Frakce vinohradských pohorek se pomalu, ale jistě stává populární alternativou pro milovníky intenzivních zážitků. Jak by řekl klasik, zážitek nemusí nutně pozitivní, hlavně když je silný a přesně v tomhle duchu je založena filozofie tohoto nového volnomyšlenkářské životního stylu, který už pobláznil lecktérého zarytýho vobjížděče.
Další premiérový díl z ateliéru na Reverendově spatřili tentokrát Bobek, Jean, Malina a Pája. Zprávy v předvečer nenechávají nikoho na pochybách, že se bude jednat o fenomenální díl. Pája prožívá straťák už v pátek, kdy dělá Alešákovi toasty, mele kávu a připravuje zázvorádu, kterou samochvalně a trochu smrdutě nazývá par excellence. Balí několikrát batoh aby se přesvědčil, že to bude všechno potřebovat i když se jde na lehko. Rozuměj, netáhneš s sebou 15 kilového zmrdečka jako jindy.
Jsem vzhůru, venku je tma. Trochu se chvěju nadšením a očekáváním a zároveň doufám, že jsem neprobudil moc brzy. V tom se ozývá budík, je právě 5:03 a budík hraje "What is jazz" (https://www.youtube.com/watch?v=IUUeCkbH93U) Standartní krizovka, kdy břicho brzy z rána odmítá potravu, hypnotizuju hodiny a tlačím je směrem k 6. Malina je tu, letmá zdravice a nabíráme Jeana, následně projíždíme tmou a mlíkem, abychom nabrali posledního člena výpravy, který vyhrává v soutěži "zabal jen to nutné". Bobek má jen bačkůrky a místo svačiny dvě láhve vína a psa :)...
Cesta ubíhá, trochu se pořád vočucháváme pak kdosi pronese informaci o tom, že bude brzy liškobraní - bystří chápou, že jde o lyžebranní s důrazem na běžky.Nicméně ze mě se už stává lišák. Pak se dohodneme, že budeme Dreamrovi z našeho výletu fotit všechny baby.Když nám furt posílá nohy, to by bylo abychom na ně nějakou nechytili. Viděli jsme pár rozličných modelů v legínách, různého věku i tělesné konstituce, leč jsme byli stále v autě.
Než se nadějeme parkujeme auto ve Strážném a vyrážíme stoupat. Sobotní plán je díky zavřenému Obřímu dolu odkloněn na alternativní trasu, kdy se cestou míchají dvojce a zlehka i alkoholické nápoje. Návštěvu pivovaru nám kazí cedule zavřeno, tak jdeme alespoň na čaj či kafe do nedaleké chaty. Sobota má v plánu nějakých 27 km, a protože jsme o proti plánu vyráželi výrazně dříve, dovolujeme si náskok ztratit. Během dálších několika kilometrů se nic zvláštního neděje, kromě hlášek a frků, a vážných debat. To už jsme zase v hospodě na obědě, kde každý volí dle svého, moje špeková pizza asi nebyla před výstupem na Růžohorky, nejlepší volba. Ve stoupání mi hlava pulzuje jako blázen nevím jestli to bylo tím jágrem, nebo tulamorkou, případně tou plzní před tím ale kopec celkem zahřívá. Kopec přitápí dál když potkáváme lesní jeskyňku v růžové bundě s devítiletým labradorem. Slibuje, že když ji až nahoru uvisíme, že se s námi vyfotí. Po tom sprintu si už jenom pamatuju, jaké má povolání, kolik je Maxovi, emailovou adresu, kterou diktuje někomu úplně jinému a pořizujeme hromadné foto. Volný pokoj na šišáku s díky odmítá. Tak se slzou na víčku loučíme a valíme dál na Sněžku. Vrchol od růžovky celkem stoupá na relativně krátké vzdálenosti. Cestou potkáváme lidi, kteří si sem odskočili od rozpité kávy v signature v holešovicích. V našich primaloftovo péřovích membránách si tu přidám trochu nepatřičně asi jako když do práce chodíš každý den v obleku a je den bez nich, ale ty na to zapomeneš tak jsi jediný kdo ho má i když ho mít nemusí...
Na Sněžce děláme fotky aby bylo se čim chlubit, z kapličky vyštípeme modlící se poláky a uděláme si tam base camp, kde vaříme kafe a svačíme. Chvíli se tu zdržíme abychom si prohlédli další legíny a pak vyrážíme na hotel, kde nás jak doufáme přivítá paní saunařka s ceremoniálem nahoře bez kterou slibuje každá dobrá hot sauna v Praze.
