Akce Tour de Bechyně 2019

Akce Tour de Bechyně patří do kategorie Silniční závod. Datum: 2019-09-15.

Nejdelší varianta má délku 48.70 km.

:: Propozice :: Celkové výsledky :: Diskuze :: Foto

• Luke – Hořkosladká Tour de Bechyně
  
  

  V Bechyni ráno trochu chladno, ale sluníčko se do nás opírá a je jasné, že dnes to bude parádní den a oslava cyklistiky. Večer jsem stihl nastudovat trať a vypadá to na docela houpavou projížďku, bez větších kopců a nebezpečných sjezdů. Prezence a vůbec celá organizace vzorová, nandavám číslo a přijíždí Kapr. Basko už je tu taky. Za chvíli se zdravíme s Léňou a jdem se s Kaprem rychle rozjet. Projíždíme posledních pár km tam a zpět. Dlouhý sjezd za odměnu a pak táhlé, ale ne moc prudké stoupání k cíli. To asi bude trochu bolet. Rozjetí pecka, nohy po včerejší časovce nejsou unavené, spíš správně rozjeté. Začínám se těšit a co víc, Kaprovo, že "bychom to mohli uviset v balíku až do konce" mě nepřijde zas tak bláznivý. (ne fakt, začínám bejt dost namyšlenej, asi se pojedu projet do Novýho Bydžova )
  
  A blíží se slavnostní start. Tentokrát mi ani nevadí drze se nacpat dopředu, takže tam jsem vedle Kapra a Léni. Basko se taky přidává, aby byla pěkná fotka a vyrážíme na manifestační průjezd městem. Obkroužit náměstí po kostkách jak na Tour de France, pěstička s Kaprem pro štěstí a už se řadímě na ostrý start. Máme pěknou druhou řadu, ale přede mnou se otevře díra a po chvíli váhání se teda jdu postavit do první lajny. Tak snad aspoň bude někde fotka, jak se Luke cpe dopředu.
  A je tu ostrý start. Pár rychlých záběrů, abych se nikde nepletl, a je to. Jsem asi 4., moc se zatím nejede, tak nahodit velkou a pojedem... a nejedem, řetěz se kousl v přesmykači. Nejde točit tam ani zpět, řadím nahoru dolů, ale marně, občas se povede protočit, ale ne a ne se to chytnout, koukám, že tam je nějakej uzlík či co a balík se zatím valí kolem. Chvíli trvá než se mi vůbec podaří zajet ke straně a můžu zastavit. To už je čelo pryč a míjí mě poslední lidi. Součástí toho řetězového smotku byla i rychlospojka a ve chvíli kdy na to sáhnu, tak se rozpojila (asi sem jí povolil, jak sem se to snažil silou nějak roztočit). Takže se to celý rozpadlo, já nasazuju řetěz, spojuju a asi po třech minutách vyrážím. Sám, teda s mechaničákem pořadatele, který mi pomohl. Díky!
  
  Během opravy mě napadne, že je konec, dojedu k autu a zmizím, ale jak je kolo zase v provozu, už na to nemyslím. Navíc za první zatáčkou první odpadlík z pelotonu, tak si nastupuju a jedu co to jde, přece tam někde bude skupinka pro mě. A taky nechci mít sběrák za zadkem . První brdek letím rychlejc než balík (podle Stravy) a záhy už jsem aspoň 5tý od konce, nikdo se ani nesnaží mě hákovat,. To mě docela motivuje a tak šlapu dál, konec konců mám to napsaný na zadku! Stinnou stránkou je, že řetěz v předu drhne o přesmykač a v zadu čas od času přeskočí. Ale zastavovat se mi znova nechce, pokud se to nebude zhoršovat, počká to do cíle. U Sudoměřic je dokonce vidět balík, jsou to tak dvě minuty, kilometr, ale akorát vidím jak se to natahuje a odpadávají z něj další jezdci. Být tu doprovodná kolona, tak to snad i dojedu . Asfalt kvalitní, nohy mlčí a přijde mi, že strašně letím. Míjím další jezdce, jeden magnet za druhým. Ze sjezdů trochu odpočívám, roviny v časovkářském tempu a na každý brdek se zvedám. Míjím první skupinky, ale ty by mě nesvezly, nemá smysl zpomalovat. Smiřuji se s tím, že už si asi dneska nezazávodím a ve skupině taky nepojedu. Jenže Garmin říká, že už jsem za půlkou, průměr jak Turista, no to budu muset udržet... Přepínám hlavu, že tohle je časovka na 50 km, jak někdo žertoval na startu a pokračuji stejným tempem dál. Pořád čekám, kdy začnu tuhnout, ale nic. Další skupinka, po rovině docela jedou, točí, mám problém je dojet, ale akorát míří na vrchařskou prémii a trhaj se. Než vyjedou nahoru, jsem před nimi a mám solidní náskok, ještě se otáčím, ale to než by se sjelo... jedu dál. Dalších pár lidí předjedu, ale v podstatě mě to neza, užívám si, jak mi to jede. Ještě jsem nepotkal jedinou díru a celý závod je jen po tom nejvybranějším asfaltu. Bravo! 40. km, míjím další skupinku asi 6ti lidí, dva se zahákují, ale vydrží tam jen pár minut do dalšího brdku. Na chvilku zpomaluju a otáčím se, jestli by přece jen někdo nejel se mnou, ale vůbec se neblíží, asi není zájem. Nevadí, do cíle kousek, teď už to má být z kopce. Další dva minibrdky ze sedla, přijde mě to najednou tak samozřejmý. A zatáčka kde jsme se ráno otáčeli s Kaprem, tak tady to je, za odměnu do cíle. Krásný šlapavý sjezd pod cílový kopec, pořád točím aspoň 200 wattů, je to přece časovka. Ostrá levá a cílový kopeček, zase jdu ze sedla, sice před sebou nikoho nevidím, ale chci vědět co zbylo. A levá do cíle, ještě to rozjet, aby si někdo nemyslel, že dojíždí nějakej výletník a nakonec si ještě o jedno místo polepším.
  
  V cíli nakonec hodně smíšené pocity, jelo se skvěle, průměr 33 od toho zastavení udržen. Trať byla krásná, houpavá (50 km a 549 m převýšení) bez jediný díry nebo hrubýho asfaltu, počasí ideální. A možná proto mě to štve, že nevím na co by tohle stačilo, jestli bych uhákoval Kapra... Navíc moc nerozumím jak se mi to povedlo, ten řetěz takhle kousnout. S tou elektrikou mi řetěz ještě nikdy nespadl. V cíli pak ještě víc smíšený pocity, když Kapr hlásí, že asi vyhrál a Léňa si naopak taky vybral hodně smolnej den, když musel část trati trénovat na paralympiádu. Ale nakonec asi to pozitivní převládne, rád sem vás zas viděl. Trasa je krásná, organizace na nejvyšší úrovni a počasí na jedničku. No a to nenaplněné očekávání holt za rok.
  
  

  
  
  
• Léňa – Takhle jednou s jednou v Bechyni
  
  

  Tour de Bechyně, mám to vlastně za barákem, jede se ani ne 50km což je má denní taxa sice na dvakrát, ale vím, že to ujedu. Zimák co mám od Igora má parametry kola s kterým mě na start pustí, tak proč se nesvézt. Trasu ani nestuduju, jediné co vím je, že minulý rok to vítěz dal průměrem přes 40km/h tak žádné kopce neočekávám (když se mě Kapr ptal jestli jsou na trati kopce, tak z této vědomosti jsem mu jednoznačně potvrdil, že ne…).
  Poslední měsíc spíše běhám, tzn po práci a od 1.9. už jen 15km na kole se většinou chodím vyběhnout na trasu kolem 10km, týdně mi to dělá cca 60km. Kolo používám jako dopravní prostředek do a z práce. Tomu odpovídala má příprava, čtyři dny před závodem jsem už neběhal a v sobotu na Táborských slavnostech jsem při hudbě Adama Mišíka, skupiny Tataboys a večerního ohňostroje do sebe nasoukal pět svijanských Kvašňáků, dvě 0,4l královské medoviny a jednoho svařáčka na zahřátí… no co budu povídat, domů jsem jel veselý a na nedělní závod dostatečně napumpovaný…
  Ráno se mi vše vrátilo i s úroky, sucho v puse, žaludek jak na vodě, v noci respektive ty čtyři hodiny v posteli jsem moc nespal, protože jsem měl předzávodní horečku, probíral jsem si jak pojedu, co si obléknu, kde budu hákovat Kapra, jestli náhodou nepřekvapí Kolíkáč, že přijede no prostě noc byla nabitá myšlenkama a jen prošpikovaná spánkem…Ještě, že mi nejde o pořadí…
  
  Do Bechyně přijíždím už docela fyzicky srovnaný a natěšený na ty oranžové zadky. Prvního potkávám Luka, mladou, nadějnou, oranžovou krev, později také legendu legend Kapra, který je prostě furt stejný pohodář a velmi dobře česky mluvícího Baska, z diskuzí jsem si myslel, že se s ním pobavím jen přes Google překladač… mílý to člověk. Před startem se ještě zdravím se Zigym, který od doby kdy jsem jej považoval za svého soupeře z DABA závodů a závodů tady jihu, dost změnil. Vršek vyšvihaný, nohy ala Malina, prostě rakeťák na kterého už dávno nemám. Ještě předstartovní foto a šlo se na věc.
  
