Akce Přes tři vrchy Vysočiny 2007

Akce Přes tři vrchy Vysočiny patří do kategorie MTB Velosérie. Datum: 2007-07-14.

Nejdelší varianta má délku 85.00 km.

Propozice :: Celkové výsledky

• Andy – Přes tři vrchy Vysočiny aneb jak by se závodit nemělo
  
  

  Dnes mohu poskytnout kompletní návod na to, co v maratonu nedělat. Ačkoliv už za sebou pár závodů mám, na tomto jsem se chovala jako úplný zelenáč. Přitom příprava byly perfektní. Už večer před závodem jsem si připravila všechny věci s sebou a nastudovala mapku trati i profil. Jirka mi dal do kupy kolo, jelikož jsem měla stále problémy s přehazovačkou - vzadu mi pořád řetěz přeskakoval po pastorkách, řazení bylo problematické. Jirka se někde dočetl, že u inverzních přehazovaček to může způsobit zanesený bovden, a tak všechny rozebral, vyčistil a promazal. Přehazovalo to nádherně, na závod jsem se moc těšila. Délka trati 55 km a převýšení 900 metrů vypadalo velmi dobře, já toho na biku zase tolik nenajedu a v těžších terénech už vůbec ne, všechny MTB maratony dojíždím v poslední třetině a ve stavu "rovnou na áro". Ale tohle se mi zdálo dobře zvládnutelné i pro mě. V přípravě věcí s sebou jsem udělala první chybu - po poslední zkušenosti z Úpice (MTB Jestřebí hory), kde byly na 58 km čtyři přebohatě zásobené občerstvovačky, jsem se usnesla, že žádné jídlo vézt nepotřebuji, a tak jsem si zabalila jen jeden gel. Ráno jsme vstali v sedm, nasnídali se a v půl desáté už byli v Cerekvi. Ve městě byly všude orientační tabulky, takže jsme bez problémů našli obrovskou louku, sloužící jako parkoviště. Prezentace byla do desíti, tak jsme hned naběhli do kulturního domu a vyzvedli si tašky s věcmi. Zvlášností byl čip, taková umělohmotná destička, která se připěvňovala na botu. S takovým jsem se ještě nesetkala. Jelikož mě asi Cykloserver přihlásil hodně dopředu, měla jsem číslo 5. Jirka dostal 606. V prostoru před kulturákem byla spousta stánků s cyklo vybavením i občerstvením a všude mraky lidí. Dohromady se na startu sešlo odhaduji možná 800 závodníků. Každopádně zázemí bylo promakané, všude spousta místa, stan se sprchami, pěkné toalety, vlídní organizátoři. Vypadalo to, že celá Cerekev závodem žije. Už od rána byl pěkný hic, sluníčko se do nás opíralo, co mu síly stačily. Start krátké tratě byl v jedenáct, tak jsme se honem převlékli a jeli se alespoň na chvíli rozjet. Před startem jsem udělala chybu číslo dvě - jedla jsem naposledy v sedm ráno, takže před startem v jedenáct už jsem cítila hlad, ale nějak jsem to nestíhala a vlastně jsem ani nic neměla, takže jsem vyrazila skoro na lačno. Ale pořád jsem měla skvělou náladu, těšila jsem se, jak si zazávodím, na startu se mi podařilo dostat se zhruba do poloviny pole, což byla celkem dobrá pozice. Po odstartování jsem na to hned šlápla a udělala jsem chybu číslo tři a to tu největší. Ignorovala jsem všechny poučky typu "nepřepálit začátek", ignorovala jsem tepák, který permanentně hlásil 180 a více a prostě jsem závodila. Jelo se mi skvěle, předjížděla jsem celé skupiny cyklistů, první balík jsem měla pořád na dohled. Ani mi nevadilo, že hned první kilometry byly do kopce, po asfaltu se mi jelo skvěle. Ani vjezd na louku mě nezpomalil, naopak jsem předjížděla další a další závodníky. Poté se vjelo do lesa, kde se cesta zúžila a objevily se první kaluže a bahno. Hodně lidí se to snažilo objíždět a cesta se špuntovala. Já to v závodním elánu brala skrz kaluže, pořád kupředu. Jízdu jsem si fakt užívala, říkala jsem si, že asi poprvé opravdu závodím a ne jen někde visím na chvostu. A chyba číslo čtyři, v závodním opojení jsem téměř vůbec nepila (nějak nebyl čas). Terén byl docela mírný, tedy hodně nahoru dolů, ale kopce jen malé a žádné těžké technické sjezdy. Jen to bahno nebylo moc příjemné, Racing Ralphy po nich zase klouzaly jak na ledu. Skvěle se mi jelo až do 15. kilometru. Na něm mi ale najednou prostě došlo. Výrazně jsem zpomalila, nějak těžce se mi točilo nohama. Nejdřív jsem myslela že mám na kole defekt, pak mi ale došlo, že to, co defektí, jsem já. A tím závodní fáze závodu skončila. Od té doby to byl pro mě mnohem známější způsob zdolávání maratonu - na dojetí. Modlila jsem se, abych už dojela k občerstvovačce a tam se najedla. Ale chyba lávky, občerstvovačka byla