Akce Jestřebí hory-orientační závod dvojic 2007

Akce Jestřebí hory-orientační závod dvojic patří do kategorie MTB orientační. Datum: 2007-06-24.

Nejdelší varianta má délku 54.00 km.

Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky

• Andy – Jak jsem chtěla zastřelit Jirku
  
  

  Jelikož jsem loni v Úpici stála s Danou na bedně a protože i letos to vypadalo, že v kategorii moc párů nebude, říkala jsem si, že by to na tu bednu mohlo zase být. Katka sice zkušenosti s MTB závody nemá, ale v mapách se vyzná, já bych zase mohla využít znalost "taktiky" i tohoto závodu. Vzala jsem dva mapníky i mapu z loňska, takže jsme byly vyzbrojené obě dvě. A když jsem při zakreslování kontrol zjistila, že jsou na velmi obdobných místech jako loni (což příliš nechápu), bylo mi jasné, že máme velkou výhodu. Moc jsem nespekulovala a naplánovala stejnou trasu jako loni - tedy vyjet severně od Úpice na hřeben a objet celý severozápad. Jih neměl moc smysl, kontroly byly málo bodované. Časový limit byl pět hodin, kontrol přesně dvacet, nejvýše ohodnocené byly za 25 bodů. Startovaly jsme jako druhá dvojice v 10:01. Poodjeli jsme jen prá metrů, dopsaly do mapy bodové ohodnocení - bylo to jak jsem předpokládala - naše trasa byla nejvýodnější a hned jsme vyrazily po žluté. Byla jsem psychicky připravena na to, že první cca hodinu pojedeme pořád do kopce a to místy dost příšerného. Na co jsem ale připravená nebyla bylo to, že mi nepůjde přehodit na nejmenší placku. Večer jsem Jirku prosila, aby mi pošteloval přehazovačku, v sobotním maratonu mě strašně zlobila, pořád mi to vzadu na pastorcích. Jirka to pošteloval a že už je to prý v pořádku. Hm, pěkně v pořádku. Když jsem hned v prvním krpále pár minut po startu nemohla přehodit, šly na mě mrákoty. Katka naštěstí zachovala chladnou hlavu (já jsem nadávala), že to zkusíme spravit. Byla vybavená na všechno, takže hned vytáhla nářadí a zkoušela šroubky u přesmykače. Ale ani jedna jsme nevěděla, který je správný a jestli povolovat nebo utahovat. Když jsme po deseti minutách dosáhly toho, že nešlo přehazovat ani na největší placku, chtěla jsem Jirku fakt zastřelit. Ten měl kliku že byl tak daleko...Každopádně bylo zbytečné ztrácet další cenné minuty a tak jsem první kopce prostě tlačila. Při jednom sjezdíku se přesmykač vzpamatoval natolik, že už zase šlo řadit na velkou, na tu nejmenší ale ani omylem. Na naší první kontrole s číslem 15. (skoro po hodině) jsme potkaly jiný ženský pár, který byl ochotný nám pomoci. Montovaly to další minuty, ale rovněž ničeho nedosáhly. Ale poradily mi, že mám řadit ručně, prý to vydrží. To byla rada na zlato, sice jsem pokaždé, když jsem v kopci, který jsem nebyla schopná ušlápnout musela slézt s kola a přehazovat řetěz (byla jsem permanentně jako prase) nadávala, ale mohla jsem alespoň jezdit. Po včerejšku mi bylo docela dobře, v krku mě bolelo pořád ale slabost jsem necítila, za to se dost ozývaly nohy. Takže lehké převody byly nutné Stoupání na hřeben bylo fakt strašné, i když vedlo po silnici. Pak jsme si užily ještě kopec po louce a terénní v lese, ale ten už byl vykoupen druhou kontrolou, 12 u bunkru za 25 bodů. Pak jsme udělaly chybku, když jsme ve sjezdu po zelené minuly odbočku a úplně zbytečně jsme si zajely, Jestřebí boudu a kontrolu 7 jsme ale našly bez problémů. Krásnou lesní cestou jsme pokračovaly na Žaltmana, kontrola byla záludně umístněna až nahoře na rozledně, uff... Pak jsme chtěly pokračovat na kontrolu 3, ale buď neumíme číst v mapě, nebo mapa neodpovídá realitě co se týká turistických značek - tak jsme jely nějak podle citu a logiky, Katka navigovala a správně (já se jí snažila zviklat protože v mapě jsem to viděla jinak, ale nedala