Akce První šlápnutí - PRS 2007

Akce První šlápnutí - PRS patří do kategorie Silniční závod. Datum: 2007-03-31.

Nejdelší varianta má délku 51.00 km.

Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Fotogalerie

Historie PRS a POS: 2004-2006

• Andy – Skvělý začátek závodní sezóny
  
  

  Sotva jsem se převlékla a najedla, už sedám k počítači abych napsala komentář k dnešnímu super závodu. Jsem naprosto nadšená, strašně se mi to líbilo a to i přesto, že jsem skončila na chvostu. Dobrou náladu jsem měla už před startem, když jsem viděla kolik se nás sjíždí - téměř padesátka cyklistů! Nádhera. Většina lidí byla samozřejmě ze Šlapek a to včetně nejnovějších členů, kromě toho dorazilo i dost příchozích - např. několik cyklistů z KPO a pro mě překvapivě z HOSOHOPO. Ty bych nečekala, jsou to totiž horolezci. Jak je svět malý jsem pochopila když jsem viděla Petrova kamaráda Lišáka. A znala ho i Marťas, právě z lezení. V jedenáct jsme vystartovali od železničního přejezdu v Kuchaři a peloton se okamžitě roztáhnul a rozdělil na několik skupin. Já jsem "takticky" vyrážela v jedné ze zadních skupin, nechtěla jsem přepálit začátek. I tak mi ale tepovka okamžitě vylétla na 175 a tam se držela s malými výkyvy celý závod. První kolo jsem jela nejrychleji (0:21:10). Nechtěla jsem za žádnou cenu jet sama, tak jsem zkoušela jet v několika skupinách, až jsem se usídlila v jedné, která mi tempem vyhovovala. Jejími stálými členy byl Svorada a Indurain, další jezdci se v ní střídali. Hodně s námi jezdila nová Šlapka Myšugáček a pak také Lucka. Kromě vysoké tepovky se mi jelo dobře, první úsek jsem měla průměrku 27,6 km/h. Vlastně poprvé jsem jela nějaký závod ve skupině, tak to byl docela zážitek. Snažila jsem se pořád za někým viset i trochu střídat, vyráběla jsem ale dost taktických chyb. Například protože jsem chtěla jet co nejvíc u kraje a necpat se do prostředku silnice, nechala jsem se párkrát zavřít nebo vytlačit do krajnice, hodněkrát jsem musela zbytečně brzdit a to mě zpomalovalo. Další blbost byla rozjíždět to ve sjezdu, vzhledem k tomu že byl dost vítr, jsem za sebe akorát schovala další jezdce a zbytečně plýtvala silami. Ani jsem se nenadála a už jsme vjížděli do dalšího kola. Začátek byl sympatický dlouho rovinou ke statku, naše skupina na ní volila tak trochu odpočívací taktiku. Já měla pokaždé nutkání vyrazit kupředu, ale rozum přikázal šetření sil a tak jsem odpočívala také. Můj tep teda bohužel pojem odpočinek nějak nepochopil, protože odmítal slézt pod 173 tepů. Docela by mě zajímalo jestli je to tou ztrátou krve (v úterý jsem byla darovat krev, viz http://andysbike.blog.cz/0703/stal-se-ze-me-darce), nebo jen moje kondice stojí za starou bačkoru. U státku stáli "fotografové", kteří zachycovali projíždějící závodníky, takže už se těším na pěkné fotky. Jinak průběh druhého kola se od prvního moc nelišil, jen bylo o fous pomalejší - 25,8 km/h. Pořád se mi jelo dobře, se Svoradou jsme si povídali o jeho fitness kole a jeho výhodách a nevýhodách a cesta docela utíkala. I třetí kolo bylo ještě v pohodě, i když už se mi hůř dýchalo a začínala jsem cítit nohy. Ještě že profil trati nebyl moc kopcovatý, podle Polara jsme za celý závod nastoupali 535 metrů, což znamená okolo sto výškových metrů na kolo. Průměrná rychlost mi tedy zase trošku klesla - ted už to bylo jen 25,1 km/h. I když nebylo žádné velké teplo (dle Polara průměrná teplota 14 stupňů), já už jsem se začínala přehřívat. Asi jsem se moc navlékla, ale ráno mi byla zima. Takže teď ze mě lilo jako z konve Naštěstí už jsme se přehoupli do čtvrtého kola a já se cítila pořád moc dobře, snažila jsem se trochu zrychlovat a poodjela jsem skupince. V tu chvíli nám dali kolo jezdci z KPO, kteří se kolem nás přehnali. V tu chvíli jsem udělala úplně blbou chybu - ruplo mi v bedně a začala jsem je stíhat. Tempo na mě ale bylo příliš vysoké, tepovka šla skoro ke dvěma stovkám a já po pár stech metrech odpadla s tím, že mi totálně zatuhly noha a začaly se mi dělat mžitky před očima. To jsem fakt pitomec. Sice jsem trhla skupinu, ale pak jsem jela půl kola sama a to mě vzalo i zbytky sil, takže ve sjezdu mě stejně všichni dojeli. A od té doby už jsem se trápila a počítala každý metr do cíle. Čtvrté kolo jsem nakonec zdolala průměrkou 25,3 km/h. Poslední kolo už nestálo za nic, předjely mě všechny holky a já nebyla shopná je stíhat. Skoro celé jsem ho odjela se Svoradou, který už se mnou ale asi kilák před cílem nezrychlil a tak zůstal za mnou. Kousek před cílem jsem ještě předjela Induraina (z toho teda fakt radost mít nemůžu, ale je to borec!) a s jazykem na krásně oranžové šlapkovské vestě a úplně bez dechu jsem dojela do cíle. Chtěla jsem to dát pod dvě hodiny, ale o kousíček to nevyšlo. Takže nakonec cílový čas 2:00:44. průměrná rychlost 25,4 km/h, průměrná kadence 88 a průměrná tepovka 175. To mi "stačilo" na 40. místo celkově, 5. místo v ženách. Jirka jel výborně, zvládl to za 1:45:39, dojel hned za Lišákem. Průměrnou rychlost měl 29,3 km/h a průměrnou TF 170. Největší zážitek měl prý z toho, že asi na deset vteřin předjel Bigmiga ) Po závodě jsme zašli na plácek u hospody, kde jsme čekali na vyhlášení výsledků. Všichni jsme dostali pěkné diplomy a dárky od sponzorů. Díky za skvělý závod!

