Čas neúprosně letí. A tak bych se rád poohlédl a v tuto chvíli udělal malou tečku v tomto méněcenném tématu.
Přípravy na RAG nebyly nijak zásadní, navíc v podání, s mým laickým přístupem. Také mě k tomu všemu dohání pracovní stres, v asi jehož důsledku týden před odjezdem padám z kamen při opravě komína. Nohu zaklíněnou mezi křeslem a kamny se bojím vytáhnout a podívat co je tam dole, navíc zdali na to půjde stoupnout. Bolest není nijak pichlavá ale tupá od nártu pod koleno. Po vytažení objevuji tři zásadní defekty i pár kapek krve. Vzpomenu si na manželku, jak dětem ledovala boule a soustavně leduji nadcházející dva dny. Důležité je, stojím, chodím, odezva na poskok nebolí. Na vyjasnění priorit a ukončení stresu dobrý, ale tento postup nedoporučuji. Jakýsi defekt na holenní kosti přetrvává, nicméně zajet s ním na Vrbatovku šlo, tedy můžu balit.
Předpověď počasí se urovnala. Od soustavného deště a ochlazení slibují zataženo/polojasno a maximálně přeháňky, teplotu 15-18C přes noc kolem 7-10C což není moc. Výhodou je však směr větru SZ do 8m/s. Ano, dle směru je evidentní, že půjde o rychlý závod. S měnící se předpovědí jsem tak i vyčkával s výbavou, až do posledního dne. Jisté bylo nebrat přední brašnu, hlavně kvůli zvětšení odporu a zhoršení ovladatelnosti. Vše tedy potřebuji nacpat do:
rámové 4L - technická výbava (tentokrát patka přehazovačky a náhradní kufr na tretru; pouze dvě duše; bez nýtovačky) a co nejvíce suků, plus zásadní assos krém
pod sedlo 15L - jistě spacák a karimatku (bohužel přetrvává myšlenka jet rychleji, dělat méně pauz a ušetřený čas např. 1-2h spát), kraťasy na výměnu, moira s dlouhým na noc, návleky kolena a ruce, plus bunda kalhoty proti dešti. Zbytek prostoru střídmě plním jídlem - Jerky, 2x Datle, oříšky.
Tentokrát jedu s nástavci, podařilo se mi sehnat bazarové originál Canyon profilované na kombo řiditka. Kola volím na jistotu osvědčené DT1400 AL, přestože silnice budou většinou kvalitní a vyšší ráfky by jistě napomohli (kdo ví... někdy Zippy jistě vezmu)
Jakmile ve středu dopoledne sednu na hlaváku do vlaku stres zásadně opadá. Trochu jen dělá starost modernizace trati, nicméně vlak doráží i s malým zpožděním s 10min rezervou, navíc nečekaně na stejné nástupiště. Ještě víc k tomu další spoj z Drážďan má 20 min zpoždění, takže se starost posouvá do Lipska, ale i tam se podaří dorazit včas a na posledním spoji ve Frankfurtu už je vše tak nějak jedno. (Na celé vzdálenosti bylo jediné místo před Frankfurtem, kde vlak letěl 295km/h, asi tak 1h, jinak do 200, u nás max 130 - což je ale s poloměrem zatáček kolem Labe a komplikované krajině pochopitelné).
V Drážďanech potkávám kohosi s výbavou ultras, ale s pohledem do tváře a jeho důstojnosti si jej nedovoluji oslovit, navíc můj stroj umístěný v držáku, vpravo těsně vedle jeho už je důkazem jisté nedůstojnosti (třetí v pořadí); v Lipsku však zůstává ve vlaku (ten míří severně přes Hanover, do Frankfurtu, tedy soudím asi omyl)
V Lipsku potkávám příjemné postaršího chlápka na elektrokole, osloví mě, zdali bych mu pomohl s naložením kvůli zdravotnímu stavu, dáme se do řeči a trochu povyprávíme. Informuje, že byl 3 týdny u kamaráda a vrací se zpět a jestli vím, že jsem mohl jet vlakem bez přestupu. Ano, jen by to trvalo téměř o 4h-5h déle.
