Akce Svatojánská 20 2017

Akce Svatojánská 20 patří do kategorie Triatlon, duatlon, běh. Datum: 2017-11-25.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Trasa :: Foto

Výsledky: (délka 17,8 km)
Honzis 01:08:07 // 3:50 na km
Míra 01:15:38 // 4:15 na km
Kocour 01:17:36 // 4:22 na km
Kolíkáč 01:17:44 // 4:22 na km

Historie: 2011

• Kolíkáč – Forever young!
  
  

  Jažlovickou se nese oslavný pomerančový chorál! Meruňkovice teče proudem, dnešek si to prostě zaslouží!
  Večerní Čelákovice a uvisení Kocoura mě navnadilo, mám to stejné jako na kole, je potřeba závodit, jen tak se přinutím ke zrychlení. Cože je to příští víkend? Svatojánská 20 v krásné krajině, nejdříve kolem Berounky a pak údolím do Sv. Jana Pod Skalou. No jo, ale ono to má 17,8km, to jsem nikdy nedal! Cíl je jasný, zkusím zase hákovat Kocoura a uvidíme, kde odpadnu, ostudou nebude pro mě, ani když půjdu závěr pěšky
  Od čtvrtka mě "brká" v levé noze, nemůžu málem chodit, to asi to výživné kafe v Janovicích. Sobota ráno zvažuji, jestli vůbec jet do Berouna, cvičně pobíhám po bytě a noha se zdá při běhu v pohodě. Kocour zajišťuje odvoz, děláme svozové vozidlo málem pro celou Prahu . Berounská školní jídelna nacvaklá k prasknutí, jsme tu nějak brzy, rozbíhat se nemám vůbec v plánu, z té délky mám šílený respekt. Kecáme s Honzisem, ladíme hadry, hodím na sebe pro mě vítěznou soupravu z Čelákovic. Dlouhý letní dres, dole krátký a západoněmecké podkolenky. Promazat prsty na nohou vazelínou, ať mám co největší pohodlí. Kocour se chce mermomocí rozbíhat, já za ním jen rychlou chůzí testuji venkovní teplotu.
  Plácnout si v davu s Mírou a jdeme na to. Zafixoval jsem zadek Kocoura a nekoukám napravo nalevo. Kocour ukazuje na borce před sebou, to asi bude jeho soupeř, kterého se chce on držet. Ztěžka rozdýchávám úvodní kilometry. Nejlepší borečci zmizli, ale běžíme v docela početné grupě a spíše předbíháme. Kocour ukazuje jedničky a já dýchám jako parostroj. Nemám ponětí, kolik jsme uběhli a kolik nás ještě čeká, ale vůbec nevěřím, že budu schopen v závěru ještě běžet. Vbíháme do terénu, bahno lítá kolem nás, bojím se seběhů, aby mi to nefrnklo. Asi jsme zpomalili, jelikož se mi začíná běžet čím dál tím lépe.
  To jsou pocity, ty wado, já si to snad užívám, hlava se přepíná do euforického virtuálního světa. A tomu mému stavu nasazuje korunu skutečnost, když zjistím, že ten borec, kterého Kocour hákuje je Jirka Sladký z KPO! Jak jsem hltal stránky KPO někdy kolem roku 2002 a zaséval si hluboko do svého nitra cyklistkou vášeň. A teď běžím za prezidentem KPO Za ním? Vždyť já mám sílu na zrychlení, chci ukázat dres i na čele grupy!
  Posouvám se dopředu, míjíme postaršího borce, co má nohy do X, ale běží jako blázen. To jsou příběhy. Vesnička Svatý Jan Pod Skalou, monumentální skála a na silnici pod ní se odehrává běžecké peklo. Kocour huláká móóóc! Ale vím, že oranžový duch nás zase spojil. Jsme nerozdělitelná dvojice, dodáváme si vzájemné síly a drtíme soupeře okolo jednoho za druhým. Ten dres umí parádní věci! Neskutečné a nezapomenutelné opojné chvíle. Tělo funguje a v hlavě páteční Všechnopárty a Jakub Holuša:" Když to bolí, přidávám, abych byl brzy v cíli!" Před otáčkou obdivovat rychlíky, co již pádí s velkým náskokem do cíle. Plácnutí s Honzisem a Mírou dodává energie.
  Jsme v půlce, ještě málem 9 km, ale začínám věřit, že to dám. Chytat se těch lepších z naší grupy, hlavně nesmíme odpadnout sami dva s Kocourem, to bychom začali moc kecat a tempo by upadlo Všechno funguje a po terénním úseku, kdy se ocitneme znovu na asfaltové cyklostezce cítím na zádech jen dech Kocoura. Táhne nás borec v černém, Jirka Sladký ztratil kontakt a za ním i pár dalších. Začíná to pekelně bolet a do toho slabý déšť. Z jednoho seběhu nám černý běžec odskakuje. Řvu na Kocoura pojď rychle střídat, ať se k němu vrátíme. Ale běh není kolo, 5-10 metrů je šílená dálka Už to nedáme, teď jen ať zezadu nás nikdo neseběhne. Kocour hlásí časy a zbývající kilometry. Cože ještě 4 kilometry? Nechce se mi tomu věřit, nohy jsou totálně na odpis. Konečně je vidět dálnice, 2 km do cíle, před námi mini grupa, ale není sil to docvaknout. Za námi to ale vypadá nadějně, snad to udržíme. Z nebe padají mokré endorfiny, hubu mám zalepenou slinami a hleny. Kocour přebírá otěže našeho orange tempomatu. Zpětné zrcátko varovně bliká, že Jirka se blíží. Doluji poslední zbytky vůle a energie. Cílový stan už je na dohled, Kocour nasazuje svůj pověstný cílový finiš. To už je pro mě z jiné planety. Fíla zaslouženě vítězí, ale i já si to užívám. Uáááá je to tam! Padám v cíli na pomerančové rameno, nejsem schopen udělat ani krok. Plazíme se do vyhřáté jídelny, dojmy tečou proudem. To jsou chvíle, pro které to má všechno cenu!
  Vůbec nehodnotím, že jsme to dali nakonec 4:22/km, i kdyby to bylo třeba 7:00/km, mělo to neskutečný náboj, jelikož oranžový duch a pouto fungovalo dokonale. Kamarád od stoupačky mi letos připravuje nezapomenutelné běžecký chvíle. Prdím na nějaký tepy a průměry na kilák. Závod je závod, na nic jsme se neohlíželi, prostě jsme to tam poslali. Bejku díky moc, že jsi tak blízko a že jsi mě vyhecoval. Forever young!

