Pocta pacovské vrchoviny úžasný to název. Trať mám za barákem, ale jak jezdím jen do práce z práce stále po stejné silnici, tak jí neznám. Přilákala mě, až jsem viděl přihlášenou mladou pušku, teda po seznámení s tím co má tento klučina v nohou tak spíš dělem a věřím, že budoucí raketou a to že pojedu ikdyby nevím co, do dala účast Mistra Kapra.
Pro mě se nejednalo o závod, už nemám s kým závodit, mí soupeři z mých závodních let už jsou úplně někde jinde takže Zigyho můžu pozdravit jen před startem, Běhounkovi jen pokynu když jel kolem mě, Jura už mě ani nepozná, prostě toto je pryč. Ale byla to výzva, ujet víc než 70km! Chápu, že to většině přijde jako malá výzva, ale když jezdíte max 15km do práce a po 8h to samé zpět a nic víc, do toho ne vždy se dokopete což Vám od začátku roku do startu závodu udělá necelých 1000km tzn. Porci co většina z Vás dá za tři týdny… A za posledních cca 7 let jsem jel více jen v Doksech minulý rok…
Z respektu k této vzdálenosti jsem si jel okruh týden před startem projet abych věděl jestli to je reálné dát. Úpřimně po projetí okruhu, kdy jsem jel na pohodu, po té jsem sotva dojel domů, jsem věděl, že to prostě nemůžu dát. Ale vidět kluky bylo silné a věděl jsem, že jen z tleskání a fandění u trati by mě svrběly nohy, tak jsem navštívil Nutrend shop a nakoupil pár gelů, nastavil si jasnou taktiku a zaplatil startovné.
Taktika byla jasná, nikam se necpat, jet to na pohodu, určitě ne žádných 190 tepů a podobné srandy. Mám starťák jako před prvnímy závody, Kapra bohužel neuvidím, ale důvodu jeho neúčasti rozumím, Kolík mě ignoruje, Bobek asi vymýšlí další časovku, Iceman změnil priority, Soused má před operací atd prostě ty co mám hluboko v duši zůstaly doma. Luke i Basko přijeli dobře naladěni, pěkně vyšvihaní, byl jsem za ně rád. Tajně jsem doufal, že se svezu s Baskem, s kterým jsem málem objel minulý rok Bechyni, jak jsem byl troufalí se ukázalo hned po startu… No nic, byl jsem tady, o 9kg těžší než před lety, ale se stejnou chutí jet na kole v nějaké grupě.
Na start se řadím do zadních pozic, sám vím jaké to je když se vepředu motá někdo kdo tam nemá být. Od startovního výstřelu jedu tak abych nešel přes 170 tepů, docela mě překvapuje jak mě netrápí, že se to přeze mě všechno valí, starý, mladý, ženy být tu děti tak i ony, prostě všichni, pro jistotu se otáčím, jestli nejsem už poslední, protože abych to celé odjel musel jsem jet s někým, ještě lépe v nějaké skupince, naštěstí vzadu stále někdo byl…. Už před Choustníkem jsem z hlavního balíku venku jen ho vidím jako velký hrozen a takhle z dálky to vypadalo, že se tam moc nejede teda na možnosti těch co tam jsou…
Ve výjezdu z Choustníku trochu přišlápnu tak jdu přes 180 tepů, ale jen na chvíli prostě jsem se chtěl háknout za borce co mi připadal, že v následném sjezdu ke Hrobům se mi bude hodit 😊
A taky, že jo. Je to lokomotiva, výkon ztratí až ve brdku do Radenína, ale zastoupí ho další borec, přeskočím si teda za další kolo a jen se vezu. Ve sjezdech se objevuje první problém, když zabrzdím přední brzdou nevrací se mi brzdové čelisti zpět, ale svírají ráfek…naštěstí se tady jede tak, že i za jízdy si je pohodlně otevřu rukou, co vlastně pak dělám po každém větším sjezdu… To by mi Strejda dal, kdyby viděl jak ty čelisti a lanko nemažu…. V Hrobech se ukáže druhý problém, řetěz mi nevydrží na nejlehčím pastorku, vydrží jen když stále držím páku přehazovačky… naštěstí to je jen pár stovek metrů a dá se to akceptovat… Jede se mi skvěle, do toho dojedu borce od Kohoutů, který jede přesně moje tempo tak aby to nebolelo. Švihám si to pěkně schovaný, nabalujeme nějaké korálky, přesně dva. Najednou jsem součásti své grupy 😊, říkám si, že to by musel být pech nedojet s ni. Na vrcholu tohoto 5km kopce, věřte, že pro mě to je kopec jedeme ve čtyřech, pěknou lajnu za Kohoutem.
