Kdeže loňské Alpské vrcholky jsou. Letos se hromadná účast na Alpském maratonu neplánuje a tak beru zavděk jedním z maratonů co si vybral Luke pro svoji dovolenou. Je to vlastně ta kratší varianta, protože delší už je dávno vyprodaná a tak se přihlašuju na Top Dolomiti - 111km a 2700m up.
Ubytování nakonec vybírám v Riva del Garda s tím, že konečně uvidím cykloráj a strávíme tam pár dní před a pod závodě. Tím se ze závodu stává C, protože tam určitě neplánuju sedět na zadku.
A tak první den klikám trasu 112km, 2500m up přes Monte Baldo. Na ubytování přijíždím notně otrávený z množství zákazů vjezdu, cyklotras a vinic, kterými jsem musel projet. Do silničního ráje to mělo hodně daleko. Ale pravda je, že 75 minut na Monte Baldo mělo něco do sebe.
Druhý den přichází Monte Vello, do kterého nakecám i Jezinku s úkolem vyjet nahoru a dolů, cca 30km. Sám si klikám okruh 65km a 1800m up, abych se úplně neodepsal před nedělí. Tentokrát jsem si to pos.al sám a naklikal si zkratku lesem, která končila padákem cca 25% na mizerném asfaltu, mokru a bordelu. Ale to co bylo mezitím stálo rozhodně zato.
Odpoledne ještě dáváme autem na otočku Pinzolo s tím, že pro mě a Luka vyzvedneme čísla. Všechno klaplo, stavujeme se na večeři a hurá na ubytko. Připravit tašku, kolo a všechno na ráno, aby všechno bylo v klidu. Při přidělávání čísla na kolo mě trochu překvapí, že nevidím čip, ale co už. Italové to určitě nějak pořešili. A pomalu se chystám usnout. Pak se ještě ozve Luke a po krátké diskuzi a zkoumání propozic zjišťujeme, že jsem to trochu podělal a měl jsem ještě vyzvednout jednorázový čip.
Takže změna plánu, na parkovišti sraz o chvíli dřív s tím, že půjdeme lovit čipy. Pohoda je rázem pryč a nastupuje totální starťák a nemůžu usnout. Ráno se budím už v 5, ale mezitím jsem každou chvíli vzhůru. Pocitově jsem sotva usnul. Rychlá snídaně, přesun do auta a hurá na parkoviště. V 7.20 jsme na startu a během minuty máme svoje čipy (čti - žádná fronta) a všechno je v pohodě.
Pár poznámek k jídlu - 2.5h před startem jsem ráno měl ovesnou kaši, v autě kus pečiva a banán a ionťák bez cukru. Poslední jídlo cca v 6:10. V 7.10 pak PreRace želé. První část závodu jen ioňťák bez cukru a někde v horní části prvního kopce první gel 40g.
Start jsem vůbec neřešil, stojím v posledním koridoru v druhé půlce. Start. Jakej rozdíl oproti Sudety Tour pár týdnů zpátky - nikdo se nikam necpe, nekličkuje, plynule se jede a před nájezdem do Passo Daone jsem určitě o pár set lidí víc vpředu. Nájezd do kopce je teda zážitek sám o sobě. Masa cyklistů se plynule sune uzoučkou silnicí pro 3-4 lidi nahoru. Klasická finta, kdy proskakuju mezi lidma se aplikuje docela špatně, ale tak pohyb balíkem vpřed se pomalu daří a vlastně jsem aspoň díky tomu nepřepálil začátek. Někde od půlky už hustota klesá a dá se jet celkem plynule. Míjím Luka, který startoval o koridor předemnou. Ten hlásí, že potřebuju aspoň minutu do sjezdu. To je můj plán a proto jedu dál.
Sjezd, ve spodní části dojíždí Luke, dělá se celkem slušná skupina. Dlouhou dobu nás táhne borec co drtí rovinku a do brdků nastupuje a pak nakonec mizí, doteď nevím jestli v prachu nebo prostě odjel. Před sjezdem do Riva del Garda se snažím si udělat trochu náskok do sjezdu, Luke jakožto týmový mluvčí má za úkol to vyjednat se zbytkem. Vcelku to vyšlo, skupina mě dojíždí kousek nad Gardou. V hákovém stoupání je dojíždím někde v prvním kilometru. Tady se někde stala chyba, protože jsem zjistil, že nemám koho hákovat a jedu sám. Na občerstvovačce dávám trochu coly a nabírám pití.
Ve stoupání do Passo Durone se mi ozve za zády "hele Šlapka". Došlo mi, že je to asi rodina od Luka, tak se aspoň otáčím a mávám. Tady to vlastně začíná docela rychle utíkat, je tu hromada lidí z krátké a dojíždím hromady lidí. Po posledním sjezdu chvíli jedu ve skupině, ale moc to nefunguje a tak odjíždím. A pak znovu a znovu. Vlastně jsem byl se skupinama docela promiskuitní. Nakonec nastupuju asi 10km do cíle s tím, že už si to dojedu sám.
2km do cíle dojíždím další skupinu, trochu zvolním a nakonec ještě spurtuju. Bohužel vymetu díru a trochu mi zajede sedlovka.
Čekám na Luka, pokec u jídla a hurá zpátky...
Bylo to boží. Vlastně ty 4h měly docela něco do sebe a bavilo mě to až do úplného konce a i ten výsledek není úplně k zahození!