sice hodně brzy - už někdy před dvacátým kilometrem, ale jídlo tam nebylo žádné! A gel jsem si dát nechtěla, věděla jsem, že ho budu potřebovat na závěr. Ještě před občerstvovačkou jsem, asi jak jsem byla mimo, vyjela z jinak perfektně značené trati, jela jsem prostě rovně a přehlídla odbočku doprava. Bylo to na 18. km a strhla jsem s sebou ještě dva cyklisty. Pánové, omlouvám se! Naštěstí na nás nějací další jezdci začali pískat a volat a tak nás vrátili zpět. Chvíli poté se odnikud vynořila Katka (známější jako Kámen úrazu) a v klidu kolem mě profrčela. To už mi udělala po druhé (poprvé v Úpici). Ani trochu slitování nemá s mým nalomeným sebevědomím, to jsou dneska lidi, ach jo. O kilák později mě předjel i Jirka a no a pak už mě vlastně předjížděli všichni, zbytek závodu jsem se už jenom propadala. V takových chvílích vždycky propadám do stavu, že nadávám na to, kolik peněz jsem do cyklistiky narvala, když na to stejně nemám, proč se hlásím na blbý závody a trápím se tam, místo abych ležela na louce, vdechovala vůni mateřídoušky a poslouchala cvrčky. V těchto chvílích bych nejraději hodila kolo do příkopu a šla domů. No po závodě se tomu vždycky směju a příští týden už jedu na další. Asi jsem divná. No nic. Po tom patnáctém kilometru se trať hodně ztížila, asfaltu bylo minimum, pořád to byl les, místy dost rozbahněný, pod bahnem byly často také kameny, čistě kamenných úseků bylo také dost. Do toho začaly přibývat i kořeny a jízda byla hodně vytřásací, přibylo i kopců. A mě zase začala stávkovat přehazovačka. Já už vážně nevím, co by jí mohlo být, ale zase byl obrovský problém s přehazování, vzadu mi to střilelo jak na divokém západě. Naštěstí ale kašpar fungoval a tak jsem ho v kopcích hodně využívala, zařekla jsem se, že když už jedu jako trotl, tak alespoň neslezu s kola. Ty kopce nebyly nijak hrozné, vyjet šlo všechno. Od třicátého kilometru se stoupalo hodně, vložena byla i nějaká ta rovinka a sjezdík, zlatým hřebem však byl výjezd k televiznímu vysílači na Javořici. Těsně před ním mi došla voda, ale z mapky jsem věděla, že občertsvovačka je někde blízko, tak jsem byla v klidu. No, byla tedy dál, než jsem myslela, ale hlavně že tam byla. Ale asi už jsem přijela moc pozdě, nebo měli málo jídla, nevím, ale každopádně jsem měla hlad jako vlk a dostala jsem jen půlku banánu a čtvrtinku pomeranče. Moc mi to nepomohlo. Alespoň že mi dolili ionťák a také jsem byla pokropena hadicí. To bylo super, vedro bylo strašné a bralo poslední zbytky sil. Z mapky to vypadalo, že zbytek trati už by měl být poměrně jednoduchý, skoro pořád z kopce. Úplně pravda to nebyla, hned za občerstvovačkou na nás čekalo nepříjemné stoupání po louce. Ale pak už byly kopečky myslím jen tři a docela mírné, jinak to byla spíše rovina a ony očekávané sjezdy. Hodně pěkný byl sjezd zřejmě vymletým říčním korytem, už nevím na jakém kilometru, ale bylo nutné tam kličkovat mezi velkými kameny. To byl pro mě dost adrenalin. A přítomnost záchranky mě tam také trochu znervózňovala Na posledních deset kilometrů jsem si dala gel, měla jsem takový hlad, že mi dokonce chutnal. A pak už to bylo dobré, rychlý sjezd po louce, pak nějaké zpevněné cesty a pár kilometrů před cílem krásný asfalt, dokonce jsem ještě pár lidí předjela. Jo a abych nezapoměla, také tam byl pěkný brod, s číhajícími fotografy. Nebyl široký, ale hluboký dost, voda byla tak pod kolena. Problém s projetím nebyl, jen to chtělo lehký převod a vysokou frekvenci šlapání. A bylo to docela osvěžující. Cílem jsem projela v čase 3:40, přičemž čas vítěze byl 2:02. Jirka tam byl o patnáct minut dřív. Pak jsme si dali pivo Ježek a výbornou žemlovku a po vyhlášení výsledků (v tandemu skoro jako vždy zvítězili Tom a Katka Drbohlavovi z SP kola) jeli domů. Celkové resumé tedy zní - závod to byl moc pěkný, krásná trať (i když ta v Úpici semi líbí ještě víc), perfektní zázemí pro závodníky, oragnizačně výborně zvládnuté, všude regulovčíci, dobré značení trati. Jen ty občerstvovačky by mohly být lepší. A skvělé bylo, že už večer byly na internetu výsledky! Údaje z Polara: délka 56,2 km, téměř 1000 m převýšení, průměrná TF 169, průměrná rychlost 15,4, průměrná kadence 80, průměrná teplota 28 stupňů. Informace o závodě, fotky: http://www.trivrchyvysociny.info/

