Akce Švih Moravským Toskánskem 2025

Akce Švih Moravským Toskánskem patří do kategorie Silniční maraton. Datum: 2025-10-12.

Nejdelší varianta má délku 177.00 km.

:: Propozice :: Celkové výsledky

• Žába – Maratonská tečka
  
  

  Oranžové listy, ranní mlhy, podzim, nohy jedou, ale hlava nechce, prostě podzim. A do toho se v kalendáři objeví dva poctivé maratony na jednu neděli, to snad není pravda. Krásné klasikářské trasy v Sudetech a Moravských Toskánskem ... nemá se tohle jezdit na jaře?
  
  Sudety dělají Zagorku, přihlášení dlouho dopředu (nebo za strašný ranec na místě) v sezóně viróz a nestálého počasí nejsou dobrá nabídka. Navíc startovka je hůř obsazená než na Václavské jízdě. 
 Tak se jede na UltraBikers do Brna, v hotelu se sejdeme až na noc, žádná týmová večeře, rovnou padnout do postelí a těšit se na snídani.
  
  Předpověď počasí na neděli vychází docela dobře, ráno pod mrakem nemá být úplně zima, odpoledne pořád pod mrakem nemá být vedro. Ale zpoza okna při snídani nejsem schopný vymyslet co na sebe, tak vyrazím na start na kole jako rozjetí a ochutnávka oblečení. Závodní podmínky v balíku mi simuluje Luke nabídkou háku za Bávem. Nechávám návleky na ruce a Kalaš základní vrstvu pod Brios kombinézu. Je vedro hned od rána 

  Na startu se to hemží slovenskou konkurencí, týmovými dresy, minimálně 20 lidí vypadá, že chce závodit. Tak hurá na věc. Průjezd Šlapanicemi má být v klidu a slavnostní, proto Vláďa na 3. minutě založí a rozehřívá nohy početnému balíku. Nenechávám se zahambit a na špici docela tlačím na pilu. Luke také úřaduje a snaha unavit balík asi může fungovat. V pravidlech je psáno, že se všichni mají podílet na tempu skupiny, a někteří to opravdu dodržují. Jenže tohle Vláďovi s Lukem nemůžu dovolit. Jejich plán se totálně vyždímat a na občerstvovačce a dělení tras si vystoupit znamená, že já bych musel jako lídr vyhrát. Dneska závodění nechci brát vážně, to bych jel Sudety. Takhle ne.
  
  Balík dojíždí po půl hodině na semafor, polovina balíku sundavá vesty a hází je do doprovodného auta. Rozjíždím se 160 km před cílem Moutnicemi a pár křižovatek natáhne balík a mě to vyplivne pryč. Odjet do 5hodinového sóla je objektivní blbost, ale tým může přestat jet aktivně a pošetřit na nástupy. A mě za půl hoďky dojede vyklidněná skupina po tvrdé selekci. To se mi líbí a tak zatápím a najedu asi 2 minuty náskok podle informace průběžného pořadí z fotopointů. Není to dost, určitě musím být vidět. První hodinu se mi jede super, po větru nebo v mírných klesáních letím, do kopců mám sílu zatlačit na pedál, čistá radost. Vyhlížím kdy mě konečně dojede rozcupované čelo, ale nic. První fotopoint bylo pěkné zpestření úniku, pronásledovatele za sebou nezahlédnu, ale oni vidí mě. Před jedinou občerstvovačkou si všímám, že asi něco jedu, protože jeden obří bidon skoro vypitý. Tak to budu muset zastavit, nabrat ionťák a pro jistotu exnout půllitr z kelímku. Číža hlásí náskok 2 minuty a já že jsem idiot.
  
  Druhý fotopoint u zámku a pořád 3 minuty náskok. Kde sakra jsou? Už mě opouští nadšení, kopce neletím tak svěže a rovinky se zajídají. Nicméně požírám pomalé želé a šetřím glykogen na další závodění. U kostela v Koryčanech pořád dobré 2 minuty, nicméně jsem v háji. Místo želé dávám gel, trochu se probírám a po bezmála 3 hodinovém výletě se řadím do balíku. Krásný restart závodu na 65 km, balík kompletní, chybí snad jen Vláďa.
  
  A na uvítanou dostanu od Luka rovnou stoupáček 5+ W/kg, to abych z nohou vyklepal "HonzovoB kundí tempo". Ve dvou rampách vyšplháme na předposlední kopec a po sjezdu následuje série toskánských stojek. Krása, kdybych toho neměl plné zuby. Přemýšlím, kdy jsem naposledy něco sežral. Toskánsko v protivětru mi moc nechutná a když předemnou praskla lajna, tak se nesnažím skupiny spojit. Luke je zapracovaný vepředu a vypadá nevybouřeně. V sérii stojek pro jistotu lupnu další gel a zase se vracím do závodění.
  