  
  
  
• Honzis – Svatojánská mokrá a zmrzlá
  
  

  Kultovka v Berouně, konkurence jak prase, samí triatlonisti a lidi, co fakt běhaj. Na čáře kecám se Seržou až jsem asi 150tej \ Začátek tudíž všechny předbíhám, hecuju Kolíka, míjím Toma Rycheckého a jen pomalu se blížím ke grupě Ondra Teplý. Konečně za krátkým hupem je docvaknu. Je tu vybraná společnost Tomáše Křečka a Radky Churaňové. Endorfiny mě ženou dopředu, Ondra odpadá dozadu. Dobře, nemusím se nechat porazit od všech! V terénu jasně poznám, že jsem marnej, silniční závodky od Mizuna kloužou a já to fakt neumím, takže je přede mnou i přízrak Šára Nechci, aby mě tahle holohlavá hora porazila, takže na asfaltu do toho jdu, i když tempo 3:50 je teda dost bída na místní poměry Otočka 33:33, cítím se docela dobře, stíhám Beshira, ale všichni jsou dost přede mnou a nechápu, jak jsem tu mohl na lehce jiné trati se Srbskem běhat pod 1:05h!!! 10ka 38:02, žádnej zázrak, sil najednou rychle ubývá, jdu sice před Beshira, ale v terénu opět trága, začíná navíc mrholit a já kolem vody promrzám. Stehna tuhnou a je to nekonečné! Tempo spadlo ke 4min/km, Jirka Wallenfels vzpomněl na své tempařské schopnosti a nedaruje mi ani metr, takže pořadí už nevylepšuji. Co mě ale totálně vytáčí je grupa Křeček, Šára která mě přeletí 600m před cílem a já nemám nárok Hodně mě to vzalo, ale ztuhlé nohy nedokáží nijak reagovat a hlava taky vypnula, tudíž jen z povzdálí sleduji jak se mi vzdalují a stihnou to pod 1:08, já o 7sec ne. Jsem celkem v poho, jen nohy jak z olova a chlad s deštěm mi nedělá nejlíp, a tak se jdu najíst sušenek do školy. Po několikátém čaji je to dobré, ale umístění teda bída a rozhodně nemohu být spokojen.

