Akce Pod sopky Českého středohoří 2023

Akce Pod sopky Českého středohoří patří do kategorie Silniční maraton. Datum: 2023-10-01.

Nejdelší varianta má délku 245.00 km.

Propozice :: Celkové výsledky :: Mapa

• Luke – Závěr sezóny jak se patří
  
  

  Nějak sem si musel dát cíl na září a říjen, abych ještě vylezl ven a sedl na kolo. Dodržet standard a dát 40 závodů za sezónu. Vzpomenu si na stránku ultrabikers a s gustem můžu vynechat Trubu a Hájek a splnit si závod číslo 40 na 245 km dlouhé trati do Českého středohoří. Dokonce se mi povedlo nalákat i Vláďu, tak počítám, že to bude svižnej výlet. Aspoň tak jsem si představoval, že to účastníci jezdí. Přeci jen bez ničeho, někde se musí zastavit pro pití, a na fotopointech jsem si myslel, že se taky staví.
  Ráno to trochu hecujeme v autě a jasně, že to jedem vyhrát a podobný hlášky. Ale hlavně že je pěkně a bude sranda. Na startu potkáváme veselou bandu lidí, někdo má narvaný brašny k prasknutí, s hláškou, že na 7 hodin je třeba hodně jídla. Sakra a já si maloval, že to dáme za 8. Nicméně přichází start a prý je zvykem trochu pokecat. To se drží možná kilák, pak se tempo zvedá, vítr do zad tomu pomáhá, úplná rovinka to není. Trochu mě překvapuje, co někteří rozjíždí na špici. Já bych to pojal trochu víc defenzivně, zvlášť když bych čekal, že po pár hodinách už každý pojede sám. Nicméně když v prvním brdku musím přes 400W, začíná se balíček trhat. V dalším brdku drží nastolené tempo Vláďa a z balíku se ozývají pochybnosti o udržitelnosti tempa. No ale my si nezačali, že jo. Nicméně nahoře je nás asi 8 a valíme dál. Je tu borec co byl v Lípě i Ondra z UCC, kterého jsem párkrát viděl na UACu. Zjišťuju kdo se chystá na dlouhou a kromě nás a Ondry už jen velká mašina na SL8ce (Tomáš Křováček), co vypadá, že nás buď časem nechutně rozseká, nebo někde musí zůstat. Ale to jsou jen takové moje představy. Do Roudnice se to nicméně očeše jen na 5 lidi.
  Ke Zdymadlu přijíždím první a stavím na fotku, všichni stavíme. Čekám, že dál pojedeme tedy ve 4 a mohl by to být hezký výlet. Je to ale pořád pravá - levá a úplně kompaktně nepůsobíme. Průlet Terezínem, pak Lovosice a stoupáme směr sopky. Tomáš má problém s kopci, Ondra taky trochu zaostává, takže se s Vláďou objevujeme na čele závodu, sice ne poprvé dnes, ale poprvé čistě na výkonnost. Otázka je jasná: "Tak už jedeme do prdele?". Přijde mi, že je čas, tak v klidu, stejně ale dojedeme na další fotopoint s náskokem. Zastávka, spodní triko dolu, rukavice, vyčůrat. Pohoda. Když se kolem prořítí Tomáš, pak Ondra, fotí za jízdy a rozhodně to není pohoda výlet. Tak asi jsme něco podcenili...
  Vyrážíme na stíhačku, krátký-krátký mě neskutečně nabíjí, stejně jako stoupání s jasným cílem - Lukov! Tam budu první! Jede to, baví mě, letí to, míjíme Ondru, Tomáš na dohled. Poprvé snad letos slyším Vláďu oddechovat! Euforie dostupuje vrcholu, i Tomáš na čele je historie. Jen Lukov, Vláďa a já. Teď lehnu na rámovku a jedeme do pr...! Do pr...! Nelehnu, jsou tu překopy, štěrk, bordel, a další a další a drncá to víc a víc.
  Párkrát se mrknu na zadní kolo, než mi dojde, že problém je vepředu. Dooo prrrr...! Jak se asi v 60 brzdí s prázdným předním bezdušákem? Je ve mě malá dušička, ale bezdušák to dává, stavím, staví Vláďa a soupeři se po chvíli prořítí kolem.
  Tak to jsem po... navíc zbytečně, o nic nešlo, dalo se jet víc v klidu, jenže já už měl rychlost a myslel jsem si, že to nějak uskáču, jako vždy... teď jen laborovat, jestli měnit, nebo zkusit fouknout a doufat. Já rád doufám, ale zase to nevyšlo, takže ztráta ještě větší. Navíc ty zkoušky a několik km na poloprázdné přední mě ubraly hodně času i sjezdařské jistoty. Chjo. Nakonec to měníme a vyrážíme zas na stíhačku. Já nějak nedoufám, že to můžeme sjet, ale rozjíždíme poctivý závodní tempo. Jede mi to, baví mě to.
  Další fotopoint na km 120, dá se zjistit ztráta. Najednou mi přijde, že 7 minut sjedeme. Napálíme to a letíme, fakt paráda, ani není čas to vyřvávat, nebo je nás na to možná málo. Nevím. Krajina se mění, místo sopek chmelnice. Rovina, občas vítr proti, občas do zad. Stejně ale proti větru držíme aspoň 35, což mi přijde, že musí klapnout. Bohužel jsem nějak zapomněl pít v té euforii, s jídlem taky spíš šetřím. A v Postoloprtech skoro s plným bidonem vynecháme poslední možnost něco koupit. Respektive jsem na to prostě nedával pozor a pak už bylo pozdě. Ono teda ten skoro plnej bidon nebyla vůbec dobrá zpráva a jet dál byla prostě blbost, ale ne vždycky to člověku dojde.
