Nabuzen myšlenkou, že už v září mám na kole najeto přes 2000 km a tím jsem překročil objem celého loňského roku, začal jsem si pohrávat s nápadem, zúčastnit se Podzimního vrchaře.
Jednu chvíli jsem začal uvažovat i o tom, že si to dám celé, společně s ostatními, ale když Diablo nabídl, ať si zorganizuji nějakou kratší trasu, rád jsem na to přistoupil.
Idea byla udělat kratší trasu, užít si to a pěkně se s kamarády v klidu projet a cestou si pokecat.
Během týdne se mi na mail ozvalo asi 5 zájemců o trasu, někteří Kamarádi slíbili účast na 80% a tak jsem se těšil.
Pak to začalo:
Kolohnát si raději nechal vyrvat 3 zuby a nasadit antibiotika aby nemusel jet. Nepřítomnost Kolohnáta mě mrzela nejvíce, je to přece jen stejná váhová kategorie.
V neděli ráno pršelo, jen se lilo
Předpověď počasí naznačovala, že se počasí během dne nezlepší.
To vše na mne působilo tak, že jsem to chtěl v neděli ráno také zabalit. Naštěstí mě žena povzbuzovala, abych jel a za její větu „Tak nikam nejezdi a můžeš se celý den starat o kluky“ jsem ji vděčný.
Prostě, již po deváté hodině jsem stál u registrace a hrdě jsem uvedl kategorii fitness. Pak jsem již jen odevzdal občanku a čekal na další účastníky mé kategorie. Žádní Kamarádi nedorazili.
Když ani ve ¾ nikdo nedorazil (start fitness jízdy měl být o půl) rozhodl jsem se vyrazit vstříc 4 kopcům na trati sám.
Pak již šlo vše, jak jsem očekával. Na první úsek jsem dorazil dříve, než se čekalo a tak jsem měl dost času pomoci obsluze s přípravou stojanu, zprovozněním všech zařízení a jen jsme čekali na ředitele závodu, aby nám to pochválil a odstartoval. Diablo přijel, zhrozil se, že jsme zprovoznili něco, co závod ukončuje a tak jsem vlastně zachránil celý závod.
V průběhu kopce mě začali předjíždět první závodníci a to rychlostí takovou, že jsem se neměl šanci nikoho chytit. Bylo mi jasné, že můj plán – Nebýt alespoň na jednom kopci poslední – bere již na první erzetě za své.
Když jsem nahoře konečně přišel k sobě a pokračoval jsem v kurzu a stalo se zo, na co jsem se celou dobu těšil. Dojeli mě kamarádi cyklisti a světe div se, hned mi neujeli a mohl jsem si s klukama chvíli pokecat.
Ve Zbečně jsme se rozdělili. Všichni pokračovali na Křivoklát, já to bral hned na Pětikopec. Ten mi jasně ukázal, že žádný vrchař nejsem. Následovalo občerstvení a sjezd do Nižbora.
Další kopec už mi žádné zrcadlo nastavovat nemusel a povzbuzování Diabla těsně před cílem bylo naprosto zbytečné, kde nic není, ani smrt nebere.
Norové předpovídali, že začne pršet v 13:00 a sekli se. Začalo v 12:41, takže po předposledním úseku jsem vytáhl pláštěnku a jako mokrá slepice pokračoval dál.
Před startem posledního úseku se mě obsluha ptala, jestli chci chvíli počkat a rozehřát se, čemuž jsem ale nerozuměl a poklidným tempem pokračoval dál.
Naštěstí jsem se dostal do míst, které už znám a vidina cíle v pivovaru mi dodala tolik sil, že jsem to dojel.
V cíli mě čekalo překvapení. Byl jsem vyhlášen vítězem kategorie Fitness. (byl jsem jediným účastníkem). Dále jsem pak zjistil, že v jednom kopci jsem opravdu nebyl poslední a skoro ve všech jsem prohrál celkem těsně. (co je to 10 sekund na 10 minutách)
To mi určuje cíle do budoucna. Na příštím Vrchaři nebudu poslední ani na jednom kopci. Za 10 let vyhraju kategorii a za 30 let porazím Nežerku.
Sportu zdar a cyklistice zvlášť
Palkáč
::
Propozice ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto