Původně jsem chtěla jet u nás v Prysku bajkový Fofr cup, ale po Malevilu nevím, zda mi stihnou v servisu zgenerálkovat mtb a navíc nacházím v JAL i ZAL akci zvanou Etapák. Spojili sobotní časovku JAL a nedělní hromaďák ZAL a přidali v sobotu odpoledne ještě jednu etapu Šumavskými kopci. Člověk může odjet jen jednotlivé závody nebo celý etapák.
Protože jedu přes půl republiky, volím variantu, když už tam jedu, odjedu vše. A hlavně taky potřebuju body do Šlapky...
Beru silničku i kozu, logistika je dle propozic trochu náročnější, slibují ubytování v kempu v cíli druhé etapy, tak beru i stan, protože chatky jsou již plné. Sice mě děsí představa, jak se večer po dvou etapách lopotím se skládáním stanu, navíc hrozí lokální bouřky, ale aspoň budou intenzivní zážitky a vzpomínky. Před odjezdem koukám do startovky a s radostí zjišťuji, že jede i Luke. Ráno vstát ve 4h, silnice prázdné, teplota příjemná. Jsem v Sudoměři s předstihem, takže si trať časovky v klidu projedu a jdu se zaregistrovat. Trať se mi moc líbí, mám ráda na kozu radši zvlněné profily, než lautr rovinu a tohle naprosto splňuje moje kritéria. Začátek poměrně houpavý, tři táhlé magneťáky, druhá polovina pak převážně zkopce. Startují první ženy a děvčata, jsem pátá a všechny před sebou dojedu, takže přijíždím do cíle první. Nejela jsem úplně na krev, v hlavě straší odpolední horská etapa, ale s výsledkem jsem spokojená. V absolutním pořadí jsem vcelku vysoko, ale nutno podotknout, že mnoho závodníků jelo na obyčejných silničkách. Po dojezdu ze mě leje, časovkářská kombinéza je do tohohle vedra moooc a ta neprodyšná kapka na hlavě mi taky nepřidá. Rychle se převléknu do Verana, vyměním kozu za silničku a jedu stihnout zafandit Lukovi do cíle. K obědu vývar s knedlíčky přišel k chuti a pak už vyhlášení a info k odpolední etapě. Tu narozdíl od časovky jede jen zlomek závodníků (asi 15) a předpověď hlásí, že budou po cestě hromy, blesky.
Přejíždíme autama asi 30km do Nahořan, kde startuje 2.etapa. Po cestě už sprchlo a na silnicích poměrně dost vyplavených nečistot. Sem tam i popadané větve. Na místě jsme všichni kolem 14h, ale zrovna přijíždíme do toho nejhoršího marasmu, tak čekáme v autech do 15h, kdy by se to mělo přehnat. Dojím zabalenou svačinu a jdu si dát zatím šlofíka. Bubnující déšť na kapotu auta krásně uspává. V 15h je po dešti, chvíli čekáme, až silnice oschnou, jde to rychle a ve vzduchu během chvíle zase prádelna. 2. etapa jede na dva balíky, já se třemi veterány máme 67km do obce Lukavice, mladších 11 odvážných včetně Luka jedou ještě zavádějící 10kilometrové kolečko s pořádným kopcem navíc. My 4 se rovnou domlouváme, že to pojmeme jako přejezd s cílem pošetřit na zítra, kam na hromaďák přijedou odpočaté 60+ kapacity jako Pepa Vejvoda nebo Jirka Halamka. V ženách jsem taky jediná, kdo jede druhou etapu, ty další jely jen ráno časovku, proto se také nechci příliš vydudat. Jede se mi dobře, akorát na začátku je ve sjezdech hodně nepořádku. Naštěstí postupem času silnice vysychají a defekt nás žádný nepotká. Jedem asi 50 km konverzačně, ale pak už se mi začíná chtít na malou, což je známka toho, že se fakt nejede. V jednom kopci nás přežehlí dva mladíci z druhého balíku, tak čekám, že až přijede další skupina, že asi odskočím s nimi, páč už mě to přijde dlouhé a unavující a nevím, zda mě nohy začínají bolet z vedra nebo z toho únavného udržovacího tempa. Navíc s každým dalším kopcem mám pocit, že já nohy mám a ostatní je ztrácí. 10 km před cílem už na kopci nečekám, počítám, že mě dojedou v čele s Luďkem Šmídem ve sjezdu, ale to se neděje a tak si řeknu, že už do cíle protočím nohy chvíli v tempu a jedu časovku. Dojeli pohromadě ca 2 minuty po mně a pak teprve přijíždí závodníci z delší trati. S Lukem jedeme hned do vedlejší vesnice uhasit žízeň Kofolou a vzhledem k pokročilému času pořadatelé odkládají vyhlášení na zítra a jdeme se nakládat do jejich aut i s koly, abychom se přemístili zpět na start pro svá auta. Tohle jediné nebylo úplně vychytané, páč přijíždíme až okolo osmé a představa jet zpět tou samou cestou do kempu je děsivá.