Do Aachenu dorážím ve 20:20 a ještě pohodlně za světla se přesunuji během 20min v krátkém za zapadajícího slunce k hostiteli.
Teplota pocitově přívětivější než u nás, druhý den vyrážím na malou objížďku místní lokality. Mám v plánu cca 40km, necelých 50km mě ale silně unavilo (avšak potěšily nečekané tabulky místních Belgických klasik) a nadhodilo myšlenku co čekat zítra (v pátek) od startu. Večer na 18 zacházím na registraci v místním pivovaru, kde mě vítá veselý a velmi příjemně vystupující Dieter Gopfert, zakladatel závodu. Při pohledu jeden na druhého a ostatní cyklisty kolem si lze jasně a otevřeně položit otázku: ujede to, ví do čeho jde? (přihláška ale zahrnovala kolonky předchozí zkušenosti, závody, výsledky. Jen mě znejistilo, že k tomuto ,,masakru" nepožadují lékařské potvrzení jako na závodech v IT...) Každopádně se úspěšně registruji, s pár lidmi se dávám do řeči a odcházíme společně s Andresem s Drážďan, který je na takovéto akci poprvé. Společně dokoupíme nějaké propriety na ranní snídani a zaplnění zbytků prostoru vaků a kapes (stavět nehodlám, žádný oběd nechystám). Díky Andreasovi nalézám skořici (tolik oblíbenou Dreamerem) do ranní snídaně - rýže, ovesné vločky, skořice, cukr (med nebyl)
S výbavou se nakonec ráno rozhoduji takto. Dlouhé návleky na nohy vynechávám, beru jen na kolena a klimatex proti dešti. Výhodou je, že pořadatel se přesouvá do cíle a v možnosti je přesun malého batůžku. Proto tak pár drobností, jako náhradní trenýrky a ponožky s pantoflemi mohli být součástí cesty.
Ranní start na náměstí je vskutku velkolepí, přichází i paní starostka. Poznávám spousty nových lidí. Mé kolo tu působí dost bazarově, asi bych se měl nad tím zamyslet. Start v 8:24 po dvojicích a už se řítíme ulicemi ven z města. Dopravní špička samozřejmě bují, koleje tramvají, autobusy, popeláři, vše tu je…tedy kličkujeme, jak se dá. Přirovnal bych to asi jako k jízdě po Pražské magistrále u muzea. Město samozřejmě jen tak nekončí, jen doprava se zklidňuje. Až do 30km se tak nějak držíme na dosah, po dvojicích, skupinkách. Pravidla ale jasně říkají, pokud tě předjede závodník, musíš odstoupit cca 100m a nedržet se ve vaku. To mi jasně dává i najevo závodník z vlaku, který vskutku dorazil do Aachenu a velí, že nesmíme jet za sebou. Omluvím se a ihned odstupuji, načež mě převálcuje 5 členná skupinka. Prostě dostat se z tohoto místa aby vás někdo nedojel na semaforu, nebylo opravdu jednoduché. Tedy už si hlídám pozici, a jakmile někdo dojede, nebo předjíždím, odstupuji, nebo jedu bokem. Tím se i zklidní průběh a ustálí tempo. Podmínky jinak perfektní, sucho, pod mrakem, vítr do zad, valí se 30-40km/h. Stačili jen návleky na ruce a pod trikem moira, aby se člověk nepotil, ale byl komfortně zahřátý. Ráno samozřejmě padla silná vrstva assose na vložku. Na náměstí jsem objevil bezlepkovou pekárnu, tedy jsem využil proporcí bagety a dvěma naplnil kapsi (výhodou je, že druhá půlka může čumět bezpečně z kapsy)
Popisovat každý km je takřka nereálné a působilo by nudně, zásadní pro mě byl plán dojet v limitu kvalifikace na RAAM (40h). Dle toho jsem tak nějak kalkuloval i tempo a pauzy.
Co by mohlo zhatit plán, zdali pravé koleno nevypoví službu; potvrzené velké opotřebení potvrdil i ortoped, navíc 14 dní před závodem, nebylo bez povšimnutí.
