Akce Brdmann Cross 2007

Akce Brdmann Cross patří do kategorie MTB orientační. Datum: 2007-06-09.

Nejdelší varianta má délku 50.00 km.

Propozice :: Celkové výsledky

• Andy – Brdman cross – bedna natřikrát :-)
  
  

  Podle propozic na www.vlaska.cz vypadal Brdmann výborně. Závody typu MTBO mě moc baví, tak jsem se do Dobříše opravdu těšila. Měli jsme startovat společně s Jirkou v kategorii MIX. Ale člověk míní a příroda mění (nebo se to říká jinak?) a tak jsme měli týden před závodem s Jirkou pád na silničních Sudetech, který skončil velmi nešťastně. Já jsem se "jen" odřela a pomlátila a tak jsem do Brdmanna po týdení pauze byla úplně v pořádku. Jirka ale dopadl mnohem hůře - zlomil si lopatku - a tak bylo jasné, že nejen Brdmanna, ale i další závody bude muset minimálně v červnu vynechat. Narychlo jsem tedy sháněla nového parťáka. Jako první mě napadla Marťas, ale ta měla zase vyvrknutý kotník a tak jsem nevěděla, jestli se to dá do soboty dohromady. No úplně v pořádku to nebylo, nicméně Marťas statečně do závodu šla. Start byl tedy v soboru 9.6. v 11.00 hodin v areálu Vlaška v Dobříši. Dorazily jsme asi v půl desáté, na prezentaci jsme si vybraly pěkný dárek (hrníček nebo čepici) a jelikož jsem hrdě hlásila, že jedeme za Cykloserver, neplatily jsme startovné, které jinak činilo 300 Kč na osobu. V době, která zbývala do startu jsme přidělávaly mapník na kolo, chystaly jídlo a pití a hlavně zakreslovaly kontroly a plánovaly taktiku. To zakreslování se tedy moc nepovedlo, nevím, měla jsem asi nějakou těžkou chvilku, no prostě jsem dvě kontroly zakreslila špatně a docela se nám to pak vymstilo. Ale k tomu se ještě vrátím. V jedenáct jsme dostali popisy kontrol a závod byl odstartován. V rychlosti jsme si dopsaly k vyznačeným kontrolám do mapy bodová hodnocení, a protože taktiku jsme už měly vymyšlenou, ničím jsme se nezdržovaly a vyrazily jako jedny z prvních. Ještě bych se měla zmínit o jednom specifiku tohoto MTBO - jedná se sice o klasický scorelauf - tedy jde o to, posbírat v daném časovém limitu (zde pět hodin) co nejvíce bodů (kontroly byly za 10-80 bodů), nicméně body šlo získat i jinak. Možnosti byly čtyři. Ta první byl vědomostní kvíz na kontrole číslo 3 - otázky se týkaly Karla Čapka a dalo se za ně získat až 50 bodů. Druhou možností byly tzv. Žravé kontroly. Byly celkem tři a jejich princip byl takový, že kdo k nim přijel dříve, bral více bodů. Tedy jednak body za klasické ohodnocení kontroly, navíc pak bonusové body ve formě samolepek, kterých bylo celkem třicet a byly odstupňované od třicítky dolů. Tedy první dvojice brala bodů 30, další 29 atd. Třetí možností bylo vybojovat si body na lanových překážkách, kde se dalo nabrat až 40 bodíků. A čtvrtou byl krátký orientační běh vyžadující dobrou paměť. Kdo si byl schopný vrýt do hlavy mapku, mohl si doběhnout pro bonus 30 bodů. Jak už jsem zmínila, vyrazili jsme krátce po jedenácté hodině. Jely jsme si pro kontrolu, která byla na druhém konci louky. Měla číslo 2 a byla za 10 bodů. Naše taktika byla taková, že vyrazíme nejprve na sever, sezobneme 2, 16, 17, 18 a 20, pak se stočíme západně a budeme sbírat kontroly 23, 21, 20, 22, 25, 27, 28 s bonusem 29, poté se budeme vracet východně na Dobříš a po cestě si vezmeme 5, projedeme Dobříší, přejedeme R4 a na východě budeme sbírat 3 (tam byla občerstvovačka