  
  
  
• Gejza – Prostě úžasné
  
  

  Tak jsem dnes ráno vyrazil celý natěšený na první závod v sezóně a k tomu ještě na Šlapkovský závod První šlápnutí 2007. Po příjezdu na místo srazu se do zde jen hemžilo lidičkama v orange, ale k mému údivu i v jiných barvách a s blížící se 11 hodinou lidí příbývalo a na startu mi přišel tak 50 hlaví balík. Sice Diablo na startu povídal něco o vyjížďce a na začátek nezavodním pohodovém tempu, ale opak byl pravdou. Letošní změna teda start do kopce se hned projevila a začalo se pěkně od podlahy. Snažil jsem se držet někde kolem špičky, což se mi první kolo úspěšně dařilo .Dokonce jsem v prvním sjezdu nastoupil a chvíli byl v čele. Po nájezdu do druhého stoupání se naší 5 členné skupině, kde jsem byl Já Kolíkáč, Mirek, Malina jeden člen KPO vzdalovat 5 členná skupina, ve které jel Vyhup, Jura a další borci. Další tři okruhy jsme se pravidelně střídali , ale na dotažení vedoucí skupiny to nebylo. Kolíkáč stále doufal, že někdo z vedoucí skupiny odpadne a mi ho sjedeme. Já jsem několikrát nadával, že jedeme jak o život, ale nikdo nechtěl zpomalit .Zatím se mi jelo v pohod? a žádná krize i když jsem p?ed týdnem odb?hl 1/2 maratón se nedostavovala. Osudná chvíle pro mne nastala, při předposledním projížděním cílového / města /, kde jsem si v pravotočivé zatáčce při výjezdu z / města / před sjezdem špatně zařadil, balík mi malinko poodjel a mezi mnou a balíkem vznikla cca 30 m díra, kterou jsem už v protivětru nedokázal dojed, ale naopak jsem stále ztrácel. V tu chvíli jsem si říkal hlavně aby mě nesjel někdo ze zadu, protože to by byla morálka v háji a kdoví kam bych se propadl. Naštěstí jsem v dalším stoupaní a klesání začal sjíždět borce o kolo zpět a to mne zase trošku nabudilo. Poslední kolo jsem si už jen hlídal rychlost aby se blížila k 30 km/h a v klidu jsem si dojel pro 10 místo v letošním PRSu Atmosféra v balíku i kolem tratě byla famózní, Mho fanoušků na trati . Myslím, že místní tentokrát náš závod museli zaregistrovat a že museli valit bulvy na ty borce na silničních strojích. Jen mě děsí účast na POSu. Zatím se to pokaždé násobí, takže na POSu 100 hlav v balíku. Údaje z compu : čas 01:32: 25 , 52 km, prům 33,11, tep prům 139, tep max 170

  
  
  
• Strejda – Prvni vrchol sezony
  
  

  PrS pro mne jednoznacne prvni vrchol sezony. Priznam se, ze jsem se ani nedoufal, ze ho pojedu v tak vytecne spolecnosti. Sice na zacatku prvniho kola jsem tradicne zustal sam, ale uz v prvnim sjezdu mne stalo jasne, ze az tak zle to letos nebude. Sjizdim Lisaka (nema sice slapkovsky dres, ale zase vlasy v te spravne oddilove barve), a za chvili je nas 6-clenny balik: Lisak, Hruska, Jetrab, Fristensky, Diablo a moje malickost. Obcas se v nasem okoli vyskytuje Bigmig. Jeho zjeveni se vzdy doprovazi nejaka udalost: jednou, az nas predjizdi, Lisak dela takickou chybu, necha se nalakat na rychlesli bigmigovo tempo, a odjede s nim. Pak ho mame zpatky, ale uz neni schopny se udrzet ve skupine. Podruhe az Bigmiga zase vidime, jede nam naproti Miki a BM dostava nekolik otazek: 1. Jak se to teda predstavuje? 2. Co si to tady dovoluje? 3. Snad si nemysli, ze tohle zavodeni mu jen tak projde? To vite, co trener, to nazor. Treba ten muj si naopak mysli, ze zavodit je potreba pravidelne a casto, nejlip kazdy tyden. Ale zpatky na trat': jede se vytecne. Obcas citim, ze spolubojovnici by radi trosku i zvolnili a setrili sily, ale neodvoluji jim to, snazim se porad udrzovat tempo. Ani v nejmensim mne nekazi naladu, ze nedokazu reagovat na nastupy pred cilem a posledni 2 kilometry jedu sam. Ale i Diablo odpadl, ohlizi se, ceka na mne a snazime se dojet co nejpresnej spolu. Pak posezeni v hospode, takovy vnitrni klid a pohodu clovek jen tak nezazije. Stravit cas ve spolecnosti, kde je ti dobre - to je to, co zivot dela prijemnym. Nejvetsi objev roku - Malina. Narodila se nam hvezda, a asi Brezanskou 8 by mel jet s Vyhupem. Premyslim o osudech skupiny A. Vlastne to by mel byt takovy start do velkeho zavodniho zivota. Podevejte: Iceman, RiC, ale dokonce i stribrny Jura (i kdyz se tomu jen tezko da uverit) - nejaky zpusobem skupinou A prosli. Dekuji vsem zucastnenym. Obzvlast velky dik tem, kdo nevahal prijet na PrS s vetsi dalky (Fristensky, Jura a RiC). Pomalu stava nam z toho opravdovy zavod.

