To je akce. Ale je to JAL/ZAL, tak to bude fajn o tom nepochybuju. Luxusní vyleštěný asfalty a tak, to už sem tu popisoval.
Co je ale jinak, je Dogma opět na startu, po premiéře na Doksech to netřeba šetřit. Dofouknout plášťě a buch, rána jak když si koza... Jako boží, DT Swiss následuje BMC a člověk asi bude muset koupit něco z Dekáče, aby začal vyhrávat jak AG2R. Takže během měsíce asi 5 tej problém s tímhle švýcarským klenotem. Chci naložit kolo do auta a jet domu. Ale prej duši mám, no. Čertu jsem jí neprodal. Mlíko šplouchá kolem, dávám duši, pumpuju a nic. Prostě prd.
Žába půjčí duši a asistuje, Kolíkáč odpočítává minuty. Jde nám to, valíme na start. 10:59.
Start, zapnout Garmina a nenajít trasu. Hm, sem nestihl. Tak se nacpat za zaváděcí auto, ať se neztratím. Trasu neznám, spoléhal jsem na mapku. Tak ani nevím kolik km to je, převýšení, kopce, nic... divnej pocit. Jo a všichni kolem maj čipy... to jsem taky nestihl, počkat, ten zůstal aspoň v kapse, tak cajk, to by mohlo fungovat.
Kolíkáč se nesměle přijede zeptat, kam až pojedem za autem. Já doufám, že by to šlo objet celý. Ale už je tu start. 600W abych podržel lajnu za Jirkou Belfínem, ideální rozjezd. Ale Kolíkáčovi to bylo málo, tak po chvíli odjíždí do úniku. Řeší se koho a jak dlouho tam nechat větrat a když to Kolíkáč zabalí, klidím se z čela a chci se jen nechat vláčet. Z letargie mě vytrhne až Žába na dvojce, tak spěchám dopředu, aby ho nenapadlo vlézt na špic. Moje špice na sjíždění úniku se ale balíku nelíbila, tak mě nechali se vyvětrat, poblít, počkat, znovu poblít a pak přišel první dělící kopec, který sem jaksi vůbec nečekal, respektive jeho začátek bylo to moje poblití. No nic, tak čau. Zachytím zárodek grupeta a řikám si, že se aspoň neztratím. Stejně začalo pršet a na Dogmě jsem jel do teď na mokru jen 10 minut a dobrý pocit sem z toho neměl...
Koukám, že Kolíkáč se taky rozhodl pro grupeto, ale vybral si o něco ambicióznější. Chci tomu nechat volný průběh, ale zdá se, že naše skupina se i přes mou snahu neblíží. Naštěstí se objeví stojka, kde těch 20 vteřin doskočím. By mě zajímalo proč tohle dycky umím až potom co si vystoupím.
Pak si zbytek závodu za tohle nadávám, protože Kolíkáčovo grupeto není žádný grupeto, ale prostě se závodí a každej horizont a zatáčka je jen další kýbl glykogenu. Navíc je to okořeněno vcelku velkou dávkou vody na silnicích a že bych z kotoučů měl nějakej pocit nadřazenosti, to se teda říct nedá. Zásadní výhodu proti ráfkovým brzdám spatřuji jen v tom, že si člověk může vybrat, jestli chce ze silnice vyletět kontrolovaným nebržděním, nebo nekontrolovaným smykem. S ráfkama měl člověk to první jistý.
Naštěstí se jede opatrně (ve smyslu pohybu na vodě). Bohužel opatrnost (ve smyslu, že ten závod končí 2 km dlouhým kopcem) nám i schází. V jedné točce vyhledám suché místo pod stromem a dostávám pěknej smyk, takže opatrnost ještě zvyšuju. A přestávám vyhledávat suchý místa. Pak ale přežijeme poslední sprint přes horizont a zdá se, že k cestě pod poslední kopec nic nestojí. Teda dlouhý táhlý a šlapavý sjezd, naštěstí bez zatáček. I tak je ale zbytečně moc času přemýšlet o tom, jestli té vody není moc, jestli je normální letět tu 60+ a jak se asi crashuje v pozici leh na rámovce. No nic, konec sjezdu, brzdíme jak vlak kilometr před návěstidlem, takže už u značky začátek obce skoro stojíme, pak je to ještě 100m, jedeme fakt krokem, říkám si, že to strachy přeháníme, ale nechám si ještě odlepa a zatáčku vezmu nejdelší možnou trajektoríí. Just to be safe!
Prd! Zas rána! Dogma se válí, já se válím, všude kolem voda, ale koupák to není, milý pane. Kolíkáč staví, jestli sem v pohodě. Regulovčík hlásí, že nejsem první. Napadne mě Žába, ale nechci na to myslet. Hlavně garmin pípá, že odešle crash info. Nechci. Stop. Nejde to vypnout. Kolíkáč se ptá, jestli sem v pohodě, snažím se ho odbýt, že bych hrozně rád vypnul toho garmina, že to budem řešit potom. Ale jak je to všechno mokrý, tak to nejde. Garmin odeslal crash info. Odpovídám, že sem v pohodě, že musíme jet. Jako ne že bych chtěl ještě závodit, ale lepší způsob jak dát domu vědět, že žiju, než tak, že budu šlapat, prostě nemám. Modrá tečka se pohybuje na trase, Luke žije, Luke šlape! Až se budete u televize někdy divit, jak po pádu cyklisti hned skáčou na kolo, možná to není touha po vítězství... já vlastně mohl dál závodit, ale nechtělo se mi. A taky nebylo s kým. Kolíkáč mě obětavě hlídal, tak jsme to domotali a vydali se k autům shánět desinfekci. A tam už byl Žába, a zas byl napřed. A dokonce i ten lyšej na prdeli má větší, chjo :)