Běžecký pražský 1/2 maratón - Jak se vyplatí poslouchat rady zkušených
Letos jsem vůbec neplánovala běhat víc než v letech předchozích, silná bolest v levé holeni při delších bězích a jakýchkoli sebězích mě diskvalifikovala cca od 18let pro jakýkoli opravdový běh.
Kdyby mi někdo řekl, že poběžím půlmaratón a budu trénovat na maratón, tak bych se mu vysmála.
Celé to přišlo tak nějak nenápadně a plíživě. Dalibor a kamarád Radim mě na podzim přemlouvali, abych s nimi běžela půlku, že je to v pohodě... "No co, v březnu nejsou bikové závody a 21km uběhnu i s bolavou holení", řekla jsem si a v listopadu zaplatila startovné. Přes zimu jsem najezdila spoustu km na běžkách a 3x týdně chodila na mediálně kontroverzní BootCamp - indoor trénink, kde se hodně posiluje s vlastním tělem a běhají se rychlé úseky. Po absolvování 2 turnusů (2x 6 neděl tréninku) jsem měla sílu jak býk a pár kilo svalů navíc. Obrátila jsem se na své trenéry s tím, že bych potřebovala trochu hmoty shodit a získat více vytrvalosti. Dohodli mi se svojí kamarádkou a jednou z nejlepších mladých trenérek a českou maratónskou nadějí, Verunkou Brychcínovou, že mi bude psát tréninkové plány.
Veru měla cca 3týdny na to, aby mě připravila na 1/2 M. Protože je to zkušená běžkyně a navíc neuvěřitelně citlivá bytost, dá hodně na pocity těla a relaxaci. Tréninky byly rozepsané na 4denní cykly a moje vytrvalost se zvyšovala den ode dne, uběhnout 17km najednou nebyl problém a jít zrychlované úseky od 0,5km do 2km v časech okolo 4:20min/ km taky bylo v pohodě - no trochu to bolelo.
O Velikonočních svátcích (týden před závodem) jsem byla v plné síle a běhalo mi to nádherně - ve 3 dnech přes 50km s průměrem 5:20min/km je toho důkazem. Tréninky jsem chodila na samotku, protože Dalča si podvrkl kotník a měl nohu ve fixaci, ale iPod a v něm SupportLesbiens jsou věrní společníci.
V úterý jsem cítila lehkou únavu, začínající bolest svalů a středeční osmička ve středním tempu byla utrpení. Po doběhu jsem si uvědomila, že mi tělo vysílá signály o začínající viróze. Měla jsem 2možnosti - zkusit to vypotit, což s sebou neslo riziko oslabení organizmu nebo uzavřít s tělem dohodu, že to zvládneme na paracetomolkách. Vypocení nezabralo, respektive tělo se potit nechtělo, tak jsem uzavřela smlouvu s ďáblem a 3dny neběhala, pila vodu a čaje na litry, léčila se aspiriny a modlila se, že to zvládnu psychicky i fyzicky.
V pátek odpoledne před převzetím startovního čísla jsem se dala do řeči s kolegou, který běhá maratón za 3:15. Rada zněla: "Hlavně nepřepal start, prvních 5km nechoď přes 150TF a pod 5min/km. Dav tě strhne, poběží se ti dobře, ale na 10.km budeš zakyselená a ztuhnou ti nohy!" "Michale, nejsem malá holka, na tepy jezdím vždycky a s davem mám taky zkušenosti"....hahahaha
Páteční večer jsem se cítila silnější a řekla jsem si, že ráno rozhodne. Po probuzení byly pocity smíšené - nervozita, vyplavující se endorfiny, radost, tupá hlava - po dlouhé době jsem se ve svém těle nevyznala a musela jsem se rozhodnout. Nasnídala jsem se a od rána do startu do sebe nasypala 6aspirinů (každý kardiolog by ze mě zešílel), oblékla jsem se a vyrazila metrem na start, doběhla jsem 2min před startovním výstřelem, takže jsem neměla čas nad ničem moc přemýšlet.
Prásk a bylo odstartováno. Slunce nad hlavou, muzika v uších, okolo dav a super atmosféra, rady zkušených běžců byly zapomenuty. "No co, že tepu 170? Tempo 4:17min/ km? A co, vždyť mi to krásně běží!" Na čtvrtém km jsem se psychicky zklidnila, stáhla tempo a tepy. Na 1.občerstvovačce na 5.km už jsem šla podle učebnic, ale postartovní exces mi měl ukázat, že za chyby se platí. Na 10.km jsem cítila kyseliny ve svalech a na 17.km mi ztuhly nohy od kotníků dolů (občas jsem se podívala, jestli ještě mám chodidla). Obrátky na Výtoni a u Erpetu byly utrpení, běžíte a proti vám jdou ti, kteří jsou rychlejší a budou to mít v cíli dřív za sebou. Z kola jsem zvyklá pít kdykoli chci a navíc u toho šlapat, dýchat a polykat, u běhání to tak lehké není, snažíte se do sebe něco nalít, polknout to, neudusit se a nezastavit, protože riskujete, že se už nerozeběhnete, výsledkem je pár hltů a koule v žaludku. Z posledních 1,2km od kavárny Slavie do cíle si pamatuji jen Dalibora povzbuzujícího a mávajícího berlemi, dlažbu pod nohama, kopeček ke Karlovu mostu (ten tam určitě postavili v den závodu, protože předtím tam byla rovina), pak pokus o sprint a dlouhý modrý cílový koberec před Rudolfinem, brána a pípnutí čipu v cíli. Black out, vidím mlhavě, hlava mi nebere, naštěstí dav myslí za mě, posune mě k dobrovolníkům s termo fóliemi, medailemi, k pití, zase pití a zase pití a najednou stojím na nábřeží, zabalená do stříbrné pláštěnky, s medailí na krku, 2kelímky nějaké tekutiny v rukou a dochází mi, co se stalo - doběhla jsem svůj první pražský 1/2 Maratón.
Dobelhala jsem se ke Slávii za Dalčou a málem ho prosila, ať mi půjčí svoje berle, nepůjčil :). Musím říct, že asfalt a dlažba hodně bolí a smekám před každým, kdo to zaběhl, nezávisle na výsledku.
Výsledková listina říká, že jsem doběhla 20. v kategorii, ze 142 v čase 1:50 oproti 1:38 vítězce v kategorii.
Děkuji Veronice, protože bez její přípravy bych zdaleka nedosáhla takového výsledku a slibuji jí, že pokud Maratón poběžím, tak s klidnější hlavou.
"Veru, ať ti slouží zdraví a zaběhneš limit pro OH. Držím všechny pěsti, co mám. Děkuji, že jsem tě potkala".
Vendu