Akce Roudnice nad Labem 2022

Akce Roudnice nad Labem patří do kategorie UAC. Datum: 2022-07-06.

Propozice :: Celkové výsledky :: Foto :: Diskuze

Historie: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2014 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021

• Žába – 3x rovinka v Roudnici
  
  

  Roudnice začala už ve čtvrtek. Teamový trénink na časovku trojic začal trochu nešťastně příliš blýzkým setkáním s asfaltem už cestou na sraz. Koza kope. Ale co, Pepan poskytl dezinfekci a společný trénink nám šel parádně. Jen domu jsem se moc netěšil.
  
  Sobotní Tálín nepřipadá v úvahu, v neděli jen volně, v pondělí bez rozjetí a tak v úterý v 9:47:30 s nohama z olova, bandážemi a neoholenou nohou jsem zajel solidní bídu okořeněnou spoustou chyb. Odřeniny pálí, noha oteklá, vůbec jsem neměl chuť jet totéž ještě odpoledne. Ale nemohl jsem v tom team nechat. Sundal jsem obvazy, přemazal extra vrstvou Betadine a krátké rozjetí před startem. Nervózní domluva před startem, snaha předem domluvit stupňování výkonu, signály, a střídání ve větru... Ještě že nás z toho vysvobodilo odpočítávání 5 - 4 - 3 - 2 - 1 - START.
  
  Nervózní rozjetí, nenacvakl jsem se na poprvé, Pepan jede do zábrany, ale už se řadíme do těsné formace a jedeme. Ze začátku rozvážněji, postupně jsme se usadili do solidní podlahy. Protivítr nám jde parádně, na bočním větru v polovině trochu panika z mé strany. Tempo stále stějně ostré a pěkně to štípe. Nesmím se šetřit a zároveň nesmím po odstřídání odpadnout. Po větru je to strašný kalup, ale není to o nic snažší. Naštěstí do stoupání přeskočí do čela Čamrda a pomůže nám vyvézt těžké zadky přes kopeček. To fakt pomohlo. Chvíli jsem si říkal, že bych možná měl na špici brzdit tempo, aby mě v kopci nenechali, ale takhle to bylo perfektní. V klesání vytočené 55-11, zatáčka projetá důstojnou rychlostí a už jen závěrečné utrpení do cíle. Bylo to skvělé. Takhle kvalitně jsem se dlouho nezmáčkl, sdílené utrpení je nějaké lepší než sólo hrabání zenové zahrádky.
  
  Doma mám středeční Roudnici zakázanou, že prý jsem blázen jestli zase sednu na kolo. Ale ségra chce domestika. Alespoň zajedu fandit na start. A kdyby to vypadalo dobře... A ono to bylo dobré
  Nejdřív jen tak pro zábavu. Trocha aktivity, první pokusy o únik a sjíždění cizích úniků. Nic z toho nebylo myšleno vážně.
  Ve druhém kole váženě stoupání z Vetlé 41 km/h?? Třetí kolo úplně plonkové. Už mám pocit, že nám frnkne dvojička vrchařů. Je jasné, že šance na uzrhnutí bude pár km za startem na bočáku. Balík si tam užívá terezín.
  
  Vzniká únik, kterému nevěřím. Možná chyba, docela letí a mizí balíku. Takhle ne, opírám se do toho a snažím se zapojit další. Jestli tohle nesjedeme, můžu se vytratit dozadu na pokec se ségrou. Druhý pokus o únik je můj ale bylo to marné. Ještě jsem se nevrátil do balíku a do třetice. Filip Šlajchrt letí neskutečně, sotva stačím v háku, špice jsou peklo. Bobek ukázkové brzdí balík. Za chvíli se dotáhl Karel Vlk a třech dřeme už mimo dohled balíku. Tohle je moc. Nechci se vézt, točím špice poctivě, ale cítím konec. Už před stoupáním z Vetlé odpadám z háku Filipovi a ve dvojici si nedokážu odpočinout. Ve stoupání už sólo. Škoda, potřeboval jsem minutku v háku na vydýchání. Místo toho jedem za své 50 metrů za sebou. Karel to ještě zvládl, mě na cílové rovince přeletí spurt.

