Akce Jestřebí hory 2007

Akce Jestřebí hory patří do kategorie MTB Velosérie. Datum: 2007-06-23.

Nejdelší varianta má délku 103.00 km.

Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky

• Jestřáb – Jestřebí hory 2007 – MČR v bikemaratonu
  
  

  Jestřebí hory 2007 - MČR v bikemaratonu Závod pro mne začíná již v pá 22.6. když narychlo a krátce ještě projíždím zkušebně bika, který má Malevilu kompletní generálku včetně nových převodů. Sázím na letos tradiční déšť a dávám starší, sjeté, ale hrubší pláště Continetal 2.1, na který objel Kolikáč předloni Zimní pražský maraton na ledu...Tento týden stále prší, a tak se na kolo moc nedá vyrazit. Vyrážíme s Doktorem v so ráno s tím, že uvidíme jak bude. V místě včera pršelo celý den až do 20 h, ostatně jako skoro všude. Vyrážíme v 6 h ráno z D. Počernic kde nakládám Dokyho i s kolem a hned vyrážíme na dálnici. 1. RZ zvládáme dobře a v 7.28 h jsme v Úpici, parkujeme 100 m od startu pod náměstím. Rychlá presentace a vykonání potřeb v divadle A. Jiráska - luxus, to není každý den. Vše probíhá hladce a rychle, lidí poměrně málo. V 8. 30 h už jsem na staru a jsme tak vepředu, že tomu nemohu věřit, tak 50 lidí před námi, za chvíli je ale za námi již velký dav dalších bikerů. Je tu super nálada, ale trochu i nervozita, zejména mezi profíky, kteří si to dají jako MČR v bikemaratonu, takže určitě nadoraz. Současně je to kvalifikace na MS v bikemaratonu. Takže 1. 100 závodníků jsou buďto profíci, amatéři nebo poloamatéři, hobíci a nadšenci to je ten zbytek. Start je přesně v 9 h, vyrážíme, začátek je obvyklý, silnice pár brdků, pole se dělí na skupiny. Na 1. Louce kotvím a čekám doražení Dokyho, záhy je tady. Před námi se dělí skupina cca 20 lidí, která nám ujíždí. Necháme ji jet, víme že ji sjedeme v kopcích, kde zpomalí. Rychle se dostáváme do tempa, je krásně trochu mráčků, hodně teplo tak 17 st., jedeme nakrátko. Prvních 20 km není náročných, buď louky nebo cesty, zvlněný terén, jede se ale stále kolem 20 km/h, takže to odsejpá. Za 1. Občerstvením kde nestavíme dojíždíme v delším kopci skupinu, která nám prve odjela. S Dokym jedeme skrz ní a zvyšujeme tempo, začínají skutečně bikové terény všeho druhu zejména v lese. Ani nevím, že jedem i Babiččiným údolím. Projíždíme 4x malé brody na potoku do kopce, terény jsou nádherné. Podklad není až tak rozblácený, jak jsem čekal, presto oceňuji hrubší gumy, zejména ve sjezdech, dobrá je i ploutev na rámu chránící převody od bláta. Doktor jezdí technické sjezdy velice rychle a bez bázně, mnohdy i dost na hraně. Já je jedu opatrně a s rezervou, na rovinkách a do kopce se vždy sjíždíme a valíme dál. Před bufetem na 42 km je série krásných technických výjezdů na pískovcích se sjezdy, kde se trochu rozdělujeme. Jedu dál s tím, že mě Doky dojede s kopce. Asi 1 km před bufetem vyjíždím omylem z tratě, po cca 1 km to zjišťuji a vracím se zpět na trať a dojíždím na občerstvení. Čekám a jím cca 10 min. už chci jet s tím, že Doky už asi profrčel, ale přijíždí. Také zabloudil na stejném místě. Je zde i servis, takže mažeme řetězy, atd. Je to cca 5 km do rozdělení tratí se střední, kde je limit 13 h pro dlouhou trať. Je nějak před 11 h takže to v klidu stíháme. Na tomhle bufetu si uvědomujeme, že je to samej bufet, celkem asi 8x, připadá mi to jako rauty s přejezdy na biku, nemá to chybu, je slunečno až polojasno, asi 20 st.. Frčíme dál, cca 5 km za rozdělením tras přichází nádherné pasáže. Technické výjezdy a sjezdíky, na jednom kopci se jede na hraně pískovcových skal, kde se musí kličkovat mezi balvany a stromy, přitom nezachytit o strom, větev či kámen, to by byl krásný let dolů. Obdivuju pořadatele, že se odvážili to tudy vést, je to ale něco jako cesta na Tremalzo na Gardě, když spadneš na bok, tak jenom