  Na 138. km jsem vletěl do výmolu tak dlouho kontroluji, zda nemám defekt zadního kola, až proletím další díru a mám evidentně defekt předního kola. Pravidla sice říkají, že když se využívá výhod skupiny, tak se má také společně řešit defekt, ale touhle pasáží si nikdo moc hlavu neláme. Já se pachtím s opravou defektu a vyhlížím Vláďu. Ten dojíždí když už polehku končím a rozklepaný se snažím smontovat kolo a posbírat vybavení.
  
  Nějak mi nedošlo, že nekonečná 13minutová oprava defektu se asi měla započítat do rozvrhu jídla a po chvíli mi nějak přestává chutnat jet Vláďovi v háku. Žeru gel, a pak asi ještě jeden, nevím, všechno je v mlze. Je mi blbě od žaludku a vlastně se na kole cítím fakt nedobře. Hypnotizuji Vláďovo zadní kolo, to se vzdaluje a přibližuje něco mezi 20 centimetry a 20 metry. Kdybych mohl myslet, určitě bych přemýšlel o DNF. Naštěstí myslet nemůžu. 

A pak se najednou vrátí krásná podzimní krajina, v ruce mám flapjack a spravuji si žaludek po gelu. Jako lusknutím prstů je vše v pořádku a konečně předjíždíme odpadlého soupeře a valíme do posledního kopce. Vláďa mě okřikuje, že jedu zbytečně moc, všechno je v pořádku.
  
  Před Šlapanicemi vytáčí nohy Luke. Nevyhrál. Soupeři jeli vychytralou týmovou strategii, sice proti pravidlům, ale na to se historie neptá.
  
  Za mě boží maraton, sice jsem si to udělal nesmyslně těžké, ale co. Alespoň bude na co vzpomínat a příště si budu pamatovat, že 5 hodin únik by nedal ani Tadej.

  
  
  
• Luke – A najednou zas závod
  
  

