Trasa z Lysé nad Labem krásnou krajinou Kokořínska není technicky náročná, a tak se poprvé v životě odhodlávám zkusit závod na gravelu. Blatníky se zástěrkami jdou dolů, protože nejsou do bláta. Na startu je 30 borců a borkyň, půlka na dlouhou a půlka na kratší trasu. Konkurence je podstatně ostřejší než před týdnem ve Žďárských vrších. Jsou tu i naši Luke a Sergei. Závodit se má až od Milovic, ale ani tam se nejede úplně pomalu a pole se nejspíše okamžitě trhá, tak je dobré nezaspat.
První průjezd kluzkou pěšinou a mám pěknou díru na dotahování. Sotva doskočím, je tu sjezd po úzké panelce, a zase zpomaluji. Objíždíme Sergeie, který se po pádu zvedá. Na kostkách do mírného stoupání z Milovic se zase připojuji k čelu s Lukem. Po necelých 15 kilometrech na hluboké vrstvě štěrku před Benátkami nad Jizerou mi ve středu hladký běhoun pěkně prokluzuje a já čelo už definitivně opouštím. Škoda, protože následuje docela dlouhý úsek po silnici, kde samotka bolí. Za Beznem mě sjíždějí dva závodníci. Domlouvám spolupráci a varuji, že v terénu jsem marný. Chvilku to docela funguje, cestou nabíráme ještě jednoho odpadlíka z kratší trasy. Jenže ve sjezdu skalním městem u Romanova brzdím a skupinka nečeká.
Ve Vojtěchově při dělení tras míjím občerstvovačku s vidinou, že zastavím až na druhé. Alespoň vestičku jsem ale sundat mohl a nechat si ji dovést do cíle. V kopci do Libovic vzpomínám na trasu Praha-Doksy. A přitom zase zapomínám podle navigace odbočit na nezpevněnou lesní cestu. Místy je to trochu orienťák. V jednom asfaltovém stoupání míjím rozeseté zbytky skupinky, která mě nechala ve skalách. Michal Hons nejdříve vypadá, že nejede, ale v rovinatější pasáži se ke mně dostává. Asi nemá moc zkušeností s hákováním, a tak se nějakou dobu jen naháníme. A když konečně domluvíme spolupráci, tak už nemůže. V několika brdcích čekám, ale pak ho nemilosrdně opouštím a vydávám se do stále ještě proklatě vzdáleného cíle sám. Druhá občerstvovačka bohužel zavírá ještě před mým průjezdem, ale naštěstí se hlaďák nedostavuje.
Většina trasy vedla po horším asfaltu, což pro mě bylo dobře, přestože ty široké pláště oproti silničce pocitově vůbec nejely. Technicky problematických úseků bylo na trase minimum, v součtu jen pár kilometrů hlubokého štěrku, písku nebo kluzkého bláta. Ale pokud je na hraně neproletím, nemůžu počítat s nějakým umístěním. Moje tolerance k riziku pádu je velmi nízká. A na stará kolena to měnit nebudu. Gravel není a nebude moje disciplína. Ale jsem moc rád, že jsem ji vyzkoušel, a ještě radši, že jsem to přežil ve zdraví.