jednou a rovnou až dolů ze skály ... Naštěstí to projíždím bez zaváhání, ale mám docela staženo. Následuje přejezd do sjízdnějšího terénu skopce do lesa, ale s velkými klouzavými kameny a kořeny. Vypadá to jako by se to sklánělo na sjezd, ale jet se to nedá. Úsek přechází ve stráň v lese s 45 st. Sklonem, rozrytá půda s kořeny a balvany, ideální na kotníky, ale i na případný pád. Nedá se to téměř ani sejít s bikem, klouže se dolů jak na sněhu. Objevuji techniku seběhu bokem ke svahu, bike mě strhává stále dolů, takže zrychluji a zrychluji, takhle asi 200 m. Předbíhám jednu holčinu, je docela vykulená, neví jak má lézt dolů nakonec to zkouší jako já a jde jí to. V této části závodu se asi odpojuji od Doktora a pokračuji dál s tím, že mě dojede někde na občerstvení později. Z další části tratě byl nezapomenutelné stoupání na Čížkovy kameny na cca 70 km, kde se začalo projevovat, kdo jak na tom je se silami. Stoupání začíná nevinně několika výhupy jako by měl přijít sjezdík, ale kdepak. Otevírá se výhled na cca 700 m dlouhý a rovný výlez před vámi v lese. Vidím že většina klidí na kopci přede mnou dříve či později slézá, jde a šetří síly. Říkám si tohle musím vyjet, aspoň předjedu pár lidí. Po 1 km prudkého stoupání už myslím, že se kopec láme a končí , sakra ne, cesta odbočuje doprava, přichází další stěna, opět tak 400 m stejný sklon. Tak se hecuji, že tohle už dorazím. Na horizontu opět ne konec a pokračuje to dál asi ještě 2 výhupy s konečným vrcholem mezi skalami. Tady je značka vrcholu takže vím, že jsem skutečně nahoře Čížovy kameny. Byla to teda makačka, ale valím dál, tady jsem vzal asi 8 lidí což mě povzbudilo s tím, že mám ještě dostatek sil. Na 80 km, i když sil ubývá se rozhoduji jet nadoraz, hlava nehlava, uvidíme jestli to vydržím ... Vynechávám občerstvení a jedu ať už jsem v cíl. Čekají mě už jen poslední 2 kopce, jeden před Malými Svatoňoviceni, je docela prudký, ale ne tak dlouhý, takže ho vyjíždím v tempu. Poslední je napůl asfalt po poslední občerstvení, kde už nestavím kvůli zatuhnutí nohou, pití mám, jídlo už mi nebere, tak jedu co to dá totální kaši, je to už jenom 9 km do cíle. Cestou sbírám, spoustu lidí, jak s dlouhých tak z kratších tratí. Když někoho vidím v dáli, tak mě to motivuje, že ho mohu sjíždět. Terén je už jenom zvlněný většinou po cestách. Poslední souboj si dávám na cca 3 km dojezdu po silnici do Úpice. Vidím před sebou asi 300 m borce. Jede taky doraz, podle stylu asi taky dlouhou, později se ohlíží, ví o mě. Zaléhám za řidítka, vidím, že točí lehčí převod, tak dávám težší a roztáčím to, musím ho ještě dojet. Daří se mi ho docvaknout cca 300 m do cíle, kde přichází kostky do náměstí a poslední kopeček do cíle. Jdu hned přes něj a ze sedla na těžkej aby neměl šanci ještě kontrovat. Daří se, nahoře už mě začínají brát křeče do stehen, ale už jsem v cíli. Na cílové pásce ještě fotka na památku a pak už jenom vidím, že kolega svěsil nohy už dole pod kopcem, vzdal to. Chvíli čekám na Doktora, pak se jdu převléknout k autu, myju je mattonkou, jsem od bahna až za ušima, kolo je dokonalý bahník ... Na ulici potkávám Andy a Ježka, kteří nám nabízí luxusní sprchu v jejich apartmánu nedaleko. Za pár minu přijíždí spokojený, dost vyčerpaný a plný kyseliny Doktor s umytým kolem, které je jako bahník ... on taky. Po sprše jdeme společně na jídlo, vyhlášení a na očekávanou tombolu. MČR na 103 km dnes vyhrál Kulhavý, 2. Okrouhlík, 3. Boudný. Ženy vyhrála Radová, 2. Bohatá, 3. Nedomlelová. Při vyhlášení hodnotíme a děláme fórky, zejména Doktor. Andy se již těší na zítřek, jede MTBO dvojic, tak jsem zvědav, jak to po dnešku z vládne. Za mne mohu říct byl to nádherný maraton, jak tratí, počasím, ale hlavně tím jak jsme si to všichni krásně užily. Určitě přijedu zase.

