Akce Časovka dvojic v Kněžmostě 2007

Akce Časovka dvojic v Kněžmostě patří do kategorie UAC. Datum: 2007-05-05.

Nejdelší varianta má délku 40.00 km.

Propozice :: Mapka :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Fotogalerie UAC :: Fotogalerie UAC:: Fotogalerie Racergallery :: Fotogalerie a report Bikebase

Historie: 2006

• Gejza – Konečně zas závod
  
  

  Po delší pauze jsem se konečně utrhl z domova a vydal se na své první letošní UAC závody a to na časovku dvojic v Kněžmostě u Mladé Boleslavi. Na časovku jsem jel z chaty a tak jsem přemýšlel zda jet na kole, nebo autem. Nakonec zvítězila lenost a jel jsem na kole. Po příjezdu na místo mne již čekal můj parťák Iceman a předal mi licenci UAC sice se špatným jménem, ale se slovy, že mi jí příště vymění. Dále mi dal startovní číslo UAC a na záda připnul startovní číslo pro dnešní závod. Oznámil mi čas startu 11:18 a jelikož mi zbývalo cca 30 min do startu tak jsem se jel trošku rozjet a na místní BČ jsem doplnil cukry a to ve formě margotky. Když jsem se vrátil na náměstí tak již zde byly další šlapky a probíhala předstartovní diskuse. Pomalu byl čas jet na startovní čáru a tak jsme s Icmenem doladili taktiku, která zněla každých cca 30 sec točit špici. Na startovní čáre jsme se hecli s borcem z CKKV , který startoval 1 min před námi. V 11,18 hod jsme vyrazili směr Branžež. Vystartoval jsem hned na špici s tím, že ji rozjedu a po 1 min začneme střídat, Skutečně mne Iceman po první minutě vystřídal na špici, ale bylo znát, že mu to moc proti větru nejde a tak jsem jej na špici opět vystřídal, s tím, ať se zahákne, a já se budu snažit jet špici co nejvíce. Icemanovi jsem řek jen ať na mne houkne, kdybych mu náhodou ujížděl. Za Branžeží mne Iceman ještě občas vystřídal, ale jen jsme začali stoupat ke Kosti začal trošku ztrácet a já jsem musel zvolňovat tempo. Ve sjezdu k Dobšínu, se vzorně držel a v následné jízdě po větru od Přepeře směr Kněžmost jel jak víno. Prostě ty tři zuby na velké placce , která má navíc jsou na rovince znát. Cílem prvního kola jsme prolétli v čase kolem 33 min a já jsem na Icemana hýknul, že by bylo dobré dát výsledný čas pod 01:10:00. V druhém kole se Iceman již trápil o něco více a celou cestu až k Dobšínu se mne držel jako klíště, ale i několikrát hlavně ve stoupáních hýknul a já musel zpomalit abych mu neodjel. V posledním stoupání poblíž hradu Kost jsme dojeli prezidenta UACu, který vzorně táhl šlapku Marťase. V následném sjezdu k hlavní silnici nás předjelo několik dvojic.Když jsme se konečně dostali na hlavní a vítr začal foukat do zad měli jsme na toužený čas slušný náskok, ale byly to poslední KM a tak jsme to rozjeli až na neuvěřitelných 60 km/h. Do cíle jsme přijeli v čase 01:06:29 a tak jsme můj sen splnili. Já jsem se cítil absolutně v koho, ale Iceman vypadal trošku utaven a tak jsem mu nezáviděl těch cca 50 km do Nové Laky proti větru, které musel ještě urazit Sumář 40 km čas 01:06:29 : prim 36,10 km/h Max tep 180 prim 150

  
  
  
• Marťas – Vyšší škola cyklistická
  
  