  
  
  
• Kocour – První sladký zářez
  
  

  Svatojánskou jsem běžel myslím už 2x. Na prdel mě tady dávaj snad všichni. Třeba visím za Mírou 2km pak se už jen propadám, nebo jindy to rozeběhnu s Jirkou Sladkým a opět po 2km nemohu popadnout dech, ale týden starej osobák z Čelej a natěšený Kolíkáč, který se ráno rozbíhá po bytě... Zkrátka říkámvsi, že by to mohlo bejt zase zajímavý.
  Málem jel i Dreamer, ale nakonec zvítězily jiné sportovní a kulturní povinnosti. Plný auto míří do Berouna, kontrolují se radary, teploty, km, mezičasy, konkurence, prostě všechno, odhodlání je cítit. Míra neví co má od sebe čekat, ale nejspíš to jsou jenom řeči (jak se později ukázalo). Na registraci plná škola a konkurence jako svině. Ale spíš v těch rychlejšíc patrech. I s holkama prej 200ks, no prima.
  Lehký rozklus, při kterém Kolíkáč protestuje, docela kosa, ale i tak beru krátký-krátký. Zapomněl jsem čelenku, tak beru recipročně šátek na krk.
  Startujeme a hned po pár metrech Míra zdrhá a já hákuju Jirku Sladkýho, plán je, aby nás protáhl k terénnímu úseku, tam si vystoupím. Případně si vystoupíme dřív. Chci běžet rozumně, ale stejně běžíme první dva km o 10 vteřin rychleji. Nicméně cítím se v prvním úseku dobře, vyhlížím Míru, kde se chytne, ale on konstantním tempem mizí v dáli. Ještě na startu běžíme s Honzisem (asi 5m), kterej se zapomněl kdesi na chvostu. Jirka nás neomylně vede skrz chumel běžců, až jsme tam co máme být. Je tady mladej černej blonďák, starší kšiltovka (toho znám, ten je lepší), mladej technickej co vypadá, že je to leháro a taky starší modrý trenky s bílým tričkem, kterej běží tak podivně, že nechápeme, jak může bejt před námi?! Ale může, do kopce je trochu pomalejší, rozumněj jsou tam dva hupíky na tý cyklostezce, ale rovinu jede tempem. No a pak my reprezentanti VŠ, zašitý vzadu. První 4 km utečou jako voda. Trochu mám strach o Roberta, není rozdejchanej, chrchlá, kašle, funí, plácá nohama, takovej neběžeckej utrápenej styl. V terénu si nevystupujeme, protože se trochu zpomalilo a Robert chytá druhý dech. Na 6km začínám opravdu vadnout a chci je nechat běžet. Ukazuju palec, ale směrem dolu - směrem do peklíčka. Jsem hluboko v nekomfortní zóně a bojím se, že cesta zpět bude více než bolestivá a vůbec ne veselá. Robert jde na druhou figuru a Jirka Sladký se kouká dozadu na mě, na Roberta, na mě, na Roberta. No jo jsme tady stále blízko sebe a mě to pomáhá. Tak jo zkusím to ještě za Svatým Jánem. Dokonce mi Robert jednou lepí díru, necelej km do obrátky a pro rozptýlení jsou tady borci z čela závodu. To je teda rachot, co jméno to běžecký nebo sportovní pojem. Míra je asi 40 vteřin před náma. Robert mi hlásí a vůbec není udýchaný, že