  
  
  
• Andy – Jak jsem bojovala sama se sebou
  
  

  Již v loňském roce jsem se přesvědčila, že bikový Festival Jestřebí hory nemá chybu (důkazem budiž to, že se jedná o první bikový maraton, který jedu už podruhé). S Danou jsme strávily v Úpici skvělý víkend, který jsme si ještě vylepšily krásným pohárem za druhé místo v orientačním závodě dvojic (reportáž z loňského ročníku zde: http://andysbike.blog.cz/0607/jestrebi-hory). Myslela jsem, že si to letos zopakujeme, ale Daně do toho něco vlezlo a tak jsem byla bez parťáka. A dlouho jsem neměla jiného - Jirka vypadl kvůli zranění ze Sudet, Petr nemohl, Marťas chtěla jet radši na Brdský švih. Víkend se blížil a já pořád nevěděla s kým jet. Naštěstí jsem dostala spásný nápad, věděla jsem, že stejně jako loni jede na celý víkend i Katka (alias Kámen úrazu) a tak jsem jí zkusila účast na MTBO nabídnout. Katka moc dlouho neváhala a kývla, což mi udělalo radost a konečně jsem se mohla by bikový víkned začít těšit. Tedy trochu jsem se i bála, letos jsem ještě na žádném bikovém závodě nebyla (když nepočítám MTBO) a navíc se o mě celý týden pokoušela nějaká choroba.Ta se bohužel projevila i v závodě, ale k tomu se ještě dostanu. Jirka se nakonec rozhodl, že do Úpice pojede také a bude mi dělat doprovod, takže jsem v pátek večer vyrazili. Z Prahy je to 170 km a dálnice končí v Hradci, takže cesta byla docela dlouhá. Ale registraci, která byla do deseti hodin večer jsme stihli, našli jsme i náš penzion, ubytovali se a před spaním ještě skočili na pivo. Start byl v sobotu v 11:30, čas na přípravu věcí byl tedy ráno. Ale ouha, ráno jsem vůbec nebyla schopná vstát z postele. Škrábalo mě v krku, třeštila hlava a připadala jsem si jako by mě někdo vzal cihlou po hlavě. Spolykala jsem tedy nějaké prášky a zalezla zpátky do postele s tím, že to zkusím jěště rychle "vyležet". Vstát jsem dokázala asi v půl jedenácté, ale bylo to špatné. Na závod už jsem se netěšila ani trochu Počasí vypadalo pěkně, oblékla jsem se tedy do krátkého, připevnila číslo (1006), naplnila kejm, do kapes strčila pár tyčinek a vyrazila jsem. Jirka také, jako fotograf. Vstal už ale mnohem dřív a byl fotit start dlouhé trasy a hlavně Jestřába s Doktorem, kteří na ní vyrazili. Trochu jsem propásla řazení na start, dostala jsem se až do poslední třetina startovního pole. Počet lidí jsem odhadovala tak na tři stovky. Po ostartování se všichni začali pomalu hýbat, než jsem se ale opravdu rozjela, chvilku to trvalo. Ani první stoupání obrovský hrozen lidí moc neroztrhalo, na to bylo příliš mírné. Snažila jsem se propracovávat trochu dopředu, takže jsem hned od startu tepala na 175. Ale docela se dařilo, první kilometry jsem se pohybovala asi v polovině. Po delším stoupání jsme vjeli do polí, kde se do nás opřel celkem silný vítr. Tady už se začaly tvořit skupinky. A mě se začalo dělat špatně. Vagradovalo to vjezdem do lesa, kde se mi zvednul žaludek a zamotala hlava natolik, že jsem myslela, že spadnu z kola. Výrazně jsem zpomalila a snažila se to rozjet. S poklesem tepu se to zlepšilo, mohla jsem pokračovat dál. Bohužel se ale ukázalo, že jakmile se opět dostanu do vyšších tepů (kolem 175), stavy na omdlení se vrací. Tak jsem zbytek závodu hlídala tepák, abych se držela pokud možno pod 170. Tím rychlá jízda a pokusy