Akce Tre Valii Varesine 2024

Akce Tre Valii Varesine patří do kategorie UCI Gran Fondo series. Datum: 2024-10-06.

Nejdelší varianta má délku 127.00 km.

:: Propozice

• Luke – Kruh se uzavírá
  
  

  Po časovce mě začlo škrábat v krku, v noci horší a ráno jsem super přejetej. Chjo, přitom na závod v Itálii jsem se fakt těšil, navíc cítil, že forma není zas tak zlá, jak zbytek roku.
  No co, tohle nezabalím, bylo mi už hůř (před Sudety) a přežil jsem. Beru vestičku na cestu na start, ale těším se na krátký hned od startu. První půl hodinka je stejně skoro pořád do kopce.
  Úplně teplo není, ale neklepu se zimou. Což může být taky teplotou, tak bych to moc nerozebíral. Stojím poměrně vepředu, ale stejně trvá se rozjet po startu. Za mnou taky dost lidí, ale dopředu si nikdo moc nechce. Vcelku v pohodě se zapracuju na kraj balíku a tam přežívám až po začátek opravdového prvního kopce. Jedeme po trase časovky, magnet zmizel, v balíku to ani moc nebolí. Vesnice Ganna co má na značce dopsano i křestní jméno Filippo, prostě Itálie a cyklistika, co chceš víc.
  A už se začíná stoupat. Nebyl jsem moc vzadu a stejně se docela posouvá. 300+W, asi bych to měl dát až nahoru, ale v půlce už mám trochu problém s dejcháním kvůli krku, tak radši ubírám, holt je třeba jet s tím co člověk aktuálně má. Navíc mě teda děsí sjezd, kterej nemám projetej a to je vždycky trochu problém. Navíc ze streetview to nevypadalo na nic jednoduchýho. Čelo je kdesi, neřeším, čelo dalšího balíku je tu ještě před vrcholem. To jsem nečekal, ale jsou to jen nějací 2 husťáci, zbytek zatím nikde. Ze sjezdu se pak trousí další.
  Nastává docela hustá věc, nejedeme úplně pomalu, ale čelo 40-44 letí kolem. Do toho my předjíždíme odpadlíky z 30-34, no asi vcelku v pohodě a ohleduplně, ale je to vcelku přísnej bizár. Dobrej pocit z toho nemám. Kolem proletí Honza Malíř, jo s tím sem si řikal, že bych aj jel, ale teda ne z tohohle sjezdu. To se jen koukám, jak jedním ramenem hobluje zdi domů a druhým pomalejší sjezdaře.
  Sjezd asi tak 3x vypadá že skončil, ale ne. Konečně jsme dole u Lago di Lugano, rozjíždí se stíhací jízda, ale dá se i pokochat jezerem. A těsně pod dalším brdkem dojíždíme docela velkou skupinu. Mě nějak zajela sedlovka, tak hodně ze sedla a koukám kolem, kdo kde bude mít nějaké nářadí. To mě asi něco stojí, ale postupně je to ve stavu, že bych na tom fakt nedojel, respektive se nedá závodit. To jsem si taky mohl zkontrolovat předem, že, nebo aspoň neodlehčovat výbavu o svoje nářadíčko, co jinak vezu skoro vždycky. Nakonec párkrát stavím nebo přibržďuju, ale v Itálii se asi nářadí prostě nevozí.
  Ach jo, trvá to až na občerstvovačku. Dle group tracku už je Vláďa kousek za mnou, tak aspoň nepojedu sám. Na občerstvovačce je teda přesvědčím asi na po 5. že fakt nechci nic jíst a pít, ale nářadí. Nakonec to z nějakýho ebiku vydolujou, sedlovka opravena, utažena a jde se závodit. Tvoříme menší grupu co jede, ze sjezdu se nechávám vést v klidu na konci, nikam se necpu, ale dole mi to neujíždí, to si pohlídám. Následuje delší přesun kolem jezera. Jak je někde brdek, tak to zadarmo naní a nakonec z grupy přežije polovina. No žádný milosrdný přesun to nebyl. Ale chvilku na pokochání se Lago Maggiore jsem si našel.
  Další brdek vůbec nevím co mě čeká, zdá se že horizont a ještě sjezdík, tak si přišlápnu, aby mi to tu neujelo. Jaké je překvapení, když se jedou dolu serpentiny krokem a pak serpentiny krokem nahoru. Tady to už je ale čistě o výkonu, ne že by bylo třeba brzdit do zatáček. Strava naměří průměr 11%, ne že to někoho po Kitzbuhelu ohromilo. Držím snesitelných 300-W a kochám se svahy posetými ocůny. Jinak je to díra bez civilizace, drápeme se kamsi nahoru, kde snad bude vesnice. Dle řevu co se ozývá z výšky tam minimálně bude dost fanoušků. Za chvíli jsou již vidět, narozdíl od letape se sice asi museli opít za svý, ale přijde mi to nějak reálnější.
