Akce Czechman 2016

Akce Czechman patří do kategorie Triatlon, duatlon, běh. Datum: 2016-06-04.

Nejdelší varianta má délku 90.00 km.

:: Propozice :: Celkové výsledky

Historie: 2015

• Kocour – Czechman jak má bejt
  
  

  Czechman jak má bejt.
  
  Na konci března se mi potvrdilo, že se mi podaří získat startovní pozici na dlouho vyprodaného, legendárního a oblíbeného Czechmanai. Takže jsem začal pořádně trénovat s tím, že je potřeba co nejvíc najezdit na kole, pořádně plavat a běh udržovat.
  Nešlo to úplně dobře, rodinu jsem zanedbával, ale díky tomu, se mi podařilo nasáknout do těla spoustu tréninkových jednotek a zvyknout si na to bejt stále unavenej. Na třech kopcích jsem byl sice stále poslední, ale občas se i jelo i docela dobře, v plavání jsem se cítil dobře, ale na otevřené vodě je to zcela něco jiného. Pořizuji neopren a s Mírou trénujeme na hostíku, dokonce jeden sranda závod s Hisporťákama zvládnu (skoro poslední). Běh je ve znamení výklusu a nic intenzivního a rychlého nedávám, pamatuji si z loňských Doksů, že z kola slezu s nějakou energiií a ta mi vydrží dobu X, kdy X=? Takže neřeším.
  Těším se velice a s Mírou a Pájou se hecujeme, píšeme si. Kluci asi trénují méně než já, ale Míra na rozdíl ode mě stupňuje tréninkové tempo a Pája je rozhodně technicky lepší plavec a o kole ani nemusím mluvit. Ale myslím upřímně, že mezi sebou nesoupeříme. Je to zdravé, kolektivní, šlapkovské prožívání.
  Týden před závodem již jen volněji, nejvíc se těším na kolo, protože zaznamenávám skoro 14 dní bez kola a tahle disciplína je alfou a omegou závodu. (Tam ztrácím vždy nejvíce pozic).
  Bohužel cestou ze švihu blbě padám ve 30km rychlosti, ale jsou to jenom odřeniny a naražené rameno při plavání také není moc limitující, alespoň se mi to tak zdá.
  statistika tréninků 2016ukazuje: kolo 1700, naplaváno 66, běh 720 (ale většina z kraje roku)
  Je tu den D. Nespalo se mi dobře, ale nohy, které dva dny bolely, jsou zdá se v cajku. V autě mám Kolíkáčovu kozu. Žel nemám jí projetou, ani pořádně nastavenou. Nicméně tento oldschoolovej model se bude na trati dobře vyjímat a o to přeci jde :)
  Času je dost, teplota stoupá, všude se motaj Superchlapi a asi 20ti člený TV štáb z Primy. S Mírou a Pájou jsme dobře naladěni a kluci vypadají dobře a ve formě. Na startu je to dost masakr. Navlékám neopren, utahuji plavecké brýle a cpu se do čtvrté brázdy asi 600 členého hroznu plavců a plavkyň. Start a začíná mela, ale jak jsem se bál, tak to docela jde, nějaké šťouchance, ale pořádného kopance zůstanu ušetřen. Voda je čistá a dá se koukat. Směr si držím, to je základ, plavu na 80%, střídám nádechy vpravo a vlevo, raději tím směrem, kde nehrozí kolize a stržení brýlý. Uteče to jako voda krom špuntů okolo bojek, to bylo docela v pohodě Před výlezem sice konečně dostanu nakopáno, ale to už je vidět koberec, slyšet diváky a frenetického (a výborného) „spíkra“ Vlado Barana. Nemám hodinky, tak nevím, jaký je čas, ale nemohl jsem nic udělat lépe, tak neřeším. Neopren jde dolu na to šup, z pytle ven tretry, do pytle neopren, tretry nazout spolu se spoustou trávy, popadnout kolo a běžet vstříc úseku na kole. Cestou halekám na Gejzu, který je tu v roli jednoho z rozhodčích.