  
  
  
• Ježek – Přes 3 vrchy Vysočiny aneb „lopatka“ vrací úder!
  
  

  Přes 3 vrchy Vysočiny aneb "lopatka" vrací úder! Když jsem poprvé slyšel o závodu "Přes 3 vrchy Vysočiny", myslel jsem si, že jde o silniční závod. Až Andrea pár dní před závodem mne vyvedla z omylu, jde o bajkový závod. Vzhledem k mé ještě nedoléčené zlomené lopatce jsem zapochyboval o moji účasti. Úpici jsem jel na 2x a pohodově. Nyní o 14dní od poslední RTG kontroly, která ukázala, že v lopatce je pořád ještě patrná trhlinka jsem váhal, zda to "risknout". Dokonce jsem zvažoval, že bych jel raději silniční závod "Za pěnivou důvou" (73km) a to zejména z důvodu, že jízda na silničce nezatěžuje tolik rameno a lopatku (otřesy). Nakonec jsem usoudil, že to "risknu" a pojedu "Přes 3 vrchy Vysočiny", vždyť je to jen 55km a počasí má být pro mne ideální (28stupňů). Ráno vyrážíme autem směr Horní Cerekev, kde jsme za cca 1,5h. Parkujeme na louce, která se stala velkým parkovištěm. Jdeme se zaregistrovat, všechno jde jako na drátkách, organizace všeho je na vysoké úrovni. Je vidět, že Horní Cerekev závodem žije. Převlékáme se a připravujeme na závod. Já již tradičně do Camelbaku rvu všechno možné (pumpičku, montpáku, Enervití tabletky, tyčinky, mobil, doklady a Šlehu). Konkrétně Šleha bude mít u mne premiéru. Osobně nejsem zrovna příznivcem těchto "životabudičů", ale Andrejce už prý párkrát pomohla z krize na konci závodu, tak uvidíme jak rychle poletím třeba na záchod ;-) Udělal jsem jednu klasickou závodnickou chybu, že před závodem se nemá nic měnit a s ničím spekulovat. Jenže už dlouho bojuji s brýlemi proti slunci na závody. Ty, co jsem vyhrál na Turbošnekovi jsou hodně malé a výhled mám jak z ponorky. Rozhodl jsem se tedy otestovat brýle zn. R2, co má Andy. Moc jsem se na ně těšil, protože skvěle kryjí oči. Jenže už při nandávání jsem narazil na problém, že mi "ramínka" nedosáhly "za uši", zároveň nejsou ramínka opatřena gumou, takže mi brýle pořád sklouzávaly. Při jízdě mi přední hrana helmy narážela do brýlí To bylo první varování, ale já varování nedbal... Máme ještě chvilku času a tak se jedeme trochu projet a pak už na start. U startu ještě udělat pár fotek a šupky-dupky do fronty na start. Andrea se mi ale ztrácí v davu. Já se řadím poslušně na konec "pelotonu". Což je proti TransBrdům změna v taktice. TransBrdy jsem startoval z "předních pozic" a v prvním kopci byla dost nechutná strkanice. To jsem si chtěl ušetřit, protože jsem se bál pádu a případného obnovení zranění lopatky. A další taktika ? Především je to prověrka zraněné lopatky a aktuální kondice, takže pojedu trochu s rezervou. Hlavně ze začátku chci jet opatrněji a pokud se ukáže, že to ruka zvládá, postupně budu víc tlačit na pilu. Co se týče TF, tak se plánuji pohybovat kolem AnP s okamžikovými výpady k maximu. Co se týče pití, tak pít co nejvíc. Na občerstvovačkách se chci ochladit vodou (kelímek s vodou si prostě chrstnu rovnou na hlavu). Jíst plánuji kousek za první občerstvovačkou (cca 20km), resp. vždy na půl cesty mezi občestvovačkami. Na posledních pár kilometrů plánuji využít doping-free booster alias Šleha. Tak uvidíme, jak se mi to podaří splnit... START !!! Masa závodníků se dává do pohybu, nikam se netlačím a dávám pozor na "střelce" , tj. na bezohledné závodníky s maximálním sebevědomím a téměř nulovou kondicí. Zpočátku trasa