Prvních 100km se vše jeví cajk, podle celkové orientace budeme v Bonnu, přejíždíme most nad širokou řekou která je jistě Rýn, ve kterém jsem se s Prófou asi 500km níže po proudu na hranici FR koupali a dlabali sýr mezi místními rybáři. Pozdravím tak Prófu a mizíme dál, jelikož je doprava opět hustá, navíc se opět motáme asi ve 4 kolem sebe.
Od Rýnu se s námi loučí relativní rovinna, a míříme vzhůru do nejvyšších partií závodu, na 200km, 600m n m. Stoupání jsou ale velmi příjemná, táhlá, kolem 4-5%. Ztrácím přehled o orientaci v prostoru, tak nějak neustále projíždíme nějakou vesničkou, městem. Až na nejvyšší pík, je celá oblast hustě osídlená. Kolem se objevují směrovky Frankfurt, to je tak jediné, co tu znám. Pak se motáme jakými si údolími podle říček, v jednom městečku zastavím na Tuňákový salát stánku Kebab. Nikdo tu není, tak je hned připraveno, a jakmile začnu kousat, už mě válcuje 4-5 jezdců. Nechávám to ladem, ke konci první trasy a kontrolnímu bodu je cca 100km na benzínce. Podle propočtů dojezd kolem 21h nenabízí extra výhled na občerstvení, tedy každá energie se hodí. V Bad Hersfeldu (kontrolní bod) jsem s malým předstihem ve 20:30, dávám jen kolu na osvěžení a přendávám čirá skla brýlí.
Před Hersfeldem jsem ještě zastavil v Lidlu (bylo prázdno a je levnější než benzinky), posilnil Sushi a doplnil vodu.
Od Hersfeldu mám jen záchytný bod Sommerda, kde jsem vyguglil most na přespání. Problém by také mohl být s vodou, do noci jsem vyjížděl s 2x0,7l + 0,2l na zádech. Nicméně se stále jelo velmi solidně. Zhruba 40km před Soomerda byla vesnička s velkou skupinkou fanoušků (asi mezi 22-23h), to velmi potěšilo a nabudilo. V podstatě, i když má kategorie byla non support, kolem, i během noci se potulovali auta kategorie support a pořadatele. Případně bylo možné sledovat jak supportovaný odpočívají a mají veškerý komfort.
Dosažení Sommerdy jde bez problémů, dokonce ani se ani nehlásí spánek, bohužel jen nemám záchytný bod, tak se vydávám vstříc tmě. Jediné co člověka drží, že už je to do Aše ,,co by kamenem dohodil“ kdyby se něco pokazilo. Tedy sunu se dále nekonečnými německými městy, městečky a vesnicemi dále. Kolem 3h se hlásí o slovo spánek. To se pozná, jak se začne motat hlava. Zkouším pití, protože znám tento pocit i ze situace dehydratace, ale nepomáhá. Zastavím a dám sváču, což výrazně zabralo a můžu pokračovat dále. Samozřejmě se tento pocit dostavuje znovu asi kolem 4h, také je už poměrně chladno a tak vytahuji bundu a návleky na kolena (doposavad se dalo jet kraťasy, moira, triko, návleky na ruce). Zakousnu Jerky abych doplnil sůl. Opět to pěkně nakopne, ale pochvíli musím zastavit něco trochu zakousnout a na 20min lehnout na lavici. Je však poměrně větrno, možná lépe tak, že to člověka žene dále a můžu sednout a valit dál. Odpočinek perfektně zabral a zhruba po hodině už vítám svítání jak ptáci, který mi zde zásadně chybí. Je zvláštní, jak málo ptáků bylo kolem patrno. Všeho všudy jedna srnka a jedno káně.
Záchytným bodem se tak stalo Lipsko opodál nade mnou a Drážďany – Wilsdruff (druhé kontrolní místo) 100km přede mnou.
Vše výše uvedené přemáhání spánku samozřejmě považuji za nezdravé a extrémně nebezpečné, proto jej nikomu nedoporučuji, ani začínat s těmito akcemi.
