Akce Jalkový Král Šumavy 2023

Akce Jalkový Král Šumavy patří do kategorie JAL. Datum: 2023-08-13.

Nejdelší varianta má délku 108.00 km.

Propozice

• Žába – Vrchař
  
  

  Víte o tom, že somatotyp cyklisty se vyvíjí a mění podle typu tréninku? Já to nevěděl do minulého týdne. Krutou pravdu mi řekl Luke na konci Dolomit. 11.337 výškových metrů, jsem v háji. Jako se nešťastník kousnutý upírem stává přecitlivělý na sluneční svit, mě začínají kopce pod 10 % připadat jako nakloněné roviny a vše pod 800 metrů převýšení jen brdkem na zahřátí. Je to jasný, po 4 dnech v Calvalese se stávám vrchařem
  
  S tímto smutným údělem se po návratu z Itálie hlásím na JALkovského Krále Šumavy, nejtěžší závod na jihozápadě Čech v roce 2023. Ideální zábava pro vrchaře na letní neděli.
  
  Karel se při trasování vyřádil. 106 kilometrů a 2300 nastoupaných metrů. Tři brdky na rozjetí, hákový kopec, sjezd, ostřejší kopec, rovinka, Churáňov, sjezd a cíl. Alespoň tak to vypadalo na první pohled v Komoot. Nechápu, kde se v tomhle profilu schovává 2300 metrů převýšení. Asi to tak vrchaři mají.
  
  Před startem s Lukem řeším teamovou taktiku a odvoz. Taktika je jasná, grupeto, zmrzlina, bidon doplněný na pumpě. Z Prahy mě veze Technik. Startovní listina je parádně obsazená, tajně doufám v hákování Zikiho někam pod Churáňov. A nebo v grupeto.
  
  Úplně jsem zapomněl na sledování předpovědi počasí, sbalím si jen kombinézu a opalovací krém. Technik mě děsí předpovědí deště, ale už jsme na cestě z Prahy. Bude muset být teplo. A bylo teplo. Vedro nutí Technika jet inkognito v síťovaném dresu, oranžový jsem na startu jen já a Luke.
  
  Miluji tyhle malé závody. Setkání přátel, nálada na startu je uvolněná. Startuje se rovnou do stoupání, ale neblbne se jako na Temelíně. Prostě v klidu roztáčíme nohy, prvních pár křižovatek je zajištěných, balík se pohodlně sune kopcovitou krajinou. Zatápí se postupně, šlápnutí za šlápnutím a ve třetím brdku se vysloveně letí. Bolí to a kopec nekončí. Balík se už dávno roztrhal. Já plápolám na chvostu čelní skupiny. Bolí to, je vedro. Když už mám na mále, Ziki si vedle mě rozmyslí čekání na odpadajícího Oldu, ukrutně naloží pod kotlem a dotahuje balík. Musím také. Strašná dřina končí už před horizontem. Boží, jak to mají vrchaři snadné
  
  Ve sjezdu doletí balík Olda a po chvíli to zvládl i Technik! Mám vážně radost, síla teamu je nejvíc. To ostatně vědí i u SpectrumBike a ve dvojici odjíždějí. První se jel větrat už ve druhém stoupání, druhý odjíždí balíku na začátku toho "hákového" kopečku. Nedošlo mi, že jsme toho prvního nedojeli. Chyba, ale stejně bych s tím nic neudělal. Zjišťuji, kde jsou schované ty výškové metry ... "hákový" kopec je totiž stoupající série malých brdků a kraťoučkých klesání. Takže nástup, šrot, svěsit nohy, nástup, šrot, svěsit nohy, nástup, šrot, svěsit nohy. Vedro. Jede se strašné tempo, mám jen dva bidony, nikoho na trati. 10 minut před sjezdem se do mě pustí zimnice, začínám ztrácet sílu a odpadám. Sám, za mnou musí být obrovská díra. Technik v pohodě šlape na konci balíku. Soustředím se jen na něj, napínám zbytek sil a dotahuji se do skupiny ještě ve stoupání. No vida, vrchař to má fakt zadarmo.
  
  Během sjezdu se snažím zchladit, napít, dojíst a hlavně být dole uprostřed balíku. Daří se, začínám další stoupání v bezpečí natahující se skupiny. Hned se snaží urvat trojice, několikrát se to dolepí až skupna rupne a trojice odjíždí následovaná další dvojicí. Zůstáváme s Technikem v šesti, jedeme hratelný výkon a já jsem v nejsilnějším teamu ze skupinky, navíc inkognito.
  