  Dojíždíme Ondru a v brdku do Třeskonic i Tomáše. Vláďa hlásí, že máme splněno, já mám rozhodně už docela dost, ale nedá mi to a prohlásím, že splněno bude, až za námi nebudou vidět. Lehkost je pryč, ale nějak jedu a zase jedeme "tam". Bohužel doslovně, další brdek vzápětí už mě moc nebaví a na horizontu v sedě přichází křeče. A hned docela přísný, nutno vycvaknout, vypadnout z háku, dělat Zagorku a další nepěkný věci co křeče přináší.
  No nic, nejsem maratonskej nováček, tak si trochu povolím a za chvíli to bude dobrý. Najíst, napít a... A nic! Furt na prd. Blíží se Rakovník, došlo nám pití. Na pumpu ještě půl hodina. Odpočítáváme, moc nejedem, protože se děsíme křečí a dalších věcí, co nás tak můžou potkat...
  Do Rakovníka to ale nakonec dáme docela v pohodě, za pumpě jsme dýl, ale většinu času venku koukáme, jestli nás nikdo nepředjel. Zdá se že ne, takže pohoda, nehrotím to, čekám kdy přejdou křeče, ale roviny jsou na nic. Do kopce můžu ze stoje, ale horizonty, nebo přišlápnout na rovině, to se mi nedaří. A to se blíží Křivoklát a Sýkořice.
  V reakci na doplnění tekutin mě začalo být blbě, bolet hlava, prostě výbornej výhled na další 2 hodiny jízdy, řikám si. Už neřeším kudy a kam jedeme, jen přežít. Dávat pozor a držet watty a kadenci mimo křečové zońy, které se neustále rozšiřují.
  Křivoklát, naštěstí v půlce je fotopoint. Vycvaknu a půl minutu se tam kroutím v křeči a přemýšlím, jestli mám padnout k zemi, nebo seřvat všechny okolo ať na mě tak blbě nečučej.
  Jedu dál, vidím nápisy z l'Etape. Dnes opravdu "vítejte v pekle". Vláďa si tak v pohodě jezdí kolem, musím mu připomínat, že horizonty prostě nedávám, takže tempo dost pokleslo. Aspoň kopce ale úplně nestojíme. Teda až do Sýkořic.
  Sýkořice! Křeče už mám i ve stoje, ještě chvíli, zastavím a nepohnu se. Ne! Vzpomínám, jak první Kitzbuheler šel borec kus posledního kopce pěšky, aby rozchodil křeče - a vyhrál! Jo, to mám přesně v plánu. Takže procházka na Sýkořičáku. Musím se smát, je to fakt bizár, tohle bych nikomu nevěřil. Ale jo, jdu pěšky, sorry jako!
  A docela to pomohlo (aspoň v tom, že jsem nahoře a můžu se zas chvíli nechat vláčet). Ještě budou další kopce, všechno ve stoje, dá se. Potom stát dokud se nerozjedeme, pak sednout a doufat. Kousne, nekousne? No jak kdy, ale docela dobře už stíhám vycvaknout, takže žiju. Už jsme někde u Prahy, furt na trase l'Etape, najednou vidím, jak jde Ondra do obchodu. Jak se dostal před nás? No asi jsme u pumpy úplně nedávali pozor, nebo to stihl, když jsme byli vevnitř.
  No tak to je klika, taky jsme mohli přijet druhý, nebo jsme furt druhý? Dle Vládi je prostě třeba o tom nepřemýšlet a furt valit naplno. Mno... v mém případě dosti pochybné. Valíme, teda "valíme" směr Hájek, já odpočítávám kilometry, časovka už skončila, ale pár borců furt sedí před hospodou. A vidí Luka jak odpadá z háku, protože zas vycvakl kvůli křečím. Jenže když chce nacvaknout, tak to nejde, protože nohu už neohne. Jooooooo, tohle prostě jinde nezažiješ. Naštěstí tady už je rovina, tak prostě v nejhorším doplachtím. Takže ze sedla, protáhnout, šlápnout a furt dokola. Přitom tepy poslední 2 hodiny neustále, pomalu, ale konzistentně klesaj. A asi by šli až na nulu, ale naštěstí už je tu Dobrovíz, cíl a pořadatel nás vítá jako vítěze. Jooooo, bizár.
  Ale... fakt zážitek, moc díky Vláďovi, že to se mnou prožil. Chtělo to určitě dost sebeovládání, ale myslím, že to byla sranda, já se vlastně furt bavil, i když to byla místy dost bolestivá sranda.
  A co říct k akci? No moc se mi to líbilo, atmosféra hodně pohodová, přitom borci mi přišli dost soutěživý, to jsem ani nečekal. Ve finále se hodně času dá šetřit focením za jízdy a hodně by šli optimalizovat zastávky na jídlo a pití. Vlastně tam se dá asi ušetřit víc času, než pak valit mezi chmelnicema furt 40+... ale zase co je větší zážitek, že jo? Doufám, že příští rok se zas nějaká taková akce bude hodit do kalendáře. Docela mě to chytlo. Ono taky aby ne, když člověk končí sezónu 245 km maratonem s plackou na krku, že jo.
  PS: i v úterý furt cítím, jak jsou nohy od těch křečí na maděru...

