Akce SuperGiroDolomiti 2025

Akce SuperGiroDolomiti patří do kategorie Silniční maraton. Datum: 2025-06-08.

Nejdelší varianta má délku 228.00 km.

:: Propozice :: Fotogalerie :: Mapa a profil :: Garmin :: Diskuze :: Celková výsledky :: Flyby

• Luke – Monte noholam
  
  

  Offseason by se měl zakázat, člověk pak vymejšlí blbosti. Třeba si v říjnu říct, že dáš v červenci nějakej závod 200+, 5000+ up a Monte Zoncolan jako třešničku na dortu. No v říjnu super, než ti v květnu dojde co to znamená. Příprava šla skvěle asi jen do dubna a pak se to sesypalo jak domeček z karet. Boží, ale objem tam je, tak na dvoukile člověk zazáří.
  Trochu se děsím vedra a jak na podtvoru v studenej květen a není kde trénovat v teple... A tak si na čtvrtek ordinuju trenažér, plus taky na venek nebyl čas, ale to jen další dílek v mozaice marasmu letošního jara/léta. Co už, dáme Innsbruck na Zwiftu, totálně se zvařím a pro jistotu si za rozhodím svoje invalidní koleno. V pátek přesun, delší, než by měl být, pak roztočit nohy a testnout trochu koleno v tempu. Je to ok, uf. Teda na rovině. Sobotní rozjetí málem ani nedojedu a sem zralej na DNS, k mé škodě se předpověď počasí lepší, takže není moc důvodů nejet... Vynechám-li tu zásadní věc, že večer před závodem nevyjdu ani schody do patra v ubytku.
  A aby to bylo ještě zajímavější, tak pomalej defekt při rozjetí naznačil, že sága DT Swiss stále není u konce, tak trochu zadělat koupelnu, vylejt mlíko, přelepit pásku, dát tam radši duši a těšit se, jak budu v závodě poznávat nové jízdní vlastnosti kol s duší...
  A je tu ráno, neprší, což bylo téma posledního týdne. Asi ani moc nebude, ale vestičku teda beru, ne že bych si myslel, že bude třeba, ale nechci se případně účastnit natáčení dalšího dílu tragikomedie "Češi na horách".
  Na srazu jen Žába a Vláďa, dáme 2 minuty a valíme, startovní horečka stoupá, tak sorry jako. Na startu nepříjemné dusno, snad se to nějak rozfouká, v tomhle bych asi skončil hodně rychle. Cpeme se do koridoru Elite, což nám domluvil Žába, Vláďa se přidal a když se paní zeptala mě, pohled obou nedovolil odmítnout. A to jsem měl v hlavě německou větičku, že bych si to dal radši v klidu mezi turistama. V koridoru ale mraky lidí, který se sem drze nacpali i neoficiálně, tak mě přestává tížit. Ušetřím si trochu předjíždění, ale nemyslím si, že bych se z turistického zadku na čelo nedostal, jen by to bylo o pár km později.
  Takhle vidím od začátku únik a sjíždění. Tak bezbolestné se to zdá, až člověk zjistí, že jedeme 45+, takže by asi můj případnej nástup vypadal dost trapně, tak jen vyhledávám místo kde se to netlačí a zároveň nefouká. Polovinu trasy pod první kopec pak ztrávím hezky na druhé pozici, těším se na svou chvíli slávy na čele, ale borec sice jede prd, ale vystřídat nechce a nikdo ho nevyhodil. No tak třeba příště.
  První kopec (Gailbergsattel) se rozjíždí pozvolna, ale tempo se pomalu dostává do zóny, kde bych se pohybovat nechtěl ani normálně, natož z pocitem, že bych měl šetřit to koleno, které teda rovinu přežilo v pohodě, což je dobré znamení. Možná.
  Žába mě objíždí, zachvíli Vláďa, Nemi. Kolíkáč s HonzouB jsou vidět v serpentině pode mnou, tak snad nepojedu sám. Ale spíš se vzdalují a pak už je nevidím. Ale ono je to dlouhé, tak uvidíme. Nemi vcelku rychle odlítl od čela, tak pořád na dohled. Docela si věřím na sjezd, ale to jsou loňské sněhy. Jednak se bojím, nějak jsem nenašel rytmus a navíc mě předjíždí borci, a to mě dycky ještě víc zpomalí. Dole to pak pracně lepím do grupy, kde jsem byl nahoře. Ale v dalším kopci (Plöckenpass) jsou Nemi i Vláďa vidět, nevypadá to daleko, i když v těch procentech je. Ale kdyby mi sjezd sednul, měl grupu kde se jede. No přišlo mi to možný, napsal se Vláďovi, že se uvidíme, částečně i jako hec a valil dál. Jenže to bylo docela prudký, já si asi nedal moc pozor na koleno, a to se docela ozvalo. Když jsem pak v mezisjezdu nalít do mokrého tunelu, veškerá chuť na sjezdy mě přešla. Ujela mi tam grupa, moc se mi nechtělo nic. A radši sem Vláďovi napsal, že z toho nic nebude. Zbytek Plöckenpassu jsem se tak nějak učil jet, aby koleno tolik nebolelo a úplně koncentrovanej výkon to nebyl.
  Sjezd byl ještě horší. Z nedostatku času jsem neměl trať načtenou a bohužel v týmu se nikdo taky nezmínil, takže z nenadání nalítám do tunelu. To samo o sobě je v brejlích na prd, jenže tenhle tunel je normální vracečka, navíc mokrej. Jako dost sem ubrzdil, pak se málem opřel o zeď vnější zatáčky, ale přežil jsem. No a zbytek sjezdu podle toho vypadal. Lepší nemluvit. Borec 20 cm za zadkem, to chceš v morkým tunelu, takže ještě víc brzdit ať odjede... no a ujela mi další grupa.
  Další kopec (Ravascletto) chci jet úsporně, držím se grupy kolem, abych nemusel pod Zoncolan sám. Nahoře chci hodit velkou a nic. Tak jen těžší převod. Nic. Chvíli mi to šrotuje, ale hned mě napadne, že je lepší řešit to na místě, než se spustit z kopce a pak se vracet na občerstvovačku, třeba někdo pomůže. Já na to čučím a vůbec netuším. Ráno jsem ještě kontroloval AXS appku a psala všechny baterky ok. Zkouším znovu spárovat a další blbosti. Kolem valí Kolíkáč s HonzouB, na toho jsem se dost těšil, páč tvl všemu rozumí vole.
  Ale rada nepřichází, jen rozhovor s Kolíkáčem. "Seš v pohodě?" - "Ne!!!" - "Tak čau"... Opařeně čumím, jak jedou pryč, na nic se nezmůžu. No závod je tvrdej. Když to rozdýchám, dochází mi, že pokud to nebude baterkou, tak sem asi skončil. Teď ještě sehnat teda baterku uprostřed Friulskejch hvozdů. Nakonec nejsem tak prošitej, tak mě napadne, že stejná je v tepáku, jak jsem to měnil v páce už si nepamatuju. Takže mobil, návod, ten je jen na youtube, takže stojím na posledním pasu před Zoncolanem a čumím na video, jak se mění baterka v páce. Větší bizár sem asi nezažil.
