Akce Strnadova 30 2024

Akce Strnadova 30 patří do kategorie Časovka. Datum: 2024-06-29.

Nejdelší varianta má délku 30.00 km.

:: Propozice :: Celkové výsledky :: Segment

Historie: 2012 :: 2014 :: 2015 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022 :: 2023

• Laďka – Návrat do minulosti a pár postřehů k tomu :)
  
  

  Návrat do minulosti a pár postřehů k tomu :)
  Zkusila jsem napsat reportáž... a udělala při tom naprosto základní chybu. Vtloukám to dětem ve škole do hlavy neustále: Zálohovat! Zálohovat! Zálohovat! A pak si neudělám zálohu... Snad tedy vyjde druhý pokus o povídání o tom, jak vyšel můj druhý pokus s cyklistikou :)
  Není to tak dávno, co na mě ze skříně tak nějak náhodou vypadl můj starý šlapkovský dres. První jednoznačně pozitivní zjištění bylo, že ho stále obléknu! Druhé, že stále drží - prostě kvalita.
  A jelikož mě život na pár let od cyklistiky vzdálil, stálo mé stařičké kolo nejdřív na koleji u postele, pak v garáži, v kumbálu... jen ve sklepě ne (to bych mu přece nemohla udělat!) Až teď nedávno se stalo, že jsem se nějakou záhadnou náhodou k cyklisitice oklikou přes jiné sporty zase dostala.
  A jak tam tak ten dres ve skříni ležel, dostala jsem poťouchlý nápad, že se zase stanu šlapkou :) Díky, že jste mě vzali zpátky!
  Stačila jedna dlouhá chvíle... a pár nostalgických vzpomínek, aby následovalo trochu sentimentální googlení cyklistických akcí, které přežily uplynulé roky stejně, jako můj starý dres a kolo.
  Některé nepřežily - třeba seriál časovek do kopce, co se jezdil kolem Prahy, je už nejspíš jen milou vzpomínkou.
  Na některé jiné bych si aktuálně netroufla - ale jako Král Šumavy je stále v plánu (už asi tak 25 let).
  A pak jsem objevila Strnadovu třicítku! Jupí! Jeden z mála závodů, které jsem před lety jela, se stal záminkou k resuscitaci mé cyklistické "kariéry". Pojedu ho znovu! A zase v oranžovém! Cesta do minulosti začala asi tak v květnu.
  Den D přišel na konci června. Co si budeme povídat, cyklistika je časově náročnější sport než jak si ji pamatuju z doby, kdy člověk hodil doma školní tašku do kouta a zmizel na kolo. Takže najeto mám celkově prd.
  Chystám kolo, není to sice už můj 20 let starý miláček, ale je taky z hliníku. Je to ovšem cyklokroska. Vepředu má jednopřevodník, takže z kopce máte málo převodů a do kopce - ještě méně! Ale aspoň je relativně lehké. Dokonce mám i nové pláště (jasně, že silniční, aby to jelo), jenomže ty si zapomenu zabalit cesou na chalupu...takže smůla. Technická výhoda mě asi nezachrání, ale kdybych je stihla přezout, tak určitě vyhraju!
  Ráno balím kolo, dres a kamardáku jako technickou a psychickou podporu, abych to náhodou neotočila ještě před startem, a vyrážím za vzpomínkami. Kdyby nic jiného, tak to prase, co se vždycky grilovalo, bude určitě mňamka.
  
  U registrace zjišťuji, že mám krásné startovní číslo - 39. Prvočíslo, to je určitě znamení. No. Bylo. Protože chvíli po startu mám pocit, že 39 je taky okolní teplota. Možná i 49? 59? Milion! Sluníčko fakt pálí! Wattmetr se asi přehřál! Vzdává to v první zatáčce poté, co ukazuje hodnoty, za které by se nejspíš nemusel stydět ani Tadej. První kopec a ten rozbitý waťák mi zvedají tepovku (ten redbull, co jsem vypila před startem byl absolutní zbytečnost. Teď jde jen o to, aby zůstal až do cíle "na svém místě").
  O 10 km později...
  Mám za sebou první kopec (možná už druhý. Netuším.). Každopádně mám žízeň. Vezu si asi 300 ml vody. Kdo by tahal plný bidon, že jo. Je to časovka. Musím být co nejlehčí. V zoufalství si polovinu liju na hlavu... a druhou ucucávám, aby to chvíli vydrželo. Stín v nedohlednu. Pekelný vedro. V menším stoupání kolem mě prosviští žíznivá čára celá v černém na časovkářskem speciálu. Ty v**e, jak může mít na sobě jen černou. Mimozemšťan! A jasně, že ta rychlost je jen technická výhoda jeho kola. I když možná je tak rychlej, že je mu z toho zima? ... prolétne mi hlavou...a pokračuji plížením plazením vpřed.
  Cože? Kopec? Další kopec? Sakra! Nepamatuju si, že by tu před dvaceti lety byly takovéhle kopce! Aspoň, že ten asfalt je krásně hladký. A značení trasy je taky fajn. Až do chvíle, kdy se oranžové šipky objevují i v protisměru. Nějaci silničáři řešící bůvíco, si stejným sprejem jako organizátoři závodu označili přípojky nebo kdovcíco. Ještě štěstí, že už dneska na kolech můžeme vozit maličké přístroje, co ukazují, kudy kam. Můj externí orientační smysl mě tedy neomylně vede změtí šipek. A jen díky tomu se neztratím stejně, jako před těmi dvaceti roky.
  Nebudu unavovat dlouhým popisem. Stejně si průběh té trasy moc nepamatuju. Stínu bylo strašně málo. Vody taky. Slunce peklo tak, že to prase, co se chystalo na občerstvení, by možná ani nepotřebovalo ten gril.
  Obrovským pozitivem ovšem bylo, že nohy mě seriózně začaly bolet až na posledních třech kilometrech, což byl úspěch, protože terénních vlnek, které jsem si nepamatovala, bylo na té trati ještě pár. Jako upřímně, před dvaceti lety do bolelo míň!
  Do cíle dorážím s časem 1:11... nějaký drobný. Jsem tedy jen o cca 2 minuty pomalejší než před těmi dvaceti lety. (a nebo si ten čas možná blbě pamatuju). Ale je to jasný, za ty dvě minuty můžou ty gravelový pláště!
  Dojela jsem třetí. Zatím nevím, jestli zároveň nejsem taky poslední v kategorii, protože žen moc nejelo. Ale na to se historie neptá :)
  U piva kontstauji, že trasa je tak akorát dlouhá, aby člověku to vydatné občerstvení chutnalo :) A už vymýšlím strategii na příští rok.
  Celkové zhodnocení mého návratu k tomuto krásnému sportu:
  (+) vejdu se do šlapkovského dresu
  (+) Strnadova 30 stále existuje - a stále má ten roztomilý formát venkovského závodu
  (+) závod stále obsahuje "motivaci prasetem"
  (+) dojela jsem
  
  (-) pod hodinu to holt dám až příští rok
  (-) strašný vedro