a kvíz), 9, 12, 14, 13 a to už budeme opět v Dobříši a podle času si zajedeme ještě pro 1 a pak hurá do cíle. Nádherný plán! Ale jak už to tak bývá, neobjely jsme z něj ani polovinu Začátek šel dobře, 2, 16 a 17 šly úplně v pohodě, po týdnu bez kola jsem byla docela nažhavená a jelo se mi dobře. Až mě musela Marťs krotit slovy, že jedu jako bych měla před sebou dvě hodiny a ne pět. To jsem uznala a trochu zvolnila Pak ale přišel první problém vyplývající z toho, že nedokáži zakreslit kontrolu ( Nemohly jsme za boha najít 18, jezdily jsme jako paka sem-tam, ale kontrola nikde. A do toho Marťas ve sjezdu píchla. Což by nebylo tak hrozné, kdybychom měly pumpičku, ale tu my neměly. Marťas jí zapomněla a já ji nevozím ze zásady (to je pověrčivost, prostě naprosto věřím tomu že JÁ prostě nepíchnu a tak proč bych ji vozila. Zatím to vychází ). Marťas byla nešťastná, bála se že na kamenech zničí ráfek, já ji přesvědčovala že určitě narazíme na nějakou dvojici a ta nám pumpičku půjčí. Jako bych to přivolala, ze zatáčky akorát přijížděli dva kluci. Už z dálky jsem na ně halekala, jestli nemají pumpičku a výsledek byl lepší, než jsem čekala. Z jednoho z kluků se vyklubal Pepa, kolega z karate, kam jsme spolu chodili asi před deseti, dvanácti lety. Od té doby jsem ho už párkrát potkala na závodech a dnes nám ho seslalo samo nebe. Pepa nejenom že pumpičku měl, ale s parťákem nám během pár minut vyměnil duši, dokonce nám dal vlastní abychom nemuseli lepit. DÍKY kluci! Na jejich mapě jsme si pak také ověřili, že 18 máme zakreslenou úplně blbě, překreslily jsme ji a pak už nalezení bylo otázkou chviličky. Kontrolu 19 jsme vynechaly, byla je jen za dvacet a vypadalo to jako zbytečná zajížďka, a dobře jsme udělali. Dost lidí tam mělo problémy, chyběly tam prý kleště. Ona kontrola 20 nebyla o mnoho lepší, v mapě byly nakreslené cesty (mapa nebyla úplně aktuální a tak se když jsme tápaly skvěle osvědčila nová podrobná mapa Shockartu 1:60000 Brdy Příbramsko), které v reálu neexistovaly a navíc kontrolu asi někdo ukradl, prostě tam nebyla. Někdo tam alespoň pověsil papír, tak jsme se po chvíli hledání zapsaly a mohly jet dál. Po červené jsme pokračovaly na kontrolu 23 a 21, poté nás čekal strašlivý kopec na kontrolu 10 (Kazatelna), tady jsme byly nucené poprvé tlačit. Když jsme spalvené dorazily na vrchol, čekaly nás lanové překážky. Ty jsme se nechtěly nechat ujít. Ale sranda to nebyla. Jednalo se o celkem pět překážek, čtyři byly za pět bodů, poslední za patnáct. Mezi stromy bylo v pěti úsecích natažené lano a cílem bylo po něm celou trasu ve dvojici přejít a nespadnout. Na každé překážce pak byl jiný druh pomůcky k jištění. Například hned ta první vypadala tak, že člověk stoupl na lano a chytil se krátkého provazu přivázaného ke stromu. Pak se mohl po laně posouvat, dokud mu provaz stačil, ale to nebyla ani polovina trasy. Na jejím konci visel na protějším stromě provaz druhý, ale jak na něj dosáhnout? Vtip byl v tom, že se muselo spolupracovat ve dvojici. Tedy já stála balancujíc na laně, v rukou jsem svírala ten provaz a pozorovala Marťas, která nastoupila na lano také a posunovala se ke mně. Když se přiblížila, chytla jsem jí za ruku a provaz pustila (ale že se mi nechtělo) a pak se laně posunovala kousek po kousku a ručkujíc Marťas po ruce. Po nějaké chvíli jsem zpocená