  Ale klaplo to, nemusím jet 145 km kašpara. Dokonce i ten tepák funguje, to jsou věci. Postál jsem si tam pěknou dobu, tak je mi ve sjezdu trochu zima. Navíc už jedu tak nějak sám. Ve sjezdu ještě blbne navigace, mapovej podklad pořadatele je blbě, tak nevím kam, stojím, čumím, pak někdo projede. Slepě za ním, co zbývá. A pod Zoncolan sám, jak jsem nechtěl, borce jsem sice dojel, ale se mnou se mu nechtělo.
  Zoncolan pak řeším hlavně koleno a typana na ebiku, kterej mě cestou nahoru stokrát předjel, zastavil, někomu fandil/radil/nevím a zase předjel... Ke konci už přemýšlím, že bych mu to ukradl, nebo aspoň rozšlapal. Jedu těžce asimetricky a začíná z toho bolet druhá noha, hlavně šlachy, no to bude prdel. Hlavně 1200m up, koho tohle napadlo. Buď jedu moc a je mi z toho vedro, nebo naopak málo a nefouká a je mi vedro, ale leje ze mě. Jako je to peklo, i když ta slavná cedule je jen takový prkno přený na střeše. A málem sem ho neviděl, protože trasa zas ukazovala jinudy. Což byla další stopka a čekání až někdo potvrdí, že ví kudy a já se přidám. Pak jsem šel taky čůrat, ale to už mi bylo všechno jedno. A jak ze mě lilo, tak mě pot rozežral strup na stehně (výslednej humáč sem naštěstí viděl až doma), jak jsem před týdnem lehnul, což jen přidalo další odstín bolesti do tohohle kopce, kterej vyjet není ani zážitek, ani požitek.
  Nahoře už člověka olizujou mraky, v tunelech mokro, ale aspoň lidskej sklon. Pěkná zima, tak si zase zastavit a zapnout kombošku. To se hodilo v poslední části, kde to teda bylo dost mrazivý a vestička se oblékala hned na občerstvovačce. Všichni frontu na kolu, tak jsem se zařadil, pak koukám, že stojím ve frontě na fotku s nějakou pí... už mi to bylo blbý, tak jsem se taky nechal vyfotit a mazal dolů.
  Další trhlinu pak dostal geniální nutriční plán, protože gely jsem měl jen pod Zoncolan a další měl nabrat na občerstvovačce. Tam se ale nacházeli jen salámky, chleba (což bylo dobře) a sušenky. Vzal jsem teda pár sušenek a cestou dolu si rozmyslel, že teď už stejně pojedu jen těžkou plíseň, tak budou muset stačit sušenky, salámky a kola.
  Sjezd ze Zoncolanu byl dle očekávání v první třetině dost děsný a já ještě horší. Pořád na brzdách. Nicméně z toho asi ostuda nebude, protože to je tak nebezpečný, že to nemá ani segment na stravě. Další část začala průjezdem nějakýho mraku, pak mě zdrželi dva kecálisti, ale nakonec jsem se jich zbavil a zbytek sjezdu si i užil.
  Dole pak za křižovatkou stáli asi 4 lidi a sundavali vestičky, což mě přišlo jako dobrej nápad a zastavil sem taky - to už se fakt nedá spočítat po kolikátý. Nicméně se se mnou kamarádit nechtěli, takže jsme odjeli ve dvou, aby jel pak sám, sám, sám. Jeden pak vypadal nadějně a hodil pěknou špic v takovém mezisjezdu, ale do bylo naposled co mi vystřídal. Pak jen víc a víc hekal, až sem si řikal, že se snad zvednu a to utrpení mu zkrátím. Ale vydržel jsem bejt hodnej a někde v půlce Plöckenpassu si borec vystoupil sám. Tuším že za první serpentinou. Z téhle strany se mi to líbilo, nebyly tam žádný rampy, takže koleno nějak ok a docela mi to jelo. Vlastně bez tohoho mezisjezdu to byla skoro hodina SS, tak jsem byl i chvíli spokojenej.
  Za odměnu ale byl mokrej sjezd, to mi zas moc nešlo. Navíc nahoře jsou ty galerie... stres abych si včas sundal brýle, všude voda, tma. Jako asi nejsem kulturní typ, ale do galerií já fakt nerad. No a zbytek byl v dost vodě, tak to taky nebylo moc super. Dole jsme ale najednou byli 4 a borec hned, že točíme. Super. Spadl mi řetěz, nicht super. Tak zastavit, nahodit a dokonce jsem si to docvakl. Ale zůstal mi jen ten borec co chtěl točit. Ve dvou stojkách mi natahoval držku a v tempovým kopci si pak vystoupil. Pak už se ke mě nikdo ani přidat nechtěl, což jsem i chápal, já si taky jel radši svoje. Mít v těch stojkách klid na svoje kolínko mi vyhovovalo. Plus jsem taky usoudil, že když mě nikdo od Zoncolanu nepředjel, že by bylo fajn to dotáhnout.
  Což by šlo líp, kdybych si zas neshodil řetěz v jedný stojce a jak dement to nezopakoval hned v tý další. Pak už jsem se snad řadit naučil a mohl si užívat poslední kopec. Někdo věřil, že to bude podél řeky, já ten profil trochu rozpoznal lépe. Ale realita předčila očekávání. Nejvíc to připomínalo pasáž kolem přehrady na Beskydu, ale na 150-tém km. A samozřejmě to nemá těch pár km, ale připomíná to spíš nekonečnou smyčku. Garmin tam našel snad 10 kopečků, dalších 10 neviděl, postupně mi to dávkoval a já se snažil jet furt aspoň SS do kopce a Z2 po rovině, což stačilo na to být nejrychlejším vozidlem na trati. I když občas se dolní hranice zón hodně prohýbala, protože nějak nebylo co jíst.
  A to i když jsem smutně očichával občerstvovačky, páč na některých se zdálo, že si mám vystačit s banánem a ionťákem, který o cukru maximálně tak četl na whatsappu VŠ. Na té na posledním kopci (za Obertilliachem) jsem konečně dostal gel, snědl nějaký súši a zas se napil koly.
  Padlo pár kapek a já se trochu bál posledního sjezdu, ale stihl jsem to na suchu, najel na hlavní a míjel další a další lidi, co odmítali hákovat. V půlce sem pak přestal doufat v ty 4% aerobenefitu za hákující osobu, protože začlo pršet, že za chvíli byla silnice řeka. Ale dojel jsem a nevykřečoval, tak to šlo. Z hospody jsem se sice pak zas belhal, ale stálo to za to. (Vlastně teda, stálo?)
  Cíl sám, ale vyšlo sluníčko, tak to bylo i krásný vytočení do sprchy, předpírku už jsem měl za sebou. Závěrečná tiskovka pak podtrhla svátek cyklistiky, i když zůstává otázkou, proč už prezident nechodí mezi občany…
  