  
  
  
• Jura – Můj první letošní závod
  
  

  Můj první závod v letošním roce
  
  Na PRS jsem se hrozně tešil, ale zároveň jsem z něj měl obavy. Všichni ve mě pořád viděli favorita, ale mé sebevědomí tomu ani zdaleka neodpovídalo. Navíc mi ho permanentně "sráží" neustále se lepšící kluci z Dukly Brno, se kterými trénuji ... . Cestou na start jsem se dobře rozjel, prohlédl si defakto celou trať a ujistil se, že tam nejsou skoro žádná výrazně nebezpečná místa. Překvapilo mě, kolik se nakonec sešlo na startu lidí a psychicky mě zcela uzemnila účast borců z KPO a dalších týmů i jednotlivců. Diablo sice na startu vykládal nějaké takové řeči, jako že to bude pohodová vyjížďka apod., ale to mi bylo jasné, že to nebude. A bylo odstartováno ...
  První nástup byl snad už po 100m a po půl kilometru se mi na tepáku usídlila číslice 190, na kterou jsem valil oči jako velbloud na oázu. Tohle tempo nemůžu vydržet, říkal jsem si, ale pak jsem vedle sebe viděl Kolíkáče a řekl jsem si, že alepsoň ten mě nesmí zaříznout , protože ten ode mě pořád čekal nějaké výkony . No usídlil jsem se někde na čele tak na 5-6. pozici a hypnotizoval zadní kola borců před sebou. První kopec jsem uvisel, ale nahoře jsem byl totálně mrtvý. Kluci z KPO ale ve sjezdu zase začali tlačit na pilu, protože nás bylo pořád hodně - prý - já jsem se vůbec neotáčel, protože to bych asi spadl z kola. Ve sjezdu jsem nešel pod anaerobní práh a tak jsem se smířil s tím, že se holt sešla výborná konkurence a nemám na to ... Dojelo se do Tachlovic a tam jsem si hrábl až úplně na dno, abych uvisel stoupání kolem hřbitova a dále k neexistujícímu přejezdu, o kterém jsem byl přesvědčen, že jsem přes něj každé kolo jel . Tam na mě přišla řada na střídání - na tepáku 192, nohy tuhé, nebyl jsem schopen ani dojet borce (myslím, že to byl Vítek Černý z KPO), který odstřídal, abych ho na špici nahradil. Omluvil jsem se a schoval se opět do háku. Nějak jsem uvisel kopec z Kuchaře ve druhém kole, kde nastoupil Petr Líbal a odpojil všechny co na to neměli - já jsem si myslel, že už dávno jedeme sami - vůbec jsem nevnímal okolí. Nahoře jsem dokonce udělal díru, ale podařilo se mi ji v průběhu Vysokého Újezda a kousek za ním ještě sjet. Ovšem za tu cenu, že jsem i z kopce jel totální krev a když na mě přišla opět řada na střídání, byl jsem na tom ještě hůř, než dole a omluvil jsem se rovnou - načež mi Vítek Černý řekl, ať alespoň nezdržuju střídání a držím se vzadu a nedělám díry ostatním, aby nás "neodpojili". Tak jsem poslechl a snažil se nějak viset. Ještě třetí kolo se jely docela kule a tak jsem pokaždé v kopci z Kuchaře uvažoval, že se na to vy*eru a že stejně když někdo nastoupí třeba jen o 5W výkonu, tak ho nemám šanci sjet. Na čele závodu jsem jel poprvé v životě a tak, nemaje žádné zkušenosti, jsem ani nevěděl, co můžu od svého těla očekávat. Ve čtvrtém kole jsem měl problém uviset na té blbé rovince mezi Tachlovicema a Kuchaří, kde jsem sice jel jako poslední, ale v tom větru už na mě nezbylo místo v terezínu a tak jsem se, ostatně ne jenom tady, trápil sice na konci balíku, ale za své. Kdyby mi někdo v tu chvíli řekl, že pujdu do spurtu, tak bych se z toho posadil na silnici i s kolem, jak bych se mu začal chechtat. A přišlo páté kolo, kde se v půlce trochu zvolnilo a já začal tušit, že kluci se šetří na závěr - teda zvolnilo - tep mi klesl "jen" na anaerobní práh 180 . Do posledního stoupání se najíždí pokusem o nástup od Radka Vaňkáta, který ale všichni čekali a bez problémů zachytili. Další kousek se jede opravdu volně a já si říkám, to bude průser! A taky že jo - Vyhup za to bere v půli kopce před předposlední křižovatkou - nevím proč, ale čekal jsem to. Po odpočinku, který jsem popsal jsem se snažil Vyhupa ze všech sil uviset a tep se opět usadil někde kolem 192-3 tepů. Ani jsem si nevšiml, že v tu chvíli už nemáme Vítka Černého ani Petra Líbala. Ihned za předposlední zatáčkou nastoupil Vyhup podruhé a já jsem se je se zatnutými zuby snažil uviset. Ale v poslední zatáčce se Vhupovi drobet podsmyklo zadní kolo, já musel malinko přibrzdit a Vyhupa objet a toho využil Radek Vaňkát, který získal asi 6-7m náskok. Pokusil jsem se ho dojet, ale podařilo se mi do cíle ho jenom dojet, nikoli předjet. Pomyslnou cílovou pásku jsem protínal s 200 tepy a 51,5km/h na tachometru. Hrozně mě překvapily dvě věci - byl jsem schopen odjet celý závod v nepředstavitelné intenzitě a dokázal jsem ze 190 tepů jít do 250m dlouhého spurtu po předchozích dvou nástupech. To jsem od sebe OPRAVDU nečekal a chápu některé rozhořčené spolubojovníky, že se jim to mohlo zdát jako hra ne podle pravidel FAIR PLAY. Tato situace vznikla částečně mou nezkušeností a neznalostí a také souhrou náhod. Věřte ale, že střídat jsem v průběhu závodu opravdu pnohodnotně nebyl schopen ... tímto bych se chtěl všem v mé skupině omluvit a snad jim tento report poslouží jako vysvětlení, jak se to přihodilo ...