víc než z předchozího kopce na provaz dosáhla, dotáhla se ke stromu a pak zase s pomocí mé ruky dolezla i Marťas. No a takhle hrůzné byly i čtyři další překážky. Na jedné - myslím předposlední jsme měly dost namále. Tam jsme se po laně posouvaly pomocí takového provazového žebříku, který byl umístěn asi ve druhé třetině délky lana. Problém nam dělalo to, že jak se lano prověšovalo, čím více jsme se blížily ke stromu, tím více jsme šly "do kopce" a tretry strašlivě klouzaly. Já tak kousek před koncem slítla, ale podařilo se mi udržet se rukama na tom žebříčku, takže jsem přitáhla nohy, abych se nedotkla země a pak jsem se nějak krkolomě dohoupala zpátky na lano. Uff. Poslední překážka byla nejtěžší. Poprvé jsme měly každá svoje lano, uprostřed byl zase na stromě upevněn provaz, dosahoval bohužel asi jen do poloviny cesty. Takže nejdřív jsem se posouvaly každá po svém laně, držíc jednou rukou stejný provaz. Už to bylo docela náročné. Ale když provaz došel, šlo do tuhého. Bylo nutné ho pustit a opřít se vzájemně o ramena. Tím jsme vytvořily takovou střechu. Byla jsme vzájemně zapřené a posouvaly se dopředu. A bylo to strašné, provaz se kýval dozadu a tak jsme na sebe vytvářely strašlivou páku, tělem to nějak nešlo udržet. Já to kousek před cílem vzdala, měla jsem pocit že si v příští vteřině vykloubím ramena, strašně to bolelo. Takže jsme skončily asi metr před cílem. Organizátoři byli moc hodní, přiznali nám za to 35 bodů ze 40 možných. To bylo super, horší už ale bylo to, že mi začala docházet voda a ty překážky mě vyčerpaly víc, než bych myslela. A také čas se nějak moc posunul, uvědomuji si, že ani omylem neobjedeme to, co jsme chtěly. Pak jsme navíc udělaly hloupou chybu, minuly jsme kontrolu 22 a sjely až na hlavní silnici č. 114. Tou jsme se chtěly přiblížit na další hnusný kopec - Kuchyňku. Na silnici na mě totálně dolehla krize. Bylo strašné vedro, pití málo, před námi dlouhý kopec s rozpáleným asfaltem. Měla jsem pocit že mám snad úpal, zvedal se mi žaludek a točila hlava, nejraději bych slezla z kola a někam zapadla. Být po cestě rybník nebo potok, vjedu tam i s kolem. Ale bohužel nebyl, tak jsem byla nucena trápit se dál nahoru, šlapala jsem jako robot. Marťas pro změnu začal bolet kotník, tak slezla z kola a šla pěšky, čekala jsem na ní nahoře na kopci a alespoň jsem se trochu stabilizovala. Pak nás čekal krátký sjezdík k parkovišti, kde jsme odbočily doleva na červenou a po chvíli našly kontrolu 25. Pokračujeme na Kuchyňku, 3/4 trasy jsou po rovině nebo lehce do kopce, poslední třetina už je pro nás ale nesjízdná, je to prudký kopec plný kamenů a kořenů a tak opět tlačíme. To byla úleva, když jsme se dohrabaly nahoru! Věděla jsem, že času už je tak málo, že po Kuchyňce už nám bude zbývat jen návrat do Dobříše a fakt jsem se na něj těšila. Kuchyňka měla číslo 27 a byla za padesát bodů. Číhal tam kontrolor sledující, jestli jedou dvojice opravdu pohromadě. Tak jsem se ho zeptala, jestli dostaneme bonusové body, když jsme tak vzorné, ale prý že ne. Škoda Chvíli jsme s klučinou pokecali, zatimco jsme do sebe praly gely, abychom se trochu sebraly. A pak honem na Dobříš, měly už jsme necelou hodinu času. Nevracely jsme se ale zpět po stejné cestě jako ostatní páry, které jsme potkávaly, ale pokračovaly jsme ještě kus po červené. Poté jsme se vrhly