  
  
  
• Žába – Šmouha přes stěnu
  
  

  Zkusím rozplést šmouhu smíchanou z bolesti, nadšení, děsu, dravého závodění, radosti, planých obav a totální rezignace.
  
  Před odjezdem vůbec nejsem rozhodnutý, jestli na téhle trati vůbec chci závodit. Docela bych si to projel jako výlet na pokec s týmem. Oni na rozdíl ode mě mají v cíli vzpomínky, já mám šmouhu. Rozhoduje trenér se sportovním ředitelem ... s číslem na zadku se vždycky závodí, kopce do 20 minut FTP, delší trochu volněji. Luke mi to rozjede do prvního kopce, zahákne mě za čelo a mám jet. Když na Zoncolan chcípnu, tak mě s radostí bude s Vláďou vláčet zbylých 120 km do cíle.
  
  První nástup závodu přichází už při registraci, kdy nehodlám odejít, dokud nebudu v Competitive sektoru. Paní za přepážkou přesvědčí narůstající fronta a Elite sektor píše na startovní číslo i Vláďovi s Lukem ... evidentně potřebuji své domestiky
  
  Ráno před startovní bránou dává rozhovor snowboardista Benjamin Karl - "Bílá žába". Luke koukne na horu svalů a říká, ten by se hodil do závěrečného sjezdu! Dobře, připisuji do itineráře za nechat se vláčet. Při vstupu do koridoru HonzaB tvrdě narazí, zato Nemi zkušeně hákuje a je s námi v Elite sekci.
  
  Start, roztočit nohy a zaparkovat se na pohodlné pozici u čela. Jede se 20 km mírné klesání a na čelo se nikdo nežene. Když se Bílá žába rozhodne potahat, Luke zkušeně skáče na ním a na trojce hákuje jak Kapr a bez práce vypadá neskutečně hustě. Škoda, že to nad námi létající vrtulník nenatáčí do přímého přenosu
  
  Plöckenpass, takové Benecko, se rozjíždí příjemně zvolna. Mám nakázáno jet FTP, ale není zatím potřeba. Postupně se zrychluje a ti chytřejší si vystupují. První sjezd mi vůbec nechutná, po včerejšku spálené brzdy piští, trasa prý není uzavřená, no jedu jak s hnojem. Ale dávám si pozor abych byl dole v háku.
  
  Stoupání pod Monte Croce musím jet jako dvojici kratších kopečků, jinak by mi to ujelo ... rozkaz zněl jasně, FTP jen do 20 minut. Na prvním horizontu jsem v pohodě na čele, ovšem po krátkém klesání se zase letí, tak vystupuji do pomalejší skupiny a čelo závodu nám na chvíli odjíždí. Ovšem evidentně vzadu zůstávají lepší sjezdaři. Vůbec nechápu, že jsem se udržel na vlhkém asfaltu a průletem černými tunely. Ale před 3. stoupáním na Ravascletto jsme už zase spolu.
  
  Ravascletto, poslední před Zoncolanem, se přestalo blbnout. Rozumné tempo připomíná ticho před bouří. Sjezd se letí ještě přísněji než předchozí a odmítám jet jak bez mozku. Mělo to být dolu a hned nahoru, proto netlačím na pilu. Kvůli chybě v oficiálním GPX znejistím na uzoučké silnici vesnicí důkladně posranou stádem krav. Zvolním, hledám šipky a jsem bez nároku dojet balík a svézt se 4 km rovinkou pod Zoncolan. Ale co, pořád se mi jede dobře, odřený bok nebolí, jím podle plánu, vody mám akorát.
  
