To si tak sedíte nad mapou a koukáte, jak se vám zmenšil váš životní prostor. Ono ne, že by to bylo málo, v kontextu lidí, co řeší daleko větší trable to snad nemá smysl zmiňovat. Ale přesto, nebo právě proto, vstupují do života i filozofické otázky. Třeba co je to život. Pracovat, jíst a spát? Spíš ne. A je šťastný ten, kdo tohle řeší, nebo naopak ten, koho to ani nenapadne, protože má možná tisíc jiných starostí? A co ty hranice, co sakra ty hranice. Jsou přece daleko, přesto se cítím zavřený, jak moucha v bytě. Narazím do skla, když budu chtít letět za sluncem. Anebo ne? Pár kliknutí a zas tak daleko nejsou, kolegy do téhle srandy najdu hned a ve čtvrtek ráno už cvakají tretry do kufrů. A letíme za sluncem...
Teplo jak před týdnem a slunce na startu mě donutilo hodit všechno do auta a nechat jen krátký-krátký. On je ale sakra rozdíl startovat do kopce a z kopce. První minuty tak fest mrznu. Naštěstí kopec přichází po pár minutách, rád jedu naplno, a ještě radši jsem, že nevypadám jak blbec, co si musí něco dokazovat v prvním kopci. Zahřát se asi potřebují všichni. První tři brdky a zima je ta tam. První delší kopec musím na chvilku polevit pod 300W a hned mám pěknej zásek. V rovnější části ale seznávám, že bych mohl být odvelen na kratší trasu a radši si to doskočím. Máme za sebou hodinku a Kolíkáč zvídavě zjišťuje čísla z Garmina, asi se mu zdá, že si moc dává. Uklidňuju ho, že čísla jsou v podstatě stejný jak z časovky s Camrdou a tedy, že v pohodě ještě tak půl hodinky vydržím... Konečně chvíle klidu, Míra odjel. Teda nemám pocit, že by se zvolnilo, ale asi jo, když tu není. Snažím se sehnat překladatele, protože nějak nerozumím těm pojmům jako "lavička", "výlet", "cukrárna", "kafíčko", ale zdá se, že nikdo neví ani o jakou cizí řeč šlo. Konečně lavička, Turista na ní sedí a přebírá komsy, my jedeme dál. Což je dobře, protože každý kopec, kde se nemusí nad 300W se bude hodit. Konečně si nás Míra docvakl a zase se aspoň trochu jede. Za moc to ale nestojí, protože má dnes kamenný nohy, takže nám závidí ty naše. Protože mi si vzadu v klidu povídáme (o 300 wattech v háku).
Nejvyšší bod první půlky trasy máme za sebou a hle Drážďany. Příjemné cestovatelské překvapení, přes Drážďany to má do Rakouska mnohem větší říz. Čekám klesání k jihočeským rybníkům, ale spíš se pořád houpeme. Metáme to Metánovem, zaregistruju Žirovnici, ale moc času na kochačku není. Kdo si šáhne na brzdy v nepřehledné vesnici na šotolině, už jede sám. Teď to jen nevzdat, až se otočí, chci, aby mě aspoň viděli... hurá. Míjíme ceduli Jihočeský kraj, 200m a výjezd z lesa. A hele, rybník, louka, cesta po hrázi lemovaná duby s bílým nátěrem místo patníků. To tam tu ceduli Jihočeský kraj ani dávat nemuseli. Cesta se houpe v příjemném duchu a kvalita silnic se o něco zlepšila. Ani ve Strmilově k mému překvapení nepřichází výjimečné stoupání, tempo opadlo a půlhodinové NP jde poprvé pod 200W a daří se mi trochu si orazit. To se bude hodit. Před hranicemi ještě párkrát zalaškovat s Turistou, když jsem teď výjimečně svěží a konečně jsem tu: Peršlág a nejsevernější most Rakouska přes Červený potok. Ostnatý drát je tu jen na ukázku, mostek je přehrazen červenobílou páskou, značně vytahanou asi od přelézání. Ale kdo chce, může si nabrat čistou vodu z Červeného potoka, nebo z Rottalbachu, možnost volby tu pořád je.
Karl se lekl, že jsme emigrovali a vyrazil do Hradce sám, ale brzo jsme se našli. V Horní Pěně platí Karl za všechny naše průlety po děravých silničkách, bohužel se díra zakousla až do ráfku. Naštěstí bez pádu a s možností pokračovat. V Jindřichově Hradci natankovat rum přímo ze stojanu a zakoupit k tomu v Lidlu colu. Je letní počasí, tak dávám zmrzlinu, na tu to vždycky dobře jede. Ťuknout si víčky od bidonů, jo to je pohodička. Musíme ale dál, 90 km stále zbývá. Za chvíli znovu Karl s prázdnou duší a první oprava asi nebyla dostatečná. Kolíkáč nabízí svoji značkovou duši Mavic a když je odmítnut, tak přechází k činu a prostě jí Karlovi vnutí, i kdyby mu prý měl vytrhat ventilky z ostatních duší. Nezničitelná duše Mavic naštěstí funguje, a tak pokračujeme už bez komplikací dál. Teda pokud se za kompilaci nepovažuje Mírova slabší chvilka, kdy mu nejde jet víc než 250W, nebo Karlova slabší chvilka, kdy mu zas nejde jet míň, než 400W, takže se vydává na 45kilometrový únik. Jelikož se tyhle události vyskytli ve vzácné shodě, tak i já mám možnost si to udělat hezký na špici. Požírám zbytky z kapes. Melu z posledního, ale přitom mám pocit, že mám nekonečný rezervoár sil. Kilometry ubíhají a s pocitem, že mě to strašně jede (reálně je to skoro pořád z kopce a po větru) se snažím nepolevit. Turista jede letos asi poprvé víc jak 5 minut v háku a hned děkuje všem okolo. Před Štěpánovem sjíždíme Karla, a tak si můžeme vychutnat společný dojezd.
Pak už jen blažený pocit po celém těle, osvobozená mysl a osvobozených 223 km silnic. Splněné přání, ale ne to, co si prostě koupíte. Tohle je to dětské, pro které se musíte snažit, musíte mít kolem sebe lidi, co vám s tím pomůžou, a nakonec je to i dětsky snadné.