stoupá po asfaltové silnici. Tempo dost rychlé, ale nenechávám se strhnout a nejdu přes AnP. Silnice stoupá a čím déle stoupání trvá, tím víc předjíždím závodníků. Na některých je vidět, že to "napálili", v kopci mají dost a musí zpomalit. Vjíždíme do terénu, šířka cesty je max. na dva závodníky. Z prudkého slunce vjíždíme do lesa. Než se stihnou moje oči zadaptovat, dostávám velkou ránu větví do obličeje. Chvíli mám temno před očima a trvá mi než pochopím, co se stalo. Závodník jedoucí těsně přede mnou "napnul" smrkovou větev a ta se mi vymrštila přímo do ksichtu. Předjíždím další závodníky a přijíždíme do úseku, kde je pár bahenních "atrakcí". Trať "špuntují" srabíci, kteří se nechtěli namočit Vidím hodně jezdců na "slickách", na trekingových kolech, ale i oceláčích s pevnou vidlí. Jeden takový "šílenec" na jasně zeleném oceláči se mne pořád snažil předjíždět v šotolinových a asfaltových pasážích a já ho zase předjížděl v technických Největší komedie se přede mnou odehrávaly do 15km. Slickařům se to na vlhkých kořenech, kamenech a bahýnku smýkalo jedna báseň. To moje Nobby Nicy si v bahýnku stejně jako v Úpici pochrochtávaly a neomylně mne vedly vpřed ;-) Přichází šestnáctý kilometr a 1. občerstvovačka. Za jízdy si beru kelímek s vodou a leju si ho na hlavu. Jenže nějak se mi to nepodařilo a polil jsem si skoro všechno, kromě hlavy. Od dalšího "pomocníka" si beru ionťák. Přichází opět terén a další "špuntovači". Teď už si servítky neberu a nabádám méně odvážné závodníky, aby alespoň stáli stranou, když nehodlají jet. Jsem svědkem i jedné vcelku komické situace, kdy jezdec (semi-slickař) přede mnou v technickém výjezdu hecuje své kolegy, ať se neflákají a jedou. Ale co čert nechtěl, o sekundu později se mu na kluzkém kořeni smeká zadní kolo a skládá se mi rovnou pod nohy. Zázračně se mu vyhýbám... .Obecně v technických výjezdech měla řada závodníků velké problémy. Většinou zapomněli pod stoupáním přehodit na lehčí převod, rvali to silou a když už to nešlo, tak se složili rovnou vprostřed cesty. Když už mám na 20km skoro všechny slickaře, cykloturisty a hazardéry předjeté, hodně se mi ulevuje. Na jedné šotolinové cestě Andy a snažím se ji povzbudit. To, že ji předjíždím mi připadá trochu divné, protože pokud já předjíždím Andreu, znamená to jediné, že jsem přepálil začátek ;-). Ale veškeré ukazatele "mého motoru" jsou v intencích taktického plánu, takže jedu dál a pouštím chmurné myšlenky z hlavy. V pravidelných intervalech se střídají pasáže vyloženě technické s pasážemi oddychovými. Kupodivu, ač jsou některé sjezdy hodně záludné, moje ruka/rameno/lopatka je zcela OK. Rozhoduji se tedy jezdit všechno "naplno", ale ohleduplně k ostatním. Přes bahenní louže to valím až mi stříká bláto na brýle. Doma jsem si totiž říkal, že když je takové horko, žádné bahno nebude. Jenže před pár dny pršelo a v lesích to ještě nestihlo vyschnout. Ale říkám si, tohle jsou závody a ne nějaká vyhlídková jízda pro staré báby a šup rovnou do další bahenní louže . Z čeho se mi však pění krev v žilách, jsou sluneční brýle. Nejenže nedrží "za ušima", ale neustále mi sjíždí z nosu, protože mi do nich "klepe" helma. Takže každou technickou pasáž jedu s brýlemi "napůl žerdi". Fakt mazec ! Radši bych měl ty svoje "ponorky" Ale co jsem si vybral, to mám ! Blížíme se na 40km a pokud si dobře pamatuji, tak podle profilu