PO HŘEBENECH BRD - Jak může škodit závislost na technice a informacích
Po dalším hektickém pracovním týdnu zakončeným večerní prezentací pro kolegy managery, jsem v pátek uléhala polomrtvá s pocitem, že ráno nevstanu a nemyslitelnou představou, že bych měla sednout na kolo, nedejbůh jet závod.
Ráno byly pocity podobné, navíc na obloze visela spousta temných mraků a teplota byla podzimní. Ale když mi Kuřátko tak rychle a perfektně oservisovalo kolo, řekla jsem si, že to zkusím.
Dorazili jsme s Dalčou do Mníšku pod Brdy, přihlásili se, vybrali si startovní čísla (on 74 a já 100), převlékli se, stihli si dát kávičku a chvilku pokecat s Petrou Schiktanzovou - Pospíšilovou, kterou jsem naposled viděla na KHS Posázavím, kde měla ještě bříško a teď měla v náručí malou Kačenku.
Na startu jsem si chtěla stoupnout mírně dozadu, ale jak jsem kecala s Petrou a jejím Honzíkem, který byl jedním z favoritů závodu, zasekla jsem se ve 2.lajně a najednou bylo odstartováno. Prvních pár set metrů se jel asfalt skrz Mníšek a ve stoupání u hřbitova mi došlo, že mi Suunto měří tep, ale ne kilometry (přehazuji ho z biku na silničku evidentně jsem blbě seštelovala snímač). Do toho lilo jak z konve a oboje mě tak rozhodilo, že jsem před nájezdem do terénu slezla z kola a snažila se Suunto BikePod přimět ke spolupráci. Když se přeze mě začali hrnout závodníci, se kterými jsem jet nechtěla, vzdala jsem marný boj s technikou, dojela svoji skupinu a trpěla nedostatkem informací celý závod.
Na první občerstvovačce jsem se zeptala, kolik máme najeto a málem spadla z kola - 14,5km za 1:05 hod, rychle jsem dopočítala, že pokud pojedeme stejné tempo, ujedeme 57km za cca 4hodiny. Od první občerstvovačky, kam jsme museli nastoupat metry na hřebeny, byla trať rychlejší a na brdské poměry technicky snadná. Na druhé občerstvovačce - 32,5km jsem se uklidnila a dopočítala, že to nebudou 4hodiny, ale cca 3,5. Na to jsem si rozložila síly a gely a čekala, že přijde nějaká technicky těžší pasáž, třeba aspoň výjezd a místo toho rychlé lesní cesty a poslední cca 4km se jel asfalt. Výsledný čas byl nakonec 3:17.
Po dlouhé době jsem jela závod pod svoje možnosti a ne naplno. V cíli jsem potkala 2baby, kdy u Hanky Kadlecové, která mi dala 6min, jsem věděla, že nejede moji kategorii. 10minut po mě dojela Zuzka Treybalová. Převlékla jsem se a šli jsme na jídlo, tam jsem viděla dojíždět další 2holky z naší kategorie. Jednoduchým výpočtem jsem věděla, že mám v kapse medaili, jen jsem nevěděla, jestli bronz nebo stříbro. Dalibor se šel zeptat počtářů v cíli a mě to nechtěl říct, tak jsem si počkala na vyhlášení a když jako třetí šla Zuzka, věděla jsem, že 2.místo je moje.
Dnes vím, že šetřit se kvůli tomu, že mi nejde tachometr a necítím se komfortně bez průběžných informací, je blbost. Každopádně zlato by z toho nebylo, protože mladičká Veronika Strouhalová jela nádherně a dala mi ostudných 26minut.
Ale radost z mého letošního prozatím nejvyššího umístění mi to nezkalilo.