Akce Zlaté kolo Vysočiny 2014

Akce Zlaté kolo Vysočiny patří do kategorie Silniční závod. Datum: 2014-06-14.

Nejdelší varianta má délku 100.00 km.

:: Propozice :: Mapa a profil :: Celkové výsledky :: Diskuze :: Foto

Historie: 2010 :: 2011 :: 2012

• Kolíkáč – Zlaté Zlaté kolo
  
  

  O Zlatém kole Vysočiny vím již pěknou řádku let, ale vždy to nějak termínově neklaplo, až letos se naskytla příležitost, a tak jsem neváhal. Vždyť trasa vede po kopcích, které důvěrně znám, jelikož manželka je z Vysočiny a na svých výletních jízdách po nádherném kraji jsem většinu projel. Navíc z paměti nikdy nemohu vymazat skvělý maraton \"Vysočina Road\", který se jezdil ze Ždírce nad Doubravou a kde se zakládaly pevné kameny historie Šlapek. Takže na trase jsem nejenže vnímal pekelná procenta sklonu, ale linuly se mi hlavou i krásné vzpomínky.
  Zkazky o organizaci ZKV nezklamaly, Ruda, vesnička, kde se všechno odehrává, již od samého rána žije cyklistickým svátkem a prezentace proběhla naprosto bez problémů. Oddělené starty, na dlouhou se moc lidí nepřihlásilo, okukuji hlavně konkurenci 40-49 a věřím si, že by nějaká placka měla zacinkat. Zvláštní pocit, takový, který taky musí zažívat borci, co se umísťují pravidelně v TOP 10 maratónů 53x11, prostě žádné překvapení, musím to jen potvrdit. Ale nervozitu a soustředění naštěstí mám, nic nepodcenit a to se vyplňuje hned po startu, kdy se rozjíždí docela slušná kaše a v ostrém protivětru, kdo zaváhal, tak vepředu prostě není. A tak není žádné překvapení, že po prvním brdku se otočím a za námi liduprázdno!
  Tak to potěš, je nás asi 10 lidí a čeká nás dvoukilo s převýšením 3700m! Žádné svezení v balíku, žádné pošetření sil, hned od začátku pěkně naplno. Na špici se moc neukazuji, jedu v návlecích a ve vestě, před startem se mi zdála zima, navíc černé mraky nad Vysočinou nevěstily nic dobrého, ale teď se začínám trochu vařit. Vestu rozepínám do kopců, ve sjezdech zase raději zapínám. Strážek a dvojice borců nastupuje a začíná pomalu odjíždět. Jsme na 30km, zdá se mi to hodně předčasné, navíc jsou to mlaďoši, a tak nevyvíjím iniciativu a zůstávám v teple skupiny . Je tu starý známý Pavlis, který mi hned hlásí, že to co odjelo, je Švehla a Satke. Hned mu to vyvracím, že to určitě oni nejsou, Mílu Švehlu přeci poznám. Moc jim nevěřím, že to vydrží ve dvojce, naše skupina se mi zdá vcelku vyrovnaná … no uvidíme.
  Před Bystřicí dostávám vzpruhu od manželky, která nelenila a dala si ranní výběh a fotí nás a fandí. Věchnov, úzký sjezd přes Lískovec do Ujčova, kde je trochu nesmyslně bufet, okolo nějž proletíme 60km/h. Ve sjezdech jsem tragik, rozbitý asfalt, do toho píseček v zatáčkách a grupu těžce sjíždím s chmurnými myšlenkami na Rampa, kde to bude ještě o hodně bolestivější .
  Čtyři Dvory, kopec se mi jede dobře, a ještě s jedním borcem určujeme tempo. Ze zadu se začíná ozývat typické Pavlisovo hekání, jsou to výkřiky, jakoby padal do příkopu, dostával šílené křeče nebo ho někdo vraždil , no kdo nezažil, tak o hodně přišel. Padáme znovu ke Svratce, já trochu s pocitem, že to nejhorší máme za sebou, ale po chvíli znovu odbočka doprava a je tu kruťák trasy, Bolešín.
  Stěna s rozbitým asfaltem, trochu netakticky jsem si do ní najel zezadu grupy, ale postupně se propracovávám dopředu, nový řetěz spokojeně cvaká na 28 zoubcích, nová ložiska ve středu točí zlehka s klikami, no prostě vrchní mechanik Bobek zase odvedl skvělou práci a moc na něj teď myslím Jak se láme kopec, tak se láme i boj o pódium nad 40 let, Pavlise jsme tam nechali a zůstává tu s námi podle vzezření asi již jen jeden veterán.
  Jsme ve Víru a přijíždíme pod monumentální dílo našich předků, kolikrát jsem tady již jel při svých výletech z Bystřice, kolem přehrady, to je můj tradiční okruh. Padáme do Dalečína, zase rozbitý sjezd s naplaveninami, zase mám díru na grupu, ostrá vracečka a znovu tvrdá procenta sklonu přes Ubušínek. Jeden z borců defektí, další se mě ptá, jestli jsem letos nespadl, odvětím, že ne, a on jen, že jezdím tak opatrně ty sjezdy Prostě tragik!