  Skupina parádně spolupracuje, ukázkový kolotoč na rovinách a hákových kopcích, stoupání na pohodu. Pro Technika moc velkou pohodu, proto před Churáňovem pouští nohy z řetězu. Nevím přesně co má v plánu, ale chvíli fakt jede. Jsem jsem hned za ním, když zvolní. Zato kopec přitahuje a já fakt nechci točit na nejlehčí převod pod 70 otáček. A tak odpáráváme prvního ze skupiny.
  
  Za Churáňovem začíná sjezd skoro až do cíle, jen pár horizontů a 2 kilometrové kopečky. Tady se už se závodí i v naší skupince. Už před prvním ze zmíněných kopečků Ziki nestřídá, v kopci přebírám iniciativu a trochu jedu. Samozřejmě jedu strašnou bídu, ale na Zikiho to stačí! Už jako čtveřici nás Technik vede doprostřed nedělní poutě ve Vacově. Sice jsme si na startu odsouhlasili objížďku, ale co se dá dělat. Na cukrovou vatu bohužel není čas, protože závod!
  
  Poslední stojka, kilometr na 11 %, po kilu v kopcích i pro vrchaře strašná stěna. Jsem pořád vepředu. Vidím trojici před sebou. Přemýšlím zda jsou všichni z krátké trati. Ale ne, žlutofialový CTW a svítivý Kramolín odhaluje naše uprchlíky. Politý živou vodou dřu jako vůl, snažím se Kobliho objet tak, aby se nechytil do háku. Bohužel můj nástupík zředila trojice za mnou. Musím pokračovat za horizont, aby odpadl. Šance dojet dalšího mi zatemňuje mozek a zapomínám, že jsem vrchař. Valím tempo jak starý Žába. Karel na registraci zmiňoval trochu posunutý cíl, Wahoo ukazuje ještě 5 km. Určitě dělám strašnou kravinu. Když už nic, roztáhnu spurt Technikovi. O 2 km dřív než jsem čekal je na silnici napsáno 200 metrů. Jedu podlahu, pořád zrychluji, vůbec nechápu kde se to tam bere. Kolem mě nikdo, Technik mě z háku neobjíždí. Cíl.
  
  Díky parťáku za odpárání soupeřů z háku. Jel jsi skvěle, morálně jsi mě dotáhl do skupiny a pak mi zařídil bednu. Síla teamu je obrovská.

  
  
  
• Technik – Spokojenost až nadšení!
  
  