  
  
  
• Kolíkáč – Jarní oranžová sobota
  
  

  Na letošní PRS jsem se těšil, jako každoročně, celou zimu a když jsme sledoval plánovanou účast, předpověď počasí a atmosféru po ICQ, tak nervozita a napětí vzrůstalo do závratných výšin.
  Ráno jsem naložil Marťasku na Vinohradech do auta a jeli jsme zametat, už tam byl Igor a tak práce šla rychle od ruky. My dělali Kolbabovu zatáčku, Kuchař ošetřil Soused, který ale volal, že tam jezdí nakladač a bude to tam trochu složitější ... Ve Vysokém Újezdu už se to začalo sjíždět, všude oranžovo, ale překvapivě i zástupci jiných klubů dorazili, poslední přípravy a hurá ke startu, kde, když jsme to viděl kolik je tam lidí a fotografů, tak se mi regulérně rozklepaly nohy (to asi ten vítr ). Diablo svým mohutným hlasem přednesl předstartovní řeč a už se vyrazilo ...
  S obavami, že jestli těch 50 hlav dorazí do Újezda po kupě, tak se to tam musí semlet, jsme s Vyhupem roztočili špici na 40km/hod. A už tu bylo okolo nás pozdější čelo závodu a tempo neupadávalo, oranžový had, tu a tam přerušený jinou barvou, se roztáhl do skupinek podle výkonnosti a tak ve sjezdu přes Mezouň v pěkném protivětru už se jelo hezky za sebou v háku, trochu jsme zvolnili a tak nás docvakli ze zadu a počítám, že tak v 10 lidech jsme letěli nahoru Tachlovicemi, nástup střídal nástup, ten začátek sezóny byl na každém vidět, každý se chtěl předvést, v co nejlepším světle ...
  Ve stoupání k Újezdu foukalo do zad, takže se jelo vražednou rychlostí a skupinka se začala drobit, naskočila mi menší díra, za mnou Mirek s Malinou, před námi s malým náskokem Gejza a před ním 5-ti členná kompaktní skupinka, nevím proč, ale najednou jsem nějak ztratil morál je sjíždět a věřil jsem, že když se zformujeme do dobře fungujicí grupy, že máme ještě je šanci sjet v následujícím sjezdu. Takže Gejza, Malina, Mirek, Marhi-KPO a já. Bohužel si, ale až příliš dlouho libujeme, jak se nám jede, když jsme zvolnili a čelo nám i ve sjezdu pomalu, ale jistě ujíždí ... točíme pravidelně špici, ale ten vítr nám bere spoustu sil, a tak jen doufáme, že někdo z čela odpadne.
  Vzpomínky na průběh jednotlivých okruhů se mi slily dohromady, takže jsme jen vnímal to množství povzbuzujících diváků a fotografů a dřel co to šlo, cítil jsem se dobře, až jsem si začal vyčítat, že jsem to až příliš rychle vzdal ... Na Mirkovi je znát PIM, nejede tak, jak jsme na něj zvyklý, v předposledním okruhu ztrácíme Gejzu, Marhi se zdá nevyzpytatelnej, furt hlásí jakou jede kaši a že má málo km, ale drží se jako klíště ... já s Malinou cítím, že nám to jede z nich nejlépe a tak zkoušíme poodjet, ale jsme dostiženi a tak poslední okruh jedeme zas pohromadě, začínám valit svoji obvyklou dávku keců, o tom kdy si to rozdáme, když tu najednou v tom nejstrmějším hupu na trase v Tachlovicích proletí zezadu okolo mě raketa jménem Marhi, za ním se hned vyveze Malina a my s Mirkem zůstáváme pozadu ... zkouším je ještě za každou cenu sjet, ale v tom bočáku je to nadlidský úkol, svěšuji nohy až málem zastavuji a čekám na Mirka, přece jenom ve dvojici máme větší šanci. Bohužel Mirek je úplně polomrtvej, není schopen odstřídat, ani se zavěsit do háku, takže po několika marných pokusech o spolupráci vyrážím na osamocenou stíhací jízdu...
  Je však příliš pozdě, za Kuchařem sice vítr v zádech., který mě tlačí, ale Malina s Marhim už mají velký náskok a ještě k tomu střídají ... tak si aspoň vyzkouším spurt sám ze sebou, poslední zatáčka, velká pila a vyrážím vpřed ... do háje jede to parádně, žádná únava, já to dnes zase takticky nezvládl ...
  Zklamání z výsledku ovšem rychle přebyla atmosféra té naší "jarní oranžové soboty", kde se sešlo tolik šlapajících lidiček až oči přecházely. Díky všem !
  