Slunce nám dává pomalu dobrou noc a my půjdeme zbytek cesty po tmě, chvíli to ještě jde ale nakonec musíme vytáhnout čelovky. Pro milovníky grafů a čísel mám pouze informaci, že nám zbývalo cca 7 km. Dlouho je cesta po tmě bez větších problémů, ale sestup začíná komplikovat náročnější terén a namrzající sníh. Ten měl přes den dost času na to změnit se ze sněhového skupenství na vodu a teď pro změnu na led.
Potkáváme mraky světlušek, kteří nám jdou na proti a protože jsme na polské straně všechny zdravíme čéšť! Počítám, že 95% z nich byli ale češi. Je to tu, asfaltka a světýlka, který viděli i Jeníček s Mařenkou tak rádi. Na hotelu nás vítá paní recepční, která má buď nepříjemně zařízlé kalhotky a nestihla si je před naším příchodem vyndat, možná za to může PMS, nebo jenom hrozně smrdíme, jo ještě se nabízí, že je prostě jenom kráva od přirození. Po chvilce dohadování kdy a jak co budeme platit nás posílá na večeři. V kuchyni má službu Marcel, který nám všem na talíř přidá něco ze sebe. Bobek ale jako jedinej z nás má k večeři radiátor. Před saunou, zase dohadování, že prostěradla jenom za prachy aby to nechybělo dneska v kase..., ale nakonec se jí podaří ukecat, že jí to damě až po sauně.
Sauna je to taková ta krásně syrová, s bazénkem který je napouštěn vodou z horského potoka, prostě libovka. Saunařka sice nedorazila, ale ceremoniál jsme si i tak uděli, na hoře i dole bez!
Pak už to vzalo rychlý spád, vracíme spocený prostěradla, který máme pověsit v sušárně a ptáme se jestli můžeme konzumovat někde vlastní jídlo a pití (jinde než na pokoji) a odpověd byla, že Ano! Můžeme do klubovny, paní recepční to najednou nevadí a dokonce nám nabízí i společenské hry. Když zjihla ona tak i my, a kromě naší klobásy jí nabízíme i možnost si zahrát. Dělá ofuky, že je v práci možná chtěla jenom abychom jí dlouho přemlouvali, ale už nám není náct a tuhle hru nehrajeme prvně. Takže když nechce, nechce. Co napsat dál hmm..., spoustu toho společenského večera jsme už pustili do světa elektronické komunikace realtime. Tak jen pro představu. Máš v nohách 30 km,( jo nakonec to bylo o trcohu víc) v těžkém terénu, jseš po sauně, a piješ pivo, slivku, jágra, irskou a když dopijem i bobkovo víno, přichází na řadu zásoby recepce, kde Jean objednává Krakonoše a bohemku. Otevírat ve tři v noci cokoliv s bublinkama je prasárna. Aby kluky nebolela zbytečna hlava, tak jí vypiju sám. (byla to ta malá) Když se nám konečně podaří dohrát druhou partii activit, jdeme si lehnout.
Na snídani jsme kolem 8 a každý si vybírá co jeho žaludek udrží.
Vracíme klíče od pokoje a hurá do mlhy! Kocovinka na horách se ztrácí nějak rychle, ten čistý vzduch dělá zázraky. Přestože máme naspáno něco kolem 4 hodin jsme brzy schopný nejen komunikace ale i pokračování ve výstupu, okej maličko ještě zakufrujem, ale zase jsme viděli krásnou přírodu. Cestou k luční boudě stoupáme vlhkou mlhou, když nás míjejí čtyři dívčí protějšky a ujišťují nás, že nahoře je krásně. Cestou uděláme pár fotek a pak už si vaříme kávičku na luční. Kopneme do vrtule abychom si zašli ještě na výrovku, kde jsem se jen těsně minuli s jeskyňkou v růžové bundě (a teď přemýšlej jak to asi víme, víme ?) Někdo palačinky, jiný žebra ale všichni spokojený. Pak už jen pomalu padáme k autu a zase se mícháme ve dvojcích a probíráme kde co. Cesta autem je trochu peklo, je teplo a mi jsme rozdělaný jak svrchní nobuk, ale držím basu s pébéčkém a snažím se mu být dobrým nespícím a neuhádnutým spolujezdecem z aktivit. Pak nás Jirka rozhází jak ponožky po pokoji a každý si jde po svých. Zase je to v nás. Intenzivní zážitek, fotky a reporty a možná i něco víc.
Možná budeme stavět Maxovi boudu.
Pak už jen jako opona spadnou víčka a druhý den do práce, dneska ale nejdu jen rutinně do práce. Dneska jdu po červeném kobercu jako jedna z hvězd reverendího plátna, a navíc jdu taky k zubaři.