Akce Jižní Čechy 2021

Akce Jižní Čechy patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2021-10-01.

Trasa :: Diskuze :: Flyby :: Foto

• Kolíkáč – Matroš pomalu dochází a nebude!
  
  

  Jako když feťáci dostanou echo, že už matroš pomalu dochází a nebude! Opojné krátké – krátké a nasávat sluneční paprsky a hladké asfalty! Tohle se neomrzí! Ještě nás doplňuje LukiDan a dodává tomu parádní šťávu! Tohle není podzimní výlet, tohle je pořádný maso! V neznámé krajině sešlápnout plynový pedál až k podlaze a hákovat co se dá! Když zbydou síly vlézt na špic a oplatit kamarádům tu rozkoš v háku. To není země, to je zahrádka! Hodinu od baráku a jste najednou na jiné planetě. Bez aut, bez provozu! Hrajeme hru, kdo najde díru v asfaltu, tak vyhrál! A takhle ji hrajeme 150 kilometrů a málokdo něco najde. Stádlec a padáme k Lužnici. Prý to bude rovina, ale tohle je pravý alpský sjezd. Sice krátký, ale o to kouzelnější místo dole u řeky.
  Stádlecký řetězový most přes Lužnici stojí od roku 1975 pod městysem Stádlec a je posledním dochovaným empírovým řetězovým mostem v Česku. Původně, v letech 1848–1960, překlenoval Vltavu u Podolska. V roce 1959 byl jako Podolský most prohlášen národní technickou památkou. V letech 1960–1975 byl rozebrán a přemístěn na dnešní místo na Lužnici. Wikipedia.
  Krása, dívat se na dílo našich předků. A pak už to zase drtit směr Bechyně. Tohle si prostě zaslouží pravý italský kafé se zmrzlinou a zákuskem. A větrník! Sluníčko do nás pere, tohle je fakt říjen? Sedělo by se sedělo, ale tlačí nás čas a zbývající porce kilometrů. Vítr pomáhá i k nejvyššímu bodu výletu až do výšky přes 700metrů. Tak tady už je v hlubokém lese cítit, že podzim nemilosrdně přichází. Tady nechceš defektit, to bys umrznul ve škarpě. Naštěstí to prolétneme bez zastávky a užíváme si v závodním stylu sjezd do Mladé Vožice. Takhle mě z kopce dlouho nebolely nohy. A další peklo má přijít, Řemíčov – Výlevy mi z nohou udělá totálně prázdné nohy Luke stupňuje tempo, s LukiDanem vlajeme. Kilometr do cíle a já prosím už jen o vytočení nohou, nechci k autu přilítnout na 190 tepech Safra to se to tedy povedlo, Luku díky za ukázání skvělých míst, ten okruh neměl chybu! LukiDane díky za špice a společnost!
  

  
  
  
• Luke – Oslava cyklistiky
  
  

