Akce Tour Transalp - 3.etapa 2025

Akce Tour Transalp - 3.etapa patří do kategorie Silniční etapový závod. Datum: 2025-06-17.

Nejdelší varianta má délku 102.00 km.

Propozice :: Výsledky

• Luke – Pfunds - Bormio
  
  

  Ráno brzké vstávání, brzká snídaně, brzký odjezd, protože to máme 20 na start, plus šotka, plus rezerva na řešení defektu. Večer jsem, asi ze stresu ze Stelvia, nemohl usnout, spal jsem blbě a ráno prostě děs. Jídlo jsem do sebe cpal pod tlakem, prostě všechno špatně. Nakonec jsme ale dobře projeli a docela asi roztočili nohy. Na startu spousta času, dávám pytlík medvídků a zapíjím to neaklo radlerem, co mi včera zbyl. Vláďa řeší svoje ambice a jde do bloku, já ho jen prosím, ať to mě kopne, kdybych tu ještě seděl, až se odstartuje. Je krásně, bude hezkej den. A já bez ambic, ale na Stelvio se těším, to zas jo, je to tam fakt pěkný. Musím jen jet v klidu a neblbnout. Prostě přijet tam fresh.
  Vyčurat, najít blok C a odstartovat pěkně zezadu. Na čele bloku jsem ale už na konci vesnice, není problém. Potkat oranžovou žábu ze včera a prohodit pár slov. Vidím i další už trochu známe tváře, Brigitte, jen ty holky a kluka ze sauny asi takhle v helmě a dresu nepoznám. Tunel a semafor, blok před námi tam už stojí, lidi jdou čurat, mezi náma ale stojí i sanitka. Zelená, čůrající rychle oklepávají, ale sanitka čeká na posledního a ten to nestihne. Tak sbohem druhej bloku. Vlastně mi to ale neva, teď se nepojede, páč tady není kdo by jel a nebude vidět ten balík před náma. Teda žába a spol. něco rozjedou, ale na 10.místě to je pohoda. Dovezu se pod kopec, žába nastupuje, nechám to být, další přišlápnou a to už jsou před námi odpadlíci z Bčka. Zvednu se tedy taky, protože jinak tu už nikdo, kdo pojede pod Stelvio nebude a jedu si svoje ambiciózní tempo až nahoru. Předjedu mraky lidí, což samozřejmě potěší. Tím jak jsme to jeli včera na hotel je ten kopec i lehčí. Pak krátký sjezdík, kde mám další výhodu znalosti a zakládám docela početnou grupu. Stejně velká je i vidět před námi, ale na špici se jede dlouho a málo.
  Nicméně taktickej pokyn je, najít grupu a pak nešlápnout až pod Stelvio. Nešlápnout! A tak trpělivě sedím na třetí pozici a koukám, jak se za 5 minut nepřiblížíme ani o píď, Další špicař, zase jede dlouho, jsem trpělivej. Přišla na mě řada, úplně se mi nechce jen projet v Z2, tak nedržím plán a roztočím to do sjížděcího tempa a rychle střídám. Jsme jen 3. No ty voe... Vystřídá jen jeden, ale půlku ztráty jsme sjeli, přijde mi škoda se na to teď vykašlat, tak to ještě dotahuju, ale štíplo to fest. Tak a teď už fakt klid! Naštěstí se to docela daří, brdek u jezera Reschen, nahoře s výhledem na zatopenou věž kostela, stačí FTP aby člověk zůstal ve skupině, navíc je krátký, pak lehce klesavá cyklostezka. No moc panoramat nevidím, ale tvoří se grupa, já v šetřícím módu, ale hlavně bezpečně, je to úzké. Docela se ale jede, fouká do zad. Žáby se cpou na čelo, ale jde to. Pak najedem na hlavní, fučí do zad fest a žáby už jsou na čele. Dře to. Jsem na konci a battery saver mód neumožňuje se posunout dopředu. Hákuju o sto šest a pozoruju jak je občas někdo ze skupiny odfouknut. Naštěstí trochu znám sjezd co přichází, zatáčky mají lehce přes 90 stupňů, takže se střídá povítr a bočák.
  Nechci hrát hru na nástupy, tak lehám na rámovku. Po větru trochu ztrácím, ale využívám toho, že nemusím tolik brzdit, jak kdybych byl v kontaktu. Na bočáku pak jsem schovaný. Bez nástupů to není, ale když vidím zbytek, mám to zhruba za půlku energie, ale zase to byl risk, pár lidem to ujelo a už se nevrátili. Pak průjezd městem, myslím, že už bude rovina a kopec, ale sjezd ještě chvilku pokračuje. Vsázím opět na rámovku, ale tentokrát to nevyšlo. Díra nepěkná, přitom do Trafoi musím bezpodmínečně v grupě, jinak na Stelviu zemřu. Takže na hooodně dlouhýho spurta, ale jsem tam. Ale byla to drahá sranda. Do toho místo klidu a přípravy na Stelvio projiždíme nádherný centrum Prata, ale po kostkách. Au au. A konečně se stoupá.
  Stelvio. Co k tomu říct, no není to hodinovej kopec. Stelvio hodinovými kopci pohrdá, Zoncolan je pro něj o tisíc metru menší prďola. Jestli je pod Zoncolanem napsáno "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate", tady nic napsáno být nemusí, to pozná každý:
