Víkend bez závodů, trochu si odpočinout, odreagovat se. Chystáme se na chalupu a v Jičíně netradičně v srpnu Jičínská 50. Loni jsem jel, přesvědčil se, že na bajku jezdit neumím, bojím se a bez tréninku to prostě nejde. Ale červíček hlodá, přeci jen to má atmosféru, loni to bylo pěkný a i když to neumím, poslední asi nebudu. Navíc udělat Korďasovi čárku mezi účastníky. Skvělý pořadatel si to zaslouží, takže se hlásím i letos, zbaběle na krátkou a doufám, že na trati nebude tolik lidí, což mě loni vadilo asi nejvíc. Teda taky přijdu o pár technických sjezdů, což s letošním bajkovým nájezdem 29 km je určitě plus.
Pěkně bez stresu, protože vím, že pojedu jen o to se nezabít. Stíhám si projet kousek trati, vlastně mě ani nenapadlo si jí projet celou, třeba den předem. A o tom to je, bajk je prostě celej tak trochu punk. Mrknu na zdejší ceněnou vychytávku pár km před cílem - schody pod most do potoka a průjezd korytem potoka pod mostem. Oproti loňsku se nic nezměnilo, tohle půjdu pěšky... Tím si odškrtávám jednu zrádnost a druhá je brod přes Cidlinu, tam jen suše konstatuju, že loni jsem to nějak projel. Sice poslední dobou pořád prší, ale Korďas není blázen a kdyby byla nějak extra rozvodněná, tak nás do ní nenavede... Takže znáte to, jsem v klidu, pohoda, punk!
Ještě větší punk je přijet na start 5 minut před, krásně rozjetej, na pohodu. Stojím vcelku (čti úplně) vzadu, hned za paní na trekovým kole s blatníky a pánem s batůžkem, co vypadá, že veze i deku na piknik... Je odstartováno, paní s blatníky nemůže nacvaknout (nebo se rozjet), a tak chvíli trvá, než můžu vyrazit. Nějak sem si myslel, že nebude problém se dostat rychle dopředu, ale bajkový řídítka jsou hrozně široký. Navíc dopředu se cpou i další, což by na silničce byla výhoda a člověk by se vyvezl v háku, jenže tady ti bajkeři... No stejně jako mě prospěje občas závod na bajku, měli by si dát něco v balíku. Takže děs, panika a totální neplynulost. Vyjíždíme z města a sice nějakej posun nastal, ale minutu na čelo mám. Pak si před náma někdo ustlal v první louži na trati a je to víc jak minuta a půl...
Díky tomu pádu se to ale hezky natáhlo a dá se předjíždět. Tedy směrem nahoru, směrem dolů to je horší, ale zatím bez technickejch záludností, tak to jde. Začínají přibývat louže a bahno, zatím to neklouže. Brod přes Cidlinu, která mi přijde drobet rozvodněná, všichni v pohodě projíždí, tak beze strachu jedu taky. V půlce mě proud skoro zastaví, už se vidím, jak tam sebou plácnu, ale nějak to projedu. Vody tam teda bylo si tak někam nad kotníky, když byla noha v dolní úvrati...
Tak to bychom měli, míříme do Železnice a chvíli po silnici, takže se můžu z toho punku na chvíli vzpamatovat. Po asfaltu se přesouvám o jednu skupinu vpřed, ale to už se stoupá k radnici, kde má být jakýsi slavný průjezd radnicí. Odbočujeme na stezku pro pěší, která je zpestřena schůdky směrem vzhůru. Panikařím, nikdy jsem po schodech nahoru nejel. Zbytek závodníků ale vypadá nezaujatě. Naštěstí mám dost velký kola, abych zaznamenal jen občasné drncnutí a jinak se spíš věnuju držení si odstupu od borců před sebou co vypadají, že si brzo přeloží. Ale asi maj balanc docela natrénovanej.
Za radnicí fandí Korďas, což potěší a já si zas chvíli užívám normálního asfaltu. Jenže ne dlouho a je tu sjezd po podmáčené louce, kde zas nabírám menší ztrátu, abych jí sjížděl, když se to narovná. I když cítím, že mám fyzicky na víc, technicky je tohle tak hrana, protože čím dál tím víc bahna a podkluzování působí problémy i lidem kolem. Přežívám bez ztráty kytičky. Stoupá se a dojíždím další lidi, jsem rád, že bude rozdělení tratí. Chvíle napětí a hurá, 20 lidí na dlouhou a 3 na krátkou. Ideální poměr! Po chvíli jedu sám, jsme v Brádlecký Lhotě, míjím další jezdce a trasa vede po asfaltce na Kyje, kudy vede i závod JCL na Tábor. Tady předjedu snad 20 lidí, nikdy nehákuje. Pořád silnice, i sjezd na silnici. Míjím občerstvovačku, a to už znám, konec se blíží.
Trasa zabočuje na pěšinu do lesa, vůbec nejsem zvyklej na tuhle rychlost, takže míjím nějakou cedulku s vykřičníky, ale nikde si nevšimnu, na co jsem si měl dávat pozor. Radši se ale snažím nepřitápět, což se hodí v momentně kdy vletím do pěknýho bahna, až mě to vyhodí z trati. Ale pořád se nevalím, takže jsem spokojen. Dojel mě klučík, který to má dost v ruce, nebo se nebojí. Nejspíš obojí. V každým brdku jde ze sedla a docela valí. Já sice v pohodě držím jeho rychlost, ale ve sjezdu a v bahně mě neskutečně mizí. Na louce ho zas dojedu, než mi zmizí v dalším sjezdu. Na dalším netechnickém úseku ho zase dojedu. Pak přijde další technickej tríček polem a výjezd na Zebín, kde zase ztrátu sjíždím. To ale vlastně není moc dobře, protože musím zpomalit v takové bahnivé pasáži a tohle já nějak nemusím. Nejedu si podle sebe a za chvíli už se válím v bahně. Jo, to sem tak nějak čekal. Nevadí, stejně by mi ve sjezdu zase odjel...
Pořád se mi ale jede dobře a na delší rovince se zase vracím. A to už se blíží schody do potoka. Typuju, že je taky půjde pěšky, přeci to sjíždí jen ti nejlepší... No, tak to jsem ho podcenil. Proletěl to hustě, to já mám čas prohodit pár slov s pořadateli. Prý je dobrý se s tím nemazat a nasedat rovnou v potoce. No jo, dyť mám nohy stejně mokrý, tak je to fuk...
Po další koupeli nohou už se těším do cíle a světe div se, zase se dotahuju, těsně před cílem. Proletím průjezd přes loučku, kde nějaký kluci fandí. Prý dobře valím. Jo, kdybyste mě viděli, jak jsem se válel v lese... Cíl ale není na silnici, ale po průjezdu technickým okruhem přes místní parčík. Musím přiznat, že to není novinka, jel jsem to už loni, ale pořád nevím, jak se která překážka jmenuje, ani jak by se měla správně přejet. Hošík si s tím samozřejmě poradí o dost líp, a tedy mi zas ujíždí. Já to prostě přejedu, nejspíš tím, že mám dobrý kolo, si ani nedám na držku a jsem v cíli.
V cíli jsem spokojenej, jako těžkej trénink dobrý, i bez extra ambic byla pořád chuť jet, od rozdělení žádná tlačenice, takže paráda. Oproti loňsku pro mě krátká trať určitě dobrá volba, sice jsem se pádu nevyhnul, ale loni byli dva a navíc spousta úseků, kde jsem se fakt necítil dobře. Letos jen občas bahno, ale tam jsem věděl, že když padnu, tak se mi nic nestane.