Akce Belgie 2020

Akce Belgie patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2020-04-10.

Trasa / Flyby :: Diskuze :: Foto

• Luke – Vožický šíp
  
  

  Vážení autovýletníci, tenhle týden pro měl byl letos vrcholem cyklistiky a za to vám patří velký dík. Po etapě, kterou by novináři nazvali Středohorský okruh smrti jsem se tak tak dal dohromady a následovala etapa vpravdě belgická. Oprášil jsem svůj nápad z loňska se startem v Benešově, v euforii a nadšení z úterý jsem starou trasu protáhl na 180km a skoro 3000 metrů převýšení.
  V nezměněné sestavě vyrážíme z Benešova, pod koly ubíhá černý asfalt prvotřídní kvality, který byl hlavním kritériem při přípravě trasy. Garmin na trase našel 22 stoupání a hned to první ukazuje hodně bojovnou náladu v pelotonu. Slovy komentátora by to byla etapa pro únik. Ten rozhodující a čtyřčlenný se zformoval hned v dalším stoupání, které nás vyvezlo nad Postupice. Hned posléze se ukazuje, že počet 22 brdků nebude konečný, je tu spoustu bezvýznamných, které Garmin neviděl a dají se (spíš se musí) letět na velkou. V úniku všichni chtějí jet, jen Karl (sic!) kroutí hlavou, že je to do cíle daleko. Z Louňovic opouštíme hlavní silnici a za chvíli tu je neuvěřitelný průlet po 2m široké a 100% děrprosté asfaltce. Trvá to několik vesnic. Za každou zatáčkou, na každém horizontu se nastupuje a já jen marně vyhlížím motorku s kamerou nebo vrtulník. Úplně mě to pohltilo, jedu na max, hlava nechce zvolnit.
  Krátká pauza ve Vožici přišla vhod, v tomhle tempu se nedalo ani pít, natož jíst. Následuje asi nejdelší kopec dne, nohy překvapivě drží, ale uhákovat Míru se mi nakonec nepodaří. Ale druhé místo udržím. Pak je chvilka na zotavení, když se objeví Míra a s jasnou vizí, jaký dnes budeme mít průměr, pokračuje dál. Nestíhám fotit a tak tak si stíhám aspoň užít ty krásné výhledy a luxusní asfalty, kde se člověk může uvolnit a nechat se vláčet touhle kouzelnou krajinou. Za chvíli míjíme ceduli Kraj Vysočina a pohybujeme se ve výšce kolem 650 m.n.m. To dává jistou naději, že přijdou i chvíle odpočinku. Ještě před Křečí ale mám pocit, že už ve všech stoupáních hrabu až na úplné dno. Aspoň, že jdou tak rychle za sebou a nemám moc času o tom přemýšlet. Navíc kvalitní povrch prostě vybízí k tomu jet rychle a kdo ví, kdy se člověk zas takhle sveze.
  Konečně se čísla na Garminu převalila a do cíle zbývá míň, než máme aktuálně najeto. To je příjemný zlom. Upínám se k další zastávce ve Vožici, kde by se k nám měl připojit Basko, pak už se snad pojede normálně. Začínám vlát na chvostu při ještě snesitelných 250-280 wattech, ale přežít horizont a Mírovi tři nádechy je pro mě už peklo pekelný (přes 400W). Do toho Kolíkáč začíná rozjíždět kolotoč s Mírou a špačkuje, že nestřídám. Nemám z čeho, tak se vymlouvám na Štybara s Gilbertem ve skupině za námi. Posledních pár stojek před Vožicí s pocitem, že bude konec a tak se to ho ještě nebát a nakonec 5km krásný sjezd za odměnu...
  Štastné shledání s Baskem se ale nekoná, a tak po občersvení pokračujeme dál v závodním stylu. Polní cesty s novým asfaltem ale zase zvedají náladu a ubývající km do cíle taky. Průjezdy vesničkami s vypnutým mozkem a padesátkou na tacháči a jsem tam zas. V Belgii, na posledních 50 kilometrech Valonského šípu. Lámu další stojku vesnící kolem kostela, úplně vidím ty tisíce diváků kolem a slyším jejich řev. V Ratměřicích pozorujeme Sekvoje jak se tyčí nad zbytkem zámeckého parku. Pak rána, že myslím, že mi upadly nohy, ale bylo to jen nářadí. Kluci zvolní a já se vracím. V dalším kopci se Mírovi daří další únik, ale jsem tam. Bez nároku držet jeho tempo jen jednou projedu špicí a pak už to radši ani nezkouší.
  Ve Voticích se radši necháme sjet, cesta daleká. Zbývají dva poslední kopce. Snažím se šetřit na rozhodující Mur de Chvojen, s kostelíkem, který můžeme sledovat posledních asi 20km. Špatná taktika. Na předposledním kopci mi Míra trochu cukl a už nemám nárok. S Karlem a Kolíkáčem se daří držet zásek asi na 10s. Pořád doufám, že bych to mohl dát, když bude sklon přes deset procent... Ostrá levá, Kolíkáč řve ztrestejte ho, a tak se ještě naposled zvedám. Bohužel nohy tuhnou o pár vteřin dřív než bych potřeboval, a tak nějakých 5 vteřin náskoku zbývá a Míra dnes zaslouženě vyhrál. Celý den jel neskutečně. Kolem Konopiště už jen dokroužit v pohodě k autu a v mezinárodní spolupráci se i Baska podařilo najít. Vydařený den, ještě jednou díky.
  