  Jak už psal Žába ve svým reportu, tahle akce se fakt povedla. Díky organizátorům, že se jim to zdařilo dát takhle narychlo dohromady.
  A jak to vypadalo mýma očima?
  Úvodní kilometry jsou vždy o výhodný pozici před první selekcí. Tentokrát to byla ale pohoda. Žádná strkanice nebo předjíždění po chodnících. Místa bylo dost pro všechny. Čelo je nadohled i z posledního fleku. Příjemný svezení, samozřejmě okořeněný tepovou frekvencí kdesi za hranicí treshholdu. Nechápal jsem kde se ty tepy berou. Asi se nám po alpskym soustředění podařilo dobře zregenerovat. Blízko čela tancuje Luke,. Já se nikam moc nehrnu i když jednou vlastní blbostí vyplavu na čele. Žába zašitej.
  Na cca 20. kilometru přichází selektivní brd. Já z důvodu neznalosti trati jedu sice max, ale do bezvědomí se mi nechce, když nevím co mě v tom kopci ještě čeká. Proto když přichází horizont, mám odhadem tak 15s díru. To není úplně málo. Před sebou vidím Žábu jak hákuje čelo, a dva odpadlíky. Za mnou nikdo. Díky tomu, že jsem nešel úplně na hranu, mám sílu za to pořádně vzít. Docvaknu nejdřív prvního, prostřídáme. A pak v hupu doskočíme druhýho a jde se do sjezdu. Balík pořád vidíme o serpentýnu pod sebou. I sjezdy jsem v těch Dolomitech potrénoval, takže už nejsem tak šíleně moc marnej, ale jen trochu marnej. Jeden mi v jedný zatáčce odskočí, na druhýho zas něco najedu. Tentokrát mám ale fakt kliku. Balík musí dole pod kopcem ve 20 lidech projet úzkou vracečku, takže kluci vzadu musí hodně zpomalit a já tam doletím úplně akorát, fláknu tam ostrou levou a jsem bezbolestně v balíku. Nechce se mi věřit a říkám si, tak tohle si teď musíš pěkně užít.
  Pak se rozjede poctivej kolotoč, jdu do toho se strachem, že za tohle budu platit. Vím, že teď máme začít sbírat výškový metry. A je to tak jak psal Žába. Brdky střídají brdy a vždycky, když už si říkám končíme, zachrání mě na chvilku terénní vlna. Jen co popadnu dech, hned se zase přitápí v dalším kopci. V lýtku už mě zobou špačci a já marně hledám v kapse magnézko. Bohužel mi propadlo kapsou pod dres, což jsem zjistil až když jsem se svlíkal po závodě. Před balíkem na dohled jeden únik, kterej pár kluků chce asi sjet. Ostatní už začínaj trochu remcat, ať se neblbne, asi to nebolí jenom mě. Už počítám s tím, že tam zase zůstanu sám, ohlídnu se a už nás není 20, ale cca 13. Tak to jsem nečekal, že uvisim další selekci. Žába hlásí zimnici a vypadá nesvůj. Když se znova přitopí chytne díru, ale otočím se a vidím, že ten to jen tak lehce nevzdá. Akorát sjedeme klučinu z úniku a tempo trochu opadá. Neuvěřitelný! Žába je zpět! Tak tohle nepochopim.
  Následuje sjezd, najíst napít a jde se na Kašperky. Grupa se dělí vejpůl a my s Žábou jsme rádi, že si konečně vorazíme s normálníma lidma. Kopec byl pěkně dlouhej, tak bylo dobře, že jsem neblbnul a nezkoušel hákovat o třídu lepší lidi.
  Po Kašpekách jedeme hezky v šesti a točíme. Na mě vychází špice po Žábovi a to není dobrý. Sotva ho vždycky předjedu a hned loket a odfrknout. Trošku pokňourávám, ať mi zvolní.
  Naštěstí přijde kopec na Churáňov a tam se vůbec nejede. Přesto ztrácíme jednoho. Zkusím jet svoje, třeba si mě Žába doskočí a něco vymyslíme. Nahoře, ale vidím, že nikdo nic, tak zvolňuju a nechávám se dojet. Následuje nádhernej sjezd. Žába tam zase pustí svoje kilowatty a díky tomu jsme dokonce odskočení, ale nemá to dlouhý trvání.
  Pokračuje doprava do cíle, z kopce to pěkně fičí, ale kromě Žáby už v podstatě všichni evidentně šetří. Cítím se docela dobře, tak tam v kopečku před Vacovem přiložim, ale najednou chramst chramst křeče do obou stehen. Tak to hodně zabolelo, rychle zase zvolnit a předstírat, že jsem v pohodě. Nakonec ztrácíme Zikiho, což vůbec nechápu, protože celou dobu vypadá, jako když si točí úplnou pohodu.
  Najíždíme do cílovýho kopce, kde se už musí pořádně přitopit. Ale zas neznám trať, takže jedu konstantní tempo bez nástupu. Kvůli křečím musím furt vestoje. Za horizontem tam vleze Žába. Visím mu za zadkem a ve stehnech mi někdo brnká za vlákna jak na kytaru. Volím defenzivní taktiku. Pomalu nechávám Žábovi díru. Když to kluci zmerčí, jdou přeze mě a docvaknou si to. Netušim kdy přijde cíl. Když vidím 200 jdu zase za Žábu a ostatní mě tam kupodivu pustí. Zase nechám díru a zkusim špurt až když je jasný, že ostatní Žábu nedaj. Špurt u mě ale už není co bejvalo. Letos jsem ve špurtu prohrál pokaždý. Takže oba hoši mě bez problému nadělili 2 desetiny. V cíli pak zjišťuju, že jsem si to všechno mohl ušetřit protože ostatní dva byli mlaďasové. Zatímco v Žábovi viděli zkušenýho čtyřicátníka, mě měli za truberu se skořápkou na zadku. Mysleli si, že jedeme o 2-4 flek v A. Suma sumárum Žába zaslouženě a famózně bronz v kategorii. Po tom co přežil vlastní smrt byl jasně nejsilnější, v cíli si nás dal ke svačině. Já vstřebávám vše co se vlastně stalo… Je to možný? Jel jsem fakt půl závodu, kterej platil za nejkopcovatější v JAL, s čelem? Tak to je splněnej sen a vlastně splněnej jeden z cílů, kterej jsem si před touhle sezónou dal. Proto spokojenost až nadšení!
  

