Z Toskánských březnů se stala tradice a smutek z vyprodaného Strade Bianche se Ježíšek rozhodl vyléčit hnojákem kousek od úbytka. Po reconu jsem usoudil, že to vůbec nebude toooo, sranda a doma prohlásil cosi o zkoušce vztahu. Hnoják to byl parádní, nechyběl starosta, expo historických kol, trubač zatroubil působivou verzi italský hymny a jelo se.
Po kilometru sem si řekl, že to bude asi na úvod taktická nuda a chtělo by to se trochu zahřát. A hned se najde borec co mu tempo nevoní a jde na špic. Neváhám a jedu s nim, po chvíli zjišťuju, že se mi asi nebude chtít mu moc střídat. Po další chvíli zjišťuju, že budu muset, protože jsme odjetý.
Letíme po parádní strade bianche i singltrackem v sadu, snažím se krotit tempo tím, že to chci jako těžký trénink a je třeba vydržet do konce. Prej to má taky tak a 5 wkg mu asi přijde fajn. Mam s tím zásadní problém, vlastně dva. Nohy a vedro. Totiž navlíknul jsem se jak Ital, ale nejsem Ital. A v 12% neumím sundat bundu. Stavím a zbytek kopce jen vidím, jak bych nakonec asi s kolegou kopec přejel, ale on může jet dál v bundě no.
Za 15 km ho pak dojedu, abychom si trochu ponatahovali držky a pak konečně zkusili jet spolu. Občas byl vidět balík zhruba 2 minuty za námi, přišlo mi že nejedou a maj dobrou zábavu.
Před dalším kopcem, co má 450m nahoru, ztrácím kolegu a jedu sám. Úplně dobře se mi už nejede, první 2 hodiny jsem nejel úplně dle plánu a dál to nebude lepší. Plus je mi vedro, ze já blb si nevzal kratkej dres, dlouhej nejde sundat, 20 stupňů, sluníčko, to v předpovědi nebylo.
Sjezd dolů nic moc, obecně lze říct, že to je fakt gravel a ne trochu víc Strade Bianche, jak jsem si myslel. Vyjet ty stěny dá zabrat i technicky, vylitej beton rozškrábanej lžíci od bagru je vlastně ještě docela fajn stoupání.
Vyjíždím třetí kopec, jet to sweetspotem byla utopie, jde mi o přežití. V lomu kde vidím cestu pod sebou vidím, že z balíku zbyly dva, typuju to na pár minut, ale moc mi to nemyslí. Pocit, jak jsem to vyjel si nevybavím a číslo wattů je mi sem trapný psát.
Cestu pod poslední kopec mě provází totální kolaps hlavy, nejradši bych zastavil a někde se schoval, zmizel, neexistoval. Nebejt první, tak se někde schovám, koupím zmrzlinu, pak to třeba dojedu, ale to z prvního fleku nejde. Vlastně to, že jsem teď první je příčinou všech mých potíží a trápení, co to je za paradox? Za tímhle se jako fakt někdo honí, o tomhle lidi sní? Kdybych nebyl úplně v háji, tak se i zasměju.
Tohle moje cestovní rozpoložení prokládá neustálý strach ze sypkého podkladu, občasných šutrů a louží a všudypřítomných stojek, který se z neznámých důvodů zakusujou do stehen, bez ohledu na to, jestli je jedu jako mátoha, nebo se pokouším ze sebe vymáčknout něco víc, třeba mátohu v posmrtný křeči.
Zlatá chvilka přijde, když potkám holky, dostávám pití, colu a spoustu podpory. Nejsem schopen víc než zahuhlat, že sem jako první a teda asi musím jet, dík a čau. Když je po další zbytečný gravel pasáži potkám znova, ještě jim hodím bundu a je to. Jo hlava si to vyložila po svém, teď to ví, tys byl první, tak to si připrav dobrý vysvětlení, až přijede vysmátej balík pod kopec a všichni hezky odpočatí tě tam zadupou do země.
Alpe di Poti, nějakých 500m up. Před deseti lety to byl finish etapy na Giru, žralok z Messiny to tu valil nahoru 23 km/h v klidu v hlavní grupě. O 10 let a několik sezon přívalových deštů později už je místní sterrato hodně z formy. Moje maličkost je na tom ale ještě hůř. Kdyby mě někdo předjel, je mi to fuk, že se neotáčím, není dostatkem sebedůvěry, ale strachem z pádu a nedostatkem sil. Problém jak to vyjedu se smrskl na jestli to vyjedu. Watty z pochopitelných důvodů neuvádím.
Jsem skoro nahoře, sklon už není děsivý, předjíždím lidi z krátký trasy a začínám si připadat jako cyklista. Poslední prudká část kopce, tvl já asi fakt vyhraju. Soupeři se asi přežrali na občerstvovačce. Haluz, sjezd a asfalt do města, to už mě nikdo nemůže dát, myslím si a valím dál.
Sjezd jsem si užil, euforicky drtil rovinu do města a kopec k cílové pevnosti jsem vyjel sebejistě na wattech o kterých jsem před půl hodinou ani nesnil. A přece jsem vlastně neměl extra radost a nevěděl jestli se na pásce radovat. Tvl to za to přece vůbec nestálo.
Ale to už přichází tv kamera a borec s mikrofonem. Vyčerpaní míchané s hranou radostí a italština zamíchána s angličtinou. Nevěda co si myslím, řekl jsem, co asi chtěli slyšet. I “těžká trasa” byl ode mě eufemismus.
Pak se odebírám na pasta party. Pasta, ragú, salátek. K dispozici je i několik kýblů pecorina. Sedám si ke stolu, sluníčko svítí a když mám pocit, že tomu už nic nechybí, přichází borec a pokládá přede mě otevřenou lahev červeného.