  Per me si va ne la città dolente,
  per me si va ne l'eterno dolore,
  per me si va tra la perduta gente.
  Mám respekt, mám staženej zadek a plán. Občerstvovačka v Trafoi, nabrat pití, něco tam sníst, do tý doby nevystrčit nos z háku. Prostě pravá a začíná kopec, bez fanfár. 9 a půl kilometru hákovat, žádný blbosti, čím pomalejc se jede, tím jsem radši. Kecám s dalšími čechy v grupě a přepočítáváme to na Řevničáky, Jen 6, to dáme, ne? 35 minut, a občestvovačka na dohled. Stavím, cpu se salámem a dalším slaným. Dolejvám bidon, jdu čůrat, nespěchám.
  Mám za sebou 500m up, 1300 zbývá. Do teď to byl dolní sweetspot, teď už to bude jen horní Z2 nebo tempo, odhadem ještě hodina a čtvrt. Držím pořád plus minus stejný watty, odpočítávání serpentin začlo na čísle 48, to ti dodá elánu. Když je to prudší tak se zvednout, jinak sedět. Nikde to není prudký moc, na tohle má kazetu každej, ještě ty nohy, co? Je teplo, ale občas mě ofoukne, pohled na zasněžený vrcholky, na divoký svahy pod nimy, to nabíjí. Píšu Vláďovi, že je to boží. Protože je to boží. Dokonce jsem si všiml, že při nájezdu do kopce byl jen 400m přede mnou. To skoro stačilo jen zvednout zadek, ne?
  Stal se ze mě vrchař, raduju se z maličkostí, třeba že garmin už ukazuje míň jak 1000m k vrcholu. Nebo že čísla serpentin už začínají 3kou... Někdy si člověk odškrtne 3 nebo 5 rychle za sebou, jindy zas čeká deset minut na další točku. 770m zbývá, jsme ve 2000m. Něco se stalo, moje horní Z2 se stává smrtícím tempem, Z3 je brutální nástup. Do teď jsem tak nějak držel pořadí, nikdo mě nepředjížděl a já nikoho taky moc ne. Ale od 2000m to začínám dost kosit. Dvojice kde kluk holku pracně vracel do háku po rovinách a v kopci jí prostě čapl za zadek a odvezl z dohledu, ti stojí u studánky a při nástupu na kolo se hroutí na kamenou zídku, německá žába co mě včera zničila při přesunu pod kopec bude na vrcholu až 15 minut po mě. Předjíždím fakt mraky lidí. 500m zbývá, konečně je vidět kam stoupáme. Neskutečná výška, tohle že je jen 500m up? Neskutečný. Kolem čím dál tím víc sněhu, občas foukne fakt studeně. Moje tempo neupadá, což je z větší části tím, že nemá moc kam upadat, ale mám se prý chválit, no. Upínám se k počtu zatáček, číslo bude za chvíli jednociferné. Mazec, já tam snad vyjedu. 2500m nad mořem, 3 loky bez mezinádechu a začne se mi točit hlava. Hustý. Serpentiny 9, 8, 7, tohle už dám. Serpentina číslo 3 a první z davu lidí co jsem předjel mě hákuje.
  Panika! Mám se ho zbavit, nebo budeme spurtovat na vrchol? Jak to jako uděláme, dyť se tu nedá napít bez přestávky. Změnu tempa bych snad radši ani nezkoušel. Druhá serpentina, první, borec někde zmizel, uf. Měl jsem z toho náběh na panickou ataku, teď stačí podržet tempo a davem lidí, aut a motorek se procpat na druhou stranu, sbohem Tyrolsko. Nejhezčí pohled světa, zasněžená pláň, kde se klikatí úplně suchá silnice. Neskutečný, nadpozemský. 2 hodiny táhnu do kopce bundu a rukavice kvůli sjezdu, je kolem 10 stupňů, všude kolem sníh, ale tahle nádhera chce sjet, tady a teď, takže prostě na oblékání není čas. Letím dolů a Pirellky se mazlej s asfaltem, notně popraskaným, ale mazlej. Svět je zas v pořádku. Neskutečnej sjezd nebere konce, odbočka do Bormia, superdlouhá táhlá zatáčka, kde jsem dal kilák za 45s, pak následná jezdivá pasáž bez šlápnutí, bomba. Serpentiny kolem epochálního vodopádu. Už to trvá dlouho, soustředění se bortí, tak si zpomalit do tunelů, trochu si oddechnout a dole už to nehrotit. Večer dle stravy 6-tý sjezd dne, fůůů.
  Ve městě docela přísnej orienťák, takže sem trochu zakufroval, ale co už, hlavně, že jsem v cíli. Postupně vyluxuju snad celej tác pizzy, nějaký sladký, pak jdem vytočit nohy na luxusní zmrzlinu. Prostě 8300m up z Innsbrucku jen pro to, aby si člověk dal pořádný gelato.
  Ale stálo to za to, i nepovedenej transfer zpět, kde autobus nejdřív musel velehory objet a v Innsbrucku nás vyložil v půl 2 v noci. Příště to chce líp vymyslet, což organizátor už ví taky. No a jaký to jinak bylo? Mega akce, 600 závodníků, lidí okolo mraky, ani to nechci odhadovat. Každej den se stěhuje obrovská karavana aut, dodávek a náklaďáků. Na mě trochu velká akce, ale trasa byla nádherná a člověk si to užije, pořád může s někým jet, pokecat, pokud má náladu. Jako pěkný to bylo, ne že ne.