  Do stěny najíždím na dohled od posledních korálků z balíku. Mám radost, že si je docvaknu a nebudu hodinu sám. Přehazuji na lehčí a lehčí a lehčí převod. 16 % na úvod, 36/34, kadence pod 50. Au. Korálky zvolna mizí z dohledu, kopec když povolí, má 12 %, když přitáhne, má 18 %. A je nekonečný. Jsem totálně v rozkladu, regulovčík mi radostně hlásí, že jen 5 km. Chce se mi brečet. Většinou jsem na kopci sám, nikdo není vidět před ani za mnou. Ještě že tak, to co předvádím není cyklistika. Samotu přerušují jednotlivci, přeletí mě a mizí za obzorem. Čekám kdy mě pozdraví Nemi a wobloží Kolíkáč. Místo nich mě předjíždí holka na velkou placku (má obří jednopřevodník...). To je konec. Ne, to jsou jen tunely před vrcholem. V nich kopec povolí na 4 %, ale já nejsem schopný jakkoliv zrychlit. K zoufalství mě přivádí závěrečná stojka olizovaná mrakem. Au.
  
  Nahoře beru jen bidon a mizím do klesání. Sám a jako s hnojem. V superprudké části mě přeletí borec v zeleném, za zatáčkou lehá na rámovku. Já s vytřeštěnýma očima co nejvíc rozbalelný na větru zkouším ulevit hvízdajícím kotoučům. Pod kopcem jsem pořád bez nohou, dožírám chybějící cukry a snažím se dojet pár lidí před sebou. Po chvilce nás dojede holčina s jednopřevodníkem. Stavěla na občerstvovačce a asi čekala na domestika. Najedou na špic a diktují kruté tempo. Zůstávám tam jako poslední korálek vlající ve větru. Neskutečně trpím, ale holka mě přeci neodpáře v tempovém magnetu! Jak se příprava mění v kopec, vystupuji a je mi do breku. Tady to ani nejde zabalit, mimo závod to budu mít domu stejně daleko jako po trase...
  
  Dožírám další želé a přijíždí skupinka, hákuji se a nohy překvapivě drží. Hurá, stačila hodinka recovery. Ze skupinky pokračujeme ve trojici, tempo na mém aktuálním maximu, takže super. Bohužel na vrcholku opačně jetého Monte Croce musím zastavit pro vodu. Už nepodávají celé bidony, takže pomalé dolévání. Dvojice je pryč a já sólo ve sjezdu krutě ztrácím. Opět mě přeletí borec v zeleném. V jedné zatáčce mu dvakrát klouznou pláště po asfaltových hadech, brutálné rozvlní kolo v nerovnosti, ještě jednou zabruslí přes hada a lehne na rámovku. Fuj, u toho nechci být ani blízko a zase jedu svou plíseň. Ke konci sjezdu mě pohltí větší skupina s Bílou žábou, hákuji a snažím se zbytek sjezdu nevycouvat.
  
  Poslední kopec směr Sillian, 36 km houpavého stoupání, postupně nabrat 1500 metrů, to je peklo. Bílá žába si vystupuje v prvním hrbolu, jede hlavou ... a má to dobře zařízené. Jede na jeden bidon a jeden gel v kapse a každých pár km na něj čeká žena se zásobami. Zbytek se rozvážným tempem sune nahoru, dolu. Nerovnoměrné tempo mi moc nevyhovuje, většinu času jedeme pomalu, ale občas se zatlačí do pedálu. A sjezdy se letí. Na špic moc nelezu, ostatní nechtějí moje tempo. Ani nezkouším odjet, stejně by mě za chvíli zase naložili ve sjezdu. Je to nekonečné, přitom je to boží cesta na motorce. Snad tyhle vzpomínky zůstanou ve škatulce cyklistika, až tady budu příště venčit Moto Guzzi.
  
  V předposledním hrbolu se otevře obloha a dostáváme ultimátní sprchu. Déšť je docela studený, ale stříkající voda od asfaltu je příjemně prohřátá. Vestičku nechávám zabalenou, na horizontu je vidět sluníčko. Zase nás dojíždí žába a skupina znervózní. Opravdu nikdo si expres nechce nechat odjet. Nerovnoměrné tempo je teď na hraně únosnosti, pořád se nejede, ale je to samý mikro nástup na který mrtvé nohy těžko hledají odpověď. Horizont, vítězství ducha nad trasou! A Bílá žába lehá na rámovku a mizí v nedohlednu. Bomba.
  
  První třetina je docela rychlé a technické klesání, občas mokrý flek ve stínu, cedím se na chvost skupiny a musím za každou zatáčkou ze sedla. Ale jsem v kontaktu. V malém protikopci dojíždíme žábu a hurá do závěrečných 25 km šlapavého klesání. Docela jedeme, opozdilce z krátké trasy objíždíme jako patníky, čas od času sebereme někoho z naší trasy. Točíme se po 1 km a je nás dost, není problém tam poslat všechno co je v nohách. Moje špic, lehám to TT polohy, nasadím 400W a dochází mi převody. Po kilometru mávnu, zrychlím a začínám couvat. Borec za mnou ani nenajíždí na špic a za mnou jde zvracet, žába chválí. Přijde mi, že se jede trochu rychleji, ale možná kopec jen víc klesá. Další moje špic a předjíždím dlouhý vláček soupeřů. Bohužel je nejde nenabrat. Řadím se doprostřed lajny a ještě před cílem na mě vyjde jednou řada.
  
  Už ve 3/3 posledního kopce nás předjelo uzavírací auto a tak už není trať vyklizená a v Lienzu je na vjezdu kolona. Kličkujeme provozem, lajna se občas přeruší ale vždy spojí. Silnice se zase uvolňuje a já jedu svou špic, zkracuji ji jen na půl kilometru. Žába nastupuje na 500 metrový spurt, bezbolestně ho hákuji a vjíždíme do uzoučkých uliček s vlhkou dlažbou, kanály, leštěnými kameny. Tak to ne, do toho rozhodně nejdu. Svěsím nohy a přicházím o 5 míst v kategorii. Jsem rád, že jsem dojel bez úhony ... krom té na cyklistické důstojnosti.
  
