50Český ráj – Nebát se by se vyplatilo
Loni byla 50ČRáj můj první závod, skončil pro mě rychle, v prvním sjezdu na cca 4.km mě nějakej chytrák sejmul z kola, odnesla to helma, kolo, já a moje psychika. Letos jsem se srazit nechat nechtěla. Přesto nebo právě proto byl respekt ohromný.
V porovnání s loňským rokem mám v terénu naježděno hodně málo, hlavně díky běžecké přípravě na PIM, které věnuji hodně času a do 11.5. je kolo doplněk pro svalovou kompenzaci. Fyzičku mám, ale kolo technicky v ruce, tedy v nohou úplně ne. 50ČR je jeden z nejrychlejších a technicky nejlehčích závodů, proto jsem věděla, že když přežiji první 2sjezdy, mám vyhráno (nad psychikou).
Přijíždíme těsně před 9, parkoviště je na druhé straně rybníka než prezentace, start, cíl.... Než Dalibor zaparkuje v bahenní lázni, vybíhám na prezošku, aby nás pustili na start. Pak se u auta chvíli dohadujeme, jestli krátké nebo dlouhé a kdo si vezme klíče od Scouta. Volíme krátké nohy, dlouhé ruce a klíče končí u mě v podprsence (lepší než neuzavíratelné kapsy na dresu). Vyrážíme protočit nohy, potkáváme Zátopka, ten je výrazně pohublý a rychlejší než v loňské sezóně, tak tomu už soupeřem nebudu, což je dobře. Na start se řadíme za polovinou pole a víme, že nás to bude stát pár minut popojíždění a pak nervy drásající prodírání se davem na prvních pár kilometrech – holt kdo pozdě chodí…
Vtipkujeme, odbíháme do lesíčka, sledujeme hodinky a že je odstartováno poznáváme z náhlého, ale pomalého pohybu hada před námi. 2km na asfaltu jedou někteří jak kdyby jeli časovku dlouhou právě ty 2km. První kopec prověřuje sílu, koordinaci a hlavně nervy jezdců, v prudších částech se had skoro nepohybuje, v pozvolnějších pasážích se natahuje a je prostor pro předjíždění. Haaaa a je tu „můj“ sjezd, ustála jsem to, ale pod kolo se mi položil pán, který kolo ani sebe na něm absolutně neměl pod kontrolou, asi doufal, že svítivě zelený dres a víc než 100kg živé váhy ho zachrání od všeho zlého. Měl štěstí, nic moc se mu nestalo a ani zezadu to do něj nikdo nenapálil, ale stálo nás to hodně brzdění, řvaní a manévrování. Měla jsem chuť mu dát přednášku o limitech jeho osoby a společenské zodpovědnosti, ale kolega, se kterým jsme ho sbírali ze země, ho seřval po chlapsku ostře a nevybíravě, když nás pan „zelený“ ubezpečil, že mu nic není, sedám na kolo a jedu dál. V asfaltových pasážích kolem Kosti se rozjíždím a z kopce jedu v háku mladíkovi stejné váhy jak já, chlapi mi tam prostě odjíždí a dobré baby jsou dávno v čoudu. Ve sjezdu k rybníku Nebákov přese mě jde Tomáš Pouch, známý jednonohý biker a vtipkář. Ve výjezdu k Troskovicím ho dojíždím, zakousne se mi do zadního kola, nechce pustit a ještě stíhá vtipkovat s Bimbem o tom, jak se jim jezdí v kategorii nad 100kg. Houknu na ně, že mě nebaví jet jim kilometr špici, když mají sílu kecat, tak ať mě vystřídají, se smíchem odpoví, že je baví jet za hezkým tělem, prostě vtipálci. Nicméně ve sjezdu na Vidlákov je vidím jen v první zatáčce a pak adié. V půlce závodu, nahoře na Hrubé skále, překousnu respekt ze sjezdů ve skupině a chytím se zadního kola chlapa, který jede hezky a čistě, a u kterého nechápu, co dělá tak vzadu, sleduju jen to zadní kolo a ejhle je to výrazně rychlejší když o nervy (silničáři, prosím, nesmějte se mi). V krátkém stoupání před občerstvovačkou mě dojíždí podivná dvojice – kluk evidentně chrt a holka, sice sportovní, ale ne biková, pro změnu nechápu, kde se tam vzala ona a záhy pochopím. Kluk jí říká: „Zajeď do depa, já podřadím a jedem!“ Čapne ji za sedlo a jedou. Ani do kopce ani po rovině nemám šanci je sjet. Má spravedlnost milující duše v duchu řve a bublá to v ní vzteky, občerstvovačkou projíždím bez zastávky (pití i gel mám svůj) a přísahám, že i kdybych tam tu duši měla nechat, tak je dva před sebe nepustím (no, trošku jsem počítala s tím, že slečna se zdrží na občerstvovačce a už mě nedojedou). Valím to směr Skokovy a zezadu se ozve: „Nazdar Šlapko! Která ty jsi? Joo, Vendu. Pojď, pojedu ti špic!“. Taková nabídka se neodmítá, visím za Ivošem k Příhrazům, takovej švunk jsem v háku v terénu ještě nejela, pak se mezi nás v bahnité cestě dostane pomalejší jezdec a já ho neumím předjet, škoda. Zkouším ze sedla stáhnout těch 20metrů na Ivoše, ale tuhý nohy mi to nedovolí. V asfaltovém stoupání z Blat na Drábské světničky vybízím ty, které předjíždím, ať se chytnou, že se prostřídáme, ale nikdo nereaguje a ty, kteří předjíždí mě, zas neuvisím já. Ve sjezdu na travnaté nakloněné rovině ztrácím a po asfaltu mám zas co sjíždět. V cílové rovince zaberu , aby viděli, že Šlapky umí spurtovat.
V kategorii končím 18. z 56, v čase 2:20:02, s bolestnou ztrátou 31:52 na vítězku.
Ivoš mi dal necelou minutu a moc mu děkuju za podporu.