Zajet velký etapak pro mne vždycky byl jeden z největších životních snů. Pokoušel jsem se o to několikrát a pokaždé do toho něco vstoupilo. Poprvé to měl byt bikový etapak dvojíc s Marťas. Ale tu sezonu jsem nakonec musel celou vynechat, pač opravovali mne motor. Pak jsem se přihlásil do Korutan, ale přišel covid a ročník zrušili. Další ročník už byl, a zdálo se, že to dokončím. Ale přišly naléhavé rodinné problémy a po 4 etapě jsem to musel zabalit a odjet domu. Nerad odcházím poražený, a tak si ke svým šedesátinám jako dárek dávám startovné na další ročník.
Mám k tomu závodu velký respekt a i obavy. Přece jen je to teprve květen, forma tou dobou nebývá nic moc. Navíc počasí v květnu v Alpách nebývá stabilní. A nepovedlo se mi nikoho zlákat do party, takže jedu tam sám. Nu a co, mám tam par známých z loňska, na trati sám nebudu.
První dvě etapy se mi jedou celkem dobře, upalují celkem bezmyšlenkově, všude kolem nálada hodně závodní, ve skupinkách snaha se spíše ujet, utrhnout soupeře, než spolupracovat, takže občas mám pocit, že jedu se skupinami, do kterých nepatřím. Taky v poslední čtvrtině vždycky vypadnu a dojíždím už na samotku. Když se podívám na průměrný výkon, je vyšší, než loňský a obávám se, že takhle cely týden nemohu vydržet. Taky když si po druhé etapě dávám svých 12 km na vyjetí, mám vůbec problém otáčet s klikami a celou tu půlhodinku protrpím.
Tak od třetí etapy měním taktiku. Vytipoval jsem pár závodníků, s kým by se dalo dohodnout skupinovou jízdu. Před startem se domlouváme, a oni jsou moc rádi. Ve skupině jsou tři Tomase a já. A to se začíná naprostá paráda. Jedeme svižně, ale setrvalé, na každém sebemenším brdku, který by každý pořádný závodník jen tak přehoupl, shodíme na malý tác, šetříme spoustu sil. Jeden s Tomasů takový styl jízdy neunese a v jednom z brdku nám odjíždí. Nu a co, ještě dva mne zbyli. A ty vypadají naprosto šťastné. Začínají tomu říkat Igor group. Ale ne, Tomasů je tu víc a jsou taky o něco starší, tak trvám na názvu Tomas group. Etapy tady skoro vždy končí na kopci, tak spolu jedeme pod poslední stoupání, dál už každý za své. Nu a? Třetího Tomase v závěru hravě předjíždíme.
Čtvrtá etapa pro mě stává vrcholným zážitkem. Po startu balík se rychle rozpadne, a tak v té naší zadní častí zůstává dost lidí. Prvních 40 kilometrů jsou rovinaté, a tak se vezeme s průměrem přes 33 skoro zadarmo. Pak první kopec, a vracíme se k naší včerejší taktice. Ale skupina se nám čím dál víc rozrůstá a pod poslední kopec vezu balík aspoň 15 lidi. Tenhle kopeček znám z loňska, je dlouhý 6 kilometru, má hodně prudký začátek, pak zmírni a pak do cíle ještě 3 kilometry rovinka. Dnes cítím, že mám na to tu svojí skupiny vyhrát. Od začátku za to beru a dělám náskok, a ujíždím a ujíždím. V kopci si věřím, ale mám obavy s té závěrečné rovinky. Pokud ty vzadu začnou spolupracovat, mohou mně dojet. A tak tu rovinku protrpím snad víc, než kopec samotný. Ale mám to, a s přehledem! Záplava kladných emoci, úleva, uspokojení. Akorát už teď vím, že zítra tohle opakovat nebudu chtít, jednou mne to stačí, nejsem ani trochu kanibal.
Ráno cítím náznak krizí: mám pořad hlad a žízeň, a mrznou mne nohy. Tak beru volnější tretry a silnější ponožky a jsem rozhodnutý pátou etapu odjet udržovacím tempem, což taky činím.
Poslední etapa je vyhlášená, jako časovka do kopce. Ale až tak úplně časovka to není. Startuje se v blocích po 30 lidech, jako první dámy, a pak podle dosažených výsledků od konce. A taky do každé skupiny se přimíchá par borců z popředí, aby aspoň pro ně to byla časovka. Jede se po vyhlídkové alpské silnice do výšky něco málo přes 1600 m. S vyhlídkami je to dnes horší, od prvního kilometru máme mlhu, která čím dál hustější. Na vrcholu viditelnost tak 5 metru. Už nemám důvod nikomu nic dokazovat, jedu tak, aby sily stačily až na vrchol. Nu a mám to! Blahopřejeme si navzájem, zával emocí, ale zima je hrozná, tak se rychle doobléci a opatrně dolu. Silnice je mokra, viditelnost nulová, zima, žádný požitek z toho sjezdu nemám, ale dole už je zase léto.
Závěrem: Vrchol sezony mám za sebou, vím, že po té spoustě kladných emocí přijde útlum, ale pak se všechno srovná. Krásný, perfektně zajištěný závod. A počasí nakonec taky vyšlo na jedničku. Nevím, jestli bych se tam ještě jednou chtěl vrátit, ale to se musí chvíli rozležet v hlavě.