  Na kole jsem v mžiku, bojím se, abych nebyl penalizován, protože nás jede skupina a dodržovat 10m odstup a předjíždění bez draftingu nikdo zpočátku neřeší. Já se snažím a přědjíždím pár kusů, tachometr Sigma600 mám na představci z nouze přetočený, ale číslíčka, která ukazují 34-37 mi připadají dobrá, tak prostě jenom točím a dávám bacha na nějakou chybu. Na 45km okruhu jsou dvě místa, kde se točí kolem kužele a tak se snažím dívat, kdo je přede mnou a kdo za mnou. Marně vyhlížím Páju ve šlapkovském dresu (maskoval se jiným), ale Míru vidím asi 4min za mnou. Ten mě dojede v cuku letu, to je jasný. Vysoké ráfky jen sviští a směje se od ucha k uchu. Na 15km jsem požádán jiným závodníkem o imbusy a když je nemohu za jízdy vyndat z podsedlové brašničky zastavuji a předávám bez rizika pádu.Časovou ztrátu neřeším, třeba se mi zlepší karma a někde se mi to vrátí. Občerstvovačky perfektní, všechno v pohodě, zatím se mi jede dobře a průměr je okolo 34km/h. Což je na mě super. Pravda stále mi někdo předjíždí, ale co nadělám, hrotit to nechci … ale je jich fakt hodně. Míra mě přežehlí na 40km a mastí dál za Pájou, kterého mezitím identifikuji v jiném cyklo svršku. Začínají mě bolet záda co chvilku si musím ulevit, Rychlost jde dolu a já nevím, jestli jsem to přepálil nebo se ozývá nesehranost s materiálem a posedem. Je to fakt peklo a tak musí bejt celkem legrační pohled na kocoura, kterej na koze zkouší různé možnosti úchopů řídítek, některé dost originální :). Vzpomínám na Čespu a na jeho pochvalu směr k Triexpertu. Mimochodem tento stánek tam měl také zastoupení a Kuře mi zhodnotil prezidentské kolo slovy: „Kocoure, ten závod je těžký sám o sobě! Nemusíš si to dělat ještě těžší“ … hahahah. Jo a taky mi nabízel na půjčení nějakou karbonovou parádu, ale na to jsem si netroufl. Přesto, díky Kuře!
  No nic, nějak to dotočím, poprvé v životě se vyzouvám za jízdy a vbíhám do depa. Z výsledků později zjišťuji, že jsem ztratil po plavání 120míst a to i přesto, že jsem měl průměr na 90km těsně pod 33, což je můj setsakra dobrý osobák. ALE 120 POZIC!!! Modlím se, aby krize z kola byla fakt jen tím materiálem, a modlitby jsou nakonec vyslyšeny.
  Běží se mi dobře, je fakt velké teplo, ale klušu údržbu a přesto předbíhám. Z běžeckého pytle v depu (to převlíkání je fakt věda) jsem si vzal kromě bot a kšiltu i stopky. Pája je přede mnou asi 12min, Míra 11, to se nedá. Nebo dá? Uvidíme na dalších otáčkách. Můj aktuální čas závodu odhaduju na dobrý.
  Během prvních pár km míjím v pohodě docela hodně závodníků a díky namotané trati mám přehled o tom, kdo kde je. Pro zpestření mi také je, že ještě nedoběhli nejlepší, což je ohromná zkušenost a zážitek k nezaplacení. S klukama se během dvou okruhů a šesti obrátek povzbuzujeme a plácáme si. Míra Páju postupně předběhne a strojovým tempem míří ke svému rekordnímu času, těsně nad 5h. To je fakt mazec. Pája trochu tuhne, ale mě se druhých 10km už tak dobře neběží. Podaří se mi kouknout na obrazovku a spočítám si, že i já budu rychlejší než na Doksech a to asi o 15minut, fíha! Všechny občerstvovačky probíhám, ale poctivě leju do sebe a na sebe, Jednou si to bohužel spletu a tak jde Cola na hlavu a do huby voda. To první trochu vadí . K Pájovi se přiblížím asi na 6-7minut a pak to vzdám. Mimo jiné také proto, že na 16km mě chytnou docela nepříjemné křeče do břich a musím zpomalit, ale pak se to nějak uvolní a mohu přidat. Nicméně druhá ½ je o 5minut horší než ta první a vlastně podobně to bylo i na tom kole. Malou skvrnkou na výkonu je to, že mě ke konci dalo pár kousků, které jsem si v hlavě už tak nějak odškrtnul a naopak já jim pomyslně odevzdávám skalp. Do cíle s úsměvem a ještě zbývá trochu energie. To si musím zapamatovat, protože čas mám pro mě pohádkový. Zlepšení o cca 20minut. Pája na mě čeká v cíli asi 400 vteřin a Míra už je vysprchovaný, zlepšil se také asi o 20 minut. (takže jsem vlastně jenom o rok pozadu :) )
  
