Akce Peklo severu 2 2024

Akce Peklo severu 2 patří do kategorie Extraliga Masters. Datum: 2024-04-21.

Nejdelší varianta má délku 51.00 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Foto

Historie: 2023

• Vláďa – Zpátky z pekla do normálního světa
  
  

  V sobotu dvě tiskovky v pivovaru, ale ani tak se mi nedaří pořádně usnout a vyspat se. Ráno naložit auto a přesun na start dvojky.
  
  Cestou potkáváme Luka se Žábou jak nakládají auto, ulovit kafe na benzínce a hurá vstříc mrazivým leč snad suchým zážitkům.
  
  Na poslední chvíli ještě měním plány na oblečení takže nakonec jedu v lyžařským triku a jarním dresu s vestičkou. Pití si beru jen tak, aby se neřeklo.
  
  Krátký rozjetí, vyrážíme na kopec za ostrým startem, jede se mi mnohem líp než včera. Jedu zpátky, potkávám Luka se Strejdou, Luke hlásí, že Žába si dneska pojistil první lajnu. Pomalu se šinu do koridu taky. Nervózní rozjezd, za ostrým startem jsem zavřenej, chvíli mi trvá než se dostanu někam, kde se dá jet. Opatrně do sjezdu, zahlídnu Luka.
  
  Žába je víc vepředu a asi nám ujíždí. Chvíli to trvá, ale nakonec je u nás ve skupině, jen teda nevím jestli je to dobře nebo špatně. První vykřičníkovej sjezd, lidi se cpou dopředu, dole trochu díra, ale zůstávám ve skupině. Okolo je dost lidí ze včerejška, takže asi dobrý. Stojka, druhej vykřičníkovej sjezd. Trochu mi to ujíždí, nechávám to jet. Uppps. Je to prudší než to vypadalo, je to mokrý tak opatrně dobržďuju.
  
  Konečně ztrácíme 40kg plavce na kole s rozkyvem přes půlku jízdního pruhu.
  
  Poslední brdek před cílem, házím malou. Nahoře velkou. A nic. Šmrdlám to na malou, pomalu jdeme do sjezdu. Pořád to zkouším. Nakonec se to povede.
  
  Druhý kolo, hákovej kopec, Luke se ptá jak jsem na tom, nevím, říkám ať si řekne, že to klidně dojedu s ním. No dohoda se nějak nepovedla. V dalším kopci se ohlížím, ale Luka nevidím tak nakonec radši visím ve skupině za Žábou.
  
  Znovu stojka. Žába má nějakou existenční krizi, trochu ho hecuju. Znovu sjezd, kde jsem minule dobržďoval. Trochu to podceňuju a tentokrát mi to ujíždí. Zbytek dojíždím jako časovku. V posledním brdku ještě vidím moji původní skupinu, takže nejeli.
  
  V cíli jsem asi minutu a půl za Žábou.
  
  Dnešní závodění s Orange kumpánama v balíku bylo solidní náplastí za ten včerejšek mrazivo-deštivě-sněživý včerejšek.
  
  Celkově oba závody super zabezpečené, výsledkově spokojenost i když nohy teda rozhodně nebyly z nebes.
  
  Luku - Žábo - díky, já si to fakt užil!
  
  

  
  
  
• Žába – Podruhé nevstoupíš do stejného pekla!
  
  

  Procitám a přemýšlím co se to vlastně stalo. Je brzo, ale vím že už neusnu. Zkouším tiše dojít na záchod a pak sedám do předsíně s tabletem. Mohl bych napsat report plný vloček sněhu, nebo si přečíst další kapitolu. Nedokážu ani jedno. Všechno mě bolí, jsem bez energie, zvládnu jen tupě zírat na předpověď počasí a žvýkat bábovku. Čekám na druhou snídani.

"Luku, neměli by jsme ráno zbytečně okounět na pokoji, sbalíme se, rovnou oblékneme. Musím se důkladně rozjet!", tlumočím bolavá stehna na schodišti cestou ze snídaně. Plán je to skvělý, jen bych v zápětí nesměl uváznout v bažině bezrardnosti při vrstvení oblečení.
  
  V Kamenici nejsme pozdě, ale nějak otálíme s rozjetím. Stíhám vyjet jen startovní kopec nahoru, dolu, 5 km. Čerstvě navoskovaný řetěz je pořád docela tuhý, asi tou zimou. Víc km nestíhám, slavnostní start vede úzkou uličkou a ostrý start je letmo do kopce. Než doufat v nohy z nebes raději vystojím přední pozici na roštu. Zbytek teamu se staví dozadu, závidím jim nohy a nebojácnost.
  
  Mezi domy nefouká, je teplo, svítí sluníčko. Velký kontrast se včerejším Peklem. Tohle je sotva za Pekelnou branou.
  
  Rozjezd do kopce je ve velkém stylu. Proč se ti blázni snaží vyhrát závod v prvním stoupání a proč s nimi tuhle hru hraji? Jedu doraz jako ostatní, bolí to, ale tak nějak držím. Ve sjezdu získám pár pozic a ve druhé stojce objíždím včerejší soupeře a nahoře jsem v půlce balíku. Nohy z nebes nejsou, ale vypadá to nadějně. Ještě jeden blitkokopec a snad konečně Kolert odjede do háje a já zapadnu do +- včerejší skupiny.
  
  Bohužel ne. Za horizontem mi spadl řetěz. Vycouvávám úplně dozadu a v 55 km/h se ho snažím nasadit zpět. Nedaří se a objíždí mě další jezdci. Čelo se už škrábe do krátké stojky a já pořád šátrám rukou. Konečně. Těsně před úplným zastavením je řetěz na místě, ještě přeřadit na lehký převod a spurtuji zpět. V krátké stojce se úplně oddělám, visím na chvostu za oči. V následujícím dlouhém kopci jen bezmocně sleduji, jak Kolert odjíždí, jak vzniká má skupinka beze mě.
  