střemhlav dolů ze stráně (kola jsme musely vést), kde Marťas tušila cestu a zkratku. Marťas vůbec navigovala skvěle, bylo vidět, že zdejší krajinu dobře zná, kdysi sem prý hodně jezdila na čundry. I tady se ukázalo, že má pravdu a my narazily na pěknou lesní cestu (vůbec všechny cesty tu byly perfektní, krásně udusané a tedy rychlé, občas někde štěrkové, ale jezdilo se po nich perfektně. Vyloženě technických terénních vložek moc nebylo, a to i přesto, že jsme hodně kopírovaly trasu závodu TransBrdy). Po ní jsme dojely na asfaltku, kde jsme to hodně rozjely a dostaly se až na kontrolu 28. Tam byla umístěná i bonusová kontrola s číslem 29 (za 30 bodů), stačilo si na na stromě upevněné mapce zapamatovat cestu a zaběhnout si pro ní (test paměti). Bály jsme se, že bychom nestihly limit a tak jsme ji vynechaly, což je škoda, protože v cíli jsme byly o deset minut dřívě a to by nám bylo bohatě stačilo. Hodně rychle jsme pokračovaly nejkratší cestou do Dobříše (po žluté a následně po silnici 114). Jelikož jsme přece jen měly trochu času, dojely jsme si ještě pro kontrolu číslo 1 u rybníka, stejně jako spousta jiných dvojic. U kontroly číhá fotograf a tak na chvílí přestáváme závodit a pózujeme Pak už je to posledních pár set metrů do cíle. Hurááá! Následuje konzumace banánů, melounu a studená sprcha. Ta bodla nejvíc. Potkáváme Pepu a jeho kamarády, poté i spoustu dalších známých (zdravím Petru z Velocampu, Vendu ze Šlapek, bráchy Spudily z SP kola a další!). Čekáme na vyhlášení výsledků, které má být v šest - doplňujeme tekutiny, převlékáme se a klábosíme. V celém areálu vládne skvělá pohodová atmosféra. Vyhlášení začíná v šest hodin na sportovišti u tenisových kurtů, nejprve se vyhlašují ženy. Protože víme, že ženských párů bylo hodně a že jsme nejely úpně nejlépe, neměly jsme žádné ambice. O to více jsme překvapené, když nás vyhlašují na druhém místě z celkem 12 párů! Jdeme na bednu, když tu organizátor oznamuje chybu v součtech a posílá nás zase pryč. Jsme z toho trochu rozpačité a tak si jdeme opět sednout a čekáme na přepočítání výsledků. Po chvíli nás organizátor volá znovu ve stejném pořadí, dostáváme igelitku s dárky (velký bidon, tablety Enervit, kompas, cyklistické ponožky, deodorant) a krásnou kytici. Máme velkou radost. Poté se vyhlašují ostatní kategorie, nejlepší výsledek byl parádních 639 bodů. V závěru se organizátor strašně omlouvá, prý udělal chybu opět v ženské kategorii a tak vyhlašuje potřetí nové pořadí - první místo zůstává, na druhé se ale posouvá Slávka Chrpová z Vela s partnerkou a na třetí my. Na bednu už ale znovu nejdeme, už by nám to bylo trapné, a tak tam jdou jen holky z nově druhého místa. No nevadí, i třetí místo je po všech problémech bomba! Konečně se začíná rozdávat grilované prasátko, už na něj všichni netrpělivě čekáme, neboť máme strašný hlad. Následuje koncert a po něm vyrážíme na cestu domů. Závod se mi strašně líbil, a to i přesto že jsme hodně křižovaly trasu TransBrd, což je závod, který mi svým terénem nikdy moc neseděl. Dneska se mi jelo až na problémy z vedra parádně. Už se těším až se sem vrátím na Dobříšského tvrďáka. Postup a bodové ohodnocení našich kontrol: 2 (10 b.) - 16 (20 b.) - 17 (30 b.) - 18 (30+12 b.) - 20 (80 b.) - 23 (10 b.) - 21 (20 b.) - 10 (20 + 35 b.) - 25 (30 b.) - 27 (50 b.) - 28 (30 b.) - 1 (10 b.)