tuhle skupinu nesíme pustit. Sice v životě nikdy neběžel takovouhle vzdálenost, ale závoďák v něm se nezapře. Mám díru, normálně mě odpáral, naštěstí se naše grupa trochu dělí a tak neběžím sám. Míjíme kamarády a Veroniku, která běží dlouhou a j celkově druhá. Jsem kyselej a to včetně obličeje. Robert 10m. Ty vole...... móóóóc, zkoušim poprvé a né naposledy, ale to je jako kdyby měl Babiš zrušit EET, prostě Kolíkáč ještě přidá. Z kopce to docvaknu a píšu si odpáraný star modrý trenky - tak ten nás už nedožene! černej blonďák nastupuje a Robert po 5 vteřinách taky, zůstáváme ve 4, už mají zase 10m. Sladký se prosmíkne mez dvěma a já musím taky, nechce se mi, stráááášněěěě se mi nechce! Jsem tam a jsem vořezanej. Naštěstí na semaforu u výkopových prací červená. Řvu STÁT teď si povinně dáchneme! Leda h*ovno a tak zase musím. Před terénní vložkou je tady mírné, ale o to bolestivější stoupání, to musím udržet a pak v terénu se to třeba srovná a zvolní. Robertovi ufuněně hlásím, že ten žlutej před námi není Míra, ale jakoby neslyšel, jede dál. Pravděpodobně rozhodující okamžik přijde u závory. Kousnu se a přidám, jdu před Jirku a hned před Roberta, házím přední kotvu, prostě záměrně brzdím. Ale on si mě sprostě oběhne a rve to dál. Móóóóc!!! Bláto mi od něj lítá do xichtu a zaznamenáváme třetí nejrychlejší km v závodě. Je mi jasný, že Robert naprosto převzal otěže závodu. Pan neviditelnej vzadu už prostě není, tuhle roli pustil na 5km. Teď hraje prim
  Čas je na mě nějakej podezřele rychlej a adekvátně se k tomu cítím. Robert louže neobíhá, ale na pankáče do nich hamtá a rozlejvá je po soupeřích. Už jsme jenom tři, zbývají 4km, teď to nemůžu pustit, teď už ne. Před námi nějaká dvojice a černej blonďák, ikdyž vypadal všelijak nám utíká ani nevím jak. S Robertem se pokoušíme střídat, ale tempo jde dolu, za námi velká díra, ale když Robert hlásí, že je překvapivě taky koženej, trochu znervózním. Ale je to v tom dešti .... jo jasně, už asi 20 minut prší, docela nepříjemný. Robertovi potichu odlétá číslo (běží jako vítr), já nemám ani energii mu to říct.
  Přibližujeme se k pár běžcům, ale je asi pozdě. 500m do cíle postupně zrychlujeme a Robert malinko rezignuje. Jirka je nadohled, ale nestihne to, ty brďo já poprvé v životě budu rychlejší, fíha. Trvalo to jenom 6 let :)
  Cílová rovinka, Lenka a Míra povzbuzují, plácnu si s Pepou a cíl. Osobák o 4min jsem nečekal. Roberte díky, jsi borec! Na konci jsme sice zpomalili, ale itak to hodilo na nás velice slušných 4:24/km To by byl asi i osobák na 1/2 maraton. No uvidíme. Počkali jsme na vyhlášení, pokecali s Honzisem a ostatníma, oklepali bahno, dneska to bylo zase týmové. Fotky perfektní a asi i vypovídající.