Akce L´Etape CZ by TdF-horská 2024

Akce L´Etape CZ by TdF-horská patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2024-08-17.

:: Propozice :: Diskuze :: Mapa a profil :: Garmin :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby :: Livereport :: ČT sport (čas 5:17)

• Nemi – Jeden za všechny a všichni za jednoho
  
  

  Sotva na prachatickém náměstí ukážeme dresy během týmové prezentace na pódiu, hromy, blesky a průtrž mračen nás zahánějí se schovat na parkovišti. S blížící se třináctou hodinou déšť slábne, ale desítky lidí se na start vůbec nedostaví. Týmy se řadí až do druhého koridoru, takže i po startovním výstřelu v úzké uličce celou věčnost bez pohybu mrzneme. To se rázem změní hned v prvním kopečku v Prachaticích, kde přestože máme jet ještě nezávodně za zaváděcím vozidlem, bez rozjetí drtím 5,6 W/kg a posouvám se na dohled čelu. Kupodivu žádné pády před sebou nevidím, nikdo na mokru zbytečně neriskuje. Odstupy jsou větší, protože přes vodu stříkající z plášťů není vidět.
  
  Prvních 33 kilometrů je to až na pár zhoupnutí pořád nahoru. Jako obvykle začátek přepaluji, abych se udržel co nejvíce vpředu. Ve druhé půlce stoupání už trochu zvolňuji a dojíždí mě Kolíkáč. Následuje 20kilometrové klesání vojenským újezdem Boletice. V menší skupince do toho šlapeme. Na špici se střídám s fantastickou Adélou Koclířovou a pár dalšími borci. Sjíždíme nějakou menší skupinku a nevnímám, že za sebou táhneme docela slušný balík. Bohužel trestuhodně nevyužívám možnosti si naposledy trochu odpočinout.
  
  O poslední zbytky sil mě připraví stojka v bouřlivém kotli ve stoupání kolem Kleti. Ačkoli sklon brzy povolí, soupeři ne a konec kopce je v nedohlednu. 4 W/kg jsou proklatě málo. Tady nás pobaví Zdeněk Štybar, který jede v protisměru, aby si nejvýživnější kopec dal ještě jednou, tentokrát se zbytkem svého týmu. Nedaleko pod vrcholem ztrácím kontakt s Kolíkáčem. Když profil konečně začne klesat, odpočinek se zase nekoná, protože jedu sám. Po pár kilometrech se nechám sjet malou skupinkou a můžu se alespoň střídat. Připojuje se i Ján Svorada na retro kole s retro helmou. Mám krizi a v dalším brdku dále ztrácím.
  
  U Kuklova, 15 kilometrů před cílem, nás sjíždí velký balík s Kaprem a Technikem, který mi dává gel a jasnou instrukci, že se musím držet Kapra. Je mi to jasné, teď jedu jen na týmovou soutěž a tam se počítá čas čtvrtého. Tedy mě. Jeden za všechny a všichni za jednoho. V početném balíku konečně odpočívám, přestože se docela jede a zanedlouho nabereme i tu malou skupinku, která mě před chvílí vyklopila. Cílový krpál na Rohanov nabízí prostor k tomu si vylepšit nebo naopak zhoršit celkový výsledek o nižší desítky míst. Na začátku držím pozici, ale hlava zase nechce jet, a tak jen plním týmové zadání.
  
  Nezávodní dojezd do Prachatic rozzářilo sluníčko a zpráva, že jdeme na bednu. Konec dobrý, všechno dobré.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Stříbrný týmový koncert!
  
  