  
  
  
• Luke – Coubertin
  
  

  Roudnickej závod je pro mě trochu zvláštní, časovky jsou tu super, ale stejnou placku kroužit pořád dokola? Většinou na té rovině nevím co mám dělat, na větru to mám s výkonností a lehkostí těžší a loktovat se o pozici taky nemám rád. A Roudnice tohle slibuje na cca 2 a půl hodiny. Vždycky to tedy skončilo tím, že jsem si užil časovky a hromaďák nechal spurterům. A postavit se na start vlastně někdy bývá to nejtěžší.
  Letos ale v jednotlivcích zajedu nejhorší časovku za poslední dva roky (dle výsledku, dle pocitu asi nejhorší časovku vůbec). V půlce trati už končím sezónu nebo prodávám kola. Ale Coubertin má zas jednou svůj den, štěstí je unavený a sedne i vola, na krku se houpe placka z mistráku a nálada stoupá. Odpolední trojice se časově i pocitově dost povedou, takže přemýšlím o vyjímečné účasti na tomhle rovinatém podniku. Pořád se mi ale spíš nechce, navíc má foukat, hrozí terezíny, pády a kdo ví co hrozného. Nakonec to ale otočím jako plus, dyť jak líp potrénovat na větru, než při závodě. A hold se budu trochu bát loktovačky a o to víc to bude bolet a o to lepší trénink to bude. Navíc to tak trochu dlužím tomu Coubertinovi za včerejšek...
  Takže stojím na startu, z týmu sám, bez plánu a cíle. Teda cíl je, nesmotat se. Je tu pár známých tváří, hlavně UAC, ale hlavní hvězdy nějak chybí. Vyrážíme a první půlka okruhu je proti větru nebo na bočáku. Moc se nejede, občas někdo zkouší odjet (sic!) proti větru. V zásadě jednotlivci, nechápu. Tempo se díky tomu ale drží docela vysoké. Po větru pak nástupy pokračují, ale nic co by vypadalo nebezpečně a já se snažím jen reagovat na elasticitu balíku. Po rovince do Vrbic letíme 55 a i v háku člověk dost často točí přes 300W, tak si řikám, že první a jediný brdek na trase bude asi hodně pekelný. Pak se nechám zavřít a do brdku tak najíždím hodně zezadu. Přitom se to trhá už při výjezdu z vesnice. Roztočím tedy nohy co to jde, abych aspoň pobral dobrou skupinu, co se (snad) dotáhne do čela, ale najednou koukám, že odpadající skupinky míjím. To mě povzbudí, navíc jak fouká do zad, tak je to opojný pocit. Před křižovatkou doprava jsou sice 2% sklonu, ale Garmin ukazuje 46 km/h. Na horizontu akorát chytám konec čela, ale na rovině se nikam nejede, takže je jasný, že si nás dost lidí sjede. Využiju situace a hned se cpu na čelo a sjezd i zatáčku v Kyškovicích jedu z první pozice. Zvednu se do protisvahu abych se nepropadal moc, kolem se prožene pár lidí a hned koukaj koho odpárali. V 20 sekundovém brdku odvážná myšlenka, ale když to vidím, radši se od nich držím dál. Rozhodně nemám v plánu nějaký zoufalý pokusy o únik v prvním kole a pod. Pak pravá a průjezd přes pásku do dalšího kola.
  Začíná se občerstvovat, takže se nikam nejede, pár lidí to zkouší vyhecovat, že jsme odjetý. Projíždím špicí, abych neurazil, což mě i tak řadí k aktivnější polovině, ale rozhodně si nemyslím, že by tohle mělo nějakou šanci na úspěch. Pak se jede vcelku v klidu, občas někdo zkusí odjet, ale na čele se jen přišlápne, nic co by stálo za zmínku. Nejdelší únik dne tak předvede Jirka Baier za půlkou druhýho kola, který i na malou chvilku zmizí z dohledu. Já mezitím piju a šetřím na další brdek. Snažím se do něj najet líp, to se daří, ale přijde mi, že se moc nejede. Na horizontu kotvení, napiju se a mažu do čela ke sjezdu. Tentokrát se necpu úplně na čelo, ve vesnici si v zatáčce nechám trochu mezeru. Pár lidí za to opět bere, na horizontu koukaj jak skvěle odjeli a už se brousí karbon o asfalt. Naštěstí jsem k těmhle pokusům přistoupil dost skepticky, tak ještě stíhám uhnout dost vlevo a minout kolem letící kolo.