Luke odjíždí na noc domů, po dálnici se to vyplatí, zatímco já se přidám k Luďku Šmídovi, jdeme rychle najít, kde nám ještě uvaří (nakonec nacházíme restauraci hned ve vedlejší Volyni) a pak jedeme rovnou na start zítřejší etapy. Ušetříme tak ranní přejezd. Do Poleňe přijíždíme chvíli před půlnocí na louku, kde se při závodě parkuje a vzhledem k odpoledním dešťům se mi fakt nechce o půlnoci na podmáčené louce potmě stavět stan. Naštěstí má Luděk velké auto, kam ubytuje moje kola a já si ve svém kufru ustelu na karimatce ve spacáku. Pět hvězdiček tenhle hotel sice nemá, ale v létě mě čeká Metrostav Handy Cyklo Maraton, kde takto vegetujeme pravidelně celý týden, tak mám aspoň malou ochutnávku, co mě za měsíc čeká. Nemůžu dlouho usnout, hlava z vedra pobolívá, ale nakonec se vyspím docela dobře. Ráno nejhorší zážitek - narvat se do toho prosoleného nevypraného Verana, bohužel zatím více kousků nemám, tak snad to přežijí i spolujezdci v balíku...
Na dnešní závod se začíná sjíždět elita z celé republiky, Sparta tu má kromě Pepy Vejvody a Jirky Baiera ještě Míru Horvátha. Až z Liberce sem zavítá i Honza Pícha, takže už nejsem já ta největší cizinka. Startuje se na dva balíky, mladší jedou 3 okruhy, my 10 minut po nich jen 2. Začátek za zavádějícím vozem klidně, pak půl okruhu jede celý balík pospolu, kopec to začíná drobit. Pepa s Halamkou a ještě jedním odjíždějí a já je tentokrát rovnou nechávám odjet. Zaprvé po včerejšku trochu únava je a hlavně nechci přepálit start jako na Radovesce, kde mě pak předjížděli snad úplně všichni a já je nebyla schopna háknout. Takže radši na jistotu, abych ženám v kopci odjela, ale sama se úplně nepopravila. Jedem nejdřív ve třech s Luďkem Šmídem a Petrem Kopeckým (úplně stejně jako před dvěma lety tady), ale Petr se po chvíli loučí slovy, že si nás dojede, no už se mu to nepodaří. Domluva s Luďkem, že pojedeme v klidu a ve dvou si vypomůžeme, se vyplácí. Po včerejšku máme navíc stejný nohy, on mě vždycky sveze zkopce, já se snažím občas vystřídat na rovinách a do kopců jedeme pospolu. Pod cílovým kopcem je jasné, že už nás nikdo nedojede, ale pro mě závod vždy končí až na cílové pásce, zatímco Luděk hlásí, že už si jen vytočí nohy. Mluvím mu do duše, ať to nedělá, přeci před dvěma lety taky na tomhle kopci vytáčel a Petr Kopecký ho nejen dojel, ale i v cíli přejel, tak ať se situace neopakuje. Dorazím do cíle za první trojicí a po chvíli další dva, s Luďkem ještě jeden závodník, který ho dojel a na cílové pásce o fous dal...
Pak už jen sjezd k vyhlášení, na které si musíme dlouho počkat, což se pořadatelům moc nevyplatilo, protože mi přímo pod nosem krájeli melouny a dokud krájeli, tak jsem jedla, až už žádný nezbyl. Vyhlášení je na mnohokrát, vyhlašuje se včerejší etapa, dnešní závod, pak etapák za JAL, pak etapák za ZAL a dohromady z toho za oba dva dny kápne asi 5 flašek různého vína. Něco rozdám na místě, další nechám na nějaké společné akce. Byla to zajímavá zkušenost a hezky strávený víkend na druhém konci republiky. Organizátoři už taky mají v hlavě, co na příště vylepšit, byl to jejich první takový počin a mně se líbil moc. I s tím, že tam jsou všichni fajn pohodáři.