  Sedíme v autě na parkovišti po slunečné prezentaci týmů na náměstí a buší do nás provazy vody. Myčka hadr, tohle chytnout na kole, tak se prý zastavuje závod, říká spolusedící HonzaB. No nevím, to bych chtěl vidět, jak by ti blázni s číslem na zádech zastavovali. Radar je neúprosný a moje úterní poznámka, že bude chcát, se vyplňuje. Ale já se těším, po těch tropických týdnech, se nádherně osvěžuje a zchlazuje vzduch na příjemných 20 stupňů. Předstartovní příprava je skupinovým telefonátem do druhého auta vedle nás, kde sedí Nemi a Technik. Kapr si užívá VIP náramku a dává si asi kaviár a šampaňský ve VIP zóně. Předpověděl, že budeme v týmech na pódiu, ale po prezentaci nám trochu spadl hřebínek, když je kolem nás dost vyšvihaných a oholených týmových nohou. No uvidíme!
  Beru verano a déšť mi chladí záda, všem zakazuji zbytečné návleky a vesty, jedeme přece závodit o pódium a bude teplo. Vodu nevnímám, najíždíme do koridoru s Nemim a HonzouB a hledáme Kapra s Technikem. Nevidím je, jedeme týmovou soutěž, tak musíme přece odstartovat vedle sebe. Lezu z koridoru a úzkou uličkou jdu dopředu vedle barier, Nemi jde za mnou. A hele Kapr s Technikem, hup k nim ekvilibristicky přes zábradlí. Týmové pěstičky, jen tu safra měl být i HonzaB, Javi a Sergei
  Ohňostroj odstartoval tu masu lidí a pak se spustil ohňostroj vody ze zadních plášťů. Nejdříve ale dlouho koloběžkovat po hrbolaté dlažbě, no čelo je už asi u cedule Prachatice. Ale ne, tohle jsme docela zvládli, v dáli jsou stále vidět majáky zaváděcího auta, které nás brzdí až na 6. km na ostrý start. Kapr úvodní brdek rozjel ve velké stylu, hákuji za oči a slušně si dávám. Technik s Nemim o kousek vepředu, zezadu přijel Pavel Popiolek a zdraví nás. Jede se ohleduplně, žádný karambol jsem neviděl, takhle to má vypadat. Zdálo by se, že jsem tam, kde mám být, ale já jsem slíbil, že to chci zkusit s Nemim. V kopcích jsme v Dolomitech i na Zlaťák jeli plus minus stejně, tak by se to mohlo povést i dnes.
  Trasu neznám, vůbec netuším, co nás čeká, tak se jen plně soustředit a užívat si číslo na zadku. A nohy jedou, ta voda ze všech stran je snad kouzelná, takhle jsem se dlouho dobře necítil. Odskakuji Pavlovi a Kaprovi a chci jet o skupinku vepředu, kde vidím bílou helmu Nemiho. A na to má chuť i pár lidí kolem, tak to rozpohybovat a dobře hákovat. Jůva, jsme u nich a hele on to není Nemi, ale Technik! Prohodit s ním pár slov a zeptat se na Nemiho. Je prý o skupinu vepředu. Tak neváhat a zase se gumovat. Full gas, vůbec nepřemýšlet, co bude za hodinu, teď se prostě závodí, jako by byl cíl na tom horizontu před námi. Nemi je vidět, poslat to tam a skočit si zase o grupu dopředu. Jak znám Technika, tak mi určitě jede v háku. Jsem u Nemiho, ale Technik nikde. Trasa stále spíše stoupá, ale na L´etape je skvělé, že zezadu stále přijíždí další a další výkonní závoďáci, kteří mají snahu a síly doskakovat do skupinek, které jsou na dohled.
  Nemi operuje obětavě u špice, já využívám síly skupiny a užívám si, že zatím mám na každé zrychlení. Nechci se propadat, chci dopředu, dopředu! Organizátoři nezůstali nic dlužni své pověsti a připravili pro nás znovu cyklistickou silniční parádu. Silnice bez aut, skvěle značené nebezpečné úseky a do toho ty bouřlivé fanouškovské kotle v každé vesnici a kolem tratě, které tak nakopávají. Přestalo pršet, silnice oschly, teplota se zvyšuje. Jedu v extázi, tak je všechno jednoduché a bezbolestné, to snad není ani možný!
  Cedule Český Krumlov, narvat do sebe magnesium, stoupání na Kleť se blíží! Nemi za oči, a z dálky je slyšet mohutné bubnovaní, tohle asi bude stát za to! A taky že jo, to předčilo i červnové Roztoky a jejich kostky, boží dopuštění, není slyšet vlastního slova, mám husí kůži na celém těle! Nemi heká, tohle by mu mohl závidět Ondřej Hejma, když daboval filmy pro dospělé před revolucí Proti nám sjíždí Štyby, a já se snažím držet těch rychlejších z naší skupiny. Odskakuji Nemimu, ten zoufale volá: “Počkej na mě!“ Mávám na něj ručičkou, stále věřím, že se ještě vrátí, sjezdy jezdil nějak odvážněji. Prémie Kleť, ale tím to nekončí, stále se to houpe, padám do háku do lajny asi 4 borců, úzká asfaltka, navíc uprostřed většinou slizký mech, tak ty sjezdy opatrněji. Skvěle tady jede nakonec 3. žena celkově Adéla Koclířová, na zadku nápis Six Monkeys, to si budu dlouho pamatovat.
  Letíme z úzké asfaltky na hlavnější silnici, zase jsem chytil odlepa ve sjezdu, ale je tu naštěstí borec, který na mě houkne, jestli to ještě zkusíme se vrátit? Jó, to chci! Tak mu padnout do háku a po chvíli jsme zpět. Poslední brdky, ještě slušně tahají za nohy, ale cedule blízkosti cíle dávají naději, že bych to už měl ustát se ctí. Ani okolo sebe nevidím žádné šediny zpod helmy, tak ještě živím malou naději na dobré umístění v kategorii. Cílový kopec, nohy stále drží, tohle prostě chceš! 3 hodiny dokonalého šrotu, stále v závodním rauši! Motivací je stále parádně jedoucí Adéla, pár lidí ze skupiny nechytatelně odjíždí, ale Adélu nakonec dám. Ty poslední metry tedy stojí za to, ještě že tam mám těch 36x32. Hlavu zabořit do řídítek, a zkouknout výsledkovou tabuli, kde svítí 7. flek v kategorii a 78. místo celkem. Ale hlavně co týmy?
  A hele bílá helma a orange dres je tu, Technik! A po chvilince oranžová dvojka Kapr s Nemim! Tak to je famózní, čekal jsem, že jim dám více minut, ale oni to zvládli fantasticky. Naděje na týmové pódium začíná šrotovat v našich hlavách. Sjíždíme po slizké a příkré silničce do Prachatic na náměstí, to byla dobrá volba, že se tady již nezávodilo. A průjezd náměstím a další cílovou branou bere za srdce. Hezky za ramena, v týmovém opojení, to je prostě nejvíce!
  A u auta už to není sen, ale skutečnost, jsme stříbrný!