  Po čtvrt kole marnosti mě dojíždí velká skupina s Lukem a Vláďou. Místo pozdravu dostávám kartáč od sportovního ředitele. "Žábo, koukej zapadnout do háku! Máš tady samé super soupeře, koukej nám dojet pro autobus!!!". Místo milosrdného odpadnutí po odporné stojce mi Luke lepí díru. Snažím se vzpamatovat a závodit.
  
  Blitky v první polovině druhého kola se jednou pocitově snesitelným tempem. Velká skupina se různě přesýpá, snažím si hlídat soupeře, přesně podle Lukovo rozkazů. Bohužel do serpentýnek najíždím dost zezadu a pod kopcem to praská. Sjíždím snad 100 metrovou díru. Stihl jsem to akorát pod další stojkou, to není dobré.
  
  Lámu ve stoje nejlehčí převod, vedle mě Vláďa. Jsem úplně v háji, předávám štafetový kolík v boji o autobus. Ale odjíždějící skupině nějak dochází pára a kopec konečně povoluje. Za pár šlápnutí jsem zpět ve skupině. Bohužel bez Vládi. Koukám, zda se mám vrátit, Vláďa výhružně kroutí hlavou a předává mi štafetu zpět.
  
  Z druhého Pekla zbývá už jen sjezdík a háková rovina pod poslední brdek do cíle. Chabé pokusy o odjetí za zatáčkou nikam nevedou. Na spurt ze značky 1 km si netroufám. V levé do cíle jedu blbou stoupu a nechávám se zavřít. Ukázkově zmrvený závěr, autobus zatím nebude.
  
  Bedna byla stejně v nedohlednu, Kolert mi naložil 9 minut
  
  Na druhou stranu svítilo sluníčko, oblečení jsem trefil parádně, ani nebyla potřeba závoďácká bunda. Zajištění závodu na jedničku, zavřená trať, super asfalt, krásná krajina a těžký profil. Tohle není peklo, to je krásné závodění!

  
  
  
• Luke – To půjde...
  
  

  Po loňské zkušenosti a náladě ze soboty se rozhodně nehodlám cpát dopředu, jestli nohy budou, tak mi to neujede, i když samozřejmě síly to stát bude. Ale na bednu tu jsou jiní kandidáti a já se přišel stejně jen pořádně zmastit. To se v prvním kopci docela daří, 360W je tak nějak to, co jsme s Žábou trénovali v Toskánsku a nahoře přes horizont spurtuju jako poslední člen balíku. Dole se trochu zkonsolidovat a byly-li by nohy, mohl jsem si to namířit i do čela poučovat Žábu o taktice a přehazování... nicméně to necítím, tak jen pozdravím Vláďu a vydávám se na pospas cizímu tempu s cílem skončit ve stejné skupině. Jedu jako vždycky, takže dovoluji drzounům zavírat mi cestičky co Vláďa prorazí a přidávám si taky další a další wattíky do dnešní nálože, ale tak je to trénink, že...
  Úkol splněn, tak šup k čelu grupy, ať mám sjezd víc v klidu. Hle, jaký rozdíl oproti včerejšku, stačí když nesněží a hned to připomíná závod. Vyhopsat zbylé brdky a v údolní části jen pozorovat jak naše grupa spolkne Žábu. Teda plus jsem to ještě málem po, když jsem v jednom brdku přemýšlel co to tam Vláďa řval, a nechal si ujet tu agresivnější část naší grupy. Leč vše spojeno a drobná chyba zapomenuta.
  Žába zrovna leze na špic, chci mu vyčinit, ale jede nějak moc rychle, tak musím počkat až odstřídá a grupa zpomalí. Pak pohoda, v posledním brdku se zas jede nepěkných 380W a tuším, že se to podepíše na délce mého angažmá v tomhle souboru. Navíc když vidím, jak 3 lidí odjíždí a zbytek zvesela kouká na ten největší oranžový maják skupiny a těší se to zalepí. Tak to ne, podržet wattíky a zalepit díru ve jménu klubového dobra, autobusu a možná i zmínky v reportu. Jo, takhle se to prostě dělá.
  Pak se jen svěřit Vláďovi, že mi díky tomu asi v dalším kopci spadne řetěz a odebrat se do říše fantazie snít o tom, jak se nohy znovu roztáčí. To se samozřejmě neděje, řetěz padá na malou a já si vystupuji raději dřív než později. Nakonec to není úplně špatná volba, protože odpadlíky v dalším kopci vcelku jasně dojedu a ve finále obložím. Co už vyšlo trochu hůř je, že mě po 3/4 sólokole dojela skupina asi 12 lidí, takže se do posledního brdku začíná od nuly. Stálým tempem odrazím úvodní nástupy a rozdělím skupinu na půl. Po sjezdu pak přikládám na špici s cílem udržet grupu na dvě poloviny. Záměr vyšel jen z části, protože se sám stávám první polovinou a zbytek se sjíždí ve stíhácí peloton. Poslední kilák jedu co zbylo cca 50 metrů před balíkem, odsouzen k tupému dupání do pedálů. Tady nic nevymyslím a buď to vyjde a nebo ne. Zvedám se v marné snaze zabránit přeletu odpočatých spurtérů, dva mě mají, ale většina grupy aspoň zůstala za mnou.
  Závěr? Krásná náplast za včerejší peklo, dnes paráda. Navíc pocit, že to nebylo úplně ideál a stejně mám watty jak loni? To půjde...