  Prvního října, den prý cyklistice přející (jak jsem zjistil večer, mezinárodní den cyklistiky). Nějak se nedaří pověsit kolo na hřebík, nebo aspoň do trenažéru. A to je dobře. Předpověď totiž hlásá krátký a Kolíkáč chce jezdit asi dokud nenapadne sníh. Koloděje už jsou naštěstí dost krátké, aby člověka zničili na několik dní, navíc se na náš výlet chytne ještě LukiDan. Vytáhnu naklikanou trasu s názvem Belgie - málo kopců, upravím délku a přidám pár stojek, aby to nevypadalo jako rovina, i když vím, že většina bude jen o svezení. Ale moc se mi do kopců nechce a na pár stojkách v nejhorším kluci nebudou čekat dlouho.
  Začínáme za Miličínem a přestože nabereme sotva 100m do výšky, prvních 15 km nás zahřeje víc než dost. Což ale nikomu nevadí, protože úplně vedro ještě není. Konečně se začíná klesat a užíváme si kýčovitý černý asfalt bez děr. Vzhledem k hustotě provozu ani nemusí být nový, srnky a bažanti do něj díry neudělaj. Obkroužíme Jistebnici, kam sice vede luxusní asfalt, ale to už jsme loni jeli. A tady není o nic horší. Neustále klesáme podél potoka, až v Nadějkově přichází první Belgická vložka. Promotat se mezi domy a po úzké polňačce stoupáme ke zdejší kapličce. Ne, shodit na malou a odfláknout to prostě nejde. Prudký sjezd ukazuje, že příště by to chtělo projet i z druhé strany. Opět se napojíme do údolí a pokračujeme v pozvolném klesání dál. Proč se místní říčka jmenuje Smutná, to v tu chvíli nemůžeme pochopit. Následuje stoupání na Radihošť, naštěstí o dost kratší než moravský skorojmenovec. Pak zas pořád na jih, s mírnou podporou sklonu a trochu větším odporem větru. Za Opařany už točíme směr Stádlec a to je další silniční klenot. Protáhnout se po hrázi rybníka, přehoupnout se přes menší brdek a pustit to dolů k řece. No pustit to úplně nejde, neb silnice je ne moc široká a dosti klikatá, ale zážitek to je intenzivní. Pak foto na mostě, který toho na most zažil nemálo a s podivem sledovat, že Lužnice pod ním utíká k jihu, i když ku Praze by to měla kratší na druhou stranu.
  A hurá nabrat zpět ztracené metry, což není zadarmo a zadarmo není ani následný přesun směr Soběslav. Vítr je dnes poměrně silný a nechat si malou mezírku je i na výletě navýsost nebezpečný hazard. Euforie ale propuká vzápětí, když se naše trasa stočí po větru. To i podzimní kamenný nohy chtějí jet, co to jde. Úzká silnička k tomu vybízí, jen Tatra v protisměru občas trochu vyděsí, ne místa tady moc není. Znovu překonat Lužnici a zamířit si to do Bechyně a rovnou na náměstí. Byla tam i cukrárna, ale Kolíkáč zavelel stylově "Gelateria!". A byla to dobrá volba. Posezení jak na Gardě.
  Do Soběslavi to proti větru docela zabolí, Kolíkáč docela zatápí a LukiDan zdatně sekunduje. Za to já se nějak propadám do podzimní letargie. Pomůže až průjezd lesem, kde se vítr trochu uklidní a hlavně traktor, který nás (vlastně jen mě) kousek popoveze. Ze Soběslavi tak nějak pořád stoupáme, ale začíná pomáhat vítr. Vezmeme to přes Choustník, kde se v neděli závodilo a kde je i největší provoz z celého výletu. Zemědělci nespí. Pak nás ještě prožene pán na elektrokole. Do kopce s námi drží krok a komentuje naše watty, na rovince mu chceme ujet, ale místo toho docela přiloží a jede nám pěknou špic. No dobře by se za ním letělo, pomáhá mu to prý do 50. Ve sjezdu mu ale mizíme, přeci jen by si s námi asi hodně rychle vybil baterku. Stoupáme z Hrobů směr Chýnov a Kolíkáč se nějak rozzávodil. Horizont v dálce za zatáčkou nás ale zase rychle uklidní, to by už hodně bolelo. Pak Chýnov a další stoupání, pozvolna pořád 3% a pořád aspoň 25 km/h. Občas si pochválíme, že tyhle zimní švihy na pohodu mají své kouzlo, ale jinak se moc nemluví. Nakonec se vydrápeme do 700m a užijeme si dlouhý průjezd lesem, kde už vládne podzim a lesáci. Naštěstí bylo sucho, tak těch pár míst zanesených kůrou nedělalo větší problémy. Pak se jen pohoupat směr Rodná. Začínáme se trochu kočkovat a končí to pětikilometrový sjezd do Vožice v závodním stylu. Tudy jsme jeli už loni s Turistou. Auto je dnes ale jinde, tak míříme na západ, kde v cestě stojí poslední pořádně okořeněný úsek přes Řemíčov, kde se dá nenápadně nabrat 100 metrů. Přitom ze začátku 4% nevěstí nic hrozného, jen pěknou úzkou asfaltku mezi chalupami. V lese by ale člověk už čekal konec a místo toho 11% rampa až kdo ví kam. No na podzimní výlet až až. Nahoře dvě vesnice divných jmen, jak k nim asi přišli? Hlasivské Výlevy a Řemíčovské Výlevy. Kolíkáčovi výlevy v kopci přejdu a dělám, že jsem je neslyšel. V Belgickém závodním stylu to mažeme dál, přeci jen vidina konce dodá ještě nějakou energii. Konečně Kolíkáč vyhlašuje konec a vytočení nohou, projíždíme poslední vesnicí Mitrovice, kde nám ještě z rozhlasu pustí veselou píseň na uvítanou. Tak to se povedlo, stejně jako celý dnešní den. Díky borci za společnost, krásná oslava mezinárodního dne cyklistiky.