Poslední čtvrtý den se budíme do oblačného rána, ale proti prvnímu dnu je to nádhera.
K snídani nám nesou horu párků, kterou s díky vynechávám, cpu se tradičně chlebem s marmeládou, celkem to funguje, i když cereálie to nejsou.
Kolo nachystané, teď ještě sebe. Dnes bez návleků, ale vestu radši nechávám, ještě není tak horko…
Z Istebné netradičně na severovýchod, tam jsme ještě nejeli
Začátek po zpevněných / šotolinových lesních cestách, zatím to pěkně utíká, ani toho bahna nebylo moc…
Hned na začátku (asi 5. kilometr?) vidím, jak Vítek sedí nešťastně vedle cesty a moří se s nýtovačkou – má strach, aby moc nezkrátil přetržený řetěz. Vytahuju z nářadíčka rychlospojku a vše je během chvilkuy provozuschopné. Jen abych teď nepřetrhla řetěz já :-/ Víťa na to šlápne a mizí v dáli…
Otvírají se nám parádní výhledy do údolí, v podstatě celkem dost traverzujeme jeden dlouhý hřeben frčí to teda pěkně. Cestou sjíždím již tradičn pár chlapů, přece jen, ty silniční tréninky mají něco do sebe. Na pozvolných sjezdech už jsem se naučila skákat příčné kanály, nakonec když jedete 40, tak to není žádné umění.
Rychlá cesta pomalu končí, dostávám se na bufet (dnes jediný, zato ho projíždíme hned dvakrát). Je poslední den, díky nedokončené 2. etapě jsem stejně mimo bodování, tak si to užívám, povídám se spolujezdci, kteří jsou tu čistě pro tričko „Finisher“; na bufetu dlabeme a najednou překvapení, v protisměru se řítí první závodníci na cestě do cíle. To mě probere z blaženosti – dali nám asi 10km, vím, že nás čeká smyčka.
Sedám na kolo a peláším do rozbahněné stoupající části, která si vyžaduje poměrně dobrý balanc a vůli nesesednout, i to bahno občas podrží… Pomalu se proplétáme po úzké lesní cestě výš a výš, přes skalnatý vrcholek zase sjezd, kde se potkáváme s další částí špice ve stejné trase, ale v protisměru – pořadatelé tu vedli cca 150m poměrně těžkého sjezdu trochu nešikovně – sjíždějící nemají kudy se vyhnout, lidé, co tlačí nahoru Neb to tu není moc sjízdné) zase mají oči přilepené k zemi a často utíkají do stran na poslední chvíli. No stane se, nakonec bez kolize, myslím, že si to příště rozmyslí.
Na konci krpálku nás posílají pořadatelé vpravo na hezký singltrack. Ten asle trvá jen pár set metrů, kdy se mění na hlubokou rýhu v půdě, rozježděnou od traktorů, hodně hutné bahno prošpikované větvemi z pokácených stromů. Ani nevím jak, najednou ležím, poprvé na straně řetězu. Zakleju, sbírám se (ještě že blízko za mnou nikdo nejel, tenhle pád by nečekal a bylo by to horší). Pár minut čistím bahno z řetězu, přehazovačky i klik, i takhle už to celkem chroustá. Míjí mne pár kluků, všichni se ptají, jak je, posílám je dál, že dobrý.
Nasedám, ale jsem nějaká rozhozená, po 80m jdu na pusu znovu, tentokrát bokem na kameny, ač nejsou v tom bahně vůbec vidět. K tomu zjišťuji, že mám defekt na zadním kole, to se mi teda povedlo, kdybych aspoň věděla od čeho?
Opět čištění patky přehezky od bahna, vytahuju kolo nad blátivou strouhu, tam bych jednak překážela a zároveň tam nebylo kde cokoliv položit.
Nafukuji duši, plášť si hezky sednul, nasedám a dost opatrně jedu dál.