  Přisypu jim tam 400W ať maj nějakou radost a těším se za další serpentinu, abych si mohl zase zvolnit. Jako fanoušků bylo dost celou cestu, ale tihle byli fakt neúprosní. Padám přes Roggiano a tušení delšého sjezdu to bombím přes každý horizont, že už bude poslední. Jaké překvapení je za vesnicí, kdy se silnice znovu zvedá, borec přede mnou zmatkuje. Co to? Jo silnice, kdyby, kdyby dlažba, kameny vyskládaný a zalitý do betonu. V poslední chvíli to stáčím na chodníček podél po vzoru borce přede mnou. Chodníček ale pomalu končí. Borec se zastavuje, moje horizontama spálený nohy se taky nechtěj točit, navíc to vůbec nejede. To je děs, to fakt jet nechceš. Zlatý Strade, zlatý kostky.
  Naštěstí za chvíli je zas možnost jet vedle kus po betonu, pak horizont a konečně vytoužený sjezd. Pak se snažím roztočit skupinku po sjezdu, ale kašlou na mě a nechávají tam díru. No blbce nikomu dělat nebudu, tak jedu a musím jet dalších 6 km sám. Pak další kopec, kontroluju co Vláďa a už bude kousek, tak to moc nedrtím. Nevídaně kolem proletí Vláďa Uličný, nechápu proč až teď, ani proč tak rychle, ale ok, nemusím rozumnět všemu. Vláďa už houká zezadu a prý se sejdem ve sjezdu. No chvíli přemýšlím, jestli nějaký vůbec bude, ale hákovat ho teď fakt nebudu. Naštěstí jak se sklon srovna, jede kolem borec moc hezkým tempem. Vyrábí docela grupu, Vláďu nabíráme za chvíli. Borec je ideální kamarád, nic neřiká, na nic se neptá a jede.
  Po čtvrt hodině chce vystřídat. Na chvíli tam vlezu a chci pustit dalšího. Nikdo další se k tomu ale nemá, tak ještě chvíli potáhnu aby borec dojedl gel a pustím ho tam znovu. Docela valíme, baví mě to, střídáme jen dva, ale co. Stejně to je mírně z kopce, tak aspoň dobře vidím. Bohužel ztrácíme Vláďu, pakuju se z čela, ale větši zpomalení grupy se nekoná. Nicméně doufám, že stejně ještě nějak přijede. Jedeme docela pohodlně dál, ale odsýpá to. V jednom brdku najednou přiletí mega grupa s Vláďou a hned nám boří zavedený pořád. Najednou mám dost co dělat, abych to uvlál. Brdky bolej, zatáčky bolej, kruháče bolej, křižovatky bolej. A že toho tady je, prej posledních 60km po rovině. Co městečko to kritérium, už toho mám vcelku dost, přemýšlím co z toho asi bude.
  Že pojedeme taklhe nějak spolu jsme si malovali včera večer, akorát teda Vláďa měl skupinu strápit dlouhejma špicema to se nějak neděje. Od trápení tu jsou jiní a špice nejsou dlouhý, spíš tak jen od křižovatky ke křižovatce. Konečně najíždíme na větší silnici a hlavně rovnou. Najíždím k Vláďovi s rádoby vtipnou hláškou, jestli nezkusíme odjet. Teda vtipný to je tím, že na to nejsou úplně nohy, načasování by to bylo super. Tempo trochu opadá a hned to pár lidí pochopí a začíná se nastupovat. Vláďa řiká, že nemá nohy, já argumentuju, že to asi nikdo, ale baví mě to. Není nad to se zmastit před posledním brdekem před cílem. To se daří dokonale, když si doskočím do dalšího nástupu sotva 500m před odbočkou do kopce.
  Aspoň mám vyřešeno, čelo odjíždí, mě pár minut trvá se vzpomatovat a dostat z nohou zas aspoň těch 300W. Pár lidí ještě předjedu a hecnu to solo až na pásku, kde mě nakonec doletí skupinka a z ní mě jeden borec ospurtuje. Ale bavilo mě to, posekanej sem, takže to účel splnilo, odpolko se nemoc zas rozjíždí, ale při závodě to celkem šlo. Krásný podzimní závodění a určitě jeden z highlighů sezóny, navíc symbolickej kruh se uzavřel, začátek sezóny v Itálii, konec v Itálii, co víc si člověk může přát. Pecka a díky Vláďovi za boží cyklovíkend.