  
  
  
• Vendu – VÝHODY A NEVÝHODY MIXU – Aneb jen sehraný pár má šanci
  
  

  VÝHODY A NEVÝHODY MIXU - Aneb jen sehraný pár má šanci
  
  Kdo nezná sportovní klub Vlaška na Dobříši, o hodně přichází. Michal Dudla se svou rodinou a partou nadšenců se stará o příjemný sportovní areál a každoročně pořádá seriál BRDMAN ADVENTURE, jehož součástí je 11 různých závodů - crossy, biky, běhy, triatlony, MTBO... Více viz. www.vlaska.cz
  
  Na sobotní odpoledne byl naplánován MTBO dvojic Brdman Cross.
  
  Andy, ve svém reportu, poměrně obsáhle popsala smysl a pravidla scorelaufu, takže se vystříhám procesních detailů.
  
  Na 5-ti hodinový závod jsme vyjeli s Daliborem, tedy člověkem mužského pohlaví a já jsem poprvé v životě jela MIX. Dalča hned od začátku skromně říkal, že neumí mapu a že se mě bude držet. Jako křehká a submisivní žena mám problém přebírat autoritu, specielně nad mužem :) Takže když zavelel, že ze startu jedeme na kontrolu číslo 2, bez reptání jsem vyjela. Ještě cestou na dvojku jsem věděla, že naše první rozhodnutí nebylo nejlepší. Nažhavené nohy, vyplavený závodní adrenalin a ostatní jedoucí dvojice mi zatemnily mysl a strategicky jsem začala mapovat až po třetí kontrole. Žravé kontroly, které se na klasických scorelaufech nevyskytují, jsme měli sbírat jako první, protože s naší fyzičkou bychom si jistě pár pěkných bodíků navíc "sežrali". Chvíli nám trvalo, než jsme sladili Dalčovo tempo s mým a s podrobným čtením mapy v koncovkách. Nutno podotknout, že Dalibor umí mapu číst výborně, takže pro příště vezmeme mapníky dva a budeme se doplňovat.
  
  Obrovskou výhodou MIXu oproti ženské dvojici je, že chlap je prostě silnější, víc vydrží a holku může táhnout nejen psychicky ale i fyzicky. Takže, když mi po 3hodinách začal docházet cukr (i přes 2gely, ionťák a vodu), hlava mi nebrala tak, jak je na orienťáku potřeba a i nohy se točily pomaleji, převzal Dalibor roli mapera a tahouna. Všechny postupy jsme konzultovali spolu, já mapovala jen koncovky a do kopce mě vzorně tlačil. Na poslední 2 kontroly a dojetí do cíle zbývalo cca 28minut do limitu. Nebyla jsem si jistá, jestli to stihneme, tak jsem spočítala, že pokud přijedeme do 14minut po limitu, vyplatí se vzít poslední kontrolu za 20bodů. Do cíle jsme naštěstí nemuseli mapovat, protože část postupu se kryla s okruhem z předloňského Dayflight and Nightmare, asfaltový sjezd a mírný výjezd jsme prolítli v (pro mě a můj vycukrovaný organismus) rekordním čase. Časomíra v cíli ukázala 4:49 oproti 4:54 na tepáku. Najeli jsme 67km a posbírali 415 bodů.
  
  Výhodou pro kvalitní výsledek je znalost terénu, mapy a sehraná dvojice. Ostřílení vlaškovští matadoři - sourozenci Havlovi to zúročili na jedničku a posbírali 642body.
  
  Obrovská gratulace patří Andy a Marťasce, které přes nepřízeň osudu obsadily 3.místo v ženských dvojicích se ziskem 387bodů a na bedně jim to tuze slušelo.