  
  
  
• Iceman – PRS
  
  

  Stejně,jako vy všichni,ani já jsem se nemohl dočkati prvého závodu v nové sezóně.A protože sezónu tradičně zahajuje náš PRS, o to vícjsem se naň těšil.V pátek večer jsem přivítal doma Rice.Ráno jsme bohatě posnídali něco sladké rýže.V 8,30,přesně dle plánu,na místě srazu u metra Opatov nabíráme Malinu,Jestřába,posléze se objevuje i Vyhup a tak si to směr Kuchař uháníme v krásném vláčku.Přijíždíme v 10 hodin,trať je již zametena a tak se vydávám jednou kolem dokola.Kousek od místa startu zjišťuji,že mám ještě moře času a tak dávám další okruh,tentokráte opačným směrem.Start tudíž nestíhám a naskakuji do rozjetého balíku někde v půli stoupání mezi Kuchařem a Vysokým Újezdem.Úmyslně přeslechnu něco Kolíkáčových jedovatých slov o ulitém startu a začínám hledat svého soupeře pro tento závod.Doufám,že Vám nezkazím celý report tím,že Vám hned na začátku prozradím ,že jsem svého soupeře po celý závod nenašel,všichni mi ujeli .První z nich byl Ric.Vydržel mi jen jedno kolo.Jeli jsme ve čtyřech a snažil jsem se poctivě i na špici.Po celý okruh se moje tepovka pohybovala nad 170 a tak, chtě nechtě jsem musel zpomalit. Zůstal jsem sice sám na větru,ale aspoň jsem si trochu odfrkl,když se ze zadu přiřítili Soused s Šemíkem a ještě jeden cyklista,snad z KPO byl.Nepamatuji se.Špici jsem potáhl jen asi dvakrát.Pak jsem rezignoval a snažil se uviset.Sem tam mou vinou vznikla uvnitř skupiny i díra,kterou pak musel sjíždět někdo jinej,za to se omlouvám,nedělal jsem to schválně.Oč míň jsem tahal já,o to víc tahal Soused.Jeho dlouhé špice ve sjezdu od Újezda až do Tachlovic byly famózní.V nájezdu do posledního kola,snad pro nedostatek morálky,jsem to zabalil a zpomalil.Bylo mi to celkem fuk.Vzadu za námi nikde nikdo a na to,abych aspoň někoho dostal ve spurtu jsem nemohl ani pomyslet.Zároveň se mnou zpomalil i Šemík.Měl už toho evidentně taky dost.Chvíli na mě čekal,evidentně se mu samotnému nechtělo bojovat s větrem.Ale k jeho škodě zvolil na mě příliš rychlé tempo.Až do cíle jsem jel tdy sám a pohodu.Jen jsem si trochu zakyselil krční svaly z neustálého otáčení hlavou,zda se na mne zezadu nedotahuje nějaká krvelačná šlpaka,nebo nedejbože jěště někdo horší.Nakonec vše dobře dopadlo,i do cíle jsem si zaspurtoval,vzpomenuv na Carmichaelovu poučku,že každý závod se má zakončiti spurtem.V cíli a přilehlé hospodě pak bylo hlaholu a povídání moc,i vyhlašování pořadí se vyvedlo,všichni vypadali moc dobře a spokojeně,až na Vítka Černého z KPO teda.V každém případě Vítku,díky za super mediální zviditelnění našeho závodu i na webu KPO.Já osobně jsem moc spokojen ( to už se netýká toho sporu mezi Vítkem a Jurou ).Hezky jsem si zazávodilVelkou radost jsem měl i z ostatních šlapek.Ať už závodili či pomáhali se závodem.Fakt díky moc.Jo a myslím,že příští rok by stálo za to udělat PRS oficiálním závodem,Poptávka po něm rozhodně je.

  
  
  
• RiC – První závod
  
  

