisto gumové - jako ty nožky.
Tenhle kopec je poslední. Není třeba šetřit energií. Snažím se nezpomalovat. Konečně horizont, a dlouhý sjezd oslizlou pěšinkou. Mimořádně přede mnou nikdo není, tak jej můžu vychutnat. Až dole jsem dojel pár spoluzávodníků. Jenže cíl je až za 50 metrovým hrbem. Tohle psychicky nezvládám. Zastavuju z důvodu vyproštění flašky z košíku a napití se. Každopádně nezbývá, než se zatvrdit a popojet na konečnou.
Můj čas v cíli je 3:30. Standartně dvojnásobný proti vítězi Ondrovi Fojtíkovi. To se to vyhrává, když se v přípravě natočí 9000. Vypadal fakt dost snědě. (Počítám , že to nemusím rozvádět.)
Tachometr ukazuje 50 ujetých kilometrů a nastoupaných 1170 metrů. Tyhle sprintérské závody mně nesedí. Na delších štrekách si člověk líp rozmyslí, než se zničí.