  
  
  
• Vláďa – Dokonáno, tak jest!
  
  

  Konec září, konec závodní sezóny. Počítám si tak body do Šlapky a vychází mi, že pokud dám Trubu a Hájek tak skočím ještě Pepanwagena. K tomu se snažím domluvit s Lukem nějakej švih a tak nějak se stane, že se nakonec místo do Hájku na časovku asi vydám do Pohár Ultrabikers. Teda prý v celkem poklidném tempu a v osmi hodinách zvládneme v klidu i oběd. Přijde mi to fakt v poho...
  
  Závěr sezóny v maratónském duchu vlastně zní celkem fajn, letos mi přijde, že mám stejně spíš najeto na delší trasy, tak snad tam něco ještě zbylo...
  
  Truba konečně na pátý pokus zajetá na jedničku, na vyjetí si dáváme Štenberk tak už to pak s vidinou 240km v neděli moc ani nehrotím. Navíc je to příležitost vyzkoušet místo Nutrendu SiS, když je to ten výlet. Balíček se SiSem doráží včas a začínám se těšit na neděli.
  
  V sobotu večer mi pípně zpráva od Luka, že jak s dopravou. A že je výhodný starťák ráno sdílet. Kruci, jakej starťák před výletem? No tak jo, když starťák tak včetně toho, že usínám někdy po půlnoci (nazdar Pepo) a budím se asi v půl šestý ráno. Takže se vším všudy.
  
  Účast přiměřená, na startu Lukovi ze srandy podávám ještě ampuli magnésia, do kapes cpu všechno co přišlo v balíčku a můžeme vyrazit.
  
  Po startu mi ta jízda přijde dost ambiciózní, ale přeci jako nováček nebudu kazit zábavu. Ono to nějak dopadne. V jednu chvíli mi Luke hlásí, že vzadu si myslí, že jedu jako howado, ale to je fuk. Já nezačal a hlavně je to výlet...
  
  Na první fotopoint v Roudnici už dojíždíme ve dvou skupinách, první skupina, ve které se držíme je víceméně na dlouho, tak dobrý. Chvílema si připadám trochu hloupě, protože při točení špic jsme víceméně pořád v miniúniku, protože nikdo kromě mě a Luka vlastně moc nehákuje.
  
  Kolegy z dlouhé postupně v brdcích opouští elán a tak se chtě nechtě někde za Terezínem dostáváme sami dva na čelo. Ani mi nepřijde, že to nějak hrotíme. Prostě výlet. V mezidobí do sebe cpu SiS a je mi fajn. Vlastně ten začátek je mnohem lepší než na maratonech.
  
  Pod Milešovkou stavíme, Luke odkládá oblečení, žádnej stres, ale chlapci co jsme jim před chvílí ujížděli (Ondra Hampl a Tomáš Křováček) fotí za jízdy a jen nás míjí. Ok, přepínáme do závodního módu.
  
