Akce Vinařské stezky 2026

Akce Vinařské stezky patří do kategorie Gravel. Datum: 2026-04-25.

Nejdelší varianta má délku 149.00 km.

Propozice

• Žába – Vinařství u suché dásně
  
  

  Na jedné misce vah leží Peklo a body do týmové soutěže v SAL a na druhé straně je vyhřívání na sluníčku jižní Moravy. Omrzlé prsty prohrávají a v pátek večer míříme s Lukem do hotelu Žabčice.
  
  Cestou po dálnici ladíme taktiku, hodnotíme zda závodit první nebo poslední hodinu. Řešíme co zajedou obvyklí soupeři a zda si chceme natahovat držku na začátku za Sergejem.
  
  Snídaně je sice bez šampaňského, zato je domluvená o půl hodiny dřív. V klidu se najíme, navlékneme do kombinézy a popojíždíme na start. Návleky na ruce vyřešil pohled na soupeře, do kapes rvu gely na 5 hodin, vodu beru jen litr a na 50. km naberu 2 velké bidony.
  
  Trochu k překvapení se mění poměr soupeřů na silniční a gravel trasu. Z nějakého důvodu jim přijde gravel moc náročný. Číža hlásí, že boj o bednu bude dneska bolet, na startu se staví mezinárodní konkurence. Zato tu nevidím nikoho známého, Sergej jede Peklo. To jsou zvraty ve vývoji závodu ještě před nacvaknutím do pedálů.
  
  Prvních 200 metrů lituji, že jsem vynechal rozjetí. Belgičan Tim to bere hodně zhurta. První odbočku do lesa nijak nehlásí a trochu rozespalý balík natahuje na dlouhou nudli. Rovinka štípe do studených nohou. Další nejistá a neukázaná odbočka a lepím regulerní nástup. Au. Za mnou Rakušan Bernhard, Luke a Tom. Dál jsem v tom kalupu nedohlédl. Jede se nesmyslná lajna po lesní cestě.
  
  Jako zuřivostí šílený ratlík když cupuje kartáč na podlahu. Lítají žíně, sliny, kameny od drapáků, neukazují se odbočky.
  
  První brdek začíná čtvrtminutou na 900W, pauzičkou a minutou na 600W, nástupem a zakončeno tempem přes horizont. Jsme tu všichni a jedeme pod opravdový kopec. Na úvod 2 minuty 5W/kg kořeněné nástupy, svěšené nohy, 5 W/kg, rampa kde nestačí 7W/kg, lepení díry na 5W/kg v mírné části a zase nástupy. Nevylévám kýble glykogenu do pangejtu. Tohle jsou naplno otevřená stavidla. Luke to balí. Jak dlouho to vydržím? Jak dloho to vydrží Tim a Bernhard?
  
  Jedna věc mě uklidňuje, Tim nesmyslně drtí kopce, ale horizonty vypouští a ve sjezdech má strach. Další 12% stojku nechávám na 600W odjet a jedu normálních 420W. Do cíle zbývá 135 km a bude se zvedat vítr proti. Na vrcholové fotce chybím v záběru, ale dojíždím si skupinu pod kopcem. Další stoupání rovnou vynechávám a jedu si svoje. Možná se až moc flákám, ale vidím že před koncem kopce si vystoupil i Bernhard. Ten Tima sjíží po kilometru a asi mu i začal střídat. Mě to trvá další 2 kilometry. Ale jedu si své, sjíždění dvojičky mě dokonce baví.
  
  Míjíme domluvené místo občerstvovačky. Nikde nikdo, soupeři předemnou bez znepokojení pokračují, tak si nedělám vrásky. Dojíždím je akorát ve vesnici kde překáží autobusy. Tim odbočuje mimo trasu, Bernhard se plouží za svým autobusem, já za dalším. Následující stojku tak jedem každý zvlášť, sjíždíme se zase pod kopcem a já se ptám jak jsou na tom s vodou. Jestli mají zásoby na celý závod? Nemají, ale na tempu se nic nemění.
  
  No co, pojedu s nimi a pak mě v křečích zachrání Luke. Závod získává nový rozměr.
Blížíme se k půlce závodu. Do teď byl povrch většinově špatný asfalt nebo pevné prašné cesty. Ale přišel avizovaný písčitý úsek. Střídá se zde mělký a hluboký písek, občas zpevněný trávou, občas se mi plášť udrží na vrstvě jehličí. Občas ne. Tim s povrchem hodně bojuje, Bernhard je ve svém živlu. Snažím se od něj učit vybírat stopu a hlavně být před Timem, aby do mě zase nepadal při balancování v hlubokém písku. Alespoň tady Tim nenastupuje, jen se jede pekelné tempo diktované Bernhardem 

  Za pískem je hladký asfalt, vychází na mě špic a tak se položím na řidítka a vypnu hlavu. Po 1,5 km jedeme jen ve dvojici. Tim někde zmizel. Pro jistotu nezpomalujeme a poctivě spolupracujeme, oba chceme mít vinařství u suché dásně co nejdřív za sebou.
  