  8 hodin na trati, to 6 Vinohradských Šlapek nabere spoustu zážitků. Afterparty u piva a burgeru byla hodně nabitá emocemi. Dobrými i špatnými, nadšením i skleslostí. I když tohle podle měl nebyl svátek cyklistiky, dojmů to nechalo opravdu hodně.
  
  PS: já bych u nepojízdného kola tedy zastavil. Už jen pro to, že je fajn s někým pokecat a kvalitně povláčet přes hory.

  
  
  
• Nemi – Příště jen s alpskou kazetou
  
  

  Předpověď počasí hrozí apokalyptickými bouřkami, které prý v této nadmořské výšce doprovázejí kroupy velikosti golfových míčků. Vláďa žertuje, že bere zimní tříprsté rukavice. Zmoknout a zmrznout během více než osmihodinové jízdy nikdo nechce. Z celkového počtu 612 přihlášených na dlouhé trase startuje jen 398 statečných, mezi nimi 6 Šlapek.
  
  Na startu si jdu stoupnout k Žábovi, Vláďovi a Lukovi. Divím se, proč tam není i Kolíkáč a HonzaB a co že to mají za autogram na startovním čísle. Prý to není podpis celebrity, ale propustka do Elite koridoru, kde jsem se omylem taky ocitnul, zatímco zbytek týmu byl přísně vykázán na konec. Škoda, že jsme propustky neměli všichni, protože při pohledu na ostatní borce zde, jednoho dokonce s batohem na zádech, si nepřipadám nepřístojně. Ale vzhledem k nižšímu počtu startujících a 20kilometrovému rozjezdu po široké rovné silnici by nakonec nebyl zas takový problém si to dojet dopředu. A taky že se to děje, můj plán zavěsit se za Žábu bere za své, když se Žába s Lukem okamžitě loktují až na čelo, kam se mi nechce.
  
  Pod Zoncolan nesmím přijet zničený, to je hlavní taktická rada od HonzyB, kterou si pořád opakuji. A tak na prvním brdku (Gailberg) nasazuji opatrnější tempo a Žábu ztrácím z dohledu. Zdravím ještě opatrnějšího Luka a naopak pouštím i rychlejšího Vláďu. Sliby HonzyB, že většina stoupání bude údolími s nízkými sklony, se ukázaly liché. Až do cílového sjezdu je to už jen nahoru a zase dolů. Žádné odpočinkové přejezdy jako na Kitzbüheler Radmarathon. Jsem rád, že jsme den předem při týmovém rozjetí nějaké kopce nastoupali a hlavně sjeli. Rychlosti 70–80 km/h se u nás těžko trénují a tady je to nezbytnost. Oživil jsem si loňské zkušenosti a až příliš neohroženě to pouštím do zatáček. Provoz byl tak malý, že mi až po čase došlo, že nejedeme po uzavřených komunikacích a musím se krotit. Při průletu jednou vesnicí jsme dojeli malé auto, kolega přede mnou ho bral natěsno zprava, já naopak protisměrem. To byla chyba, protože jsem v ten okamžik zjistil, že auto bliká doleva. Moje brzdy dostaly co proto, řidič naštěstí použil zrcátko a odbočovat nezačal.
  
  Publikovaná GPX trasa je nepřesná, ale naštěstí celou dobu někoho vidím, tak vím, kudy jet. Chvilkové zklidnění na několika málo kilometrech roviny je předzvěstí zlatého hřebu – Monte Zoncolan. Hora s průměrným sklonem přes 14 %, místy až 20 %, budí všeobecný respekt. Kvůli ní se pořadatel chlubí popiskem „Probably the most demanding cycling marathon in the Alpine region“. Až zpětně jsem pochopil, že když chce člověk Zoncolan rozumně vyjet, vyplatí se investovat do speciální horské kazety. Na mém nejlehčím převodu 36×30 jsem to sice taky bez zastavení dal, ale nedůstojným nepřetržitým šněrováním, s proklatě nízkou kadencí 50 rpm a hlavně s nízkými watty. S lehčím převodem to mohl být prostě hezčí zážitek i lepší výkon. Během hodinového stoupání zato bylo dost času pokecat se spolutrpiteli, kteří měli chvilku stejné tempo. Jeden Němec mi vyprávěl, jak byl na výletě v Adršpachu a uměl krásně česky vyslovit název svého města Drážďany. Další mladík se mi chlubil, že on má kazetu 28. To byl tentýž, který se mě v předchozím sjezdu ptal, jestli nemám šroubovák, protože mu zapadla sedlovka. Byl zřejmě ještě hůře připravený než já. Sjezd ze Zoncolanu byl zpočátku trochu techničtější, naštěstí stále na suchu. Mokro začalo být až v galeriích v nižší pasáži. A když se tam přidala místy i úplná tma, byl jejich průlet docela strašidelný, zvlášť když šly galerie do zatáčky. Nezbývalo než se modlit, že se na silnici nic neválí. Naštěstí tu mají Ježíše Krista takřka v životní velikosti přibitého na kříži na každém rohu, někdy dokonce v dřevěné budce, asi aby déle trpěl.
  
  Pod Zoncolanem se nás sjelo pět. Ale opět nám skupinka dlouho nevydržela. Borec na špici rozjel do pozvolného, ale stále se utahujícího stoupání takové tempo, že si postupně všichni vystoupili. Na Plöckenpass se dlouho držím s jedním tempařem z Maďarska, ale při pohledu na zbývající výškové metry ho pouštím. V Kötschachu do mírnějšího kopečka dojíždím Vláďu. Následuje 40 kilometrů, během kterých se nastoupá 800 metrů. Není to žádné 2% stoupání, ale asi 10 menších kopců a sjezdů. Nebýt nadměrného silového tréninku na Zoncolanu, tak bych tady mohl pěkně řádit. S Vláďou, Maďarem a dalšími tempaři si mnohokrát různě odjíždíme a zase se sjíždíme.
  