  Blíží se bufet, v klidu zastavujeme, borci odkládají kola do trávy, jaká to změna oproti stresujícím bufetům v 53x11 maraton cupu . A tak se taky tomu nebráním, výborný domácí perník, banány, ionťák, dojel jsi nás i kluk po defektu, takže jsme v 5 lidech, já jen nervózně vyhlížím, aby se nezjevil bojovník Pavlis, vzpomínky na spurt na Krušnotonu 2012 mám ještě v živé paměti. Ale měl jsem je zbytečné, pak v cíli mi hlásil, že ho před Vírem postihl ještě defekt předku.
  Lízneme Jimramov a blížíme se k další srdeční záležitosti a to stoupání z Borovnice do Sněžného, které bylo součásti zaniklého maratonu Vysočina ze Ždírce. A navíc tady kousek přes kopec má chalupu Kocour, na kterého taky vzpomínám. Ujímáme se tempa společně se Zdeňkem Izdným, grupa drží stále kompaktně u sebe, nádherné stoupání a výhledy. Teď nás čeká vcelku přijatelný profil, spíše z kopce do Svratky a pak přes Herálec do Kadova na další bufet, tady by se síla skupiny mohla hodit. Ale bohužel od této chvíle si spíše nastupujeme, než spolupracujeme, Zdeněk se zdá nejsilnější, ze Sněžného do Svratky je v úniku a my ho naháníme. Já si ověřil, že Marcel Boháč, je nad 40, takže jsem se hlavně soustředil na něho, ostatní nějak neřeším. Navíc začínám myslet na Rampa, že ten dnešní zážitek budu dlouho vstřebávat, zejména na stehnech A to ještě vím, že nás čeká stojka v Jimramově a pak Míchov, kde to fakt stojí za to!
  Za Svratkou jsme se sjeli, do Herálce točíme a pak parádní lesní cestou pod Žákovou horou, a i když se to nezdá, míříme k nejvyššímu bodu tratě. V Kadově bufet, zase kola do trávy a domácí pochutiny do žaludků . Škoda, že není nic slaného, to sladké už mi začíná lézt ušima. Fryšava, Tři Studně, tak tady před \"týdnem\" pozoroval náš Myšák noční oblohu, myslím na něj, na toho ultra blázna.
  Do Jimramova jedeme zase jako stádo, Zdeněk odjel, my tak točíme, netočíme, ona taky ta rozbitá silnice moc nepřidá. Tady se schovávala legendární Dáda Likusová do BUS zastávky, když na \" Vysočině 2004\", lilo jako z konve. Jimramovské kostky vyklepávají únavu z nohou, velké finále je tu, hned v úvodní stojce má technické problémy Marcel Boháč, a začínáme mu ujíždět. Tady se mi zase vybavují vzpomínky na kapitána CK Záluží Mirka, v tomto kopci se začala psát v roce 2005 naše společná maratónská historie. Dnes se jede trochu jinudy, směrem na Míchov, kde je sice parádní asfalt, ale sklon kolem 20%, tady toho začínám mít pěkně dost. Přede mnou na dostřel jeden borec, za mnou s menším odstupem další, takže je to boj jednotlivců se zákeřnými procenty. Vím, že nesmím zůstat osamocen, to by mě určitě Marcel sjel a tak se postupně přes Lísek a Skalský Dvůr (tady jsem měl svatbu ) dotahuji na borce před sebou, na Radka Čefelína.
  Blíží se 180 km a s ním i bufet v rodné vesničce mého tchána, v Dolní Rožínce. Doma jsem hlásil, že průměr kolem 30 je reálný a že kolem 13h. bychom tam mohli býti. A vše klaplo, rodinný klan vytvořil kotel při vjezdu na bufet, skvělá vzpruha. Blíží se poslední brdek dne, Strážek, kolikrát jsem tady již jel autem, ale na kole ještě ne … s Radkem jsme utvořili dvojku a snažíme si pomoci, navíc od Moravce nám začne pěkně foukat do zad, takže vlnky letíme. Jsme na hlavní před Rudou, ještě se otáčím, zda-li se Marcel neblíží, ale zdá se, že je vše podle představ. Dojezd od cíle je hodně technický, Radek nastupuje, a já si bez reakce jen užívám dojezd do zlatého cíle.
  Skvělá trasa, výborně značená, i s povzbudivými a humornými nápisy na silnici, bufety stačily, zázemí v Rudě parádní. Konkurence z maratonů 53x11 tady moc nebyla, takže to vítězství byla tak trochu povinnost, ale vydřená povinnost, ty kopce hodně bolely. Obdiv Yetimu, toto se nedává každý den.