by měla přijít nechutná stojka. Proto trochu zpomaluji a šetřím síly. Potkávám jakousi závodnici, ze které se nakonec vyklube Mirinda z Vinohradských Šlapek ;-). Přichází stoupání na Javořici. Je to na přímém slunci, ale stoupání není vražedné. Nasazuji tedy osvědčenou stoupací taktiku: vpředu kašpar, vzadu druhé nejlehčí, kadence 85-90 a TF 170tepů. Občas jdu ze sedla, abych protáhnul nohy. Do kopce mi to jede jako nikdy ! Asi mám formu, nebo co ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" />)) Teplota vzduchu je 28stupňů, což některé soupeře doslova kosí. Já, teplomilný tvor , jsem v sedmém nebi ! Na vrcholu Javořice marně hledám tu proklamovanou stojku, nikde nic. Profil pěkně kecal, ta stojka bylo to stoupání na Javořici. Pche! Dle tachometru se blížím k druhé občerstvovačce. Strategicky dopíjím zbytky ionťáku v kejmlu. Na občerstvovačce zastavuji, beru si vodu, kterou si leju tentokrát opravdu na hlavu. Nechávám si naplnit kejml. Mezitím si beru dvě půlky banánu a natlačuji je do sebe. Jeden banán si dávám do dresu a zároveň hoduji na rozinkách a dalším sušeném ovoci. Chvíli po mě dojíždí na občerstvovačku i Mirinda a jede téměř hned dál. Odjíždím a na rozloučenou jsem ještě pokropen vodou z hadice, úplnej balzám ! Za občerstvovačkou bylo moooooc pěkné stoupáníčko, které opět zdolávám bez problémů. Odměnou mi je opětovné předjetí Mirindy (že by Ježek na Mirindě ?) ) Teď už vím, že do cíle je jen kousek a víceméně z kopce. Sil mám pořád dost, ale trochu mne začínají bolet záda. Soupeřka přede mnou na protažení zad provádí velmi zajímavý cvik. Zkouším ho také a kupodivu to funguje Mám pocit, jakoby se do mých lýtek dávaly křeče, tak mírně zvolňuji a při každé příležitosti poctivě svaly protahuji. Na 47km se rozhoduji vyzkoušet Šlehu. Krizi sice nemám, ale chci to prostě vyzkoušet. S otevřením lahvičky se trochu peru, ale nakonec vítězím a leju to do sebe. První pocit je strašný. Je to hořké, kyselé, jenom ne dobré. V první chvíli si myslím, že to musí být zkažené. No, humáč první kategorie ! Musím to okamžitě zapít spoustou ionťáku, abych zahnal tu pachuť.... Zbytek trati byla brnkačka. Třešničkou na dortu byl dojezd do Cerekve. Taková silničářská mňamka ! S jedním závodníkem jsme utvořili poctivě střídající dvojici, která letěla 45km/h vstříc cíli. Pár desítek metrů před cílem jsem ještě krátce zasprintoval Celkové dojmy: Jednoznačně pozitivní ! Trať závodu moc pěkná, žádné záludnosti, Policie ČR nebo regulovčíci na každé křižovatce. Občerstvovačky dobře zásobené a na nich milí lidé. Jednu výtku bych přece jen měl, a to k profilu trati. Ten co byl na propozicích snad musel být z jiného závodu, protože profil podle GPS, tak podle Polaru byl dost jiný. Ale jinak šlo všechno jako na drátkách. Kolo nezlobilo, lopatka/rameno vydrželo, jídelní, pitný a taktický plán dodržen, krizové chvíle žádné. Asi největší radost jsem měl z toho, že jsem již po úraze lopatky 100%-tně fit a tělo snese i maximální možné zatížení. Za 14dní mám poslední kontrolu léčby lopatky, tak doufám, že se moje pocity potvrdí a budu se moct do toho zase pořádně opřít. Vrchol sezóny (září) se neúprosně blíží... Přes 3 vrchy Vysočiny řečí čísel (zdroj: GPS a Polar) Délka: 55.9 km Převýšení: 890 m Čas: 3:26:18.09 h Rychlost: 16.5 / 45.5 km/h TF: 162 / 187 tepů/min. Kadence: 79 / 124 ot./min. Kalorie: 14290 kJ