Bahno naštěstí skončilo po pár desítkách metrů (tohle hutné je snad horší než břečka), následuje kamenitý výjezd na samotný vrcholek – na Skrzyczne, nejvyšší bod celého etapáku.
Odsud mírným klesáním v hlubokých bahnitých rygolech - tentohrát z tuhého bahna, jako beton - na hřebenovku, přes Malinowskou Skalu (pěkný výlez s kolem na hřbetě, tak UIAA 2). Tady začíná pro mne dnes už nejetelná pasáž – terén je dost mokrý, kořeny bez kůry všude a do toho rigoly s hrubozrnnou skálou – dneska jsem se napadala dost, jsem i celkem otlučená, už se mi nechce se někde zase sbírat. Odpočatá – to by asi šlo, ale dneska děkuju nechci. Je to ideální terén na trénink sjezdů, ale dnes to pokoušet nebudu.
Celkem svižně scházím / sbíhám bludiště z kořenů, je to celkem dlouhé a s vysokými schody, vidím na zemi dost rýh a stop po pádech a smycích.
Za chvilku mne šipky nasměrují na poslední část před bufetem – no to bychom nesměli být v Polsku, aby nám tu nechyběl tankodrom… cca 500m hutného bahna, velkých balvanů, které musíte obcházet a nejde je přejet, hluboké jámy plné bahnivé vody a měkkého bahna… to asi abychom nezapomněli na vřelé uvítání.
Tady se nedá dělat nic jiného než trpělivě pozvolna louskat jeden oříšek za druhým, však to jednou skončí.
Trvalo to sice o trochu déle, než by mi bylo milé, ale nakonec jsem se vyloupla u původní společné části tratě. Těch 150m zase s kopce, pak uhnout na mírně podmáčenou pěšinku a uzounkým traverzem až na bufet.
Odsud už to uhánělo, po lesních cestách přes louky, kolem přehrady Jezero Czermanske k poslednímu pořadatelskému bonbonku – cca 4km nepřetržitého prudkého stoupání po nezáživné, leč nově opravené asfaltce. Sice to nedrncalo, ale tou monotónností to člověku na náladě nepřidalo.
Když jsme se doškrabali na vršek stoupání, šipky nás hnaly chvilku sem tam smrkovým esem, pokud možno přes podmáčené cestičky plné kaluží, starých zbytků smrkových kmenů a větví, okolených kořenů – no myslím, že každý si něco našel. Ještě pár smyček kolem Istebné a přes mostek do cílového prostoru, kde ti šťastní, co projeli všechny etapy, nafasují letos zelené triko „Finisher“.
Já mám smůlu, holt budu muset přijet minimálně ještě jednou.
A co závěrem?
Organizace vesměs povedená, kdo zůstával spát ve škole, nic mu nechybělo – jídla bylo prý dost, sprchy horké, společnost vybraná. My v penzionech si taky nemohli stěžovat, ale je možné, že jsme prostě měli kliku a personál.
V Polsku nespoléhejte na obchody a zásobte se tak, jako by nebyla možnost cokoliv dokoupit, rozhodně neprohloupíte. Peníze si směňte raději předem, i horská střediska mají s platebními kartami větší či menší potíže.
Závod jako takový je koncipován jako těžší než Bike Challenge, což mohu potvrdit. Je to dáno i termínem – v Beskydách se dlouho drží sníh a tudíž v květnu je zem ještě plná vody, cesty podle toho vypadají a pochybuji, že by to byl někdy terén lehčí. Nicméně tytéž trasy, pokud budete chtít vyjet třeba v srpnu, poskytnou nádherné zážitky a patří k těm nejhezčím, které můžete v Beskydách najít.
Budete-li mít někdy týden dovolené navíc, určitě sem zajeďte, je to region zajímavý a bajkerská i silničářská srdíčka potěší. Pouze silničáři, počítejte s horším asfaltem.
Trasa: Istebna – Skrzyczne - Istebna
Délka: 54 km, převýšení:1.590 m