Akce Nepoliská stovka 2020

Akce Nepoliská stovka patří do kategorie Silniční závod. Datum: 2020-08-15.

Nejdelší varianta má délku 103.00 km.

:: Propozice :: Mapa :: Foto :: Flyby

Historie: 2014 :: 2015 :: 2018

• Luke – Vánoce v srpnu
  
  

  Mělo to být klidné rozjetí před nedělní klasikou Kolem Posázaví. Samá rovina, slibující možná pár nástupů a jinak klidné svezení v balíčku. Během týdne ale postupně narůstá slibovaná účast oranžových barev, a tak v autě cestou na start probíráme s Pirátem možné scénáře a týmové strategie. Na parkovišti se scházíme s Igorem, Kaprem a Kolíkáčem. Ten hlásí, že na dálnici potkali i Camrdu s Karlem... No to určitě, Karla bych mu i věřil, body do Šlapky se vždycky hodí, ale s Camrdou to přehnal, toho jsem na hromaďáku za svoje dva roky ve Šlapkách neviděl. Ale dnes je zvláštní den, takže za chvíli oba doráží. Je tu i Hulis, tím naplňujeme UCI povolenou kvótu osmi lidí na startu. Co se týče týmu, nemáme konkurenci, a tak i přes pár silných soupeřů na startu včetně Čespy, tohle nevyhrát by byla ostuda...
  
  Po startu jedeme s Pirátem na špici, trochu ho brzdím, až někdo bude chtít jet rychleji, tak ať si jede... Za chvíli tedy jede Hulis, volně ujíždí, ale my zrychlovat nebudeme, proč... Poprvé tak na čele poznáváme naše soupeře, některé i trochu nervózní, když si přijeli pro snadné pódium a najednou je tu oranžová vlčí smečka. Po chvíli odjíždí (snad) Pavel Prchal a najednou všichni teatrálně svěšují. OK, tohle bude na nás, takže nemám problém vlézt na špic. Sjíždět ho úplně nechci, a tak jedu jen takovou údržbu. Ale když se otočím, tak se pořád teatrálně nejede a já mám už pomalu blíž k Pavlovi, než do balíku. Trochu přišlápnu a už se vezu v úniku. Oba ale jedeme jen mírně, víme, že to je jen takové škádlení a za chvíli jsme sjeti. Přichází pár brdků, kde se zvedá tempo ve snaze to trochu potrhat a ukazuje se, kdo to dnes se závoděním myslí vážně. Z balíku už je asi půlka, ale 8 oranžových stále kolem čela. Začíná se i nastupovat, Čespa za to nenápadně bere zprava, čehož sem si všiml asi jako jediný, tak ho chytám, dokud není hák daleko. Další nástup následuje hned jak sem si sednul, ale je tu Camrda a Karl. Tak to je paráda. Já jen háknu zrovna projíždějící soupeře a můžu se chystat na další robotu. Všichni mají ale dost sil, takže to na únik nevypadá a bude třeba počkat.
  
  V Libáni Kapr nabízí kávu a zákusky, ale nestavíme. Přesto ale přichází uklidnění a jede se docela v pohodě. Za 50 kilometrem přichází další brdky, což se mimo jiné pozná tak, že se na čelo cpou lidi, kteří tam do teď nebyli. Nic z toho ale není, až někde před 70 km po dalším kočkování má najedou Karl nenápadnou díru a než Čespa houkne na zbytek "ten né", Karl se otočí a upaluje pro sólo vítězství. V naší skupině začíná festival nástupů, týmově fungujeme naprosto na jedničku. Kdokoliv se zvedne, má za zadkem minimálně dva oranžové stíny. Pak ovšem přijde trochu zaváhání, půlka nás nechytne jeden nástup a už je tam nepěkná díra. S Kolíkáčem řveme, že teď musíme jet, takhle snadno přijít o půlku týmu by bylo zlý. Pirát ale trochu vadne, střídám Kolíkáče na špici a rvu to zpět do skupiny. Vidina blížící se grupy a oranžový náklad za zadním kolem ze mě vymáčkne poslední zbytky sil, i tak to stačí jen cca dva metry za skupinu, kde musím pokynout Kaprovi, ať si tam skočí do háku, kdežto já se chystám zemřít.
  
