Na dvou předešlých bajkových závodech si mě našel organizátor závodu Jarda Čech a neustále mě zval na svůj prvopočin Černokostelecký bajk. Ve snaze ho podpořit a zviditelnit, dávám do kalendáře na web VS a nakonec se sejdeme na startu 3 Oranges. Daffy jede krátkou 30km, Dan a já dlouhou 53 km, která je ale natrasovaná jen na 48 km, nicméně pořadatel nejspíš tušil, že těch dalších 5 km budeme v lesích kufrovat...
Před startem se ke mně hlásí spousta bajkerů, že jsme jeli ten a ten závod spolu...sorry, většinou mám mlhu a nevím, přestože jsem letos jela jen 2 XCM (Malevil a Jičínku). Každopádně je to milé a až na ty bajky bude víc času, určitě své poznávací schopnosti napravím. Zatím se tak přivítáme pouze s Danem Polmanem, kterého známe všichni. Start z náměstí hromadný pro obě kategorie, uvítala bych spíš oddělený. Stoupám si do řady k Daffymu, Dan je taky poblíž, zprava si mě vyhledá další bajker, v kterém poznávám "Pumpičku", ale radši se ho trapně ptám, jestli je fakt pumpička, aby nedošlo k nějakému faux-pas. Ptá se mě na Lesnou, tak mu vyprávím, jaké to tam bylo, načež z něj vyleze, že tam byl taky. Tak faux-pas už mám za sebou a může být odstartováno.
Ostrý start je až od Penny Marketu, jsem okolo 30 místa z obou tratí, Dan a Daffy přede mnou na dohled, ale prokousávají se víc na čelo. Vjezd na prašnou suchou polňačku a přede mnou rázem oblaka prachu z jezdců přede mnou. Vůbec nevidím kam jedu, ani jezdce před sebou v té písečné bouři, jen vím, že je to zkopce po louce, trochu zvolňuji, aby si prach sedl a já viděla aspoň směr. Čelo odjelo, dole v lese na štěrku se formuje skupina, ve vesnici na asfaltu a v následujícím kopci se snažím předjíždět co nejvíc jezdců. Po chvíli následuje dělení tras a pole jezdců rázem výrazně prořídlo.
Nastává nejhezčí část trasy, hravé traily v lesích, prudké výjezdy, méně prudké sjezdy, sem tam kláda nebo strom přes cestu. Ale taky první a rozhodně ne poslední bloudění. Mám trasu v Garminu, spoléhám na značení a obojí mě svede úplně mimo trasu. A nejen mě, první zajížďka asi kilometrová, další už spíš výjezdy mimo trať z důvodu špatného značení, většinou až za křižovatkou, kde se mělo uhnout, nebo prostě jen na poslední chvíli ve sjezdu, kdy už nestačíš zbrzdit. Dva bajkeři, co sjedu asi na 20 km nemají trasu nahranou, tak pak jedou se mnou a já si hraju na navigaci, ale i tak bloudíme. Možná hraje roli i to, že je v té lokalitě dost přemudlováno, tak to mlíko mohl nějaký škůdce strhnout. Každopádně, když už i já kleju...
Zhruba okolo 25 km je sjezd s trochu vymletými kameny a bajker přede mnou lehá. Zprvu se mi zdálo, že přistál dost měkce a nic to není, zvedne se a pojede dál. Ale stavíme a pohled na jeho vyboulenou pravou klíčku nenechává nikoho na pochybách, že tohle bude potřebovat transport na vyšetření. Chvíli tam s klukama čekám, ale další dva u něj zůstávají a volají pro záchranu, tak je opouštím a jedu se poprat o 2. flek. Už na startu jsem si obhlídla favoritku ve fialovém, Milena Kalašová a jela s fialovým Kalašem, tak je mi jasné, že tady by mi dnes ani Orange domestik k vítězství nepomohl.
Druhá půlka na samotce dost nebaví, věčné výjezdy mimo trať a návraty zpět ubírají veškerou motivaci a chuť závodit. Už nekleju, tady už jsem vyloženě sprostá a že z toho drsného severu mám bohatou slovní zásobu... Milým zpestřením na trati je rodinka, co mě chce ve výjezdu polít vodou z hadice, tak si aspoň chvíli popovídáme, jinak nuda, trasy se už dávno spojily a vše zábavné na trati asi projeto. Nemilým zpestřením je naopak pár kilometrů před cílem v lese stojící SUVčko přes celou cestu, přemýšlím, jak se mu asi vyhýbal balík, když mám problém i jako samotář. Dost opticky výrazná žena na mě cosi nepěkného řve (o sprostá slova tedy dnes nouze není), až v cíli od Dana zjistím, že to nebylo na mě, ale že tam byl i opodál chlap, co prozměnu řval na ní a tedy že si spletli les s manželskou poradnou...
V cíli mimořádná porce výborného rizota, příjemné vyjetí s Danem, vyhlášení a Oranges fotečka pod cílovou bránou, kam se nám propašovali i kamarádi z Ocelových letců.
Vlastně celý závod by byl luxusní s krásnými vzpomínkami, až na tu zlomenou klíčku (Vaškovi přeji úspěšnou operaci a návrat zpět na kolo). Jediná nepovedená věc bylo značení trati, bohužel to dovede celý závod a náladu totálně zhatit. Věřím, že za rok budou už jen ty luxusní vzpomínky, protože to, jak pořadatel zvládl připravit první ročník, vyžaduje za mě velký respekt.