  Pozitivní zpráva je, že počasí nebylo ani zdaleka tak hrozné. Pořádné mokro bylo jen v jednom ostřejším sjezdu, kde jsem byl naštěstí sám, a tak jsem se mohl soustředit jen na svoje chyby. Asi ve dvou třetinách jsem zmoknul, ale brzy vysvitlo sluníčko, a tak jsem nikde vestu nenasazoval. Největší průtrž nás potkala až pár kilometrů před cílem. Snad aby bylo co vyprávět, přidaly se i slibované kroupy. Ve 14členné skupině, která cestou nabrala i Vláďu, byl tak cílový spurt o 100. místo celkově na mokré a kroupy poseté cestičce klikatící se mezi zátarasy v centru Lienze spíše jen symbolický.
  
  Jsem šťastný, že to mám za sebou. Nikde jsem se nerozsekal a promrznul jsem až cestou z cíle na ubytování, do té doby to bylo fajn. Díky, kluci, že jste mě na tuhle akci vytáhli, bude to nezapomenutelný zážitek
  

  
  
  
• Vláďa – Člověk míní, kolo mění
  
  

  Měl to být vrchol sezóny podpořený po letech opravdovým trenérem. Jako předpříprava ještě Mamut, abych doladil formu.
  
  Místo dolaďování formy se po Lužecký nemůžu pořádně postavit na nohu, dva dny to ještě zkouším trápit podle tréninkového plánu, ale ve čtvrtek to vzdávám a v pátek nakonec vyrážím na chirurgii. Další čtyři dny úplně bez kola. Pak to pomalu začít zkoušet. Kupodivu lehké kolo to spíš zlepšuje, plavání vadí, posilovna je neutrální. Silové intervaly na kole po pár dnech tomu vůbec nepomáhají.
  
  Vrchol sezóny mentálně vzdávám a začínám doufat, že objedu aspoň krátkou trasu v Alpách výletním tempem. Na Zoncolan vůbec nemám pomyšlení. Po dvou týdnech kontrola na chirurgii. Doktorka se snaží vymyslet co s tím, nakonec ještě řeším rehabilitaci. A tak poslední týden strávím na trenažeru, pak rehabilitace a do kanclu.
  
  Na diskuzi se řeší počasí, já jen doufám, že budu moct jet a tvrdím, že já jezdím přeci jenom za sucha.
  
  Páteční doprava na místo nám vlastně celkem vyšla, v sobotu při rozjetí tepy někde na úrovni Plockenpassu, vedro. Ale jsem tu, točím nohama a můžu jet do kopce. Trenérovi pro jistotu píšu, že začínám mít roupy a asi nechci jet jenom na výlet.
  
  Při večeři trochu řešíme trasu, zkoumám to víc a představa Zoncolanu s X kilometrama na úrovni 13-20% sklonu začíná vypadat dost děsivě. Ale aspoň si ujasňuju, že ten poslední kopec si se Zoncolanem moc nezadá. Bezvýznamné brdky mezi moc neřeším.
  
  Spát bych nejradší šel tak v sedm, ale přijde mi to jako kravina. Ve 21.30 ohňostroj, nemůžu pořádně usnout, docela starťák. Zabírám. 23:15. Siréna. Zkouším usnout. Nic. Hledám co znamenala siréna. Kolikrát to sakra bylo? Hledám na webu jestli nemáme jít na shromaždiště. Nikde nic nepíšou. Tak asi jen požární poplach. Pouštím si Giro. Usínám, budím se, usínám, budím se. 4:30, ohňostroj.
  
  Odjezd na start v 6:01 z místa srazu. Vstupujeme do Žábova vysněného koridoru. Sakra proč tam píšou Elite a ne II.? Za městem jsem v balíku na místě, kde se mi celkem líbí. Nikdo nedělá moc kraviny ani se necpe. Nájezd do prvního brdku, podle Stravy se to loni jelo cca 13.5 minuty. Kruci. Nedaří se mi hopkat mezi lidma. Ztrácím cennou minutu než se promotám a nasadím smysluplné tempo. Vidím Žábu, ale abych ho dojel tak bych taky mohl nahoře skončit. Jedu tempo lehce pod FTP podle trenéra. To je teda sakra dlouhých 13 minut. Aha, ono to bylo nakonec skoro 18. Luke píše, že se za chvíli potkáme.
  
  Další kopec - nehraju hru, že je to přeci 2x15 minut a jedu to jako 33 minut. Vrchol Plockenpass, tunel, tma. Točím pravou jako borec předemnou. A hele vnější zábradlí, asi je potřeba točit víc. Přijde mi, že nejedu dolů tak špatně, ale zjevně to nestačí. Luke píše ať nečekám. Píšu zpátky, jestli je ok.
  
  Ravascletto, rychlá zastávka na občerstvovačce, chleba, salám, pití. Nikde nikdo. Tak pod Zoncolan sám. Ve vesnici chvíli váhám, jestli jsem ještě na trase. Naštěstí vidím pořadatele. Luke píše, že je ok. Tak aspoň něco.
  
  Zoncolan, další souboj muže proti kopci. V hlavě mi hučí - je to kopec na hodinu, musíš cestou jíst. Dojíždím skupinku co mi ujela někde ve sjezdu. Cca ve 2/3 krátká zastávka a gel. V zatáčkách rychle pít. Hypnotizace Garmina - zbývající sklon 11%, sakra proč je to ale pořád 14? Tunýlky. Konečně se trochu ochladit, povolit nohám. Tvl. kdo sem dal tu stojku na posledních 600m? Občerstvovačka, místní gel, nabrat pití, vestu, návleky a hurá dolů.
  