  Plavání: 35:16, Kolo: 2:46:48, Běh: 1:56:41
  K tomu 2x depo (dohromady za 5:30).
  Kocourův ofíko čas:5:24:18
  Bylo to super a téměř vše sedlo ideálně, děkuji Kolíkačovi za kolo, i přes bolesti zad jistě velmi pomohlo.
  Tak třeba se příště někdo připojí, rozhodně doporučuji. Rakeťáci jako Kapr, Čespa, Dreame a další, by myslím snesli přísné měřítko.
  
  
  

  
  
  
• Pája – Propadat se dopředu
  
  

  Začnu trochu ze široka.
  Čím víc se blížil termín závodu tím jsem měl méně času na trénování. Bohužel se to smrsklo na :trénuju když mám čas. Což znamenalo třeba tři dny za sebou a pak zase týden nic. Daří se mi držet pravidelné večerní tréninky s endurance, kde se ale neplave objem. Když si jdu měsíc před závodem testnout objemově 2 km do bazénu, jsem z toho rozmrzelej, nedokážu pořádně chytit rytmus.
  Pořád se s tím peru a čas nakonec ukazuje 47 minut, což je pro mě absolutní zklamání. Holt umím obrátku, umím polohovku a další plavecká cvičení, ale chybí mi ta lehkost z loňska. Co ale můžu chtít, když jsem byl v loni v bazénu 3x týdně. ...Kolo zachraňují 3 kopce a běh, škoda slov.
  
