Po včerejší Lužecké Šlapce dnes nemám moc ambicí jet na mtb 4h šrot. Koukám do startovky a vypadá to na 4 ženy, jedna dle loňských výsledků asi pojede solidně, navíc z pořádajícího klubu, tak bude znát i trať. Přijíždím do sportovního areálu v Hradešíně s předstihem, abych si 11km okruh projela, dle propozic pro širokou veřejnost, ale jsou tam prý klády a kořeny, ale taky 2km asfaltu, takže řeším, na kolik nahustit. Rozhodně ne těch 1,5 baru, co jezdím na Jičínce XC, ale zas ne moc tvrdé kvůli těm kořenům... bude to alchymie... První koho potkávám je Čespa, už tu jsou od včera. Je tu krásný oranžový stánek a tábořiště a zázemí dává tušit, že to bude příjemná přátelská akce. Okruh v lese ještě není úplně doznačen, asfalt na bajku v protivětru bolí, ač tam mám 2,5 atm. Klády jsou na okruhu 2, jinak spousta singlů mezi stromy, kam se sotva vejdou řidítka, občas kořenité peklo, lávka přes skoro vyschlý potok, ale lze to vzít i brodem a bahnem, což hned zavrhnu, to bych si zamazala své Verano, takže trefit padákem lávku a nesjet z ní dolů, ale není to těžké. Je to v lese samé kličkování, pořád nějaké odbočky doleva, doprava, čas od času vysypaný makadam, ten nemám ráda, ale jinak není okruh moc technický. Pouze na úzkých pěšinách nepůjde moc předjíždět, ale stejně počítám, že se na trati po zavádějícím okruhu rozdrobíme.
Po úvodní rozpravě start z hřiště a jedeme za organizátorem poslušně vesnicí k lesu, jedu hned za ním tak ze mě tahá ještě rozumy, odkud jsem a jak dlouhý bajky že jezdím. U závory mávne ostrý start, předjíždím ho a čekám, že se záhy na široké šotolině převalí balík elitních mužů. Páč pak přijde singl v lese a tam už bude předjíždění horší. Překvapená ale jedu stále na čele a za mnou had, tak zkusím singl projet co nejrychleji, ať je nezdržuju. Přichází výjezd na asfalt, tam už mě snad někdo vysvobodí z čela.... Nekoná se a nechají mě pěkně odtáhnout ty 2 km přes Masojedy, v kopci k letišti jen někdo za mnou pronese "a není to zbytečný, v tomhle tempu asi 4h nedám". Tak tedy zvolňuji a konečně mě zredukovaná skupina přejíždí, usadím se někde na prostředku a zjišťuji, že žena tu již žádná není. Tak první cíl splněn. Do dalších lesních pěšinek se vydávám na ca 7. místě. Dva chlapi za mnou jsem chtěla pustit, ať se jim tam nepletu, ale nechtěli a postupně na prvním okruhu ztrácejí kontakt. Já také a z čela odpadá ještě jeden modrý korálek, toho si docvaknu a zjišťuji, že je to nějaký postarší Mondraker. Úvodní tempo s mladšími vydržel, takže formu bude mít slušnou a vzhledem k věku i vytrvalost, zkusím se ho tedy držet. Takto obejdeme první okruh, v cílové rovince mu střídám a ptám se, kudy do dalšího. Z toho asi usoudí, že vůbec neznám trať, tak mi řekne, ať si vlezu za něj, že mi bude říkat. A dodrží na 100%. Všechny další okruhy mám tedy i s navigací. Na asfaltu a rovinatých částech mu občas odstřídám, aby vydechl, posvačil, ale hned je zas na čele a už hlásí "levá, pravá, strom". Po 3 okruzích se domlouváme na krátkou občerstvovačku, která je na startu a pokračujeme spolu jako nějaký tandem. Tempo oběma vyhovuje, jen s každým dalším okruhem přichází únava, doufám, že to se mnou doválčí do konce. Podle času, kdy dáváme jeden okruh pod 30 minut, bychom měli zvládnout 8 a ještě nás pustí do devátého, který když dáme do půlhodiny, ještě nám jej započítají. Občas někoho dojíždíme o okruh, na občerstvovačce potkáváme po 5 kolech jednoho z pětice na čele, asi přepálil a končí až za námi. Druhá půlka se začíná zdát trochu nudná, okruh už známe skoro poslepu, občas nás překvapí v lese koně, zatoulaní psi a páňíčci, co hledají na druhém konci lesa své zatoulané psy... V šestém okruhu mi bohužel něco začne šíleně řachtat v kazetě, tak v duchu panikařím, teď bych to zabalit nechtěla. Na občerstvovačce zastavuji a řeším, zda to není jen nějaká namotaná větev, ale nic nevidím, tak s tím šramotem jedu dál... řinčí to jen na těžké převody na rovinách, ale během dalšího okruhu si to sedne a postupně ustává. Tak zase naděje, že to dotáhnu do vítězného konce. Okolo sedmého okruhu můj parťák trochu zvolňuje, ale jíme, pijeme, tak snad nebude mít větší krizi. Přece jen jede skoro furt na čele on. Ale měla jsem strach zbytečně. 8 kol máme a je 14:45. V cíli se Mondrakera žena ptá: "Vy jedete ještě kolo?" On:"No musím, když mě tahle tak honí". Tak asi to měla být lichotka, takže jedem devátou rundu. Čekala bych, že už nás dávno muselo čelo sjet a konečně se na asfaltu za námi objevuje jeden ze 4 závodníků, co jsou před námi. Nájezd do lesa a po chvíli další, Čespa, zklamán, že mu ten jeden poodjel, ale jede parádně... Nikdo další už deset okruhů nedal. Dojíždíme do cíle s Mondrakerem spolu, on je zaslouženě pátý, já až za ním, však jsem tak byla celé 4h. Nakonec jsme byli asi jediná dvojice, ostatní jezdili spíš samostatně. Byla jsem za to ráda, takhle mě to bavilo, samotná kroužit by bylo asi ke konci už dost únavné.
V cíli výborná bramboračka, tousty a ještě lepší atmosféra. Analyzujeme s kolegou výsledky a shodujeme se, že jsme kroužili všechna kola vyrovnaně, v rozmezí jedné, dvou minut a ani ke konci nezpomalovali. Po vyhlášení a tombole přichází rozloučení a odjezd k domovům, ale určitě se sem na nějaký další závod vrátím.