  Projíždíme nějakou slavností, z palety pořadatel vybaluje petky s vodou na vyplachování úst po degustaci vín. Hlavou mi bleskne, že bych mohl pár lahví vody ukrást z palety, nebo někomu z ruky. Nebo v další vesnici zkusit vyždímat zahradní hadici. Naštěstí na 110 km stojí Číža a podává nám naše bidony. Na 3. pokus se mu povedlo nás předehnat. Díky.
  
  Piju jonťák a přemýšlím kolik škody už žízeň napáchala. Přestává mě bolet hlava, ale nohy zůstávají gumové. Poslední kopec před přehradou mě nechává Bernhard jet špic. Sice bojuji s protivětrem, na druhou stranu určuji tempo. Nevím jeslti soupeř na víc nemá, nebo mě prostě už nechce odrovnat. Pod kopcem pokračuji dlouhou špici po asfaltce a těším se na střídání za zatáčkou proti větru.
  
  Chyba. Za zatáčkou čeká hráz Nových Mlýnů. Úzké betonové panely tvoří dvě koleje, jsou natočené většinou na předobočák. Vítr se rozbíhá po nekonečné hladině, zvedá vlny a připraví nám 11 kilometrů pekla. Panely drncají, před větrem se nedá schovat. Bernhard mi polehku láme hlavu, akceptovat cizí tempo je opravdu kruté. Kdyby jen na chvilku zvednul zadek, asi mě tu nechá. Ale zadek nezvedá. Ve skrumáži rybářů jdu před něj a myslím, že ho začínám ničit stejně jako on mě před chvílí. V posledním hrbolu na trase mi nabízí sdílené první místo. Nechce spurtovat. Ani já nechci pokoušet křeče a týden neudělat krok bez bolesti.
  
  Dáváme poslední dvě střídání, stále v solidním tempu. Cílem projíždíme společně na sdíleném prvním místě. Docela dlouho po nás na sdíleném třetím místě dojíždí Tom a zničený Tim. Luke má asi 25 minut.
  
  U stolu místní hamburgerárny hodnotíme závod. Dojmů je po 5 hodinách dost. Trasa byla krásná, počasí perfektní a udělali jsme si to parádně těžké. S vodou by nám Tim asi natahoval držky o chvíli déle, ale bylo to součást závodu. S chutí na slané objednávám místní specialitu cibulový burger a hovězí wrap. Měl jsem začít wrapem a burger vynechat, ale je to jedno. Příští rok se bude po závodě hodovat jinde. Vinařské stezky 2027 se pojedou po luxusních rakouských šotolinkách, už se těším.

  
  
  
• Luke – Pohodové rozjetí do sezóny
  
  

  Přes zimu se mi podařilo odsunout kolo do pozadí a hlavně se s tím smířit. Prostě si teď trochu víc chci užít toho, že jsem tatínek a trénovat víc můžu někdy pak, až třeba budu fogouš.
  Takže tolik k úvodu a stavím se na start s dobrou náladou a vědomím, že stejně nejspíš po 4 hodinách zdechnu. Trasu jsem pro jistotu nestudoval a že Žába o ničem nemluvil, nepřišlo mi ani, že bych měl.
  Po startu se zvedne borec, ve spurtu najede zezadu 3x na zaparkovaný auto a těsně u něj to strhne. Uvědomím si, že nemám zapnutou trasu a když konečně chytnu hák a sáhnu na garmina, borec to bez řečí zaflokuje a strhne doprava na lesní cestu. Vítejte v pekle bez pravidel, chtělo by se říct. Zatáčka, nástup, zatáčka, nástup. Na ukazování děr zapomeň, jak kdyby nás tu nechtěl, ale přesto táhne špice bez střídání. Nějakej Tim, prej je dobrej. Pak je tu Žába a Rakušan, co prý má rád desetidenní alpské bloky s průměrem 4500m up denně. Nakonec já a Tomáš Křováček, kterej aspoň vypadá normálně (čti: asi si z toho brzo vystoupí).
  Po pár brdkách si Tomáš vystupuje a já tak jsem další na řadě. Vlastně jsem už ve skupině jen kvůli Timovi, respektive moji zvědavosti, jak dlouho vydrží jet takový peklo. Po dalším brdku mimo všechny rozumný zóny ale vystupuju taky a o Timově implozi si chci nechat jen vyprávět od Žáby.
  Tím začíná vcelku povedená dávka vytrvalosti, tak jak sem si plánoval. Škoda jen, že Tomáš za mnou se moc nepřiblížil i když jsem párkrát přejel odbočku a dvakrát shodil řetěz.
  Nakonec mě dojel asi na 120 km, bohužel jel líp kopce a já líp roviny, tak jsme se úplně nepotkali. Přitom naše postavy by to asi napovídali obráceně. V posledním kopci (kdybych věděl ze je poslední) mi ujel, já se pak ještě vracel pro vypadlý nářadí z kapsy. A už jsem ho nesjel, čemuž na vině byla nejdřív moje postupující únava a pak se přidala i panelka 8+km podél přehrady Nové Mlýny (číslo nevím). Ta se zařadila do seznamu “už nikdy víc”.
  Jinak se mi to ale líbilo, imho jsem jedl dobře, zajel dobře a prostě jen chyběj km, respektive delší jízdy v tempu. Bude líp ;-)