  UAC - Časovka dvojic v Kněžmostě 5.5.2007 Po poměrně zmatečných posledních dvou dnech před závodem, kdy pořádně nikdo nevěděl s kým vlastně jede, to vypadalo, že budu na časovku lichá. Posteskla jsem si při vzpomínce na Zuzku Denigerovou z Kernu, na kterou jsem neměla nijaké spojení a slepě vyvěsila v pátek před závodem seznamovací inzerát na cyklodiskuzi. Jaké bylo moje překvápko, když se mi asi po hodině ozval Petr Škrabal, sám předseda UACu - po týdenním boji s nachlazením hledal parťáka, co nepojede na krev, což jsem mu myslím později vzorově splnila V sobotu ráno mne nakládá Hynault s Diablem u Hiltonu, a jelikož máme asi 1/2hodinové zpoždění, mastíme to směrem na Bakov nad Jizerou, odkud uhýbáme na Kněžmost. Cestou pozorujeme počasí, avizované přeháňky nebo mírný déšť nikde (ještě že tak), škoda že Kolíkáč nejede. Po zaparkování se zdravíme s Icemenem a Gejzou, řadíme se do fronty na prezentaci, kde si mne odchytává spolujezdec Petr - jsem tak hezky schovaná za Diablem, že se ho ptá, jestli mě náhodou nezná Od Petra dostanu výměnou za startovné dnešní závodní číslo (safra, byla to 09 nebo 60?), od předsedy UAC pak startovní číslo a licenci pro UAC na tento rok a je mi sděleno, že startujeme v 11:10 - mám asi 25 minut na smontování kola, převléknutí, připíchnutí čísla, rozhýbání nohou, přelití vody z bidonu (kdo by s sebou tahal 1,5 kila navíc, že?)... nějak rychle to uteklo, roztočení nohou holt až cestou, za 3 minuty jedu, tak se radši hrnu ke startu. Petr už vzorně ve frontě (jen mě poděsila jeho aerodynamická helma a brýle, to vypadá už moc profi), před námi už jen jedna dvojice, kterou hned rozhodčí vypouští; kontroluju, že mám zařazenou špatnou placku a nezbývá moc času. Petr mě uklidňuje, že jedem na zkušenou a že jemu tedy vteřinka dvě rozhodně nijak nevadí... Zároveň zjišťuju, že při skládání kola jsem si drcla do snímače rychlosti, takže s údaji o rychlosti a vzdálenosti závisím na Petrovi, alespoň si můžu hlídat kadenci. Po startu se rozjíždím na malou, přehazuju a tu ouvej, spadnul řetěz... jak je to, před závodem se nehrabat v kole? Kamarád mi "poladil" přehazování a tohle jsou následky. Chystám se zastavit a nahazovat, ale Petr instruuje nechat tam velkou a pozvolna šlapat, tlačí mne zezadu, než se řetěz chytí a při třetím šlápnutí voila - řetěz je tam kde má být, já s údivem poděkuju a začnu pěkně šlapat do pedálů jak se na šlapku sluší a patří. Z Kněžmostu na Branžež to nevypadá, ale je to takové neznatelné, malinko jedovaté stoupání (asi právě proto, že to vypadá jako placka, ale není), do toho nepříjemně fučí, chvilku proti, chvilku z boku, vítr člověka doslova fackuje. Když se propleteme skrz louky a vesnice, konečně je tu cesta lesem, kde je to stoupáníčko už i vidět, i když je skoro neznatelné. Držím kadenci nad 90, tepovka na mě juká kolem 185, ani nijak nefuním a prostě jedem. S Petrem malinko povídáme, předjíždíme výletníky roztažené přes většinu silnice, ale budiž, jedou krokem, takže myška a jsou za námi. Petr vzorově táhne, občas na mě malým zpomalením počká (jak to, že vždycky na vršku kopce?), je vidět, že jedem poprvé spolu. Za chvíli se přestávám ostýchat a začnu ze zadu halekat, kdy zrychlit, abych zase nemusela brzdit já, na které straně jedu... no znáte to. Jedu na pocit, na přibližně stejnou intenzitu jako Břežanskou osmu, ale cítím, že to šlape líp při stejném úsilí, těch pár týdnů je sakramentsky znát. To už míjíme křižovatku na Žďár, pořadatelé tu skvěle ukazují (pískajíce na sebe píšťalkou, při čemž se dost závodníků lekalo) a mávají praporky (škoda že pořád ještě nevím, jak se mává když je volno a jak se mává, když jede auto). Celé stoupáníčko jedu sice na malou placku, ale ve svižném tempu, takže to kupodivu docela jde a mám pocit, že zdržuju jen přiměřeně. Jen tak namátkově se ptám Petra, kolikpak že mu ukazuje tepáček - prý 120. Málem mi zaskočí, můj na mě třeští cifru 188 a vypadá to, že tam rozhodně skončit nechce. No co, ještě chvilku nevěřícně kroutím hlavou, načež mi Petr říká, že si docela dávám a ať si nemyslím, že tak pomalu zase nejedem, že se už i trošku potí. No nepraštili byste ho? Jsme na vrcholu lesního stoupání, začíná sjezd do Kamenice, tady hulákám na Petra, že zatáčky se dají jet naplno a šlapat, že se nemusí přibržďovat (zlaté Jarní okruhy minulý týden, to se to pak frčí na max), mírně zvlněné stoupání v polích, kde dostáváme plný boční vítr - projevuje se Petrova zkušenost, aniž bychom se domlouvali, okamžitě mi stíní zleva, evidentně už si i našel tempo, kterým jedu - no skoro se ani nemusí ohlížet, mít placeného vodiče, nejel by to líp. Jsme na