Akce Monaco MČR silnice 2023

Akce Monaco MČR silnice patří do kategorie Extraliga Masters. Datum: 2023-06-04.

Propozice :: Celkové výsledky :: Mapa - Garmin :: Diskuze :: Foto

Historie: 2013 :: 2017

• Vláďa – Óda na žloutkové věnečky od babičky :-)
  
  

  V pátek večer prudit Jezinku, že mi přerovnala věci tak dlouho, až doma zapomenu čočky. No super začátek mistrovského víkendu. Nakonec naštěstí domluva s Žábou, že mi čočky v neděli ráno nabere. Jezinku nakecám do drezu, aby ji na benzince poznal. No celkem legrace - Šlapka (Vinohradská) ráno v 7:15 na benzínce s kabelkou ...
  
  V sobotu natírání plotu v Bydžově, no jde to trochu pomaleji než jsem si myslel. Macík má slíbeno prodloužit trénink na 40km, takže to je jasná priorita. Vyrážíme až ve 4 odpoledne, na zmrzku do Chlumce a pak zpátky. Potom, co ho vysadím ještě aspoň lehké rozjetí sám. Ke svačině si nechávám napéct žloutkové věnečky - už dvakrát jsem měl pocit, že v nich je správná kombinace něčeho, co se druhý den mění na nohy z nebes...
  
  Luke mi píše, jestli nechci ráno nabrat, že to má po cestě, neodmítám. Pak už jen namíchat pití ať ráno není stres a trochu se vyspat.
  
  Ráno všechno běží podle plánu, čočky jsou na cestě, Luke mě nakládá přesně v 7:45, jak kdyby čekal za rohem až to vyjde přesně. Probíráme jak to dneska pojmout, cesta ubíhá a není moc prostor stresovat z mistráku. Žába nakonec jede s Technikem a potkáváme se přímo v kanceláři závodu. Ideální timing.
  
  Chvilka na rozjetí, řadíme se na start, slečna/paní od Míry Horvátha mě zbavuje banánové slupky - díky! A je tu start, nemůžu nacvaknout, ale zjišťuju, že to vlastně vůbec není stres. Jede se tak nějak normálně. A vlastně celý první kolo - je to jen taková oťukávačka, žádný blbnutí. Prostě projet trasu, občas přišlápnout, najet sjezdy. Po prvním kole pocit, že se vlastně nejede.
  
  Druhý kolo už v kopcích občas trochu zabolí, ale balík se moc netrhá. Zjevně nikdo není o level jinde, aby se zvednul a odjel. Ve sjezdech zjišťuju, že i když jsem tragickej, není to tak hrozný. Díry dokážu umlátit wattama jak všude jinde.
  
  Ve třetím kole náš balík pohlcuje Sukese a jak zjišťuju záhy taky Luka. Ten nabízí pití, gely a chvíli potáhne, aby mi zalepil díru - díky - každý ušetřená watt se hodí. Ve stoupání do cíle se podiví: "Jo vy to takhle jedete hned odspodu", to když se vyhýbáme dírám hned dole a jedeme rovnou vlevo. Každopádně tohle stoupání začíná bolet. Ale nahoře jsem pořád tam, kde chci. Teda vlastně mi v uších zní, jak mi Luke na Mamutovi říkal, že bych asi měl jezdit o skupinu víc vepředu. Tak si to cpu do hlavy, že na to čelo tady prostě patřím.
  
  Brdek za cílem bolí o něco víc než předtím, asi tam necháváme pár lidí. Ale v hlavě mám pořád Lukovo radu a vím, že tady prostě budu. Nahoře jsem tam. Doteď jsem se nikam necpal, ale najednou v posledním kole se motám dost kolem čela. V hlavě pořád držím to, že v tý přední grupě zůstanu. Párkrát se formují 3-4 lidi, co asi mají šanci to urvat. Pořád mám pocit, že tam chci být, takže už žádná taktizace a prostě to sjíždím. 6km do cíle, Žába sjíždí další nástup, cuká loktem, Míra Horváth ho tam nechává větrat o pár vteřin dýl a jen se protáčí na špici. Vím, že jsem celou dobu šetřil, tak to prostě dotahuju. V nohách začíná cukat, hmm asi se trochu jelo. Nájezd do posledního brdku, nohy nabíhají na křeč.
  
