Sobotní ráno mě probudí slušná kocovina, neb jsem večer předtím měl sraz ze základkou po 40-ti letech, opakuji, 40-ti letech….
Mlha nejen v hlavě ale hlavně venku….no to bude paráda…..
Cestou do Litoměřic se mlha nezvedla a to ani z hlavy. V místě startu měníme rychle taktiku (a mineme Jíťu), neb Petruše do toho bílého hnusu nevleze, tak vyjedeme autem k cíli. A i z auta si všímám, že je to asi fakt vyhnívák a slušnější utahovák, protože dopravní značka 14% stoupání už něco signalizuje.
Na kopci je ale krásné sluníčko a minimálně o 10 pocitových stupňů víc.
Nasednu na oře, vydám se z kopce dolů do mlhavého údolí a už v půlce je mi zima jako prase. Za cvakání zubu se zmrzlými prsty pokusím zabrzdit. U startu se za chvíli potkám s Jíťou, která má na sobě snad verano ????? I kdyby brios, tak prostě krátký dole i nahoře. Klepe se jak ratlík ale má číslo 6, takže za chvilku se zachrání pohybem. Já s číslem 37 musím ještě půl hodiny kroužit, pak start a hurá pod kopec. A už tady vím, že mě čeká peklo, protože už pod kopcem nestíhám dýchat. No a pak nějak nevím. Mlžnou kocovinu postupně dostávám z hlavy a jen se snažím vzpomenout, kolik těch zákrut ten utahovák má ? A je to fakt utahovák.
…..no, závěrem…..sice to mělo necelé 3km, ale já si to užíval fakt dlouho
Ale aspoň jsem v Litoměřicích nechal opičku s kocovinou.
A desáté místo v kategorii z třiceti nebylo zase tak špatné (Jíťa mi dala samozřejmě raketu, ale já to vyjel, fakt jsem to vyjel
)