  PRS 2007
  Tradiční zahájení závodní sezony. V mém případě se dá říci zahájení závodění vůbec. Minulý rok jsem jel jen jeden závod, a to ještě bylo kritérium. Tedy trochu netypické pro mě. Maratóny nepočítám, tam moc nezávodím, většinou jsem rád, že dojedu.
  Plán: Uviset čelo závodu dokud to půjde a pak důstojně dojet. Nějak jsem měl zafixované, že první jedno, dvě kola se pojede volně, na rozkoukání. Jenže ouha! Asi to byla nepřátelská dezinformace. Hned od startu se jeli neskutečné kule. Ještě jsem si stačil postěžovat Igorovi, že je to nějak rychlé. Do konce závodu už jsem nepromluvil. Balík se natáhl a čelo začalo mizet v dáli. Nedalo se nic dělat, jestli jsem chtěl dodržet plán, musel jsem dopředu.
  Od startu silnice mírné stoupá a rychlost neklesá pod třicet. Dokonce si myslím, že měla blíže ke čtyřicítce. Tepy vylétly na maximálku a držely se neskutečně vysoko po celou dobu závodu. Průměrnou TF jsem měl 159.
  Pokusím se popsat jednotlivá kola, tak jsem si je pamatoval (ale bez záruky a nároku na nějakou přesnost).
  I.kolo
  Ještě jsem držel jakýs takýs kontakt s prvním balíkem, ale s vypětím všech sil. Byl jsem na chvostu, kde vznikalo hodně děr. Dost sil mě stálo neustálé docvakávání.
  II.kolo
  Při nájezdu do druhého kola už bylo jasné, že čelo o moc déle neuvisím. Šlo jen o to, najít vhodnou skupinu, s kterou bych dojel do cíle. Postupně vykrystalizovala pětičlenná skupina. Z Vinohradských šlapek tam byl jen Iceman. Bohužel, časem se někde ztratil. Škoda. Mám dojem, že ještě v tomto druhém kole došlo k drobnému "zalehnutí" Franty z Hostivic. Bylo to v Kuchaři, v zatáčce s hromadou štěrku. Díky Bohu se to obešlo beze ztrát na živé síle i na technice. Franta je ale tvrďák, nasedl a pokračoval s námi dál. Jen mám dojem, že při nájezdu do několika dalších zatáček jel trochu opatrněji.
  III.kolo
  Najíždíme ve čtyřech. Spolupráce je výborná, pravidelně střídáme. Nevětší problémy mám v úseku za startovním přejezdem, kde se jede po větru. Nevím proč. Jiné části tratě zvládám lépe.
  IV.kolo
  Vjíždíme ve čtyřech, ale dokončujeme ve třech. Ale... Blíží se finále, ohledy musejí stranou!
  V.kolo
  Najíždíme ve třech a ve třech dokončíme. Všichni už toho máme dost. Přestože jedeme poslední kolo, vzorně spolupracujeme až ke startovacímu přejezdu. Teď si to už můžeme rozdat naplno. Nikomu se ale do toho moc nechce. Jedeme vedle sebe jak na výletě a vzájemně si dáváme přednost :) V dáli před sebou vidíme početnou skupinku jezdců o kolo zpět. Aby se tak mezi nás přimíchali a pokazili nám triumfální průjezd cílem! Ještě jednou jdu na čelo a zvyšuji tempo abychom je sjeli. Zvládáme to ještě před poslední pravotočivou zatáčkou. Tady už fouká vítr z boku a já jedu na čele terezínu. Po pár metrech odstupuji a svěsím nohy. Po návětrné straně se přemístím dozadu. Blížíme se k poslední, levotočivé zatáčce. Sil už moc není, ale zkusím to. Ze zadní pozice, tentokrát po závětrné straně nastupují (no, nastupuji, prostě jsem trochu zrychlil) a jdu do čela. Do výše zmiňované zatáčky jedu co to dá a snažím se spurtovat. Ohlížím se, poblíž nikdo, ale do cíle daleko. Ještě musím makat. Znovu se ohlížím, teď už mě snad nedojedou. Rozepínám vestu aby byl vidět Šlapkovský dres, z cvičných důvodu zvedám vítězoslavně ruce a projíždím cílem. Musím to natrénovat, kdybych snad někdy nějaký závod doopravdy vyhrál :)
  Závěr
  Potřásaní rukou se soupeři ze skupiny. Pro mě to byl nádherný závod. Nejen že se mi podařil spurt, ale myslím, že i celý závod jsem byl rovnocenným soupeřem ostatním ve skupině. Na konci března (a začátku sezony) příjemné zjištění.
  Další příjemné zjištění pro mě byla skutečnost, jsem vydržel jet ve vysokých intenzitách. Pro mě dosti nezvyklé.
  Závěrem chci ještě poděkovat Icemanovi za pohostinství. Díky.
  

  
  
  
• Mirek – Jak se dokonale zničit II
  
  

  Tak pokračuji v zjišťování jak se fyzicky totálně odrovnat. Poprvé si mi to povedlo před týdnem na půlmaratonu. Myslel jsem, že budou stačit tak dva tři dny na regeneraci, tak ve středu jsem si zkusil na kole pár intenzivnějších úseků,. Nohy bolely furt, nemohl jsem se dostat na vyšší tepy, ale předpokládal jsem, že do PRSu budu v pohodě. Omyl!!!
  
  Na start jsem jel na kole, ještě si obkroužil jedno kolo tréninkově a tak před závodem už bylo 50 km v nohách, což se následně ukázalo jako pěkná blbost. V 11 hodin se u přejezdu v Kuchaři tísnilo neuvěřitelných 50 lidí , Diablo pronesl tradiční předstartovní řeč, Kolíkáč byl nervózní z toho, jak to při tolika cyklistech dopadne a pak už bylo odstartováno. Co se následně se mnou dělo jsem nezažil. Hned po startu se jela hned neskutečná kaše, nohy mně šíleně bolely, vůbec jsem se nemohl dostat na tep vyšší než 175, no hrůza. Vůbec jsem první kolo nevnímal, co se kolem děje a jen jsem se snažil co nejdéle uviset. Po nájezdu do druhého kola už se mezi čelem a zbytkem udělala díra, byl jsem docela rád, protože jsem předpokládal, že trochu zvolníme. Jeli jsme v pěti lidech, já, Gejza, Kolíkáč, Malina a Marhi z KPO. Zvolnění se ovšem prakticky nekonalo. Čelo jsme měli dost dlouho na dohled, hoši se točili na špici a já trpěl na konci. Tak to bylo vlastně po celý závod. Druhé a třetí kolo mě napadalo, že se na to vykašlu a počkám na další skupinku, ve třetím sjezdu k Vysokému Újezdu jsem jel celou dobu asi pět metrů za skupinkou a nebyl schopen se dotáhnout zpět. Na špici jsem se objevil jen párkrát, aby se neřeklo a moje špice musely vypadat spíše tak, že chci brzdit, aby se na nás dotáhl někdo zezadu. Kupodivu jsme kdesi ztratili Gejzu, což jsem nečekal, protože vypadal hodně dobře a tak už jsme zbyli jen čtyři. Ke konci čtvrtého kola a na začátku pátého jsme asi trochu zvolnili, protože moje utrpení se nepatrně zmírnilo, ale rozhodně to nebylo na to, abych se pokoušel o nějaké trháky, tušil jsem, že z téhle skupinky dojedu poslední. V posledním kole na konci Vysokého Újezdu nastoupil Marhi, za něj se zavěsil Malina. Já zkusil jen tak symbolicky třikrát trochu silněji šlápnout do pedálů, zrychlení se ovšem nekonalo prakticky žádné a rezignovaně jsem shodil na malou pilu. Kolíkáč nástup taky nezachytil, trochu mi poodjel a v lesíku na mě zase počkal. Naivně se domníval, že s mojí pomocí bysme je mohli ještě docvaknout. Když ale viděl trosku, která ho ani neuvisí, tak zase zrychlil a zmizel mi z dohledu. Za Kuchaří v závěrečném stoupání k cíli už koukám víc za sebe, než před sebe, čekám, kdy se přes mne přežene další expres, ale naštěstí jsme si najeli takový náskok, že ani moje hlemýždí tempo mě neodsunulo ve výsledcích ještě dál. Cílem jsem projel s rukama nad hlavou, protože bylo vítězství už to, že jsem se dostal do cíle. Na tohle deváté místo jsem se nadřel několikanásobně více, než na podzimní první místo.
  