  V uších pořád - máš jezdit o skupinu vepředu. Ok, nohy do toho nemají co mluvit, sem patřím. V občerstvovací zóně to už nohy chápou, hlava vyhrává, houknu na Žábu pojď, míjíme ještě 1-2 lidi. Nakonec 9tej flek, Žába hned za mnou.
  
  Zdá se, že žloutkové věnečky jsou dobrej matroš a druhej den to po nich fakt jede!
  
  Mám cukání v tom Luka nenechat další kolo samotnýho, ale když nás dojíždí, tak ve stoupání zjišťuju, že bych ho jen brzdil. Soráč!
  
  V cíli pokec, pohoda, na to množství lidí to vlastně celý bylo moc pěkný. Za mě ideální závod - balík tak akorát, nikde jsem neměl moc pocit, že se jde za hranu, prostě paráda!
  
  Jezince a Technikovi se Žábou patří dík za ranní schůzku na benzínce a předávku kabelky s čočkama (tohle mi zachránilo závod) a Lukovi za luxusní dopravní zajištění. Další super víkend!

  
  
  
• Luke – MČR poprvé
  
  

  Omluva za delší text, ale mistrák si zaslouží trochu filozofie a bilancovaní… pár let už jezdím, 175 závodů, ale tohle je můj první MČR hromaďák… Proč? Protože mi to přišlo vždy jako masochismus, v zásadě tam nejede nikdo, s kým plus minus jsem schopen jet, jen lidi o třídu lepší a ty který neznám (a ty jsou většinou ještě lepší, viz hochy z PSG). Takže hrozí 100 km na samotku, navíc tím, jak jsou kategorie poskládaný a my to máme nejdelší, tak člověk může jen tipovat, jestli až bude končit, tam cílová brána ještě bude nebo ne.
  Ale letos mám nějak pocit, že to musím hecovat a tak jsem přihlášen a koukám, kdo se přidá. Fakt moc dík všem, co ukázali dres, byli jsme vidět, pecka repre…
  No ale jak to bylo v A… 16 lidí na startu, takže spíš takový Koloděje, než závod. Já nervíčky jak dlouho ne. Velká šance na samotku, ale i “co by, kdyby…” vlastně nevím co mě děsí víc… Ale 5, 3, 2, 1, start (jako fakt!) a jede se.
  První půlka furt nahoru, nějak uvisím, asi se nejelo. Pak klesavá půlka kola, pár nástupů se odehraje, ale já se angažovat nehodlám. Docela mě to baví. Před cílem se to rozpojí a já to lepím zbytečně draze. Měl jsem být asi trpělivější.
  Druhý kolo začínám tak nějak na vařený nudli, než se konečně naskytne šance zlepšit si pozici. Přijde mi, že teď za to určitě někdo vezme. A je to tak, Kuře vyráží a všichni ochotně zvedaj zadky. Jedou se bomby, že cítím, že to dám jen pár vteřin a taky že jo. Přitom jsem se cítil dobře, jako 2 dny stavby terasy cítím, ale nepřijde mi, že by to mělo vliv. Prostě pocit, že jsem ještě nezačal a už je konec. Oni teda watty pak o prvním kole tvrdí něco jiného, ale to samo nevím…
  Jako útěchou mi je, že jsem nezůstal sám a 2. kolo dáme ve 4. Vlastně docela pohoda.
  Třetí kolo začne stejnou pohodou a nahoře dojedeme 2 a nás dojede Bčko. Kontrola Vládi a Žáby, vypadají dost v pohodě, já vlastně asi taky. Cítím se cajk, dojedeme kolo, trochu se přišlápne před cílem, ale jsem tam…
  Čtvrtý kolo, najednou všem jebne a letí pryč. Chtěl jsem s nimi tohle kolo dát, ale hodně rychle měníme plán, na tohle prostě nemám. Chvíli to vypadá, že pojedu aspoň s Žábou a pár lidma na ocase, ale Žába se zakroutí spíš jak žížala, zbytek taky a jsou pryč. A já jen čumím a těším se na 40 km samotky. Nějak mi nedošlo, že už maj poslední kolo, no…
  Úplně sám nejsem, je tu ještě jeden borec, kterej ale už moc nejede a na konci kola hlásí, že dál nejede. Argumentuju, že jsme si zaplatili ještě jedno kolo, ale bez úspěchu. Míjím Kulhoše, ale nechce se mnou mluvit a tím míň jet, přitom já bych to klidně celý odtáhl.
  Pátý kolo, Vláďa vysmátej v cíli, prej si dá ještě kolo se mnou. Ale v prvním brdku si to rozmyslí - tak konečně aspoň nějakej projev lidskosti. :) To kluci z Kooperativy prej by jeli se mnou, jestli prý ale nepojedu moc rychle. Namítám, že to asi nehrozí, tak se přidaj a v mírnějších sklonech kopce kladou dotazy, který v mým stavu není úplně jednoduchý zodpovídat. Nicméně to utíká o dost líp, než kdybych jel sám. Přede mnou, ani za mnou nikoho nevidím, trochu přemýšlím, kam se ztratili lidi z té mojí původní grupy. Že by mi odjeli s Bčkem, to by mě překvapilo, ale odpadnout jsem je taky neviděl. Z kopce se pak párkrát protočíme a rychle to uteče. Do cíle už kluci vytáčí, já děkuji a drtím to, co zbylo do cílového brdku. Nakonec 11. z 16. Před závodem bych to bral, tak asi OK. Navíc jsem lidem z grupy dal i dost minut, takže aspoň to hřeje. Na dres si holt budu muset počkat, no, ale aspoň jsem to zkusil, což vlastně bylo možná to nejtěžší. Jinak se totiž buď nejelo a nebo jelo, ale tempo, na který jsem ani náhodou neměl. :)
  Jinak k trati: nahoru dost děr, dolu super. O dost těžší, než jsem čekal, první půlka fakt bolela, ten sjezd byl dost šlapavej a vlastně taky těžkej, pokud se člověk nevezl v balíku.
  Jako v jalce člověk odpadne se 7 podobnejma lidma z kategorie a furt se závodí a tady ve finále jede sám, když to má být vrchol celorepublikové soutěže. No víc než trochu snížit kvalitu svou účastí jsem asi nemohl, tak snad příští rok to někoho naláká. A trochu mě vyděsilo, jak mi odletěl ten balík B, asi budu muset před čtyřicítkou trochu zapracovat, no.