  Přijíždím do Lázní Bohdaneč, kde máme mít ubytko. Jak však na recepci zjišťuji přijel jsem o den dříve. (Jestli to nějak nedomluvím, tak mě Evča sejme, honím ji z práce aby si vzala dovču a pak tohle). Naštěstí si druhá slečna na recepci vzpomene, že jeden tým co si objednal jedno patro psal, že jeden pokoj nedokážou naplnit. Tak mu zkoušíme volat, nebere to. Pokus číslo dvě, opět nic, Evča pořád čeká u auta a netuší co je za problém. V hlavě už rozjíždím plán "B" ubytování kolem Hradce. Do toho volá ten člověk zpátky a potvrzuje, že je pokoj volný. Gestem Pata a Mata mávnu rukou do prostoru. Vycházím z recepce jako vítěz. Ve dveřích do vily se srazím s Karolem Džalajem. Hm, ubytování vítězů říkám si. Večeře, noc, snídaně a vyrážíme.
  V sobotu na parkovišti potkávám Míru s Kocourem . Prohodíme pár slov, a jdem okouknout depo. Když si rekapitulejeme čísla, já s Kocourem jsem kousek od sebe.
  Počasí naznačuje, že předpověď je jen předpověď a místo 20°C s občasným deštěm to vypadá na pařák jak se na červen sluší. Dáme věci do depa a zjišťujeme, že kousek vedle nás jde štáb SUPER Chlapi, no bezva chalani jsou vedle nás. Tak se tak škorpíme, jestli nás někdo z nich dá.
  Následuje rozprava, a jde se na to. První náročná disciplína je se nasoukat, (už celkem spocenej, z vedra a místra před grillem u kterého stojím, protože ve stínu už není místo a je nás tu kolem 600), do neoprenu. Tak jo jsem v tý gumě. Pár fotek pro diváky, poslední pohled za Evčou a ozývá se výstřel. Je to masovka jak blázen, ale mám ostrý lokty. Držím pozici, ale vím že tohle dlouho neuvisím. Vysát se už ve vodě by byla chyba hodná zatracení. Naštěstí se to za první bojkou na zatáčku trhá. Najednou je to tady, jako bych si vzpomněl na Terryho Laughlina. Plave se mi volně, ladně a bez přílišný námahy a co je nejdůležitější tak zrychluju, začínám mít rád svůj neopren.
  Další bojka označující změnu směru, tady se zase udělá trychtýř a zase je to o loktech. Jsem tam, žádný lokanec, žádná kopačka ani nic podobnýho. Pak už jen držet směr, a zbytečně nenaplavat metry někam do rákosí jako vloni v Krkonoších... Vylézám z vody a depo trefuju na první dobrou, žádný zmatky. Dívám se na hodinky a vidím 35 min a to už po svlečení neoprénu a převléknutí do dresu ! Zaplesám radostí, vyzvedávám kolo a jde se na 90 km dlouhou časovku. Nohy jsou odpočatý,přesto ale volím lehčí převod a držím kadenci kolem 90. Cpu do sebe "bonbónky". Jede se mi dobře, zalehnutý do hrazdy kontroluju tep a je to dobrý jedu kolem 35km/h s tepovkou pod křivkou laktátu. Občas mě předjedou nějaký nabušenci na kozách s diskem či vysokým ráfkem, ale jedu si svojí mantru "propadej se dopředu". Nevlčím, jedu hlavou. Jím, piju občas zkontroluju tep. Za obrátkou vyhlížím v opačném směru Míru s Kocourem. Po delší době je vidím oba. Mám jakousi představu, kde sem a kolik na ně mám a jen si potvrzuji, že jsem vylezl z vody první a můžu těžit z téhle výhody. Trasa měla být rovinatá na perfektním podkladu, tak mě trochu znervózňuje úsek na kostkách ale je to cca 500 m, takže dobrý. Cpu se banánem, první občerstvovačku projíždím, mám všechno jede se mi dobře tak proč zpomalovat. Sem tam někoho cvaknu, ale vetšinou jsem předjížděn. Pořád ale držím průměr okolo 34 km/h. Konečně je první kolo za mnou. Koridor mezi diváky je jak občerstvovačka, nakopne mě to do druhého kola. Na obrátce, se mi zdá, že je Míra výrazně blíž. Nenechám se tím ale znervóznit, a vzpomenu si na náš rozhovor před startem, že to loni objel s průměrem 35 km/h. Kolo prý trochu přepálil a tak se mu neběželo dobře, i tak dal ale čas pod 5 :30 ... Říkám, si jedu dost rychle, a zároveň si hlídám tepy abych se nezakyselil. Dívám se dopředu a myslím na kolo, chtěl bych to se ctí uběhnout, ne ujít ale uběhnout,takže držím nohy na uzdě a nikam se neženu. Cpu se, piju, cucám, šlapu. Druhý kolo stejný jako předtím. Posledních 15 km před depem se mi splaší nohy a jsem trochu jinde než jsem chtěl, ta rychlost je ale krásná, opojná. Endorfiny ze mě tryskají a já bych nechtěl být nikde jinde na světě.