  
  
  
• Vláďa – Poslední dárek červnových vánoc
  
  

  Dneska už se ráno necítím tak dobře jako včera. Snídani do sebe hrnu celkem na sílu, žaludek staženej. Aspoň, že tu mají kafe. Kola v kolárně zůstala a tak se chystáme vyrazit na další etapu.
  
  Na start je to skoro 20km, na začátek nás čeká sjezd, pak gravel úsek (tady chceme trochu rezervu, kdyby se něco posr...o a měli jsme defekt) a pak už na pohodu spadnout do koridu. Vstáváme proto dřív, Lukovi říkám, že budu protivnej, pokud nebude včas ready. To ho motivuje a tak vyrážíme dokonce o pár minut dřív, než jsme plánovali a vlastně to spíš nakonec zdržuju já.
  
  Naštěstí se všechno povede bez zádrhelů a tak nějak lehce po osmé sedíme na lavičce v Pfunds. Pravidla se asi trochu vyvíjí za pochodu a tak celkem brzo vyrážím do svého koridoru B. Luke by na lavičce nejradši zůstal. Postávám na mostě a je docela kosa od vody co teče dole.
  
  Podle infa budeme muset stavět na semaforu, kde nás včera ve Švýcarsku otočil policajt, bizár. Vyrážíme, podobně jako včera nás motorka striktně odděluje od koridoru A. Na semaforu opravdu stojíme, naštěstí oba koridory najednou. A na oranžovou ještě projíždíme za Ačkem. Dost se hodí, že jsme tudy jeli včera a tak i vím jak bude vypadat nájezd do prvního brdku. Díky tomu jsem tak nějak na spravných místech ve správných chvílích. Vzhledem k tomu, co nás dneska čeká úplně neblbnu a nakonec parkuju ve skupině s holkama v růžovejch dresech, to vypadá fajn. Vlastně je všichni hákujeme, asi mají jediný důvod fakt jet. Na horizontu se nikdy nesvešuje, to už znám z tréninku a tak si naopak přišlápnu a do sjezdu jdu z čela skupiny s odlepem. Znalost sjezdu z cesty na ubytko se hodí a tak za odbočkou mám ještě čas se napít a najíst než se začne zase dělat skupina.
  
  Chvíli se tak jede a nejede, přijíždíme k jezeru. Tam jedu svým tempem, ani nevím proč, ale nahoře na brdku mám zase docela náskok a tak si jdu do dalšího sjezdu zase s rezervou ze špice. Cca do půlky si to jedu podle sebe, ale pak to tři borce za mnou nějak přestane bavit a začíná peklo na zemi. Při nájezdu na hlavní už je tam s nimi asi půlka původní skupiny. A tak si vsadím na dlouhej interval někde okolo 380-400W a snažím se to dolepit. Nakonec se mi to i povede, ale jen proto, aby to obratem borec přede mnou odpojil. Dojíždí mě dalších pár lidí a jede se dost peklo.
  
