Akce Temelín 2022

Akce Temelín patří do kategorie UAC. Datum: 2022-08-14.

Nejdelší varianta má délku 101.00 km.

Propozice :: Diskuze :: Mapka :: Segment :: Celkové výsledky :: Garmin :: Foto :: Flyby

• Luke – Regenerace se přeceňuje
  
  

  Tohle se těžko chápe, všechno špatně a přece... ale nejdřív kontext: v sobotu časovka, před ní 5 etap, žádnej odpočinek, jen patek den bez kola, ale dost práce. Trať časovky děs, nechce se mi, netěším se. Jedu, radši první kolo trochu s rezervou, přijde mi, že to ani nebolí a zajedu svůj hodně slušnej standard, navíc 3 kola pomalu jak přes kopírák. Až chci všude vykřičet, že regenerace je k ničemu. Ale pokoru...
  Na nedělní hromaďák se ale těším. Mistrák UAC, kde teda nejsem, ale Kolíkáč jo, 100 km, kopce, mraky lidí, nervozita po startu... teda na to se netěším, ale jestli nám zas karbonovej cyklopánbůh bude přát a přetrhne tu nudli, za kterou visíme v balíku ve stejnou chvili, bude to astralní zážitek. A přesně tak se stalo.
  Po slavnostním startu slavnostní nervozita. Zastavujeme, ambiciózní lidi se derou škarpou do první lajny. Dokonce se někomu "daří" ukecat čelo, aby se první kopec nejel... ach jo. V kopci si stejně dáváme, protože se to různě natahuje. Po 500 metrech předjíždím týpka co se na startu musel přes nás rvát dopředu. "Vážně jako, toho pupku co máš, sis nevšiml?" Jsem hodnej kluk, tak to polknu.
  Až na čelo nevidím, ale netrápí mě to, důležitý je hlídat si Kapra a Kolíkáče a ty mám pořád kolem. První kopec to moc nenadělil, druhý už víc, chytáme s Kaprem konec, Kolíkáč je tu taky. Jede se tvrdá lajna, ve sjezdu pád, vidím J.Halika v prachu ve škarpě ale na kole, dva borci na zemi. Praská to a nastává ještě větší chaos. Někdo z defektem uprostřed silnice a kolem ze dvou stran letí vystresovaní borci 50. Uf to sem se lek'!
  Mám jediny přání, aby eliťáci a borci jeli na co maj, odjeli a my marný amatéři mohli závodit v klidu! Chci závodit a ne hrát hru kdo nejdýl uvisí...
  Konečně je klid, tvoříme druhou grupu v závodě, je nás přes 30, pořád se jede, ale nejde o život. O sedadlo v tomhle expresu se ale tvrdé válčí už v prvním kopci druhého kola. Kapr visí, chci vědět co si míchal ráno do jogurtu, ale Kolíkáčovi se začátek toho kopce nejede dobře, takže práce volá.
  Nejede se mi kdoví jak, ale tahle snová grupa musí být naše i kdyby to bylo to poslední co dnes udělám. Nevím sice kdo všechno tam je, za to ale vím, kdo tam není. (pan Vejvoda) Zařvu něco jako "pojď, tahle grupa jede na bednu" a drtím to zpět do skupiny. Pořád to mírně stoupá, nechápu kde ty watty beru a vlastně ani nechápu jak to, že to najednou Kolíkáč uvisí. Úkaz Kapr visí taky, takže jsme za horizontem zpět. Jsem mrtvej, použitá šlapka zralá na