  Horizont a nečekaný krátký sjezdík mě naštěstí vrací do hry. Kolíkáč je tu taky, jen Pirát zaplatil za tuhle nepozornost. Beru si pár minut volno, Camrda s Hulisem jsou pořád v pohodě, tak se beze mě chvíli obejdou. A když je toho moc, Kapr nebo Igor taky perfektne zaskočí. Za chvíli se vracím do hry, sice už mě to bolí, ale s Camrdou jsme totálně vysmátí jak nás to baví. Do toho Kolíkáč profesorsky hlásí všechny útoky a občas i vyvolává "Luku jéééď". Frustrace soupeřů stoupá, takže když se nás Čespa snaží odříznout od jednoho útoku přejetím až k levé škarpě, mám v sobě malou dušičku, a jen doufám, že to bude jen ke škarpě a ne do... Kilometry ale naskakují, Karl sice pořád na dohled, ale soupeři přestali nastupovat a snaží se ho sjet i s námi za zády. V klidu to jistíme zezadu, ale spolupráce jim funguje jen chvíli, a když místo odstřídání za svůj vláček jedou na konec skupiny, přebíráme čelo s Camrdou a Hulisem. Karl už není vidět a my vyrovnáni do trojice přes celý pruh už bychom nejradši otvírali šampaňské. Poslední zoufalý nástup a naše nepozornost, ale Igor to včas viděl a pokryl. Poslední brdek ještě zkouší odjet Kolíkáč s Kaprem, ale to už by bylo na soupeře moc. Ve spurtu ještě bere Hulis druhý flek, jen Camrda si trochu vyčítá těch 20 cm na pódium. Ale aspoň něco zbylo na Čespu, který dnes kromě výkonnosti ukázal i neuvěřitelnou trpělivost, s jakou to pořád zkoušel a domlouval taktiku se zbytkem našich soupeřů.
  
  Bylo to nakonec možná těžší než někde v kopcích, tolik nástupů normálně nedám ani za měsíc. Ale taková nadílka zážitků: Ta atmosféra v oranžové grupě, kde všichni posledních 30 km makali za jediným cílem. Tvořit závod, jet o vítězství a podílet se na něm. Projíždět cílem na chvostu skupiny se zaťatou pěstí, jak někde na San Remu. Díky všem za společnost a za možnost užít si tenhle teátr dle světového scénáře v lokálních kulisách. A díky Karlovi, že zatím co my si užívali hromadné gumování držky, on si jí gumoval sám, aby to mělo ten holywoodskej happyend.
  

  
  
  
• Kolíkáč – Týmové grády!
  
  

  Trochu váhám, jestli si prásknout víkendový etapák, přece jenom vím, jak dokáže Posázaví bolet. Ale slibovaná účast Šlapek mě nakonec překlopila na stranu závodního víkendu. V sobotu je to stále rovina, tak jen roztočíme nohy na nedělní parádu.
  Beru autem Kapra a na dálnici nás předjíždí nadržené duo Karl a Camrda, jen přemýšlíme, kam ti dva časovkáři se asi ženou? V Nepolisech je to už jasné, dnes tu máme 8 orange. A věříme si, že bychom měli dojet všichni v prvním balíku. A vítěz musí být také od nás!
  Zdravíme se se známými tvářemi a kolem 40 účastníků se vydává vstříc rovinaté stovce. Já si osobně snažím ordinovat klid, žádné blbnutí, tu neděli si chce ještě užít. A tak si připadám jak v doprovodném voze, chvílemi se musí přišlápnout, ale jinak vlaji na konci očesané první grupy a pozoruji, to hemžení na špici. Hulis s Karlem, Camrdou a Lukem jsou aktivní, ale stále je to ještě daleko do cíle, jak vždycky říkal Líba, většina do 60 kilometru má mraky sil, ale pak se teprve rozhoduje. V jednom magnetu máme docela problém s Kaprem a Igorem, ale naštěstí se pak vepředu svěsilo, a jsme zase zpět. Kilometry se táhnou, většinou po rozbitých asfaltech, moc mi to nějak neubíhá. Ale po půlce se to začne měnit. A když Karlovi vyjde jeden z nástupů a naskočí díra, a do toho začne vehementně tahat za brzdu Camrda, začíná to mít pořádné grády.
  To, co vždy napjatě sledujeme v televizi, tak teď mám jak na podnose přímo před sebou. Soupeři, kteří jsou tu většinou osamoceni bez týmu, se snaží nastupovat a sjíždět mizejícího Karla. A my jim to znepříjemňujeme. Ještě pošťuchuji Hulise, ať někde zkusí nastoupit a doskočit si Karla a pomoci mu do cíle. Hulis to i zkusí, ale nemá to úspěch. Blíží se cíl, soupeři už se pomalu smiřují, že zlato jim uteklo, tak ještě s Kaprem zkusíme propagační nástup, ale nemá to potřebnou razanci. Do spurtu se již nemotám, ale nakonec to parádně zvládl druhý Hulis.
  Takže pódium zoranžovělo, na třetím místě to zaslouženě doplnil Čespa, který dnes osamoceně bojoval s přesilou. Jo mělo to týmové grády!