  
  
  
• Luke – JAL(k)ový král
  
  

  Po Dolomitech jsem úplně mrtvej, ale nějak zázračně jsem obživl na Zlaťák. O to větší útlum ale přišel pak a do soboty jsem naprosto neschopnej pohybu. Normálně bych asi závod odpískal, ale už jsem si domluvil rodinné podujatie v Písku, takže to mám kousek. A nejet je vždycky škoda.
  108 km na dva bidony v horku bude výzva, zapomenout si nabít Garmina o to větší, když to bude v místech co neznám s pár šipkama na silnici. Ale JALka to záruka zábavy.
  Po startu vyrážíme závodně, ale nikterak zběsile, dá se vcelku pěkně operovat kolem špice a nikde se netlačit. Prvních pár brdků, tak nějak přeletíme a vypadá to bezstarostně. Teda pokud člověk odhlédne od toho, že to teď bude 80 km skoro pořád do kopce. Třetí brdek se začíná nastupovat a já v touze jet dnes s Žábou a Technikem se hrnu za jejich zadky. Přijde mi, že je něco jinak než dřív, buď tam nebojácně posílám víc než snesu a pak platím, nebo jsem musel loni jezdit děsný bomby, že mě tohle neodrovnávalo. Pár desítek vteřin pořádnýho šrotu posílá moje nohy do pekla. Nehodlám se smířit s odpadnutím a držím aspoň přes 300W co to jde... což rozhodně nepomohlo a po pár minutách tuhnu, za mnou nikdo, po chvíli se objeví pár lidí včetně Pepy Vejvody, jo taky jsem to mohl jet rovnou s nima rozumně, že jo. Ale jsem mrtvej a neháknu. Takže se nahoře, kde hned není sjezd, ale ještě jedno zhoupnutí musím lopotit sám. Po sjezdu se sjíždíme ve 3, kluci chtěj jet, prý teď to bude hákový a budeme všechny sjíždět. No super, řikám si, jsem špatnej, mrtvej, nasr...j.
  No, jednoho sjedeme hned, nějak točíme. Vlastně to jsou lidi, co na JALce potkávám často, tak úplně mimo svoje standardy asi nejedu, ale nemusel jsem se u toho tak popravit. Navíc kolegové se omlouvaj, že jsou ještě zatuhlý a přišlápnou, až se rozjedou. To já si teda přijdu na limitu a nezní mi to vůbec jako skvělá zpráva. Ale jednoho ztratíme hned v dalším sjezdu a už se nevrátí. V kopcích nějak srovnám krok, dojíždíme Václava Mrskoše, kterej vypadá, že se 10 km těšil, až bude mít komu natahovat držku. Samý skvělý zprávy.
  Konečně delší sjezd a pak stoupání na Kašperky. Jedu si svoje a kupodivu získávám náskok. Přitom do teď jsem myslel, že tenhle kopec už asi s nima nedám. Ale samotnýmu se mi taky jet moc nechce, dyť ani nevím kde jsem. Naštěstí Garmin sice s pár procenty, ale pořád aspoň jede. Ale snažím se na něj nesahat a mapu dávat jen na sjezdy. Po sjezdu jsem sám, ale koukám, kolega Václav jim ujel, tak trochu zvolním. Ve dvou dorazíme pod Churáňov, jsem rád, že se aspoň na chvíli schovám, i když špice mi jdou rozhodně líp. Churáňov pak zase podle sebe, kolega mi do toho nekecá. Nahoře pak úsek po rozbitým asfaltu a pak už jen víceméně sjezd do cíle (až na dva brdky).
  Tam už nějak tak tuším, že to bude dobrý, dokonce vyzbylo trochu pití. Ujíždím kolegovy hned na tom rozbitém, ale chci být kámoš, tak počkám. Když ho ale pak ztratím i na pěkný silnici, čekat už nechci. Užívám si 5 km na rámovce s průměrem přes 60, tohle chceš! Pak trocha rovinek a kratších sjezdů. První brdek mi zpříjemní magnet v podobě Oldy Novotnýho. Druhý pak naopak neustálý otáčení. Garmin už dojel, takže vím prd jak jedu, pocitově skoro stojím, ale řikám si, že kilometr do 13% si nedoskočí. Ale teda že mi to trvá, se vydrápat nahoru. Pak už naštěstí cíl, dřív než těch slibovaných 5 km, ale i tak to bylo dlouhý. Moc nepřemýšlet, honem k autu pro vodu.
  Jako furt mě to baví, to závodění, ale myslím, že bych od toho už letos radši neměl nic čekat, prostě to byla sezona o maratonech, ty se povedly a ten zbytek už bude jen pro ten pocit, že se člověk sveze (nebo vlastně pojede půlku sám).