odkopnutí. Ještě říkám Kaprovi, že teď mà odvézt Kolíkáče dopředu, že na to už nemám, ale nevím jestli měl v mozku dost krve, aby mě slyšel, případně já, jestli jsem to fakt řekl, nebo to jsou halucinace. Setrvačností držíme na konci balíku do dalšího kopce. Překvapivě ho vyjedu a jistím Kolíkáče. Pak se dá konečně dýchat a myslet. Kolíkáč to glosuje, že paráda a tohle potřeboval, což spouští další nástupy a šrot. Ach jo.
  3. kolo začíná furt v tempu, v kopci se opakuje historie z druhého kola. Nechápu, že to ještě dávám, ale letíme oranžovou lajnu přes horizont a za chvíli jsme zpět. Kluci řvou blahem, nebo se mi to zdá? Jsem mrtvej, zase, rozloženej na atomy a zralej na ochlazovací koupel v reaktoru. Ale furt tu jsem, ty oranžový blázni mě dodávaj víc energie než je souhrnej výkon nedaleké JETE. Druhý kopec nám jde nějak líp a následný lajny po horizontech taky přežijem. Kapr analyzuje situaci, kdo je kdo a tak. Chceme líp najet na první kopec ve 4. kole, ale je to zakleté. Kapr hlásí, že si splnil sen jet s náma a vystupuje si. Dojíždím to jako v předchozích kolech , ale cítím, že ten tah už slábne. Zůstáváme sami, balík mizí, mrzí mě to, ale ve dvou jsme bez šance. Zbývá čekat, koho to ještě vysype. Jedu dál, co to jde, točíme a nabíráme další odpadlíky.
  Z Kolíkáčovi kategorie nikdo, až v magnetu před posledním sjezdem modrý dres Olympia, na který upozorňoval Kapr. Chválím Kolíkáčovi jeho víru ve sjíždění a ze srandy přidám i "a rovnou mu za to vezmem". Přichází překvapivý souhlas, tak ještě jednou ukecat nohy k pořádnýmu šrotu, ale odměna je sladká. Olympia v dálce za nami a my letime krajinou dál. Do poledního kola ještě nabereme posilu z Kooperativy, co pěkně tahá.
  Poslední kolo se točíme, ale jak se blíží cílový kopec je to víc a víc na mě. Počítal jsem s tím a tak my to neva. Kluci ještě hlásí ať neblbnem, že je to dlouhý. Odtáhnu rovinu pod kopec, připraven jet, dokud bude třeba, ale Kolíkáč mě nástupem rychle vysvobodí. Odjíždí s Kooperativou, zbytek parádně nechává za sebou. Já se furt držím na dohled a nejede se mi zle. Tak tohle jsou ty slavný nohy z nebes? Postupně se dostanu za Kolíkáče a ten na mě počká. Pak už to jen doklepeme euforicky do cíle s napětím, jak to vlastně dopadlo.
  Výsledky se nepovedli pořadatelům, nám zas slavné vítězství, ale to nevadí. Jsme mrtví, rozsekaný, ale spokojený, že jsme tam nechali vše. Pro Kolíkáče nakonec krasnej vicemistrovskej vikendovej UAC double. A i když si třeba historie bude pamatovat jen vítěze, náš web nikdy nezapomene tohle galaktické týmové představení.
  No a já osobně zajel letošní něj závod, jak podle wattů, tak pocitově. Po týdnu bez odpočinku a těžkejch 3-6h tréninkách. Takže se ta regenerace asi fakt preceňuje...