  
  
  
• Žába – co s tím
  
  

  Ve středu před týdnem mi Kuře opravil nastavení posezu na koze. Hodně mi snižoval sedátko, to bylo podezdřelé. Doma s metrem měřím sedla a objevuji příčinu. Trenažer má výšku srovnatelnou s nově nastavenou kozou, ale silniční kolo jej má moc vysoko. Opravil jsem a s krásným hřejivým pocitem vyřešeného problému si ve středu na koze totálně odpravil nohy. Tisíce km adaptece na vysoké sedlo zásadně protestují proti čerstvjé opravě. Ve čtvrtek zkouším vytrvalost s důrazem na kruhové šlapání a nohy bolí snad ještě víc. Večer kafrový krém, protažení a víra v lepší zítřky. Sobota místo obvyklého rozjetí je ve znamení prahových intervalů. Adaptace na sedlo konečně začala, ale k optimu bylo daleko.
  
  Na závod jedu s Technikem, nabírá mě na čas, na pumpě od šlapky přebíráme kabelku a svištíme do Slatiňan. Registrace probíhá nečekaně hladce, to se vůbec nepodobá CK Pardubice. Vše běží jako na drátkách, na parkovišti v oranžovém hloučku připravujeme sebe a kola, probíráme všechno možné. V příjemné atmosféře krásného předzávodního rána ze mě padá nervozita. Ovšem rozjetí jde ztuha, v prvním stoupání nemůžu předjet slečnu na trekovém kole. Nohy jsou gumové, šlapání do kopce bolí, předstartovní nervozita se vrací
  
  Ve startovním koridoru se řadí jednotlivé balíky a ředitel závodu kontroluje docházku. Hmm, mistrovství republiky je holt lepší společnost. Předstartovní nervozita se mění v paniku. Naštěstí Vláďa vedle mě řeší kam s banánovou slupkou a tím vyplní nekonečné odpočítávání minut do startu.
  