  ( Tento report je smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je neúmyslná a čistě náhodná. )
  ( Taky teda Míra říkal, že bych s tou fantazií měl přestat, jinak s náma nikdo nebude chtít jezdit, tak to pls berte s velkou rezervou. )

  
  
  
• Kolíkáč – Pry asi starneme
  
  

  Minulý týden mi přinesl dva maratony pekne za sebou v rychlem sledu. Uterní Slehacka nalezite oslehala lýtka a pátecní Belgie to dovrsila. U auta jsem pripnul císlo a jal se hákovat Turistu. Ten hned od lajny prekulil svuj budik na císla zacínajici 3 a nepovolil celých 180km. Zadní kapsy a bidon byl strasne daleko, jen nasadit klapky na oci a tupe hakovat. Chvílemi jsem si ale i uzival, ten bezchybný asfalt, trasa bez provozu, výhledy na krajinu, kterou neznám. V Belgii jsem nikdy nebyl, ale nejaké jejich klasiky videl v TV. Jak pise Luke, trasa obsypana fanatickymi divaky a v nohách rozpoutat válku. Karl, který kazdy den drti 150 a vice, jen nechapave kroutil hlavou, co blbneme. Musi mit ze mě srandu, jake usili do toho musim davat, kdezto on se klidne zapomene nekde vzadu, aby si nas zlehounka doskocil. Luke je taky pekne vyladen, ale na nem aspon chvilemi vidim, ze si taky dava. A Turista? Ten drzi svoje cisla, a kdyz ho nahodou nekdo uhakuje az na horizont, tak jen mavne rukou jako pokyn na vystridani. Ale to je tak usmevne, kde brat sily, aby ho clovek prelezl? Takze kdyz vam jede asi 5 sekund po boku a pak jde znovu na spic s podekovanim, to uz se malem za bricho popadam, kdybych se nemusel soustredit na 3 nadechy a znovu bezchybny hak za Canyonem. Sebemensi zavahani se rovna odsouzeni dlouhe jizdy na samotku, nez se udela servisni pauza. Servisni pauzy se musely delat jen kvuli me, jednou me nahradil Luke, ale tomu vypadlo naradi. Mě vypadávalo ve více kopcích, a nejenom naradi. Nazvy vesnic, mestecek a vrcholu si vubec nepamatuji, byl to prulet fantastickou jarni krajinou a jen musim zhluboka smeknout pred formou mych kumpanu a moc moc podekovat za shovivavost pri cekani. Jak rikal diplomaticky Mira, je divne, ze mame prumer jen 30, to v minulych letech s Karlem to bylo vzdy pres 31, pry asi starneme