  
  
  
• Kolíkáč – Odšťavňovač zn. Luke
  
  

  V sobotu jsem si pochvaloval, jaké letos je na závody počasí, že jsem nezažil déšť a zimu a v neděli nevěřícně koukám na radar, jak se na Temelín ženou zelené příšery. Roztočit nohy na start z ubytování, zalézt do budky v Dříteni a poslouchat nesmělé bubnování kapek do střechy. Vždyť je to vlastně jedno, stejně dnes budu promočený, ale lézt na start s mokrým zadkem se mi nechce. Na parkingu k Lukovi do auta odhodit zátěž a v nejlehčí variantě se vydat i s Kaprem na týmové rozjetí. Taktika je dnes jasná, uviset co půjde, startujeme všichni dohromady a určitě takových 50 lidí je výkonnostně trochu někde jinde…
  Sjíždíme k přehradě a kousek za ní se opravdu zastavuje a vycvakává. Takže ostrý start hned pěkně do kopce, nějak nemáme sílu se cpát do předních linií, snad každý ví, kde je jeho místo A už se to drtí, vůbec mi to nechutná, i když se až tak nejede a je to vcelku spojené. Magnetem se mi stává zadek Luka a Kapra, který se nějak dobře nasnídal a posílá to tam neuvěřitelně. Už jsme nahoře a já jsem slušně poblitej. Jak já ty starty v maximálkách nemám rád. Tuchonice a další brdek hezky na hrubo, jsme stále součástí čela a za tohle budeme určitě inkasovat solidní účtenku od pana vrchního. Ale nechci svěsit, když furt před sebou se mi vrtí 2 orange zadky!
  Dolní Kněžeklady ukazují odvrácenou tvář cyklistiky, borci se sbírají z asfaltu, ze dvora vyjíždí vracející se Jarda Halík a v následném brdku jeden borec zastavil přímo uprostřed silnice. No uff, tohle jsme naštěstí přežili, ale tu krutou lajnu, co se poté rozjela, to prostě nechceš! Anebo chceš? Když jsi neodpadl, a přitom za Tebou zůstal Pepa Vejvoda? No ty bláho, spíše ho lituji, jelikož se ani nedostal k tomu, aby ukázal vrchařské kvality, ale spíše si někde více přibrzdil v tom zmatku a někdo to odpojil. Mě zachránily zase ty oranžové magnety, díky, že jste tam byly!
  Padáme k řece a jedeme další okruh. Kapr do stoupání najíždí znovu skvěle blízko čela a zkušeně se pak prosívá, abychom nahoře zapadli za Luka, který to za nás vše vyřeší. No není to u mě vůbec zadarmo, ty začátky kopců, jsou tak bolavé, ale ty vršky zase tak opojné! Luku díky! Jana fandí, Kapr hlásí, že už další brdky nedá, ale furt tam je. A v grupě je i z naší kategorii Kamil Ježek, Jirka Halamka, Mirek Pechouš, tak safra tohle je přece motivace! Já jsem ale spíše na ocase s Milanem Millerem a Jirkou Šrainem, tihle dva jsou jistota, že by to nemělo odjet. Ale asi nejzásadnější stoupání na Horní Kněžeklady se mi vůbec nejezdí v pohodě. Stále čekám, že v dalším okruhu se trochu srovnám, že se snad trochu zpomalí, ale to se tak neděje. Takže na krev to nahoře díky Lukovi dolítáváme zpět do skupiny, ale počítám, že už v dalším kole se to taky nemusí povést.
  A je to bohužel tak, Kapr si ve 4.kole vystupuje hned u řeky a já nahoře před horizontem vím, že je i tady můj konec. Ale Luke tu zůstává se mnou, formujeme se do mini grupy a zkoušíme sbírat odpadlíky. Navíc jsou tu i moje holky s bidonama, což taky dodává sil. Pijeme, co hrdlo ráčí, tohle je prostě super servis. Luke jede dlouhé a tvrdé špice a hle, jsme odměněni, Pechouš je náš! Valíme do posledního okruhu s nadějí, že by třeba ještě někdo vypadnul, a hlavně, aby nás zezadu nedolétl Pepa Vejvoda.
  Tohle je nesdělitelné, když vám týmový kumpán táhne špic a mele vás na marmeládu. Ale nohy mi jedou, jsou bez křečí, tak ten poslední cílový brdek tam zkusíme poslat hned od přehrady. Hákuji Honzu Píchu, odskočili jsme zbytku, ale tohle je na mě moc, Honza odjíždí, ale zezadu přijíždí znovuzrozený Luke. Tak to má grády, valíme společně k cíli, tohle se nezapomíná… byl jsi skvělým odšťavňovačem, vymačkal jsi ze mě úplně všechno. V cíli se mu složit na záda a šeptat, že za dnešní závod má u mě večeři v Tančícím domě s výhledem na hrad!
  Nakonec 7. flek v Déčku a na mistráku UAC je přede mnou jen Jarda Halík. Tak to byl můj vicevíkend, jak má být! Užil jsem si ho, díky kumpáni! Jo a nakonec ani nekáplo!