  To všechno po větru, případně na bočák v rychlostech někde mezi 60-80km/hod (na 7km průměr skoro 60). Před Stelviem to vůbec nedává smysl se tady zrušit, ale zas jet to celý sám je taky na houby. Naštěstí přichází vesnice, kde skupinu brzdí provoz a tak se trochu přibližuju. Za vesnicí se chvíli moc nejede a tak si vsadím na další spurt a docvakávám si to, v hákové části stoupání na Stelvio se to bude hodit.
  
  Tady mi blikne, že Luke je jen asi 850m za mnou, tak chvíli čekám, že mi každou chvíli zaklepe na rameno, protože tady se moc nejede. Skupina se pomalu začíná trochu rozpadat, jedno auto nás donutí asi na kilometr najet na cyklostezku. Nakonec si už jedu spíš podle sebe, blíží se občerstvovačka a chci si nabrat vodu. To se mi daří během cca 7 vteřin a tak za chvíli jsem zpátky za kolegama. Počítám lidi s 3xx číslama nechal jsem za sebou minimálně 4. V hlavě proto mám, že teď prostě najedu 10minut na druhý místo.
  
  Za občerstvovačkou už to začíná na ostro, konec hákové části - Stelvio je tu. Předemnou se objeví číslíčko 44 nebo tak nějak. Jede se mi celkem dobře, je to dálnice a tak pořád někoho předjíždím. Jen ty čísla moc neubývají. Snažím se v každé zatáčce aspoň trochu napít a semtam něco snízt. Odhadem to celé má mít cca 1h50m, tak by se jakákoliv chyba mohla dost vymstít. Někdy v půlce mě předjíždí auto s plovoucí uzávěrou (doteď jsem o ní vůbec nevěděl) a pak ještě auto od Pardubičáků (řidič se ptá, jestli něco nepotřebuju, ale zrovna mám v ruce gel, i tak díky za nabídku!).
  
  Cca 15 zatáček, náběh na křeče, leju do sebe magnesium co mám v kapse. A jedno z doprovodných aut z původní grupy nabízí kelímek s pitím, beru si vodu, půlku si liju za krk. Zbytek jedu opatrně, abych neskončil v křeči. Konec kopce je teda monumentální. V hlavě si pořád opakuju, že přece najíždím těch 10 minut na druhýho. Serpentiny se zkracují, jen už nikoho moc nepředjíždím, chvíli jedu někomu v háku, pak mu zkouším ujet, ale zase zapadám do háku. Nad 2000m si to vybírá svoji daň. Nakonec nastupuju těsně před horizontem v domnění, že tam je cíl. Místo toho Václavák. Promotám se lidma a jdu do sjezdu. Jedu snad kilometr a cíl nikde. Nevím jestli jsem něco nepřehlídnul, ale rozepnutá komboška bez spodního trika není ve sněhu vůbec komfortní úbor a tak zastavuju a zapínám. Jedu další minimálně kilometr a přejíždím časomíru. V další zatáčce zastavuju, že se dooblíknu. Řítí se ke mně borec co jsem ho včera urval v kopci a hlásí, že mě předjel, ale že jsem nejspíš i tak zůstal třetí.
  
  Wtf - kde se tu vůbec vzal, vždyť jsem přeci sjížděl 10minut na druhýho. No asi ne. V koridorech byl zjevně kdo měl koule...
  
  Teď už si jen užít sjezd do Bormia, na můj vkus nic moc, je to jak dálnice. Hromada aut a motorek nahoru i dolů, v zatáčkách každou chvíli zaseklý auto. Nakonec jsem rád, že jsem v cíli.
  
  No nakonec fakt o 20 vteřin brambora v GC, borec mi to ještě radostně přišel říct .
  
  Autobus k autu nakonec vyráží o hodinu dřív, to vypadá optimisticky. Akorát, že vůbec nejedeme přes Stelvio, ale objíždíme půl Itálie a Rakouska, u auta nakonec v jednu ráno. I prémiová cyklistika má svoje mouchy. Vyrážíme s tím, že se prostřídáme. Nakonec usínám po plechovce Redbulu na sedačce spolujezdce a tak to Luke odřídil celý a v půl sedmý ráno mě vysadil doma.
  
  Luku díky nejen za tu cestu domů!