  Pár lidí se snaží dál závodit, ale zbytek je spíš pro, to uklidnit a dát šanci těm co spadli málo, nebo vůbec, se vrátit. Někdo odjel i spacifikovat čelo a do třetího kola už zase jedeme jako balík.
  3. a 4. kolo jsou jak to druhý, já se po pádu přeci jen motám spíš u čela, což znamená občas se objevit na špici a radši někde přišlápnout navíc, když se mi nelíbí, jak to kolem vypadá. Přijde mi, že ten brdek se nějak extra nejezdí a jestli ho nedám, tak asi až v posledním kole. A tereziny na větru jsou taky zvládnutelný, takže ani hoblovačka škarpy není úplně bezpodmínečně nutná. To mě docela nakopne, protože se zdá, že nohy jedou, ale spíš to je tím, že se obecně nejede kdo ví co. Přijde mi, že ani nikdo nemá jinej plán než závěrečnej spurt, takže vlastně není o co jet. Občas to ještě zkusí Jirka B, nebo Víťa Novák. Já si řikám, že bych to taky zkusil, pokud by to mělo mít aspoň 3-4 lidi, ale nic takového se neděje.
  Je tu poslední kolo, já mám skoro vypitý bidony, takže to vyšlo ideálně. Proti větru dost lidí zase zkouší odjet, ne, že by mi to vadilo. Nic z toho, samozřejmě. Pak po větru pohoda klídek, pokec s Lukášem Kindlem. Takhle jsem si vlastně asi přál závodit když jsem začínal, přijíždět pod poslední kopec nebo brdek ve vytrvalostních tepech. Před brdkem ale rychlost a nervozita stoupá, stejně tak tepy. Daří se mi držet v top 10, jak radil Bobek. Jede se možná jak v prvním kole, víc ne. Navíc mám dobrou pozici, moc se nepropadám, furt v háku. Nahoře čekám, že se zvednem a poletíme až do cíle, nějaká rezervička by na to i byla, ale na horizontu se zase kotví. Trochu mě to rozhodí, přemýšlím, jestli za to mám vzít sám. Ale asi jsme se měli před tím s někým domluvit, sám asi nemám šanci. Do sjezdu si ale zase aspoň propagačně nastoupím, abych jel zase z prvního místa. Bohužel si ale shodím řetěz, naštěstí mě nějaká dobrá duše upozorní a tak je ještě ve sjezdu vše vyřešeno. Ztrácím dost pozic, ale žádný problém. Na horizontu protisvahu jsem furt s čelem. Váhání pokračuje. Zkusím skočit za Víťu Nováka, ale zbytek máme za zadkem. Tak se na špic nehrnu, škoda, ale zkusit se má všechno. Pak se to přes nás ale docela přesype, tady jsem asi měl být drzejší. Spurt proti větru pak od zastávky není úplně zlý, ale než přeskáču pár lidí a začne opravdový spurt, udělá se dirka a zbytek spurtu už jdu proti větru, stejně jako Jirka Baier z druhé strany skupiny. Rychlost mám na konci větší, ale pár cm nakonec chybí (dle časomíry setina sekundy). Celkově 12, na top 10 určitě bylo, ale top 10 nikoho neza. Na výhru samo chybělo asi tak 1000 dřepů denně a 20 cm obvodu na každým stehně, ale za ten spurt se nestydím. Celkově jsem to myslím zvládl pěkně. Nepřekvapivě bedna v ELM, dokonce i v UAC by to bylo na bednu, ale tam jsem se letos nezvládl přihlásit. Nejvíc ale potěší, že se mi jelo dobře, od začátku do konce, což se mi letos na hromaďáku ještě nestalo. Ne že by to byla loňská forma, ale aspoň ten pocit za to stojí.