o závodění skončily Po Chváli mě předjela Káťa, prohodily jsme pár slov, pokračovala mnohem vyšším tempem, než jsem byla já schopná. Postupně mě předjížděli další a další lidé a já propadala depresi. Už jsem byla blízko tomu závod zabalit a na cca 28. km, kde se do cíle stáčí nejkratší trasa na 32 kilometrů, to obrátit domů. Ale přece jen hrdost zvítězila, já přece závody nevzdávám, říkala jsem si. A tak jsem se pomalu šourala dopředu. Ačkoliv jsem si myslela, že už musím být poslední, pořád se kolem mě motali nějací závodníci. To bylo super, že jsem alespoň nejela sama. Moc se mi líbil úsek s brody, těch bylo asi pět, takové malé, nebylo ani trochu těžké je projet, spíše trať zajímavě zpestřovaly. I když ona ta trať sama o sobě je pestrá až dost. Každý si tam najde ten typ terénu, který má rád. Trocha asfaltek, široké lesní cesty, i uzounké singltracky, pozvolná i prudká stoupání, technické sjezdy plné kořenů, vymletá kamenitá koryta, polni cesty...no prostě od všeho něco. Po dešti byla některá místa docela rozbahněná, někde bylo nutné kličkovat mezi kalužemi, někde se trochu brodit bahnem. Hlavně ve stoupáních bylo bahno nepříjemné, chtělo to jiné pláště než moje Racing Ralphy, klouzalo mi to. Sjezdíky byly úžasné, já si je ale tentokrát nedokázala moc užít. Nohy jsem měla jako dva sloupy, nedokázala jsem s nima pružit, ruce slabé a roztřesené. Vůbec jsem nedokázala kolo správně navézt s jakýkoliv větší hupík mě rozhodil. Dokonce jsem dvakrát slítla a cítila jsem se tak slabě, že jsem měla pocit že na to kolo už znovu nevylezu Tak jsem se snažila na nic nemyslet, v hlavě mi stejně do zblbnutí zněla písnička myslím od Wanastovek "Slečna Anna je za vodou", které jsem se nemohla zbavit. Prozpěvovala jsem si to celý maraton Jak mi bylo blbě, nemohla jsem ani jíst, zastavila jsem jen 2x na občerstvovačce a nasoukala jsem do sebe banán. Občerstvovačky byly myslím čtyři a byly perfektně zásobené. Vůbec organizačně byl maraton perfektní, i značení bylo super, takhle podrobné jsem ještě nezažila. Takže jsem postupně přežila strašný tříkilometrový krpál po třicátém kilometru (nebyla jsem schopná jet, takže jsem ho téměř celý vytlačila), další stojku na 35. km, asi čtyři přeháňky (ty poslední dvě už byly dost velké, slušně jsem promokla), dvakrát spadnutý řetěz (asi už mi nešlo ani přehazovat) i poslední prudký kopec za občerstvovačkou Kravít. Tam už jsem věděla, že mám vyhráno. Do cíle to bylo posledních asi osm kilometrů a jeho vidina mě nějak povzbudila, dokonce jsem dokázala i zrychlit. Závěr už byl po silnici, tam jsem to rozjela a dokonce jsem ve stoupání po kostkách do cíle předjela pár lidí. Po projezdu cílem jsem nebyla schopná komunikace, vím, že tam byl Jirka a fotil mě, ale příliš jsem o nevnímala, ani to, že jsem dostala pamětní medaili. Když jsem se trochu probrala, zjistila jsem, že oproti loňsku mám o cca 40 minut rychlejší čas. To jsem to loni musela jet fakt příšerně ) Tedy statistika: 58 km, 1320 výškových metrů, průměrná tepovka 161, o rychlosti raději psát nebudu, průměrná teplota 18 stupňů. Celkem bylo 359 účastníků, já dojela 271. Po sprše, dlouhém odpočinku a příjemném povídání s Jestřábem a Doktorem, kteří dojeli chvíli po mě, jsem se byla schopná i najíst a konečně jsem začala zase normálně fungovat