  
  
  
• Hulis – Rozjetí nebo poprava?!?!
  
  

  V týdnu koukám na webu do nejbližších akcí, kde na mě najednou vyskočila nově přidaná Nepoliská 100 + Posázaví. V Brodě jsme byli minulý týden, navíc se nám kvapem blíží svatba a furt je ještě co řešit a zařizovat, takže přemýšlím, jestli do Brodu jet znovu. Nadhazuji to Bětce, jak to vidí, jestli vše stihneme, i když strávíme další víkend pryč… Bětce to nevadí, takže není o čem – poslední závod skoro před měsícem MČR v kat. příchozích, kde z toho nakonec padlo 2. místo. Takže na další závodní víkend jsem pěkně natěšenej. Ke konci týdnu koukám na předpověď, kde hlásí déšť, tak píšu na web, jak to vidí ostatní. Kolíkáč s Lukem mě uklidňují, že to nebude takové drama a že se prostě jede!!!
  
  V sobotu ráno zatím sucho ale zataženo – doufám, že to tak vydrží. Teplota by šla, ani teplo, ani zima – tak akorát na krátký, krátký a jízdu na kref… Bětka se mě ptá, jestli mi nebude vadit, že dneska nepojede, aby neztratila půl dne na závodech. Takže to dnes bude bez podpory, fandění a focení. Po cestě na dálnici docela slušná mlha a zataženo. Místy se to ale začíná trhat, což slibuje hezkou sobotu. Cca 3km před Nepolisy potkávám Honzu Kulhánka, tak vyhazuji výstražný a beru ho do háku. Po příjezdu na hřiště zdravím známé tváře a jdu se zaprezentovat. Když vidím, kdo všechno tu je, je mi docela jasný, že se asi slušně poletí a z plánovanýho rozjetí před Posázavím bude pěkná honička…
  