se). Takže jsme to zvládly, sjely jsme po červené na silnici do Odolova a najít kontrolu 3 U Lotranda už byla hračka. To horší mělo teprve přijít. Po silnici jsme plny radosti, jak to teď odsýpá frčely na Krištofovy kameny na kontrolu 8 od Odolova to byl kousek. Pod kopcem jsme už z dálky viděly spoustu jiných dvojic a další postupně dojížděly. Každý pár vysílal nahoru na kopec jednoho zástupce na dohledání osmičky. Jenže - postupně se všichni vrací s prázdnou, nahoře prý není - a zklamaně odjíždí. Jeden pár, co tam zůstává společně se mnou nejdéle (Katka pořád nikde) zkouší štěstí na opačné straně silnice. Já si myslím, že je to blbost, podle mapy hledáme správně, jenže oni po pár minutách přijíždí s tím, že kontrola je opravdu na opačné straně, na zelené. Po Katce ano vidu ani slechu, nervozně koukám na hodinky, už tam trčíme pů hodiny. Zkouším ji volat a po pár neúspěšných pokusech se dozvídám, že nahoře byly hadi, tak se vrací zpět po silnici. Konečně jsme zase vyrazily a na protilehlém kopci kontrolu opravdu našly. Ta byla draze vykoupená Času už moc nezbývalo, tak jsme honem spěchaly pro kontrolu 2 do Chlívců. Orientačně to bylo trošku složitější, ale zvládly jsme to dobře, procvakla jsem dvojku a pak jsme rychle přehodnocovaly strategii. Času moc nebylo, rozhodly jsme se, že vezmeme už jen kontrolu 17 a pojedem zpět do cíle. A když to vyjde, vezmeme ještě něco po cestě. Jenže jsme zase zachybovaly. Špatně jsme vyhodnotily mapu, hledaly jsme jinou, lepší cestu, než tu, co se nabízela a tak jsme si parádně zajely. Navíc místo abychom pohodlně (tedy relativně pohodlně, protože to byl kopec) jely po zelené, tlačily jsme kola do strašné stojky po modré. Ale k chatě jsme se nějak doplácaly a pětadvacítku získaly, jen času nám zase uběhlovíc, než bychom si přály. Po silnici se tedy vracíme směrem na Úpici, chceme to vzít přes Rtyni. Teď se podaří parádní kiks mě, dělám klasickou ženskou navigační chybu, neboť nemám zorientovanou mapu a tak místo do Rtyně jedeme úplně na opačnou stranu. Došlo mi to až po asi pětikilometrovém sjezdu Úplně omylem jsme si tak dojely pro další kontrolu (číslo 20 za 20 bodů), ale poté nás čekalo vyšlapat ten strašný kopec, co jsme předtím sjely. Ach jo, ani trochu mi to nejelo, to bylo zoufalý. Katka byla hodná, nenadávala mi, i když bylo jasné, že definitivně nestihneme časový limit. Jediná klika byla, že po dlouhém stoupání to bylo až do Úpice po rovině, nebo i mírně z kopce, takže jsme to mohly rozjet. Před Úpicí si všimnu, že to máme kousek od kontroly 4, která je prý také špatně umístěná, jak mi prozradil někdo u osmičky. A měla by tak být kousek od nás. Tak jsme si pro ní ještě zajely, což tedy znamenalo vystoupat ten ošklivej asfaltovej kopec, který byl posledním kopcem včerejšího maratonu, ale na jeho vrcholku jsme čtyřku ulovily. A pak už následoval sjezd do cíle. Byly jsme tam v 15:22, takže o 21 minut po limitu. Bodů jsme nasbíraly celkem 195. Co minuta zpoždění, to bod dolů, naše závěrečné skóre je tedy 174 bodů. Ještě jsem šla podat pořadatelům "oficiální protest" na špatně umístěné kontroly, dozvěděla jsem se jen, že už to vědí. Žádné bodíky navíc za naši ztrátu jsme tedy asi nedostaly To na Ruské ruletě, když měli špatně kontrolu, dali všem co bloudili jako náplast tričko. Tak tady nic. Pořadatel se jen omluvil, ale přiznal jen osmičku :- ))) No a jako obvykle trocha statistiky: Náš postup 15 (15) - 12 (25) - 7 (20) - 3 (15) - 8 (20) - 2 (20) - 17 (25) - 20 (20) - 4 (10) Průměrná teplota byla 25 stupňů, najely jsme 54 km, nastoupali 1315 metrů. A v pět na vyhlášení výsledků jsme získaly stříbro! Historie se opakuje Dokonce jsem opět dostala brašnu na nosič od Sport Arsenalu )