Časovka družstev Jičín - Poděbrady - Jičín se nezadržitelně blíží a já už na závodech od kamarádů slyším, kdo s kým pojede v týmech, akorát že sama zatím nevím. Šlapek na webu přihlášeno pomalu na 2 družstva, ale čím víc se termín blíží, vstupují do toho různé jiné akce. A tak přihlášených (stejně jako vloni, kde hráli roli i různé nemoce) ubývá a já začínám pochybovat, že dáme nějakou čtveřici vůbec dohromady.
Protože tenhle závod byl před rokem impulzem pro vstup do VŠ, jsem dost neodbytná a jsem ráda, že i Gurt s tím na 100% počítá a Luke též, za předpokladu, že budeme ve čtyřech. Oslovuji tedy HonzuB jako poslední záchranu a asi jsem na něj zapůsobila, protože k mému překvapení nejenže neodmítá, ale neváhá si vypůjčit kozu, upravit její kokpit a na časovku má vše vymazlené a natrénované, že by jeden neřekl, že na tom nejezdí dennodenně😉.
V neděli ráno mě trochu děsí pohled z okna, v Máchově kraji stejně jako den předtím Rakosníčkovo a představa, že jedeme zalehnutí v nástavcích a přes mlhu nedohlédneme na galusku kamaráda před sebou, mě vcelku znervózňuje. Ale na Bezdězu už svítí sluníčko a po mlze ani památky, stejně tak v Jičíně. Tam se na parkovišti potkávám s Lukem, který přivezl i Gurta, ale toho prý nemáme budit, je po stužkováku indisponovaný a je mu zima. Poslední přijíždí HonzaB, kterému je taky zima a vypadá ještě daleko víc, jakože je taky po stužkováku... V duchu si začínám říkat, že to bude dneska ještě zajímavý, nejvíc ve formě a připraven mi přijde Luke, což následně prokáže i znalostí trasy, díky čemuž si nezajedeme jako třeba jiní favorité.
Startuje se po 3 minutách a jsme 10. ze 13. družstev. Korďas pořadí sestavoval prý podle rostoucí výkonosti, tak moc díky za vloženou důvěru, myslím že jsme ani moc nezklamali. Taktiku jsme ladili na parkovišti teoreticky, je odstartováno a Luke vyrazí, že to ve mně vyvolá solidní tachykardii a paniku, co bude následovat dalších 82km. Naštěstí po zalehnutí a srovnání družstva jede úplně akorát, v háku je mi za ním báječně a takhle kdyby to bylo celou cestu, budu si lebedit.
První špice jedu jen krátké, mám v hlavě obavu, abych to celé s klukama zvládla, aby mi někde neseklo, takhle dlouhou časovku jsem zatím nejela. Družstvo ale pomáhá hodně, když se většinu času vezu v háku, který zvládám bezproblému udržet. Gurt i přes indispozici jede pěkně, jenom má na obyčejném kole s nízkými ráfky nepatrně volnější tempo, čehož ale s radostí využívám k neustálému občerstvování se. Vyrovnané tempo občas mírně naruší v brdcích HonzaB, asi abychom úplně neusnuli a nezpomalovali. Někde za Kopidlnem se navíc rozparádí tak, že mi vždycky, sotva se ocitnu na čele, odstřídá se slovy, ať se jdu schovat (přeloženo: "zdržuješ na tý špici"😁).
Né, že by mi vadilo vézt se ve zlatém kočáře, jen si říkám, aby se z časovky čtveřic nestala časovka dvojice, která se snaží v pořádku dovézt zbylé dva členy do cíle. Gurt totiž také začíná vadnout, díky své výšce se za nás ani neschová, takže si to jede vesměs za své. Okolo Okřínku konečně vidíme první 3-4členná družstva (dokonce i jedno osmičlenné 😂), jak jedou proti nám na zpáteční cestě. Snažím se odhadnout, zda jsme na ně něco najeli či naopak. Avšak ještě před kruhákem nás k mé nelibosti předjíždí 3členné družstvo 68x11 v čele s Tomášem Malíkem (další člen Honza Pícha mi před startem říkal, že startují až 6 minut po nás). Takže už před půlkou nám dali 6 minut. To jedeme fakt takovou plíseň? Za kruhákem se začnu aktivněji zapojovat do delších špicí, pronásleduje nás totiž ještě 3členná Ráfkárna na na obyčejných silničkách...
Bohužel od 3/4 trasy se trochu drobíme a musíme se znovu sjíždět. Do brdků začínám jako první křičet "moooc" a brzy ztratí zábrany i Gurt a pak už jsou konečně ledy prolomeny a nikdo se už nestydí zařvat si z plných plic, jak to zrovna teď chce... V tomhle módu dojíždíme až k závěru, nejkritičtější je nakloněná rovina z Jičíněvsi, kde to Jenda chce úplně jinak než my ostatní😊. Velká poklona Lukovi, jak náš tým v kritických chvílích skvěle stmeluje🎩. Gurt statečně bojuje, myslím, že se dnes vydal úplně ze všeho, co tam po bouřlivém víkendu zbylo a do cíle přijíždíme společně a s parádním zážitkem.
Aspoň já na něj budu dlouho vzpomínat, je to pro mě víc, než jiné závody, člověk tu nejede jen na sebe, ale cítí zodpovědnost i za ostatní, nepokazit jim to.
Po časovce následují vášnivé diskuze s ostatními účastníky zájezdu o trase, materiálu, obhlídka vítězných strojů (i vítězných nohou), občerstvení a sprcha v zázemí. Vyhlášení v tělocvičně zahajujeme my jako vítězné družstvo MIX, pak nás vystrnadí z bedny vítězové absolut, tak se jim aspoň snažíme svými Oranges těly zakrýt ty jejich vítězné haxny😊.
Bylo to celé fajn zakončení letošní sezóny, i když si ještě nějaký rejsek asi švihnu, ale to už jen jako bonus. 5000 bodů v SR splněno a mise, proč jsem ve Šlapkách, taky. Jen doufám, že to nebyla poslední časovka družstev, líbí se mi tahle disciplína právě pro společné úsilí i společnou radost. Akorát příležitostí si to vyzkoušet spíše ubývá...