  Vyhlášení výsledků před hospodou ve Vysokém Újezdu nemělo chybu, tohle zázemí je ideální. Potom už jsem vyrazil k domovu, kousek s Jurou, Honzou a HonzouA, od Mořiny už sám. Asi 15km od domova jsem chytil ještě neskutečnej hlaďák, myslel jsem, že budu snad jíst i trávu kolem silnice, co se tak pěkně zelenala a poslední kopec za Lochovicema jsem jel tak 8km/h. Za celý den to dalo 149km. Doma, přesně podle zásady zdravé výživy, která radí jíst nejdříve hodinu po výkonu, jsem okamžitě ještě v cyklistickém, s rukavičkama a batohem na zádech začal rabovat ledničku. Jenom přilbu a boty jsem stihl sundat
  
  Nakonec bych chtěl vyzvednout výkony dvou účastníků závodu. Zaprvé by to byl Malina, jel skvěle, neustále aktivní na špici, jsem zvědavý, jak vysoko v téhle i následujících sezonách jeho hvězda vystoupá, doufám, že se zase při závodu potkáme ve skupince. Za druhé Radek Vaňkát. Z vedoucí skupiny bych ho asi na vítězství tipoval nejméně, když jsem viděl, jaké bylo její složení. Gratuluju a si užívej do podzimu poháru, protože na zimu se pohár opět bude stěhovat do ZÁLUŹÍ !!!

  
  
  
• Malina – Jen si tak trochu šlápnout
  
  

  Sice trochu se zpožděním, ale řekl jsem si že bych měl taky jako nová bledá tvář napsat pár řádku ohledně PRSu2007. Předem bych chtěl zdůraznit různé mystifikace před akcí, že to je pouze vyjížďka a pokec na otevřeném prostoru:). Byl to regulérní závod, navíc od první sekundy hezky od podlahy. Než jsem se stačil rozkoukat a srovnat si jména lidí, co jsem si předtím s nimi podal ruku, už tu byl start a hned docela nekompromisní kule! Snažil jsem se zachytit někde v popředí, ale moc to nešlo, rychlost mě na začátku mě hodně zaskočila. Při sjezdu z Velkýho Újezda mi utekla první skupina tak o 20metrů a dohánění těchto chrtů mě stálo hodně sil. Povedlo se to, až v jediném problémovém místě trati-zatáčce se štěrkem. Za cenu dojetí skupiny jsem jí projel docela vysoko přes "30", což ale taky mohlo znamenat nový název zatáčky Malinova, kdybych to tam položil. Ve stoupání za přejezdem se to rozjíždí už opravdu fest, uviset tady znamená jet hodně na krev. Jenže skupina se v půli trhá, zůstávám v té druhé s Kolíkáčem, Gejzou, Mirkem a se zatím nenápadně vypadajícím Marhim z KPO. Skupinu 1 se snažíme dohnat co nohy dají, ale marně, po domluvě se soustředíme na to aby nás nikdo nedojel zezadu. I přesto jedem pořád jak protržený, špice se pořád střídá, Kolíkáč neustále hecuje k větším výkonům. Na závodě jsem byl naposledy loni v červenci, takže se mi to začíná líbit:). Třetí kolo není nijak zvláštní, jen jedem pořád festově. Předposlední kolo ztrácíme Gejzu, který do té doby jede výborně na špicích. Jedem moment trochu poodskočím s Kolíkáčem. Chceme to zkusit sami ale jsme za chvíli dojeti. Blíží se kopec k cíli a je tu poslední kolo. Začínám trochu přemýšlet o konci, kdy mám obavy z Marhiho, který se víceméně jen vyváží a na špici jezdí jen při zpomalování v zatáčkách. V Tachlovicích, kde se najíždělo na hlavní silnici jedem všichni u sebe za křižovatkou přicházel vždy brdek a protivítr na kterém tempo klesalo, ale nyní Marhi vyráží s lišáckým úsměv na rtech. Pouštím se za ním, ale bez Míry a Kolíkáče. S Marhim se hned párkrát prostřídáme, a teď už jedu jen na sebe. Kolíkáč se nás snaží dojet ale proti větru mu to bohužel netáhne tak jak má. Začínám tušit, že si to s odpočatým Marhim rozdám sám. Čekám na trochu menší protivítr a jdu na špici a snažím se ho setřást, neustále se otáčím a koukám kde ho mám a popřípadě vyrazit. Marhi mi v tom začíná říkat, že pokud zvolním tak mi cílovou rovinku nechá. Vzpomínám si na jeho jízdu v háku za námi, nechci nic slyšet a mírně psychicky nabuzen (ale opravdu jen psychicky) okamžitě zrychluji, je tu už Kuchař a zatáčka se štěrkem. Projíždíme a v kopci dávám těžší převod snažím se ho setřást, což se vede. Do cíle ani nespurtuji, protože toho mám plný brýle. Jura na mě cosi křičí ale moc nevnímám a hned lezu z kola dolů a lapám po dechu. Po procitnutí už je tady opět příjemná atmosféra a dojíždí další účastníci. Všichni mají úsměvy na rtech a kamarádskou náladu. Vyhlášení nemělo chybu, kde vidím všechny šlapky pohromadě a mám dobrou náladu z toho, že jsem mezi tak fajn lidmi. Super akce, děkuji zejména těm co měli prsty v organizaci a v pomáhání, příště chci taky přiložit ruku k dílu. Už aby byl podzim, snad už budu mít orange výbavu, aby všichni poznali za koho jedu:)

