Dlouháááá Louka se nezapomenutelně vryla do paměti díky Krušnotonu, sice VLK se jede trošku bokem po vedlejší cestě, ale vidina 500 metrů nahoru na 10 kilometrech mě žene naložit retro kolo do auta, proskákat Prahu a doletět přesně na minutu do Velemína. Tam již nedočkavá Jíťa, nad sopkami sice zlověstné mraky, ale prý jedeme na kole, to dáme, třeba zase budeme mít kliku jako včera na JCL. Kliku jsme neměli a před Kostomlaty nám již pěkně mží a silnice nahazuje. Hřejou mě ale vzpomínky na Ktona, jedeme po trase, tady jsme památně křečovali všichni s orange grupy, která hákovala Mílu Švehlu. Dorážíme na prezenci, Jíťa chudák slušně kropenatá, ale prý vše vyčistí cyklostar. Je to závod, zase to slyším, a trochu váhám, ale nakonec zase volím nejlehčí možnou variantu.
Hromadný start, nemůžu zacvaknout, nikoho tady ze svých soupeřů neznám, tak jen furt šrot s pěnou u huby. Ponurý les, oslizla lesácká asfaltka, samá díra, věci na defekt v autě pořadatelů, krátký krátký a 5 stupňů... jo je to skvělá napínavá gamesa... jen kdyby to nebyla realita! Nahoře se klepat, narvat znovu na sebe mokrý starý průsvitný čapáky a 15 minut sjezd dolů v parádní třesavce... výstup z komfortní zóny jako prase.
A pak magická podvečerní jízda k autu, v té zvláštní krajině mezi sopkami, s týmovou zlatou kumpánkou v příjemném pokecu. Ve 3 ráno křeče do obou nohou, pobíhám po bytě jak raněný zvíře. Další den úplně mrtvej, ale šťastnej, vím, od čeho ta bolest je… Tohle je furt pecka, tohle u televize na divanu nezažiješ, díky, že můžu!