  Očekávám průměr závodu 40km/h u sebe očekávám tak 36km/h, znám jen prvních 15km, kde jsou dva magnety kolem 1km délky, kde si myslím, že když se pojede tak neuvisím a najdu si svou skupinku. Jenže od startu se vůbec nejelo, že fakt nejelo první magnet ani nevím, že byl, ve sjezdu a v následné rovině jestli jedeme 40km/h tak to je moc (bez fungujícího tachometru jen odhaduju…). Tak si v klidu lelkuju, hlídám si abych se nesmotal, očima vyhledávám Kapra, který si to šine v předních linijích pěkně zakuklen, hlavou se mi pořád honí…ujeď, ujeď ať je sranda….nakonec vyhraje má línější polovina, která jako hlavní výmluvu proč neujet si našla, že když sedí i rakeťáci z Webra tak to kde se to natrhá teprve přijde…
  Z poklidu mě vyvádí až druhý magnet, který už má větší sklon, ale ja spíš víc brzdím a dávám si bacha abych do někoho nenajel tak si ani nevšimnu, že tak deset lidi přede mnou se udělala už asi dvacetimetrová díra…. No nic, poprvé mi řetěz udělá takový ten klapavý, zhazující zvuk ve kterém byl přeborník Malina…klap, klap, hu, hu… vyjedu si úplně vlevo, skáču turisty před sebou a za úplného asi 30 vteřinového vypětí jsem zase v první skupince, která se mi vytvořila jen díky mému lelkování… Když se podívám úplně na špic tak vidím, že jsou asi čtyři lidi odjeti, opět bojuju s myšlenkou, dojeď si je… je tam člověk s Webru tak mi je jasné, že Zigy ani jeho kámoši nepojedou tak jeď, jeď…bohužel zase vyhrál ten můj línej kamarád, tak se poslušně řadím do vláčku, kde se jede už jen po dvojičkách asi dost přes 50km/h, ale je to z kopce do Týna nad Vltavou takže nic extra. Pozdravím se aspoň se Zigym, který si jede pohodu. Znervózňujeme mě jen triatlonista, který jede na časovkářské koze, ruce na hrazdě no prostě vrah skupiny….Zigy za ním dojel na špic a nejspíš mu řekl něco ve smyslu ať si jede jinam…. Pak už jsem triatlonistu neviděl….
  Naštěstí teď už se jen jelo, Týnovský kruháč jsme přeletěli jak na Tour z obou stran a z kruháče to bylo hned do mírného kopečku, takže pěknej spurt abych uvisel, jo teď se už jelo, beru Baska, Kapr se jistě v klidu někde plácá za mnou, Luke je asi s ním prostě pohoda a konečně cítím, že jsem na závodě… Začínají přicházet první brdky, mají tak kolem tří minut takový hrubý odhad, dají se jet na velkou takovou tu španělí myslím s frekvencí asi 150… asi na třetím takovém brdku už začínám cítit, že mi najeté km chybí, Kapr mě ještě pozdraví a uhání do předních pozic, já jsem rád, že jsem. Další stojka je pro mě první, kdy na konci chytám první menší díru, kterou ještě na vrcholu s vypětím všech sil lepím, ale furt se jede takže žádný oddech, ztrácíme Baska pak zvednu hlavu ze jak by řekl Kolíkáč, zaslintaných řídítek a vídím, před sebou, jak silnice stoupá k nebi je mi jasné, tady končíš veteráne, ještě kouknu za sebe tam nikdo... sakra…. Ještě to zkouším, ale díra se natahuje, když se došplhám na vrchol, jdu do spurtu, rvu to co to jde, ale fouká proti a ke skupince asi šesti lidí před sebou jsem se přiblížil na 500metrech tak o dva metry… první skupina s Kapříkem je ještě o cca 100m dále…
  Shazuju druhým směrem, ve předu poprvé malá, vzadu velká, dojedeme mě borec v teniskách a košili, trochu jsem si ulevil tak ho háknu, jede fakt dobře snad nás doveze k skupince před náma, táhne zbytek roviny, ještě za ním jedu sjezd do vesnice, ale ve stojce z vesnice úplně svěšuje a já s ním, brdkek ještě vyškrábu, ale už volně, ale i tak jsem na vrcholu sám a čekám kdo přijede při zpětném pohledu vidím větší skupinku, hurá svěšuju a jen mydlím pedály, přiřítí se asi deset borců a hle je tady Basko .