  
  
  
• Radek – Jelo se svižnějším, ale pravidelným tempem
  
  

  Protože mám ve "Šlapkách" pár známých a Diablo byl první cyklista, se kterým jsem před dvěma lety (kdy jsem vlastně začínal se silniční cyklistikou) začal na západní straně od Prahy jezdit ve "skupině", vždy rád využiji příležitosti pozdravit se se "Šlapkami" ať už na nějakém maratónu tak samozřejmě na jejich akci Prvního šlápnutí. Letos jsem pozval ještě svého kamaráda Frantu Bulavu, jinak skvělého triatlonistu. Na Prvním šlápnutí jsem si chtěl pro sebe porovnat stav mé kondice na začátku nové sezóny s její loňskou úrovní. Říkal jsem si, že by to mělo být lepší. Přes zimu jsem přece jen strávil nějakou tu hodinu na trenažéru a o víkendových trénincích v únoru a březnu jsem se cítil také dobře.
  Na startu mě příjemně překvapila hojná účast. Před startem jsem prohodil pár slov s Mirkem, kterému jsem popřál, ať obhájí pohár z loňského POSu a po proslovu Diabla se odstartovalo. Jako host akce jsem neměl žádnou předem promyšlenou aktivní taktiku, jen jsem si říkal, že by mi vyhovovalo svižné tempo a že se pokusím "motat" někde kolem Vyhupa a pak se uvidí. Vyhupa jsem podle jeho dřívějších výsledků i jeho najetých kilometrů v přípravě na sezónu považoval za hlavního favorita a za záruku slušného tempa. To se také potvrdilo, od startu se jelo svižnějším, ale pravidelným tempem, což mi vyhovuje více, než nějaké taktizování s občasnými ostrými nástupy. V prvním kole, kdy jelo ještě dost lidí pohromadě, jsem se držel vpředu, párkrát jsem potáhnul špici. Určité zrychlení nastalo hned v prvním sjezdu z Újezda, kde táhnul tuším Gejza, ale jinak se nic moc nedělo. V nájezdu do druhého kola se začali točit vepředu Petr Líbal, Vítek Černý a hlavně Vyhup, jehož jsem střídal já. V té době jsem vůbec nekontroloval, kolik borců ještě jede pohromadě. Když jsem se podíval později, byl jsem poměrně překvapen, že nás jede jen pět (kromě výše uvedených ještě Jura), protože se mi jelo fakt dobře. Třetí a čtvrté kolo bylo podobné: svižné tempo skupiny, kde objektivně řečeno nejvíce tahal Vyhup. Já, Petr a Vítek jsme střídali, ale zpravidla kratší interval. Jura nám sdělil, že sotva visí a jel na konci skupiny. Při vjezdu do křižovatek z vedlejší jsme si hlásili volnou cestu, na štěrku v Kuchaři jsme zbytečně neriskovali. Poslední kolo se mi zdálo nejpomalejší ze všech. Možná se šetřily síly na závěr, v tom větru by jednotlivec stejně měl těžko šanci ujet. Proto mě překvapilo, že do Kuchaře jsme jeli už jen ve čtyřech bez Petra. V první polovině táhlého mírného stoupání z Kuchaře do cíle se jelo vyloženě pomalu, ale postupně se začínalo zrychlovat. Před "esíčkem" zrychlil Vyhup, já jsem se držel za ním, Juru a Vítka jsem vnímal někde těsně za sebou nebo kolem sebe. V poslední ostré zatáčce před cílem vidím, že to Vyhupa trochu vyneslo a musel zpomalit. Mně se jí naopak povedlo projet dobře, Vyhupa jsem podjel a tak jsem zařadil těžší převod a zkusil zasprintovat. Kousek před cílem jsem se krátce ohlédl a viděl jsem kousek za sebou Juru a pak Vyhupa. Tak jsem to už dotáhl, těsně za nimi přijel Vítek. Se všemi jsem si podal ruku jako poděkování za společnou jízdu a jako gratulaci k společnému výkonu.
  Vyhlášení pak nemělo chybu. Kamarádská atmosféra všech zúčastněných byla vidět na všech, zkrátka super začátek do nové sezóny. Obdivuji Kolíkáče, Diabla a ostatní (nejvíce asi tu mladou paní, která zapisovala výsledky a aktivně se účastnila věcí kolem vyhlášení), kteří se na organizaci průběhu i vyhlášení takové akce nejvíce podíleli. Nevěděl jsem, jak prestižně budou "Šlapky" brát, že pohár nezůstal doma, ale když jsem viděl upřímnou gratulaci Kolíkáče, Diabla i Vyhupa a Jury, tak jsem si přestal dělat starosti. Takže díky a těším se na další kilometry najeté se "Šlapkami".