  Ze startu se nikam neletí, obskakujeme díry v silnici, balík se oťukává. Podle Vládi se první dvě kola nic nejelo, moje nohy mají opačný názor. Hned v prvním kopečku dostávají gumové nohy pořádnou facku. Naštěstí je to krátké utrpení a přichází čas na vydýchání. Po třetím podobném oťukávacím nástupu už jsou nohy poslouchají a hned se jede veseleji. Druhé kolo se opravdu jede v klidu. Ve třetím se jede už hodně svižně. Naštěstí se nikomu nechce letět celý kopec v kuse a tak mám dost času na posbírání sil do dalšího stoupání. Před vrcholem nabíráme Luka. Normálně se cítím jako profík, mám svého domestika s bidonem 🧡 To je mnohem víc než hromadné čůrání peletonu na Sudetech.
  
  Na vrcholu třetího kola to v mumraji pomíchaných balíků pozičně podělám, najíždím do rozbitého úseku vzadu a nic nevidím. Navíc je přede mnou i Honza Pícha, kterému dneska sjezdy vůbec nevoní. Ač nerad, musím ho předjet v zatáčce venkem, a gravitace mě postupně táhne dopředu. Až tak, že se nedokážu vynout špici pod kopcem a do čtvrtého stoupání najíždím s unavenýma nohama. A zrovna se jede. Auuuu. Nejen první stoupání před cílem, závodí se až nahoru. Tentokrát se balík očesává. Doluji z nohou vše, tohle je o hlavě. Vláďa se dere dopředu a já ho prostě musím uviset. Na vrcholu jsme trochu ucuknutí v 6 lidech. Netrvá to dlouho a je nás zase asi 13. Nástupy už opravdu horzí odjetím, dolepování bolí i v háku. V jedné zatáčce se mě snaží objet soupeř vnitřkem, ale dvakrát si drbne pedálem a dvakrát poposkočí o metr ven. Naštěstí si nedrbnul potřetí, mě ke krajnici zbývalo už jen 20 centimetrů. Letí se dál a pořád se závodí. Ke konci kola to tam musím vsadit půl minutu maximum a dotáhnout odjíždějící dvojici. To mi nedělá radost, navíc mě to dole vyplivne na špic. Mé vlažné tempo vyprovokuje další nástup. Sice ho nesjíždím já, ale stjeně musím máknout, abych udržel rozumnou pozici. Uvědomuji si, že nemám plán na spurt. Cílem bylo neodpadnout v kopci🤷. Vlastně mi konec závodu kazí super vyjížďku.
  
  Ze závěrečného stoupání mám obavy, jenže ono se jede úplně jinak než jsem čekal. Začátek kopce je ucukaný, k mé smůle se závodník předemnou vycvakne z pedálu a balancuje přes celý jízdní pruh. Nedokážu ho objet a musím zpomalit. Naštěstí se zrovna nejede, dotáhnu se na chvost skupiny akorát na další nástup. Sirky v mé krabičce jsou všechny vypáleny. Balík se totálně roztrhal, mistrovský dres mizí za horizontem. Naštěstí mě nakládá Vláďa a z posledních sil si nenechám vzít TOP10.
  
  Uf, to bylo veliké, sotva se vleču. Vláďa hodnotí závod, vůbec se nejelo! Chce ještě potahat poslední kolo Lukovi. On snad jel jiný závod. Zkopce dojíždím oranžovou dvojičku, ale nohy hlasitě protestují hned v prvních metrech stoupání ... tohle nepůjde ani náhodou. Vzdává i Vláďa. Volně se vracíme do Monaca, směníme čip a číslo za jídlo a pití. Uvelebení u stolu na terase rozebíráme závod. Krásný den, díky!
  
  PS: při pondělní kompenzaci krásně kruhově šlapu na sníženém sedátku.