  Zaháknu se na chvost a užívám si zase jízdy v háku, oproti kilometrům z Týna je tady klídek, typická, žádná spolupráce, jen nástupy jednotlivců. Začíná mě tahat levá tretra, když si zkontroluju co se děje, vidím, že se mi namotala tkanička z tretry na tělo pedálů a každým otočením se utahuje, hmmm tak to je pecka, zase jsem něco podcenil… Vystupovat se mi nechce, jede se mi krásně, sjezdy a minirovinky na pohodu, brdky taky žádné peklo, krásné tempíčko jako když jedu do práce….tahání v tretře přestalo uff tak to snad bude dobré….posbírali jsme ještě další dva kusy a pádíme za skupinkou, která mě vytrousila…
  Jenže jak je vše skvělé najednou šlápnu a levá noha ve vzduchu…nejdříve mě napadne, že jsem vycvakl tak chci dát nohu do pedálů a hle pedál tam není!!! Kde jsi? Drží se tretry….zvedám ruku na znamení defektu, zastavuju, házím kolo do škarpy, sedám do kopřiv a snažím se dostat pedál z tretry, to se po pár pokusech daří, ještě nemám vyhráno ještě namontovat pedál do kliky… vzpomenu si na Bobka jak mi jednou říkal, že nějaký pedál se montuje obráceně, zkouším teda oba směry a nic, pedál se nechce chytit do závitu, napadne mě: Tak chlapče dojebal sis závit…. No co, jeden pedál mám a co jsem slyšel ze skupiny tak do cíle to je nějakých 15km, je to furt nahoru, dolů tzn. 7km zadarmo z kopce a těch zbylých 7km tou jednou nohou přece dám když Michal Stark tak dává celé závody….
  Nasedám a s vysicí levou nohou šlapu co to jde, nejde šlapat bez přestávky, protože rychle dostávám křeč do stehna, do toho nejsem schopný udělat plný kruhový pohyb, spíš to je takové trhané, na rovince to ještě jde, ale do kopce ikdyž mám kašpara tak je to pěkný záhul, myjí mě první borci a asi dvě skupinky, nikdo se ani nezeptá jestli něco nepotřebuju asi až dvacátý člověk, který jel na biku mě najednou chytne za záda a do kopce mě potlačí, jen stihnu poděkovat a zeptat se kolik mám do cíle, prohodí do Bernatic to máš ještě 4km a pak už jendom asi 10km. Super to je víc než jsem čekal, vzhledem k tomu, že určitě už tak dva mám za sebou….. v následném sjezdu mě i tento borec ujíždí jsem zase sám. Ale už získávám gryf, když levou nohou kmitám proti směru šlapání tak to pomáhá udržet kruhový pohyb, což bylo fajn zjištění, nevím jak to ten Michal dělá ten nemá čím kmitat…. Myjí mě pořadatelské motorky, jeden z pořadatelů mi říká ať počkám na sběrák nebo ať zahnu někde do nějaké vesnice, že když půjdu lesem je to do Bechyně 5km…. No to víš, jedu dva závody za rok a jeden z nich vzdám!!! To teda tůůůůůdle….
  Jedu teda pecky co to jde, musím odpočívat, protože noha dostává záhul, sjíždím do Bernatic, kde začíná kopec, pěkně bolí, ale na kašpárka to jde vyjet asi v polovině tohoto cca 1,5km kopce za mnou přiběhne fanoušek, jestli nepotřebuju pomoct, říkám jestli má klíč tak jo…. Odvětil, že má vše… hm, že by naděje? Sesedám z kola z kapsy vytahuju pedál a svěřuju své kolo mistrovi…během necelé minutky mám pedál v klice!!! Teda, ty jsi ale ňouma…..Sice víš jak se jezdí Michalovi, ale takhle si dojebat závod???
  No a posledních 11km to byla časovka, při které jsem už nikoho nedojel ani mě nikdo nedojel. Na značce 500m do cíle jsem si shodil abych divákům a své ženě ukázal jak se spurtuje do cíle…
  Suma sumárům jsem z krásného závodu na suprových silnicích, skvělou organizací odjížděl značně frustrovaný a zklamaný. Věděl jsem, že na první skupinku, kde se tetelil Kapr jsem neměl, ale v té druhé jsem se cítil jako ryba ve vodě a vím, že s ní bych si užil závod takový jaký mám být. Takže příští rok bych chtěl přijet znovu a konečně normálně dojet!! Snad přijede i více oranžových zadků!!!