  Nohám už se moc nechce, do cíle 120km a já tu jsem sám. Snažím se myslet pozitivně. Funguje to. Twl. proč jedu Plockenpass zpátky nahoru? A proč se to za mnou tak zatahuje? Vrchol. Vítá mě monumentální vrtule těsně za horizontem. Na občerstvovačce mi borec drží plápolající vestičku. Jedu dolů. Po vodě. Uf. Nájezd do posledního kopce. Někdo na mě volá. Dojel mě Nemi.
  
  Vykládá něco o nějakým údolí. Asi vyjel z mapy. Včera jsme se přeci dohodli, že to je minimálně 1200 up. Dělá se malá skupinka, ale moc se nejede. Zas tolik mi to neva. Začíná to být nuda - 3km up, chvíli rovinka nebo mírně dolů a znovu. Do toho solidní slejvák, ale je teplo. Nemi odpadá. Poslední občerstvovačka, kde chci stavět pro trochu pití.
  
  Celkem suchý sjezd. Proti větru do cíle - to už znám ze včerejška. Moc to neubývá. Kolem letí Nemi se solidní grupou. Letíme do Lienzu. Hurá, blíží se konec. Tak ne, ještě slejvák a kroupy. Ty vado, my fakt jedeme do cíle po mokré dlažbě. Tak hlavně s sebou nikde neplácnout. Konečně. Hledá se Žába.
  
  Poslední měsíc byl plný zvratů a i když jsem si to v zimě maloval dost jinak, tak jsem si to nakonec celý užil.
  
  Přeci - Když šlapu, tak žiju! A ještě lepší je, když kolem mě šlapou kamarádi.
  
  PS: kola nám neukradli, ale do splnění pojistných podmínek to prý mělo daleko

  
  
  
• Kolíkáč – Zanechejte za sebou veškeré naděje vy, kteří vstupujete!
  
  