  Na maratonech mám nejradši, že se toho vždycky stane tolik. Tak třeba jedna taková pěkná podzimní neděle uprostřed pořádnýho podzimního humusu.
  Už tak čtrnáct dní nemám chuť vůbec chodit ven, natož na kolo. Když už vyjedu, tak je zima, nebo zmonku, většinou obojí. A po dlouhé sezóně, že bych měl chuť závodit? Tak to ne. Ale nechci shnít už v říjnu a tak se chci prostě jen svéz na ultrabikers.
  V týdnu nevím co dřív, na kolo nemyslím, nejezdím, no prostě ideální příprava. Nejsem schopen ani zorganizovat odjezd, případně se aspoň nechat zorganizovat. No nic, na hotel to jsou dvě hoďky i s balením a vybalením, vyspat se a ráno týmová snídaně. Vláďa navrhuje vychlastat pár flašek šampaňskýho, což zní jako dobrej nápad, ale kdo by poslal Žábu do úníku dne?
  Na startu docela teplo, klid a vyrážíme. Kontroluji soupeře a těším se, až se těch pár ambiciózních zvedne a odvezou si Žábu. A snad bude klid. No to se ale neděje. Ani nevím jak, zatopil Vláďa, pak cuknul Žába a když jsem k němu dojel, že bych jako potáhl a rozloučil se, zeptal se "kde je elita?". Moc jsem tomu nerozumně, tak jsem si to nechal zopakovat a prý to bylo "vy dvě jelita!".
  Každopádně z toho nic nebylo a pak po hlušší pasáži Vláďa Žábu odpojil a reakce zbytku byla nula. S vyjímkou jediného týmu co jsem zaregistroval, který prohlásili něco jako "tak ať se větrá". Nicméně nikdo ani nenasadil údržbové tempo na špici, prostě nic, takže špic jel Vláďa a občas se tam někdo otočil, včetně mě. Jel jsem dolní Z2 a překvapeně sledoval, jak tempo klesne když odstřídám. No v pravidlech je, že se maj točit všichni, tak jsem točil a nesnažil se to apriori všem kazit, i když by si to Žába v úniku zasloužil. I tak se ale krom kopců jela zívačka, pak se přišláplo na kopec a sem tam i někdo jakože nastoupil. Prvně jsem se toho děsil, ale každej takovej útok končil přesně půl metru za horizontem, takže mi to pak bylo úplně jedno.
  Tak jsme jeli a sledovali jak se Žába objevuje na vzdálených horizontech čím dál tím dál a čím dál tím míň často. Fotopointy stavíme, stejně jako občerstvovačka a nejvíc překvapiví mi přijde, že vlastně nikdo nechce ani trochu jet. Občas teda někdo jede pěknou špic, ale bez nějaký dohody, že by někdo další pokračoval, prostě jak když je to všem jedno. S Vláďou tak probíráme život domestiků v UAE, že to je vlastně těžká pohoda, hezký projíždky a můžeš se jen těšit na oslavu v cíli.
  Tohle všechno se ale bortí někde na 105 km, když se Žába objeví tak nějak blíž. Pár lidí se zvedá, jaksi automaticky jsem tam taky, nahoře ještě někdo přitopí, proletíme sjezd a z minuty na začátku kopce má Žába už jen pár desítek vteřin a je jasný, že ho sjedeme. Závod začíná znova, závod kterýho jsem se vlastně vůbec nechtěl účastnit. Proč já blbec sem se zvedal? Někdo odjíždí a jediný viditelný tým v bílém to neřeší, vlastně už nejsou 3 ale 2, tak to chápu. No takže to bude všechno jeden na jednoho, zbývá už jen 60km, tak se ptám, jestli nechce Žába zkusit odjet, že už to je kousek, ale pošle mě někam. Pokreju pár přitopení v kopci a najednou se mi jede skvěle. Dolepím mezející grupu a docela bych si zazávodil. Jenže stále funguje konec všech nástupu půl metru za horizontem. Ach jo. Zkouším to párkrát vyprovokovat, jako že jedem, ale nikdo se mnou nechce jet. A na 50 km sólo si teda nevěřím.
  Žába se přestal angažovat na čele a pak zmizel, bohužel defekt. Nechal jsem tam docela dost sil v pokusech s někým jet, ale k ničemu. Pak 25 km před cílem se kdosi zvedne a odjede, zbytek zas zastaví. Jen se ozve: "tvl nestřídal a teď nastupuje". Tak proč teda nejedem? Zkouším rozjet pěkný špice, ale jak odstřídám, tak jen "nechte ho jet, dyť je kyselej". Naštěstí je tu brzo další kopec.
  Jo, to sem si chtěl napsat: Je super, zjistit na 130 km, že to bude mít převýšení nad 2000m. Vlastně ve chvíli, kdy má člověk ty 2000 nastoupaný. V podobě krátkých stojek. Vlastně trasu studuji tak nějak tady a teď, co ukáže Garmina. A teď má přijít ještě nějaký kopec, boží...
  Nástup a svěšení po 100m, tím je vyřešen tolik obávanej bílej tým. Ani jsem se nezvedl, jen je v tempu objel. Jedu co to jde, když se to srovná, koukám za mnou poslední dva ze skupiny nalepený. Několikrát je vyzývám ke střídání, ale asi nečetli pravidla, nebo co. Nestřídaj, prý "nemůžou". No jelikož neměli nějaký týmový dresy, tak jsem to vyhodnotil tak, že teda nemůžou fyzicky a jel totální šrot dál. V jednu chvíli jsem měl díru a trochu jsem zvolnil s tím, že by se mi pak aspoň hodila pomoc ve šlapavém sjezdu a rovině do cíle. Když sem někdy po čtvrt hodině zpomalil a prohodil, že takhle toho tuhýho nesjedem, tak mi nastoupili a odjeli. Pak jsem je docela dlouho viděl, ale měl jsem dost a ve dvou se mohli prostřídat. Ze zbytků sil jsem se nějak domotal 10 km do cíle a divil se, proč sem se takhle zrušil, když jsem nechtěl závodit. Minuta ztráta v cíli na vítěze se v dané situaci dá hodnotit docela pozitivně.
  V cíli mi pak hrdinové vysvětlili, že jsou tým a že to byla bezva taktika. Pravidla závodu jsem jim radši nepřipomínal a doufám, že díky posekání Luka ve třech týmovou stealth taktikou získají aspoň takovou prestiž, aby si mohli koupit dresy. Jinak akce moc hezká, překvapivě jsme jeli fakt dlouho v 10-15 lidech, až pod poslední kopec nás bylo snad pořád přes 10. Vyšlo i počasí a toskánský vlnky občas taky pěkný. Jen na ten průlet mezi vinohrady by tomu spíš slušela šotolina, než rozbitej asfalt a místo křoví to chce vysadit pár cipřišů. No a s vínem bohužel neporadím...