Do druhého okruhu vjíždíme v dobré náladě, furt něco melu a ve výjezdu z Předboře jdu do čela, vytahuju gel, který pohodlně zapíjím, šlapu si své, kontroluju jestli nejedu rychle abych nás neroztrhl, v dáli vidím rudý dres, který se stále otáčí, ale nechce se nechat lapit, překřtil jsem ho na větroně. Jak to tak na výletech bývá, stále je se o čem bavit, nejčastější téma je pan větroň, popis trati a chvála jak to krásně jedeme. V Choustníku nabíráme jednu ženu, která se ihned zařazuje do našeho vláčku, který už tahá jen Kohout a Kopic Petr. Větroně jsme dojeli až na konci druhých Hrobů a díky tomu, že naše spolubojovnice se nad ním slitovala tak Kopice povzdbudila ať ho sjedeme… No kdybych věděl co to udělá, udělal bych vše abychom jej nesjeli…
Už sparťanský dres nevěstil nic dobrého, snad jen Kajman byl rozumný sparťan, ale tento to byla síla. Hned jak jsme ho dojeli, začal pořvávat ať jedeme, že dojedeme ty před náma, tak Kopic a kolegyně ho poslechli a začali tahat s nim, toto způsobilo, že já měl zase 180 tepů, musel jsem do sebe natlačit druhý gel, ztratili jsme Kohouta a mě to přestalo bavit, ale bolet… Při pohledu na Garminy mě aspoň potěšilo, že víc než půlku máme za sebou. Na špici se střídal už jen sparťan jakýsi Klabouch a sympaťák Kopic, který na to měl nohy. Já s kolegyni se jen vezli, kolegyňka několikrát zahlásila ať jedeme, tak se na chvíli ztratila a v dalším výjezdu zase byla s námi jo byla to komička.
Při nájezdu na třetí Choustník se do mě sparťan pustil proč nestřídám, když mu odvětím, že mým cílem je dojet a ne závodit o sté místo, tak mě zprdne co tady dělám a proč nejezdím radši kolem baráku….Nemělo cenu se s ním bavit. Dojeli jsme ještě asi dva borce z nich s námi nezůstal nikdo s jedním jsem stačil prohodit pár slov což sparťan komentoval ze špice…No jo, vzadu místo aby tahali tak si klábosí u kafíčka…. No prostě byl marnej. Vůbec nechápal o co mi šlo…. Třetí okruh mě už bolel, gely došly už v brdku do Radenína jsem myslel, že se na spartana vykašlu a vystoupím si, ale vědomí, že pak jet sám mi to nedovolilo a raději jsem trpěl se zakyselenými nohami v harmonii. Byl jsem smířený s tím, že třetí Hroby budou má konečná a to už nějak dám. Naštěstí se to vždy začalo lámat až před každým horizontem a v této části balíku opravdu stačí si přišlápnout na pár sekund a jste tam. Takže prožiju tři, čtyři úseky kde vidím světlo na konci tunelu, necítím nic, sleduju jen silnici vedle předního kola a u toho rychlost 18km/h…..
Když zvednu hlavu jsme v Mlýnech a do cíle to mám 5km… Sakra to už musím ujet, záda mě bolí jako hrom, vlastně celý třetí okruh, nohy bolí, ale už jen jeden kopec a dám to, třeba i pěšky! Taky že jo. Už na začátku kopce z Předboře si nechávám celou svou grupu poodjet a jedu dokonalého dojížďáka, po zmírnění sklonu a vyhodnocení mé ztráty na grupu si ještě shodím a dojedu si je, ale v dalším zvednutí sklonu silnice zase odpadám a už na dojížďáka dojetu až do vytouženého cíle, kde mě ještě povzbudí už vydýchání a skoro vysprchování Luke s Baskem.
Závod, teda pro mě spíš boj o dojetí jsem si užil a nebýt pana Klaboucha ze Sparty nebylo by nic co bych vytknul. Pořadí jsem neřešil, nedostal jsem okruh, nespadl a dojel jsem. Po dlouhé době jsem opět jel ve skupince, měl na sobě startovní číslo, viděl oranžové dresy, ten cyklo mumraj v cili a na startu, úžasné počasí, trať. Byla to pocta s velkým P.
Už se těším do Bechyně 😊