  Půl 10 se blíží, ani se nikam nejedu rozjíždět – vím, že start je placka a bude dost času se zahřát, než se začne něco dít. Takže jedu s ostatníma orange na pásku. S lehkým zpožděním je odstartováno. Začátek přes kostky se neblbne – finiš bude asi jiný kafe. Za Lužcem vleze na špici Luke s Pirátem, jedou pijánko, chvilku je tam nechávám a pak jdu dopředu. Zrychluju, abych se trošku zadýchal a roztočil nohy před prvníma brdkama. Ve Žlunicích nás čeká „můj“ brdek. Tady za to každoročně zkouším brát, abych viděl, kdo jak bude reagovat (jezdí se tu i Václavská jízda). Pod kopcem jedu 3., předemnou Honza Kulhánek, který se na mě otáčí a říká: „no já čekám na tebe“. Odpovídám mu: „dyť já už jedu “. Jdu na čelo a začínám zrychlovat. Ve ¾ toho dloubáku se ještě zvedám a opět přitápím – to už tam letíme okolo 40km/h. Na horizontu mě střídá Karl a po chvilce jde do nástupu Čespa. Zvedám se a skáču do háku. Jsem z toho slušně v prdeli, chvilkama už to bylo celkem na hraně – ale spíš je to jen tím, že pořád ještě nejsem 100% rozjetej a zahřátej, takže tohle je přesně to, co potřebuju, abych se dostal do závodního módu… Rychlej sjezd a hned v dalším brdku za to bere Čespa. Luke reaguje hned, já se zvedám taky, ale moc mi to nechutná, ještě jsem se úplně nesrovnal, ale jedu za Lukem na 3. fleku. Skoro na horizontu se Luke otáčí a kufruje, že čeká na naše, aby tam byli. Přichází sjezd a ideální příležitost se vydejchat a hodit se do normálu. Následuje celkem dlouhá pasáž, kdy se nic neděje – bez kopců, bez nástupů jen transport a celkem pravidelný střídání. Když už nic, tak se při každý svojí špici pokouším zrychlit tempo – někdy víc někdy jen držet tempo závoďáka, co tahal předemnou. Snažím se furt motat okolo špice. Při průjezdu Městcem Králové jedu k právě svačícímu Camrdovi a ptám se ho, kdy teda pojedeme – to byl cca 60km… Před závod se to domlouvalo, že by jsme to mohli zkusit okolo 70km ve trojici s právě Camrdou a Karlem. Camrďák přes žvýkání sušenky jen suše odpověděl: „Ještě bych chvilku počkal“. Za Opočnicema nás čeká přejetí hlavní, levá, hned pravá a na obzoru je další ze série mini brdků… Čespa přijíždí k hlavní jako první, nic nejede, balík se pomalu rozjíždí, já jsem až někde okolo 7. místa a na Čespu už mám slušnou ztrátu. To si říká o průser, zvedám se a nastupuju si, abych to dolepil. Když míjím Honzu kulhánka, tak na mě řve: „Pojď Hulis, skoč tam…“ Když se to zvedne a Čespa začne spurtovat, jsem už v klidu na 4. fleku za Camrdou a Karlem. Sice to moc nešetří, ale je to krátký, balík se natahuje, ale drží to všichni. Následuje krátký rychlý sjezd, kousek rovinky, na jejímž konci je železniční přejezd. Ještě před přejezdem nastupuju a zkouším odjet. Následuje levá 90 a hned pravá skoro 90… Otáčím se a zjišťuju, že jsme ve dvou o kousek odjetý. Bohužel dneska tu nejsem za leadera týmu, takže místo betonu nám to Karl dováží na záda. Přijíždíme pod jeden z největších dnešních ‚kopců‘ – opět to rozjíždí Čespa a skupina se začíná trhat. Vepředu nás jede tak 6 z toho 3 šlapky – já, Camrda, Karl. Z toho by mohlo něco vzniknout, jenže by se to nesmělo po kopci brzdit, takže v Žehuni jsou zase všichni zpátky. Skoro mi příjde jako by se na ostatní čekalo. Tempo i ostražitost v baliku dost upadá, takže možná i proto Karl, tak nenápadně a nenásilně odjíždí na nakloněný rovině… Než to komukoli dojde, včetně mě, má už Karl slušnou mezeru a nikdo po něm nejde a najednou se zapojuje tým a začíná se to brzdit… S vědomím, že máme v úniku Karla a že v baliku teď šlapky na špici tahat nebudou, zalejzám na konec baliku, kde dostávám jasný instrukce od prezidenta. „Hulis, teď nešlápni navíc, zkus co nejvíc odfrknout a za Žíželicema v brdku vezmi levou škarpu a doskoč si ke Karlovi a ve dvou už to dojedete. Oni se teď vystřílí a nikdo po tobě nepůjde“. No, zkusit to můžu, ale začínám cejtit, že nohy už nejsou úplně fresh – těch nástupů a špicí při kterých jsem chtěl zrychlovat tempo v první polovině závodu bylo asi víc, než mělo… Ale pokyny prezidenta jsou pokyny prezidenta… Projíždíme obcí, začíná se to zvedat a jsou tu první nástupy – zatím jen reaguju a jedu v háku. Pak chvilku rovinka a ještě je před námi poslední hopík. Všichni si po nástupech sedají a lehce se zpomaluje, tak teď…… Přesně dle not – levá škarpa a pod tlakem. Přesně jak řekl Kolíkáč, nikdo po mě nejde a jsem odjetej. Bohužel pro mě, nejsem žádnej velkej tempař, časovkář už vůbec ne a nohy odmítají jízdu rychlostí 50+.. (ještě tak před 20-30km by to asi i šlo… teď už ne)… Ke Karlovi už je to dál než jen na jeden spurt a doskočení si k němu. Během několika desítek metrů mi došlo, že tohle bych sjížděl hodně dlouho a úplně se tu zabil, takže svěšuju a nechávám se dojet balikem. Za pokus to ale stálo, holt to dneska bude na spurt. Za Lišičkama, poslední kousek do kopce za to ještě cukají Kapr s Kolíkáčem, teď už ale nikdo neodjede. Do cíle poslední cca 3km, čekal jsem, že to ještě někdo vyzkouší, ale nic se neděje. To už vjíždíme na kostky do Nepolis a je tu boj o pozice. Hodně daleko na pásku to rozjíždí Igor od nás, Čespa za ním, mě už se moc nechce, ale přeci nevypustím posledních 200m. Jdu tedy za ním, nalevo vedle mě Camrda… Do cíle tak 100m a otevřela se mi tam mezírka mezi Camrdou a Čespou, tak se zvedám a jdu do toho naplno. Během chvilky se dostávám před Čespu, vedle mě nikde nikdo. Nečekal jsem, že bych ho dokázal přespurtovat, ale klaplo to. Hned po dojezdu cítím, jak mě chytá lehká křeč do pravýho lýtka, dneska to bylo teda jen tak tak… :D Beru tedy 2. místo, škoda bramborovýho Camrdy o pár centimetrů. Jak v cíli pak řekl, bylo to o míň než je délka Kolíkačova délka penisu… ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> ))" width="15" height="15" style="vertical-align: middle;" /> Bylo to nádherný svezení, kde bylo od startu jasný, kdo dneska bude tvořit závod a kdo si jede pro výhru. Díky všem co dorazili, bylo to pěkný.