  Píše se rok 2020… A jsem tam! Cyklistické Maracaná! Jen kravské zvonce a na vrcholku kopce malinkatá postavička – milovaná manželka, jak dojemné. Zvedám zadek, abych zrychlil a na tom videu nevypadal tak blbě. Jen chvilku. Pak mě to znovu přiková do sedla a ztěžka točím. Na břiše rybník, tohle ani finská sauna neumí. Užívám si poslední vlásenky před vrcholem a je to tam! Po 59 minutách dřiny jsem se sem vyškrábal, jo stálo to za to! Monte Zoncolan! Ještě Tě jednou chci, i s oranžovými kamarády a sdílet tu pekelnou krásu!
  Píše se rok 2025 a já stojím na startu na „pravděpodobně nejnáročnějším cyklistickém maratonu v celém alpském regionu“, jak si na web napsali organizátoři SuperGiroDolomiti. Vedle mě oranžový kamarád HonzaB, se kterým chci sdílet tu pekelnou krásu. 214 km s převýšením 4 900 m a na 80 kilometru On, pekelná hora Zoncolan. Předpověď hlásila celodenní déšť, na sobě kombošku, na ní dlouhá tenký dres a v kapse vestu. Ale realita je úplně jiná, sucho a teplo. Nasypaný bidony krystalem, nohy namazaný krémem a v hlavě předsevzetí si to hlavně užít!
  Start, zóna Elite, včetně našich 4 orange vyrazilo, my zatím stojíme. Pomalu se šineme vpřed, průjezd městem a konečně na rovné a široké silnici s mírně padajícím sklonem. Není tady problém se posunout dopředu, ale s HonzouB jsme domluveni, žádné bláznění, striktně watty držet tak, aby to začínalo 2 a věřit, že až se Císař zeptá, že mu dokážeme odpovědět. Je to vcelku bezpečné, nikdo moc neblázní, i když v pravé škarpě už se dva borci vyváleli. Ať už přijde kopec, ať se to rozdělí podle výkonnosti. Rozepínám dres, teče ze mě, přidává se k nám jeden Čech, co by chtěl jet s námi.
  S HonzouB se navzájem hecujeme a kontrolujeme, ať motory vydrží až do cíle. První kopec na Gailberg za námi, dlouhý sjezd a Plöckenpass je tu. Jsme v početné grupě, kde většinou určujeme tempo, v závěru tu jsou tunely a tmavé galerie, tady se mi hodí moje průhledné brýle. A až tudy pojedeme nazpět, tak ještě více. Dost depresivní kopec, navíc počasí je zatažené, hraniční budovy otřískané a následující sjezd značně nebezpečný. Na budíku se zjevila zakroucená špageta, která mi zaplnila celý displej, no slušná vlásenka. Tady se minulý rok utrhl kus skály a kvůli tomu to bylo zavřené. Letos již opravené, ale tunely v točkách s mokrým asfaltem tu zůstaly a je to lahůdková jízda. Věřím contíkům a exalithu a jen přemýšlím, kdy jsem naposledy měnil lanka u brzd. HonzaB v tmavých brýlích má docela problémy, ale dole se sjíždíme a valíme dále. Tady to ještě znovu letí po široké, stále klesající silnici, kudla, to nazpět bude pěkně bolet. Stoupáme na Ravascletto, kde je bufet, ale nestavíme, chceme doplnit nádrže až na vrcholu Zoncolanu. V krajnici stojí Luke a hrabe se v řadící páce, zpětně asi víme, že jsme měli zastavit, ale v tu chvíli jsme věřili, že jen vyladí přehazovaní a ve sjezdu nás sjede.
  Do Ovara nás potahá jedna dívčina, co jede slušné bomby ze sjezdu i po rovině. Brána do pekla je tu, poprvé dnes stavíme a odlehčujeme si. Rvu dlouhý dres s vestou na záda pod kombošku, kterou vepředu celou rozepínám, ať mám jak ventilovat. A už jsou tu nápisy citující Dantovu Božskou komedii: „Lasciate ogni speranza voi ch’entrate.“ - Zanechejte za sebou veškeré naděje vy, kteří vstupujete!! Tohle chceš, tohle jsou emoce, na tohle jsme se těšili a celou zimu se snažili poctivě wobjíždět. Řveme po sobě, převody 34x32 nám to značně usnadňují. V roce 2020 jsem tady měl 36x28, nechápu, že jsem to vyjel
  HonzaB si zase nechce vyprávět, tak s mírným odstupem před ním si to užívám plnými doušky. Někteří borci to šněruji od krajnice ke krajnici, docela nervák je předjet, abychom se v té směšné rychlosti nesmotali. Diváci fandí, troubí a tlačí nás, sleduji cedule, na kterých jsou ujeté kilometry tohoto pekla a vyobrazeny cyklistické legendy. I když na Jendu řvu málem za každou zatáčkou, pojď, tady je už rovina, tak kecám, ta stěna je nekonečná, furt 14-15%. Jsou tu i doprovodná auta, tak se sem vejít, je docela oříšek. Konečně sklon povolil a blíží se epické tunely. Moje holá hruď a břicho plné potu, to asi není úplně zdraví prospěšné v té mlze a chladu, ale teď to určitě nezapnu, to bych spadnul z kola. Aréna s posledními serpentinami, tady když se jede Giro je vyprodáno, dnes to zachraňuje moderátor na vrcholu, který vyřvává jména projíždějících závodníků. Bufet, naplnit bidony, zhltnout pár pochutin, a hlavně se zateplit do všech vrstev, co vezu s sebou. Koukám na budík, no ty wado, vždyť nás čeká ještě 125 km, já bych chtěl cíl už tady! A ten sjezd bude asi další silný zážitek. HonzaB je tu, poplácat se po ramenou a hurá dolů. Čekal jsem to nějaké horší, jen jsem zase nemusel přemýšlet o tom, kdy jsem měnil naposled lanka na brzdách. Úzká rozbitá silnička se změnila v široku silnici s pěkný asfaltem, ale je tu voda, asi tu před chvílí prošla nějaká přeháňka. Tak značně opatrně, v hlavě Luke, co sebou šlehnul na Kozím Prdu.
  Dole ztěžka roztočit ztuhlé nohy, doteď to byla docela euforie, jak tělo fungovalo, ale to se teď pomalu začíná měnit. Je mi vedro, HonzaB se dostává do varu a zastavovat se nebude. Tak sundat vestičku za jízdy a pít a pít. Konečně jsme se trochu rozjel a stoupáme znovu na Plöckenpass. HonzaB je ve stresu ze sjezdu, musí sundat brýle a pojede pomalu a teď si chce udělat bezpečáka před skupinou. Tak si pomáháme, za každou točkou, když jde vítr proti nám, tak se hezky střídáme. Safra tohle strašně pomáhá, že v tom nejsem sám! Konečně, konečně! Málem si ma zamotala hlava z té špagety na displeji, ale jsme na bufetu a chci ISO do bidonů. Zapínám dres, nandavám vestu a valím potemnělými galeriemi a tunely. Znovu myslet na lanka a přemýšlet, jak skončím v té zdi, až mi to klouzne na mokrém asfaltu. A v dolní části už poctivě prší, silnice plná vody. Mě to osvěžuje, doteď jsem měl špičky treter promočené od kapajícího potu a teď se to krásně spláchne.
  Už se začínám cítit málem v cíli, ale přijde pro mě teprve pravé peklo. Asi 15 vzpomínek na Zoncolan. Úsek od 140 km do 180 km vypadal v mapě, jako silnička kolem řeky, řeka tam sice byla, ale někde hluboko v údolí a trase vedla po úbočí hřebene furt nahoru a dolů. Nalítnete do kopce, kde se úplně zastavíte a řadíte to nejlehčí co máte, abyste to vydrásali. To bylo šílené. Zastavovat se nebude, jelikož se nechce ztratit skupina, takže za jízdy sundávám vestu i dres, rvu to pod kombošku, uff podařilo se, hned se jede lépe. Ve skupině i jeden padesátník, který se mě hned vyptává kolik mi je, jo budeme závodit Tohle se fakt zajídá, vysává to zbytky posledních sil, grupa se furt rozpadavá a zase sjíždí, podle toho, jak kdo chytne slinu.
  Konečně se to láme do sjezdu, dojíždíme i krátkou trasu, dole bufet, kde je trochu zmatku a úzká rozbitá zkratka na hlavní, která už vede stále z kopce až do cíle. Tradičně jsem zaváhal, HonzaB pevně ve skupině a já mám ďouru. Zvedám zadek, tohle si dolítnu, ale ouha, pravé stehno křečuje! Do toho protivítr a snad už poslední magnet do vesnice. Tohle nesmíš vzdát, 30 km z kopce to chce skupinu! Ale nejde to, už se tam rozjíždí kolotoč a mně to ujíždí. Ale HonzaB se starostlivě otáčí a dotahuje mě zpět, veliké díky kámo! Zkouším na sedle různé pozice, aby zabíraly trochu jiné svaly než ten s křečkama. Daří se, rozjel jsem to, špice sice jen prolézám, ale jsem součástí grupy. Letíme do cíle pravidelným rovnoměrným tempem, které rozbíjí jeden plašan, který vždy neskutečně zrychlí, až mě z toho bere křeč do levého stehna. Do háje woeeee!
  Přítomnost Jendy mě ale magnetizuje zpět, musím s nimi! Vjezd do cílového města Lienze zase na pěkné vodě, takže si oslavně stříkáme do ksichtů. A jsou tu závěrečné kostky na náměstí, v úzkých uličkách s plůtky, tady se už naštěstí o nějaké pořadí blbnout nebude. Všichni jsou totiž vítězové, co se poprali se slavným Císařem. Blahopřejeme si navzájem a s HonzouB za ramena projíždíme čipový koberec. Díky bejku, bylo to velký! Gratulace všem orange, díky, že jste mojí motivací, budu vzpomínat!