  Marně čekám na extra fotopoint v Lukově, který Luke avizoval, dojíždíme tam soupeře a jdeme do sjezdu. Od Štenberka se snažím zapracovat na sjezdech, abych Lukovi věčně neodpadal z háku, ale tady to vzdávám, když vidím příčné frézování vysypané kamením. A vyplácí se... Luke bohužel chytil někde defekt a tak stavíme v půlce sjezdu, aby zkusil, jestli to chytí mlíko. Pavel s Tomášem nás tady znovu předjíždějí, takže už zas nejsme na čele...
  
  Během pauzy si odskočím, pak stavíme ještě jednou a nakonec znovu, tentokrát na výměnu bezduše za duši. Na další fotopoint u letadla pokračujeme trochu svižnějším tempem, ale až tolik to nehrotíme. Přijde mi, že jsme nemohli tolik ztratit. U fotopointu je jasný, že jsme ztratili docela dost, Luke hlásí, že máme 7 minut...
  
  Rozjíždíme solidní peklo, přemýšlím jestli tohle je aspoň mód "Žába 0.1-alpha". Vnitřně se navíc peru s tím jestli nakonec někde nevytuhnu, ale tak přijeli jsme přeci vyhrát. V hlavě zní - hlavně jíst a pít. Pomalu mi dochází pití a nějak nemám hlavu na to zavelet na 120km, že rozhodně stavíme. Chlácholím se tím, že to snad nějak vydržím, není takové vedro, ale 180km na 2 bidony je přeci jen dost optimistický. Aspoň, že SiS se nemusí tolik zapíjet.
  
  V rovinkách kolem Žatce mezi chmelnicemi to dost fičí, ale konečně dojíždíme Ondru. Houknu na něj ať jede s náma. To vydrží až pod kopec, kam poctivě točíme. Před námi se objevuje Tomáš. Snažím se sklidnit tempo, ty prázdný bidony mě fakt děsí, ale Luke chce jet až nahoru a tam, že teda pojedeme do p.dele... Cestou nahoru teda ještě checkuju, jestli stíhá jíst a pít, říká, že nic moc. Ondru s Tomášem v tu chvíli nicméně necháváme za sebou, ale hned v následujícím kopci přichází první splátka za nedostatek pití a jídla v podobě Lukových křečí.
  
  Aj aj. V hlavě se mi honí vzpomínky na Rampušáka 2008 a Krakonoše pár let zpátky, kdy jsem nedokázal ani slízt z kola. Tak uvidíme, snad to nebude až tak zlý.
  
  Zvolňujeme víc, než jsem původně plánoval, ale když jsme Tomáše a Ondru předjížděli, tak mi přišlo, že jsme dost v pohodě i tak. A tak pokračujeme v mírnějším tempu směr Rakovník. Moje bidony na suchu, Luke mi dává cucnout od sebe. Z nedostatku vody jsem čím dál víc nervózní, začínám trochu vláčnět. Ale aspoň zatím nemám křeče.
  
  Rakovník - na benzínce nabrat pití, venku si říkáme, že pohoda, že musíme být pořád na čele. Pokračujeme v tempu co Lukovo nohy dovolí. Gravel úsek si vyloženě neužívám (tuhle letošní módu nechápu). V Křivoklátě si Luke trochu plete maraton a duatlonem a vkládá pěší vložku do kopce. Po rovinách se snažíme jet co to dá, zkušenosti z TTT, kdy člověk prostě nesmí zvolnit ať se děje co se děje mi nedávají klid.
  
  20km před cílem mi Luke říká jestli jsem ho viděl. Koho jako? No Ondra - byl u krámu! Wtf, to jsme jako třikrát odpadli z čela závodu? No asi fakt projel kolem nás, když jsme řešili pití. Nechci nic podcenit, Luke trochu frfňá, ale co když je před námi i Tomáš?
  
  Dostáváme se k Praze. Přijde mi to povědomé. A ono jo - trasa časovky Hájek. To už musí být kousek. Tu rovinku do cíle Hájku si z loňska pamatuju. Luke stávkuje. Teda spíš jeho nohy. Snažím se ho dovláčet do cíle aspoň trochu v tempu.
  
  Jsme tam! Chvilku dumáme, jestli máme dělat cílové foto, ale přibíhá Číža a fotí nás u plakátu. Dokonáno. Tak jest! Maratónská sezóna 2023 ukončena jak se patří!
  
  Luku díky, tohle jsem si užil - na konci září jsem si ještě připomněl Beskydy. Tohle stálo za to včetně vstávání v 5:30 ráno (a to už je něco!).
  
  A závěrem? SiS se hodně osvědčil, trasa závodu super (tenhle sektor vlastně moc na kole neznám), počasí vyšlo na jedničku, poklona Ondrovi, který vlastně dojel asi 2 minuty za námi. Možná někdy bych si něco z poháru zopáknul.