  
  
  
• Vláďa – Itoška
  
  

  Když se Luke ptá na WA, jestli by někdo jel do Varese, odepisuju mu spíš z legrace, že možná i jo. Po pár dnech testuju jak se k tomu staví okolí a vlastně nikde není žádná překážka. A tak se začínám pomalu těšit.
  
  Detaily moc neřeším, v práci se toho sešlo docela dost a tak není čas. V pátek večer, týden před odjezdem, mi došlo, že to byla asi trochu chyba, protože nemám zdravotní potvrzení. A taky mi došlo, že na UCI časovku bych nejspíš měl mít taky UCI posed.
  
  Začínám trochu stresovat, v pondělí se mi podaří ukecat obvoďačku, že mi ve čtvrtek dá potvrzení. Mezitím řeším kozu. Posed se mi povedlo dotlačit jen pro vyjímku na 180cm. Teoreticky to problém s výškou není, prakticky nemám vyjímku. Obvoďačka, zaujatá formulářema, si mě nakonec přeměřila a dala mi i razítko na UCI formulář. UCI registrace, ale trvá až 15 dní.
  
  Nakonec mi emailem od pořadatele přišla odpověď, že na UCI seznamu být nemusím. Takže pohoda a přihlašuju se.
  
  Luke mě nabírá v pátek brzo ráno a razíme směr Německo a Švýcarsko. Ve Švýcarsku poletuje sníh, celou cestu se těšíme, na teplé počasí ve Varese. Po příjezdu jen večeře, večer vytuhnu docela brzo, budím se až v 8, takže rovnou na pořádnou snídani.
  
  Když objevíme lívance, nejde odolat a dávám si ještě další nakládačku. Vyrážíme pro čísla, kontrola koz, projet trať a na hotelu odpočinout na odpolední závod. Rozjetí po městě nic moc, nakonec najdu kopec, kde jezdím nahoru dolů. V pondělí jsem zjistil, že se dalo jet o 30 minut dál/výš.
  
  Časovka na uzavřené trati měla jedinou chybu - druhá obrátka nebyla na kruháči, ale před. Než mi to došlo tak jsem málem prolítnul mlíkem.
  
  Večeře a regenerace na nedělní Grand Fondo. Ráno zase pořádná snídaně a rovnou na start. Tam pořádně vychladnout, rozjetí nedávalo vůbec smysl. Po startu překvápko s kruháčem a na rozjezd cca 3 minutovej brdek. Kdo chtěl, doskočil v pohodě čelo. Průjezd městem, cesta po trase včerejší čásy a valíme na první opravdový kopec.
  
  Žába mi večer psal něco o tom, že časovka je jen dobrý rozjetí na druhej den. Úplně jsem tomu nevěřil. Najíždíme do kopce. z ČR jsem zvyklej se cedit v kopci směrem dopředu, abych měl fóra do sjezdu. Snažím se o to samý. Ze začátku to jde samo. Jen těch 330W mi přijde trochu zběsilých na cca jedenáctém kilometru. No nic, nějak to dopadne. Bohužel cca ve 2/3 kopce se nás snaží předjet sanitky co asi jedou sbírat ambiciózní sjezdaře. Jedna se navíc zasekne v serpentině, takže tam stavíme a vycvakáváme. Čelo kategorie nám teda asi odjíždí.
  
  Do sjezdu bez ambic, míjím sanitky, pak motorku kolem které se sápe hromada lidí, co nevybrala zatáčku, ze křoví.
  
  Někde ve 2/3 sjezdu na mě někdo česky křičí ať hákuju, ale moc mi to nechutná, takže pokračuju na samotku.
  
  Kolem jezera se dává dokupy malá skupinka, točím a moc neřeším. Těsně pod dalším kopcem dojíždíme grupu. Tam mi taky poprvé blikne na Garminu, že Luke je celkem blízko. Ale v kopci je to trochu zkreslený. Nahoře sundat vestičku a pokračujeme v krasojízdě.
  
  Celkově se asi něco změnilo, neřeším co ještě zbývá do cíle, prostě jedu. V jednom bezejmenném brdku mi to ukazuje, že Luke je 50m před. Bohužel to trvá ještě až do dalšího kopce než ho dojedu. A tam mi zase odjíždí ve sjezdu.
  
  Přichází vrchol dne - dvě městská kritéria na 90. kilometru. Kdyby mi to někdo řekl předem, tak si z toho rovnou vystoupím, takhle jsem vlastně zjistil, že je to dost zábava. Jede se lajna, na víc není prostor, průjezd uličkama města, lehké nástupy, za každou zatáčkou. Někde na konci dojíždíme zase grupu s Lukem.
  
  Tak tohle už si znovu dneska wodjet nenechám. Hákuju to co to dá. Naštěstí je to už vlastně rovina až zpátky k Varese. Luke vesele hlásí, že bysme se mohli zvednout a jet tam co vždycky. Co bych pro něj neudělal, že jo, když to celý zorganizoval. Zkusím zabrat. Nohy zkouší protestovat. Teda protestujou docela intenzivně a to křečí.
  
  Vracím se zpátky do skupiny. Při nájezdu do finálového kopce dojíždíme ještě mega grupu. Do kopce nasazuju celodenní tempo. Míjím hromady lidí i z kategorie. Na pásce mě o desetinu dává ještě jeden borec.
  
  Luke večer zkoumá segmenty a podle Stravy navzdory zastávce kvůli sanitce jsem v prvním kopci byl o 15 vteřin rychlejší než Uličný, masakr
  
  Na večeři razíme do all-you-can-eat sushi. A snědli jsme toho teda vážně dost .
  
  Luku, díky, že jsi to celý zorganizoval. Tohle prodloužení léta stálo vážně za to.
  
  A teď už si začínám lámat hlavu, aby se to všechno příští rok vlezlo všechno do kalendáře...