nejvyšším bodíku, silnice začíná padat k Hornímu Bouzovu, zase řvu, že se to dá postit a jen přibrzdit před zatáčkou na hlavní silnici, kde pořadatelé vzorně zastavují všechna auta a kola mají pro jednou absolutní přednost. To je pocit, panečku. V zatáčce mi Petr malinko ujíždí, přece jen víc brzdím, ale jdu z pedálů a dojíždím ho jak jen to jde. Pak následuje opěvovaný kobereček, kola sviští, hulákám na Petra, ať jede co to á, klidně pětačtyřicet. Tím ho dost pobavím, jsme na začátku klesání a prý jedem pětapadesát... ach jo, to ten protivítr minulý týden Na konci klesání točím nejtěžší převod co mám a ještě bych řadila na těžší, kdyby byl, kadence vylítla na 110 a skoro to nestačí, holt ta jedenáctka mi teď chybí - na druhou stranu zlatá sedmadvacítka, tu použiju 50x častěji, takže výčitky k výměně kazety absolutně žádné. Profrčíme Solečko, najednou je tu Kněžmost a ani nevím jak, vjíždíme do druhého kola. Zase nejnepříjemnější část skrze vesnice, teď již malinko zdržuju, občas se postavím a hledám lepší sedící pozici, sedlo mě dost tlačí a dře. Petr se malinko diví kde jsem, poodjel mi pár metrů, ale neříká nic a šlapeme dál. Cítím, že mi cukry (na které to celou dobu natvrdo mydlím) zásadně ubývají, ventiluju tuhle obavu Petrovi, který říká - a co, alespoň si to zkusíš... No zlatej chlap... Příště něco malého do kapsičky, stačil by hlt... Ve stoupání za hlídanou křižovatkou řadím na malou placku - a safra, zase spadlý řetěz... Petr okamžitě u mne, navádí na nahození velké placky, pomalé točení nohama... nějak to trvá, řetěz naskočil až na 4. otočku... celou dobu mne tlačí, no paráda... Využívám pomalé cestovní rychlosti a vytahuju bidon, netušila jsem, že můžu vyžahnout 4 deci na 2 loky... Petr se diví, že se pije na rovině, ne do kopce, já na to že to ještě neumím, že využívám toho, že jedem pomalu a ne fofrem, že na rovině bych se přizabila. Kroutí hlavou, ale evidentně to funguje, tak jedem. Díky problému s řetězem a akrobacii s bidonem kopec utekl ani nevím jak, najednou jsme skoro nahoře (to je dobrá taktika, až mi někdy přijde kopec dlouhej, začnu se zabývat něčím jiným, náročným na pozornost). V tu dobu nás míjí Gejza s Icemanem - no pánové, to vám to trvalo, vždyť jste startovali jen 8 minut za námi - a dušička si škodolibě lábuší, že je to fajn, když nás sjeli až teď. Zároveň se kolem míhají Mr. Procházka s kolegou, kteří byli nakonec druzí - novím jak to dělají, prostě se mi zdá, že sprintují i do kopce... Po posledním stoupáníčku (tam fotí kdosi v cyklodresu a my se jen s funěním tlemíme do objektivu) už vím, že na tomhle závodě mi "dojde" akorát, ale naštěstí ne na trati. Ještě dostanu pochvalu, že ale šlapu pěkně, za což se dušička zatetelí blahem a je tu sjezd. Na Kamenici to mastíme co to dá, Petr už zná zatáčky taky, tak brzdí míň, většinu jich šlapeme. Jedu už opravdu na doraz, naštěstí už nebudou žádné kopce (to vlnění na větru se nepočítá), takže se nešetřím a točím to nejtěžší, co jen utáhnu. Utíká to neuvěřitelně rychle, Solečko, začátek Kněžmostu (tam už jen hlesnu, že tak do 5 minut mi totálně dojde, ale prý je to akorát, tak se mají závody jezdit) - stoupáček kolem kostela jdu z pedálů, je to krátké, proč shazovat kolečka, na náměstí nahazuju to nejtěžší co zvládnu a dupu co to dá. Při dojezdu jsem dokonce o půlmetr předjela pana předsedu, za což se mu tímto omlouvám, typická kukačka... asi mám v oddíle dobrý příklad? Dva metry za cílem mi totálně tuhnou nohy, shazuju na to nejlehčí co najdu a pár sekund se musím nutit točit nohy alespoň trošičku, závěr byl opravdu na doraz. Dáváme si kolečko kolem benzínky, proti stolku rozhodčích nás pak odchytí paní pořadatelky a oberou nás o čísla, potřesem si rukou, poděkujem a je to, hotovo, je to za námi a hurá doplnit nějaký ten cukr!!! Petr mi hlásí čas 1:16 a něco - no nádhera... holt není nad kvalitního a zkušeného vodiče Pak si ho odvádí slečna/paní, máváme a mne až dodatečně po motání se v cíli mrzí, že odjeli - chtěla jsem ho pozvat na pivko za tu spoustu práce, co odvedl. Tak třeba příště. Petrovi tímto ze srdce děkuji, doufám, že se vyjezdím alespoň natolik, abych byla schopná podobnou službu oplatit nějaké nové "šlapce", nebo alespoň příště svému spolujezdci plnohodnotně střídat. Celkem: 40 km, čas: 1:16:23 (safra, 11 sekund za dvojicí chlapů, to je to moje vrtění se v sedle). Průměr: 31,42 km/h, max. rychlost pro fyziky: převod 53-12, 113 otáček/min (no svištělo to pekelně). Tepovka průměr 185, max 192. A úplně nejvíc mě potěšilo, že nám dali Gejza s Icemanem necelých 10 minut a Diablo s Hynkemnecelých 12 minut Počkejte za rok, pánové ;-)