60km před Wilsdreff, sobotního rána 8:24 se daří dosáhnout 595km/24h. Samozřejmě s bagáží a s větrem v zádech, což se asi tak nějak může kompenzovat.
Co přitížilo je, profil krajiny. Přestože se pohybujeme kolem 150-250m, je to zde jak malá vysočinu, stále nahoru dolů, malé píky 8-10% které nesmírně sávají a může být jednoduché ztratit hlavu. Navíc se k tomu přidávají partie s dlažbou…extrémní místo, ale za to pěkné městečko Nossen.
Také jsem začal vyjídat zásoby, abych posledních 100km neměl takřka nic (přesto asi 0,5kg jídla sem dovezl do cíle)
Na kontrolním bodě jsou jen auta supportovaných, i tak mi nabízí vodu, kterou samozřejmě odmítám (navíc mám plno) ahnd jak se přehoupneme přes pík nad městečkem čeká nás padák do předměstí Drážďan samo po kostkách. (Téměř většina silnic uvnitř měst a vesnic po celé trati byla/je kvalitativně v horším stavu než u nás). V této části se mi zadařilo sjet další dva jezdce a podle pohledu na jejich stav nabudilo k vycvaknutí 12% stojky z Drážďan a dlouhému táhlému návrší Bischofswerda kde bylo po dešti, ale v tretrách se udrželo sucho. I plně krátké bylo možné udržet až do Budyšína kde se přidal extrémně ledový vítr a na konci města samozřejmě déšť.
Pro zbylých 50km tak nasazuji bundu, návleky na tretry a proklínám Dreamerovo sluníčko a teplo !
Kontroluji kolena a říkám si, zdali nezastavit a doobléct, i pod návlek na helmu si beru kapuci jak létající ledové kapky švihají do tváře. Tretry jsou již ale durch a v dáli prosvěcuje, zbývá nekonečných 25km. Zbylých 5-10km před cílem se na chvíli rozjasní a přede mnou vyjasní další dva jezdi, které samozřejmě bez milosti zaříznu.
Jsem v cíli, pro mě v nepředpokládaném čase 32,5h, s odhadem dojezdu o 5h, respektive o 1h dříve.
Umístění nebylo špatné; 7 pozice pro náš veleklub Vinohradské Šlapky.com. a Českou republiku. Startujících 49, dojelo nebo v limitu 30. V kategorii 4. s odstupem 4h což je samozřejmě velký odstup. 3. Byl A Hecker (človíček z vlaku)
Z hlediska limitů jsou v galerii fotky prvních 3, aby byla zřejmá výbava, kde jsme si tak nějak rovni. Tedy obdiv patří Thomasovi, s jakou výbavou (bagáží), se na cestu vydal. Přestože místo konání je velmi vyspělá země, hustě osídlená, atd…
Spokojenost s výsledkem je maximální-nad očekávání. Na akci jsem potkal několik lidí, kteří mají velké cíle a přání, ale nějak se nepotkali s výsledkem (nicméně jsou fajn lidmi, se kterými jsem si náramně popovídal). A samozřejmě i další, které jsem nezmínil a poznal, případně mě přes média podporovali !
Samozřejmě únava je, ale dalo se dojet z Gorlitze na kole domů. Navíc se přidalo nachlazení, jelikož jsem nestihl zabukovat ubytko a navíc chtěl zůstat v kempu, kde se v noci teplota mohla pohybovat kolem 6C. Tak snad z toho nic vážného nebude. Aspoň že nebyl problém s přenocováním pod přístřeškem kam nešla rosa a pod který mě personál kempu nechtěl pustit. Úsměvným překvapením ráno bylo, jak dojíždějící v noci, nocovali v teple na úmývárce.
Tím asi tak uzavírám téma ultracyklistiky chcete li závodního bikepackingu, přestože Fritz (současný pořadatel) řekl, nikdy nevíš. Já aktuálně říkám, v nejlepším přestaň.
Fotky v šuplíku na Zonerama; výsledky na webu raceacrossgermany dot de