  Depo 2
  Odevzdám kolo do depa, kupodivu si v těch speedplayích ani nezlomím nohu, když se v nich snažím o oběh. Přezuju se a jdu na to. Tak teď už to jen odkroutit. Vedro je ale příšerný a prestože mi přijde, že běžím pomalu asi pocitově proti kolu (nakonec podle stravy první km tempem 4:40), ještě zvolňuju, tep nad 180 a už vyhlížím občerstvovačku. Nejdelších 2,5 km závodu, hlavou mi lítají myšlenku v duchu radši dalších 90 km časovky, než běžet 21 km v tomhle.
  Je tu obrátka, a já vyhlížím Míru. Je blíž než se mi líbí a vypadá dost v pohodě a mě je jasný, že letos kolo nepřepálil a brzy půjde přese mně. Konečně je tu ale občerstvovačka. Poleju se vodou, vychlemtám jeden kelímek s vodou, druhý s kolou a znovu se poleju. Hlava je pořád dobrá a tak jsem se polil vodou a ne tou colou. První celé kolo, je v podstatě o tom zmapovat si trať. Už ani nejsem schopen spočítat kolik lidí šlo přese mě, stěží ostřím na lidi kolem. Můj focus je na dvou metrech na zemi přede mnou. Konečně další občerstvovačka... Míra už je přede mnou a vypadal pořád svěže. Poznávám Kocoura, vypadá podobně jako já, snažím se tvářit, že jsem na tom dobře. Kolem jsou lidi co vypadají podobně něktěří i hůř. Už se udělal had po celé trase běžecké části. Nedá se poznat, kdo běží první a kdo druhé kolo. Závodníci odskakují ze silnice močit ke stromům, což mě přivádá k myšlence, že jsem od půl 12 taky nebyl, vypil jsem 3 bidony a několik kelímků, do toho se polévám vodou a myšlenka na úlevu je tu. Nikam, ozve se zakousnutí křeče. Je mi jasné, že musím ještě zvolnit. Když zastavím a slezu do toho pangejtu takž se nahoru nevyhrabu, před sebou vidím borce, co sedí na silnici bojuje s křečí. Ne, tohle znám takhle skončit nechci. Zpomaluju, možná to už není v pravém slova smyslu běh, ale nezastavuju. Do hlavy se začnou vkrádat myšlenky: "si děláš prdel uběhnout 21,1 po 1,9 km ve vodě a časovce na 90 km, když tvoje nejdelší distance byla 14,5 v zimě s Kocourem a Camrdou". Vidím to číslo "145" naběhaných kilometrů před touhle srandou ! Vytáhnu bonbonék, myslím na to jakou má chuť pryč od čísel, tyhle myšlenky vedou do záhuby. Začnu myslet na emocema nabitýma videa z Kony, Celtica Norsmena při doběhnutí cílovkou. Je to lepší, zbývá 7 km. Počasí se mezitím změnilo v můj prospěch, ochladilo se a zatáhlo. Je možná trochu jako v prádelně ale nepere to do mně. Potkávám Kocoura v protisměru plácneme si jako když jedu do práce a potkám Jeana. Jsou to malý, drobný, pozitivní impulsy, kterýma drží hlava pohromadě tělo vzpouzející se výkonu, na které nemá natrénováno. Poslední 3,5 km potkávám Míru, už to valí do finishe a povzbuzuje mě. Tohle jsou nejdelší km celého závodu. Poslední obrátka a hurá do finishe. Něco se změnilo, daří se mi protáhnout krok a zrychlit, nechápu kde se to vzalo ? Že bych byl přeci jen na půl ryba a ten drobnej deštík mě probral ? Odpálím poslední dávku energie, ještě se snažím povzbudit Kocoura, kterého míjím v proti směru. Pak už proběhnu poslední občerstvovačku. Nic nechci, jen mě nebrzděte. Už vidím cílovou rovinku a modrý koberec. Před cílem vidím Evču, plácneme si a pak už vychutnám poslední krok, který to celý završil ! Je to tam ! Medaile, gratulace, pusa. Hlavně sundat boty, ten kamínek musel nadělat solidní paseku nechci to vidět...
  Potřesu rukou Mírovi, cvaknu Kocoura při doběhu a jdeme si sdělovat bezprostřední pocity.
  Díky chlapi za spolúčast byla to parádní sobota.
  PS ty Super chlapi mě dali 3...
  Nicméně jsem to chtěl dát pod 6 hodin. Nakonec se mi to podařilo absolvovat za 5:17.
  Už teď ale vymýšlím nový závod.